Ta vila byla označena jako nebezpečná zóna – to znamená bandity. Dobře, připravím se na to. Nezbytná výbava pro přežití – nůž, puška, náboje – kruci, kolik si vezmu nábojů? Deset? Bude to stačit? Bude muset, už mi docházejí a nějaké musím nechat na obranu úkrytu před bandity. Radši si vezmu šperháky… Ne nevezmu, minulou noc došli. Nevadí, vyřeší to páčidlo. Pro jistotu se vybavím i armádní helmou a vestou. Přeci jenom, jsou to banditi. Vyrážím směrem opuštěná vila…
Stojím před tím domem. Všude je klid, jen zevnitř slyším šramot. Jsou to krysy? Nebo ty bandité? Dojdu ke dveřím a nahlédnu klíčovou dírkou. Chodba. Neosvětlená, ale je teprve devět večer. Ještě zbývá trochu světla, takže rozeznávám obrysy nábytku….. A spícího muže. Usnul na hlídce. Z ruky mu vypadla brokovnice. Beru za kliku. Je otevřeno. Pomalu otevírám. Vcházím dovnitř ….. bandita se pohnul… Rychle k němu přistoupím s nožem abych ho uspal na věky. Ale on se probral a stihnul zakřičet. Nerozuměl jsem mu, bylo to pravděpodobně rusky. Stačilo jedno bodnutí a z řevu se stalo bublání a prskání krve. Na poslední chvíli skáču za pohovku kde leží nyní už mrtvej bandita. V dalším okamžiku se otevřou dveře. Vyběhne postava. Přestávám uvažovat, začal působit adrenalin. Prostě jen zamířím a vystřelím. Armádní zbraně jsou spolehlivé. Jediná kulka srazí postavu k zemi. A najednou uslyším řev. Ženský řev. Trhá uši. Ze dveří vyběhla další postava. Žena. Starší žena. Asi mě zahlédla a řítí se na mě s nožem. Opět zvedám pušku….. Ale ta žena neběží ke mě. Běží k tomu banditovi na pohovce. A v ruce nemá nůž ale obvaz. Spouštím hlaveň k zemi…. Zahledím se na postavu kterou sem zastřelil. A před očima se mi zatmívá. Zastřelil jsem ženu. Co ženu. Dívku. Nebude jí víc než 20. Zevnitř se opět ozvou zvuky… Znovu otočím hlaveň na dveře. A v nich stojí další postava. Dítě…. V ruce má plyšové zvíře. Hledí na ženu na zemi. A najednou se rozbrečí a rozběhne se za matkou… Nebyli to banditi. To já jsem ten bandita. Ten vrah. Zrůda. Zabil jsem tomu dítěti matku i otce.
Ten den se ozvou z toho domu ještě dva výstřely. A ráno slunce vystoupá nad dům, kde v noci bandita povraždil celou rodinu.
Je to buď já nebo ty. Přežije jenom ten nejsilnější. Přesně takové momenty budete ve hře This War of Mine zažívat. A čím déle v tomto světě budete, tím větší stvůra se z vás stane. Na začátku hry vás kupříkladu můžou navštívit děti s prosbou o léky pro jejich nemocnou matku. Jste lidi ne? Léky jim dáte. Ovšem ve chvíli kdy za vámi ty samé děti přijdou o deset dní později s prosbou o jídlo, pravděpodobně je zastřelíte ze strachu aby nebyli ozbrojení. This War of Mine ve vás vyvolá pocity jako žádná jiná hra. Spojte si Metro, Walking Dead (Od Teltalle), DayZ a vyjde vám z toho atmosféra TWoM. Ve hře jsem nikdy nezažil horší pocit než ve chvíli, kdy jsem zastřelil prvního nevinného civilistu. Vlastně zažil. V té samé hře. Když mi zemřela moje první postava. Kuchař Mark. Je to dva dny od chvíle kdy se to stalo, ale já si jej stále pamatuji. Nosil brýle a měl vousy. A navždy zůstane v mé paměti, jako první obět hrdinského komplexu v This War of Mine. Jednu noc jsem se ním totiž vydal na průzkum obchodního domu. Potřeboval jsem nutně najít obvaz pro zraněného průzkumníka kterého postřelil bandita noc předtím. Bez toho obvazu by zemřel. V obchoďáku ale narazil na vojáka (ve hře proti sobě bojují Armáda a rebelové {zjevná narážka na konflikt na Ukrajině}) který si povídal se ženou která také hledala zásoby. Po chvíli povídání se to ale zvrhlo. Voják se rozhodl, že ženu znásilní. Mark ale zareagoval. A i když neměl žádnou střelnou zbraň, vrhnul se na vojáka s nožem. Zachránil ženu a zabil vojáka. Ale byl postřelený. Smrtelně postřelený. I přes to ale našel obvaz který zachránil život průzkumíka a vrátil se s ním domů. O dva dny později střelným zraněním podlehl. V žádné jiné hře takovéto pocity nezažijete. Kdy se vám stalo, že jste v CoD nebo BF přemýšleli o tom, že jste zastřelili člověka a né nějaký objekt na cestě za cílem? A přesně o tom hra je. Předvést vám, že z člověka v tísni a nouzi se stává zrůda.
Ve hře nenajdete žádné komplexní systémy. Vše se točí kolem jedné jediné věci. Přežít. Za každou cenu. Dojde jídlo? Zemřete. Dojdou léky? Zemřete. Přepadnou vás bandité a vy nemáte náboje? Zemřete. Nebo vás jen zraní, okradou a zemřete den na to. Jakákoli chyba (nebo smůla) znamená smrt. Zdá se vám, že jste na tom se zásobami dobře? Nebojte. Není to nadlouho. Skutečně. Ze začátku se může zdát, že je všeho dostatek. Ale postupem času zjistíte, že už jste většinu domů v okolí vybrali. A pak začne všechno docházet. Ale co když jsou tedy všechny domy v okolí vybrané? No můžete přeci chytat ve vaší základně myši! A pěstovat rostlinky! Ano, s tím pravděpodobně dlouho nepřežijete. Musíte prostě doufat, že válka brzo skončí. Protože její délka je naprosto náhodná. Může trvat týden, měsíc, dva. A morálka vašich lidí rapidně klesá. Jsou to totiž stále jen lidi. Chováte se jako zrůdy? Vraždíte na potkání? Ubližujete nevinným? Odnese to morálka vašich lidí. A hned potom vy, protože lidé kteří mají status „broken“ – zlomený poměrně často z vaší základny utíkají. A přijít třeba o kuchaře… No to už žádná sranda není. Každé vaše rozhodnutí má vliv.
Celý den se dělí na dvě části. Den a noc. Ve dne máte čas připravit jídlo, postavit další vylepšení vaší základny (od nejjednoduších jako je pec, po hodně pokročilé jako je lampa na pěstování rostlin). V noci se pak vydáváte na hledání zásob a boj s ostatnímy přeživšími.
A takhle pořád dokola. Občas vás zastihne nějaká nenadálá (náhodně generovaná) událost, jako je třeba příchod lidí prosících o pomoc, obchodník, nová postava atp…
Takže vážně. Na co ještě čekáte? Jděte si tu hru zahrát! Žádná recenze vám ten zážitek nezprostředkuje.
Recenze
This War of Mine - Kolik je v nás lidskosti?
Definitivně. Hra roku! Co tu ještě děláte? Tady je link na Steam: http://store.steampowered.com/app/282070/ padejte hrát!
Líbí se nám
- Atmosféra
- Atmosféra
- Atmosféra
- Atmosféra
- Kruci ta atmosféra!
- Obtížnost
- Tahle hra vám nic neodpustí!
Vadí nám
- Lehké technické problémy (hlavně s bojem)