Furi – recenze

Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Seznam titulů, které postupně rozšiřují portfolio netradiční konzole od Nintenda jménem Switch, se opět rozrostl. Tentokrát opět nejde o úplnou novinku, ale mám pocit, že jde o jednu ze šťastnějších voleb. Switch tak relativně nedávno přivítal hru, která původně vyšla v červenci roku 2016 na PlayStation 4 a PC, následována po několika měsících verzí pro Xbox One. Jak už asi víte z nadpisu recenze, jde o velmi zvláštní záležitost jménem Furi od studia The Game Bakers.

Zvláštní je tato hra hned z několika důvodů. Třeba tím, že v sobě spojuje hned několik žánrů. Jedni ji můžou řadit mezi velmi rychlé akční hry, jiní mezi hack’n’slash záležitost nebo mezi velmi rychlé shoot’em upy. Nejblíže ale má, přes všechny vyjmenované možnosti, k dokonale promyšleným soubojům s bossy. Další zvláštností je vyloženě východoasijské zpracování, přitom je domovinou hry země s nejromantičtější metropolí. A podobných rozporů je tady kupa.

Osamělý hrdina

Furi je, jak už jsem celkem jasně upozornil, zvláštní hrou, která mě v době svého vydání velmi lákala díky několika trailerům a kupě screenshotů. Snad každého totiž musí zaujmout její velmi osobitý vzhled, který tak trochu napodobuje portfolio Gojchiho Sudy, aka Sudy51, konkrétně tituly jako No More Heroes nebo Killer is Dead. Jakákoli podoba tím ale končí. Studio The Game Bakers totiž pochází z Francie, a tak je spojitost se zemí vycházejícího slunce pouze promyšlený tah, který autorům v určitém směru stoprocentně vyšel.

„I když se Furi tváří od samého začátku jako klasické RPG, jde pouze o zdání. Zapomeňte na vývoj postav, zapomeňte na statistiky nebo na složité čachrování se získanými zbraněmi.“

Tvůrci se totiž rozhodli oslovit hráče, kteří touží buď po něčem netradičním, trochu oldschoolovém, nebo si naopak oblíbili pokořování výzev. I když se Furi tváří od samého začátku jako klasické RPG, jde pouze o zdání. Zapomeňte na vývoj postav, zapomeňte na statistiky nebo na složité čachrování se získanými zbraněmi. Tady nebude prioritou hledání bedniček s výbavou nebo porážení bossů za účelem získání sady brnění nebo jen jiného ošacení. Co dostanete do vínku na začátku, s tím si musíte vystačit až do hořkého konce.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Hned v úvodu hry se navíc dovídáte na vše potřebné. Jste ve vězení, ze kterého musíte uprchnout a toto je váš dozorce a také první boss. Jednoduché jako facka. Abyste to neměli zase tak těžké, objevuje se zvláštní postava, takový králičí guru, díky kterému se zbavíte okovů, ale tím začínají teprve ty pravé starosti. Abyste se skutečně osvobodil, budete muset postupně porazit všechny své věznitele.

„Tvůrci se totiž rozhodli oslovit hráče, kteří touží buď po něčem netradičním, trochu oldschoolovém, nebo si naopak oblíbili pokořování výzev. I když se Furi tváří od samého začátku jako klasické RPG, jde pouze o zdání.”

Každá jiná hra by vám v tomto momentu předhodila buď kupu lehkých nepřátel nebo typického antihrdinu otloukánka, na kterém by vás naučila základním principům ovládání a boje. Přesně stejnou věc jsem si myslel i já. Poradím si s prvním nepřítelem, sejmu ho a vyběhnu zbytek semlít na kupu mletého masa. Bez mučení se přiznám, že jsem po dvou hodinách Switch odložil s tím, že na tohle ve svém požehnaném věku už fakt nemám a že nevidím důvod, proč si dobrovolně přidělávat vrásky a zvětšovat poměr bílých vlasů na své již tak prošedivělé kštici nekonečným soubojem s jedním de*ilním bossem. A ještě k tomu hned s prvním!

Nervy pod kontrolou

Teď si ale dovolím tvrdit, že přesně o tomto pocitu je celé Furi. Když už dál nemůžete, je dobré si dát na chvíli pauzu a vrhnout se do boje s novou energií a s nervy pod kontrolou. Bohužel kromě vnitřního klidu musíte perfektně zvládnout i ovládání. Vaše postava má několik možností, jak útočit a jak se bránit, plus je velmi důležité pochopit, kdy a jak útokům nepřátel uhýbat. Vše je o velmi dobrém načasování a o několika násobném umírání. Jenom díky tomu se naučíte naplánovat svůj postup v boji a zjistit, co máte v každém kole boje čekat.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Odolnost jak vás, tak vašeho nepřítele, je prezentována healthbarem a několika životy. Vždy když dostanete healthbar nepřítele na nulu, odečte se mu jeden život. Jen někdy je nutné zabít jej jaksi nadvakrát. Jednou bojem v prostoru, kdy se snažíte ztenčit čáru života na oponenta na minimum, a pak to samé provést ještě jednou bojem na blízko, v takovém menším, uzavřeném prostoru, ze kterého nemůžete uniknout. Když se zadaří, uberete danému bossu ten jeden drahocenný život. Vám se doplní část zdraví a hurá na další kolo. Problém je v tom, že pokud naopak přijdete o jeden svůj život, doplní se healthbar soka do plna. Což je trochu nepoměr. A když přijdete o všechny životy vy, jdete celý souboj pěkně od začátku.

„Pokud by vás přeci jen boje nervově vyčerpávaly, můžete se uklidňovat snížením obtížnosti. Nepočítejte ale s tím, že bude poražení nepřátel jednodušší. Na tohle si Furi nehraje.”

Přijde vám to nefér? To klidně může a možná máte i pravdu. Někteří z vás se můžou uklidňovat, že mezi souboji budete mít nějaký čas na posílení postavy a že další souboj nebude takovým debaklem, ale není tomu tak. Když skončí jeden boj, bude vašim jediným následným úkolem vykročit vpřed, vstříc tomu dalšímu.

Pokud by vás přeci jen boje nervově vyčerpávaly, můžete se uklidňovat snížením obtížnosti. Nepočítejte ale s tím, že bude poražení nepřátel jednodušší. Na tohle si Furi nehraje. Stále budete muset uhýbat přesně v danou chvíli, na zablokování útoku budete mít stále pár desetin sekundy a nabíjení silnějších útoků, prováděné podržením dané klávesy, bude vyžadovat stále stejně dlouhou dobu. Snížením obtížnosti dojde pouze ke snížení počtu životů bosse, ale peklo to bude stále stejné. A to existuje ještě jedna vyšší obtížnost, přístupná až po dohrání hry.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Sám, ale ne osamocen

Mezi arénami na vás čeká cesta z jednoho místa k druhému, kterou můžete projít buď ručně, držením pravé páčky, nebo stačí zmáčknout tlačítko B a nechat svého avatara putovat pustinou za novým cílem automaticky.

Sledovat putování bývalého vězně z Furi není ale nudné. Na cestě vás doprovází osvoboditel, který jako by vypadl z oka nějakému duchovnímu vůdci, z béčkového kung-fu filmu. Chlapík vám v náznacích vypráví váš příběh a prokládá jej různými moudry. Slov je hodně a věřím, že málo zběhlí v angličtině budou mít se čtením problém. Hodně pomáhá anglický dabing, který je velmi kvalitní a dabéři byli vybráni citlivě a nepřehrávají. Nepůsobí proto namachrovaně, ale i tak jsem většinu měl zapnutou japonštinu, která do celkového pojetí hry zapadá daleko lépe.

Přepni na Switch

Furi jsem bohužel nehrál na jiné platformě než na Switchi. Takže nemůžu posoudit, jestli se někde ovládá lépe. Velmi kladně hodnotím vibrace, které reagují na spoustu věcí ve hře. Na boostování útoků, na zásahy do vaší i naopak. Navíc jsou vibrace příjemné jak při hraní v handheld režimu, tak s ovladačem vytvořeným z Joy-Conů nebo s Pro Controllerem.

Na druhou stranu se musím přiznat, že jde o první hru, kterou jsem nerad hrál na tabletu s připojenými Joy-Cony. Prakticky všechno hraji na Switchi raději v handheld režimu, nebo třeba u Mario Kartu mi zase vyhovují Joy-Cony spojené do ovladače. Furi byla moje první hra, která pro mé pracky vyloženě vyžadovala Pro Controller.

Verdikt: Furi není hrou pro občasné hráče. Pokud se chcete u hraní pouze odreagovat, rovnou na tento titul zapomeňte. Minimum možností, prakticky žádné, které můžete mezi souboji provádět, vás nepřipraví na to, co následujícím duelu můžete očekávat. Počítejte také s tím, že Furi několikrát odložíte a nebudete se k němu chtít vrátit, ale po čase vás to přejde a vrhnete se do boje s novou chutí. Uspokojení po porážce nepřítele vám to milionkrát vynahradí.

Hra Furi vyšla na Switch, PC, PlayStation 4 a Xbox One. Prodává se v digitální podobě.