Téma inteligentních robotů tady bylo, je a bude. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že lidstvo tato otázka trápí od samých počátků civilizace. Tedy skoro od samých počátků civilizace. Zhruba od doby, kdy Karel Čapek vymyslel slovo ROBOT.
Celou problematiku se pak krásně vměstnat do mezí podařilo Isaacu Asimovovi. V březnu roku 1942 vydal povídku Runaround (česky Hra na honěnou, třeba vydavatelství Trifid, rok 2000, Isaac Asimov – Já, robot), ve které poprvé definoval tři základní zákony robotiky. Ty pak byly doplněny nultým zákonem v knize Roboti a Impérium a ostatní zákony byly upraveny přidáním „kromě případů, kdy je to v rozporu s nultým zákonem“. Definici tohoto zákonu, na rozdíl od původních tří, připsal Asimov robotu R. Daneeli Olivawovi. Tento zákon však není považován za právoplatný, neboť robotům dovoluje ochraňovat celé lidstvo na úkor jednotlivců.
Tento nultý zákon zní:
Robot nesmí ublížit lidstvu nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo.
Postupem doby se různí další autoři pokusili zákony pozměnit či doplnit soupis o nové. Můžeme si uvést třeba bulharští sci-fi autoři, jako Ljuben Dilov či Nikola Kesarovski, kteří vytvořili další dva, čtvrtý a pátý, zákony robotiky:
Robot se musí vždy prokazovat jako robot.
Robot musí vědět, že je robot.
Hru Binary Domain z roku 2012 má na svědomí Sega a její port na PC pak předali do rukou studiu Devil’s Details. Ti už mají s podobnou prací zkušenosti, když portovali na počítače hru Sonic Generations, taky pro Segu. Binary Domain svou podstatou nijak nevybočuje ze zaběhlých schémat, známých už z povídky Hra na honěnou, Hollywoodem volně překopanou na zběsilou šílenost Já, robot. Ta si nakonec z celé problematiky vypůjčila jen ty tři zákony a víceméně podupala původní myšlenky povídek.
Binary Domain nám pohled na podobný konflikt předvádí daleko detailněji, řekl bych, že herní scénárista byl minimálně o 75% lepší a zdatnější spisovatel, než ten filmový. Vše je daleko uvěřitelnější, nechybí akce, přátelé, zrada, nečekané zvraty, románek, ale je toho daleko víc. Dovolil bych si i říci, že není v silách jednoho recenzenta, zcela popsat všechny aspekty hry. Vystihnout celý příběh tak, aby se pisatel nedopustil několika prohřešků a neprozradil důležitá fakta či se neprokecl s nějakým nečekaným posunem děje, není možné. Nezbývá mi, než apelovat na samotného hráče, aby podstoupil ten risk a zkusil se chopit postavy Dana, jemuž přezdívají Survivor, který je členem skupiny Rust Crew a byl vyslán do futuristického Tokia, aby spolu s dalšími členy týmu zabránil nové hrozbě.
První zákon robotiky zní:
Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
Což je snad nejpalčivější problém ze všech a proto je uváděn hned na začátku. Logicky. Také je to ale základní premisa všech příběhů s podobným ražením. Jedna televizní stanice nedávno odvysílala film AI (nebo UI, chcete-li). Tento rodinný film, který degraduje celé lidství do problémů malého Pinokia, umí zahrát na city. Ale ve své podstatě je strašně nesmyslný a za slzy na konci filmu si můžou lidi zase sami. Hlavní důvod je několikrát zmiňován. Dětský robot je nesmysl. Každý má, krom psychicky labilních a vyšinutých jedinců, ochranitelský smysl a dítě, které s vámi neroste, je divné. Také naopak k robotu, který je malým stvořením, chtíc nechtíc citově přilnete.
A co pak robot, který neví, že je robotem? Má právo na “život”? Tohle nechám na každém z vás, to si rozhodněte sami. Možná vám k tomu právě tahle hra dopomůže. Potenciál na to opravdu má. Za váš odjezd do Tokia může nový, lidský, typ robota, který napadl centrálu americké korporace na výrobu robotů. Tato společnost nese název Bergen a sídlí v Detroitu. Tento lidský robot byl natolik podobný člověku, že neměl problém se infiltrovat do společnosti. Dokonce sám ani netušil, že robotem je. Lidé tento nový typ začali přezdívat Hollow Children.
Druhý zákon robotiky zní:
Robot musí poslechnout člověka, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním zákonem.
A roboti v Binary Domain poslouchají. Ale koho? V roce 2040 dosáhly počty robotů takových rozměrů, že byly přijaty Nové Ženevské konvence. Ty měly upravit a jasně definovat vztah člověk versus robot. Hlavním důvodem těchto nových konvencí pak bylo zamezit výrobě robotů, kteří se až moc podobají lidským bytostem. Právě z tohoto důvodu existuje jednotka Rust Crew, která operuje po celém světě a má také pravomoce, kdekoli na světě účinně zakročit.
Bohužel svět se změnil a to, co všichni předpovídali, se stalo skutečností. ¾ světových metropolí bylo zaplaveno vodou, zemřelo mnoho lidí a robotika tak dostala svou šanci při budování nových měst. Ne všichni však měli stejné vize. Vždycky se najde někdo, kdo uvažuje jinak a nebrání se překročení zákona. V Binary Domain však toto tvrzení není až tak jednoznačné. To, co se zdálo být zcela jasné a zřejmé, není. Postavy nejsou až tak černobílé, jak bychom mohli být z podobných akcí zvyklí. A ještě jeden detail, i dobří přátelé umírají nebo nás opouštějí.
Třetí zákon robotiky zní:
Robot se musí chránit před poškozením, kromě případů, kdy je to v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
A tohle je určitý problém. Pozitivní problém, který hru posouvá zase o krok dále. Díky neskutečně plasticky vykresleným postavám, nemáte problém k některým víc přilnout. O to hůř se pak s nimi loučíte. Tým Rust Crew je navíc mezinárodního charakteru. Vy a váš prvotní partner Bo, jste Američany. Pak přijde dvojice Britů, ale ti znamenají jen začátek. Osobně jsem si oblíbil francouzského člena skupiny a jeho neskutečný humor, který z jeho pohledu ani humorem být neměl. Navíc jsou všechny postavy takové, jak by jste i čekali. Brit Charlie je přesně tak suchý, jak by měl být. Celou hru vám děsně leze na nervy, ale přitom v tušíte, že je v jádru správný chlap.
Ona vůbec celá hra je protkána spoustou vtipných hlášek a situací. Několikrát jsem se opravdu od srdce zasmál Jen na příklad. Když se právě Charlie představuje bossovi zdejšího podsvětí, zmíní, že patří pod velení MI5. Boss Mifune si z něj začne dělat legraci, že je ve stejném oddělení jako James Bond, na což Charlie reaguje dost suše a nechápavě. Tak si boss jen povzdechne, že to byl “guy from old movies”. K parťákům mám ale jednu výtku, tedy k jednomu z nich. Pohyb mého oblíbeného robotického parťáka byl patrně také dělán pomocí snímání pohybu lidské postavy. Což je fajn, ale jeho plechové tělo tedy také dýchá, což v některých situacích vypadá dost podivně a směšně.
Těch negativ je ale pomálu. Některé textury by si zasloužily větší rozlišení, některé animace jsou jaky by od Charlieho Chaplina. Třeba plavání se opravdu nepovedlo. Na druhou stranu hra obsahuje hodně vychytávek, které hratelnosti jen prospívají. Možnost upgradu vašich zbraní a zbraní partnerů, možnost nakoupit nanoboty, které zvýší odolnost, zdraví nebo rychlost nabíjení. Ty kupujete za body, získané za likvidaci protivníků. Jednoduché a funguje to skvěle. Také si v určitých pasážích volíte, s kým vlastně budete tvořit skupinu. Takže cpát prachy do jednoho se nevyplácí, protože třeba nedostanete možnost si jej vzít sebou.
Tím je také celkem zaručena znovuhratelnost. Projít jednu situaci s někým jiným a vidět jiné animace nebo se zachovat jinak. To vše láká. Partneři si k vám také budují vztah otázkami. Odpovědí je sice jen pár na výběr, ale pryč jsou doby Oblivionu nebo Mass Effectu. Zde můžete odpovídat pomocí hlasu, do mikrofonu. Pokud jej tedy máte připojený k počítači Drobnost, ale interaktivita je to neskutečná, navíc s vědomím, že tazatele můžete i pěkně vytočit.
Hloupost, která pak hodně hráčů odradila je “nemožnost nastavit si ovládání”. Navíc to, co Devil’s Details předvedli je nepochopitelné. Pryč s léty ověřeným a funkčním systémem. Jako Esc funguje F, jako potvrzovací tlačítko je mezerník, přebíjíte třetím myšidlem na místo R. Naštěstí lze vše změnit, jen jinde. Pokud ve svém seznamu her na Steamu kliknete pravým krysím tlačítkem na název hry, otevře se vám možnost přenastavení čehokoli. Holt nestandardní, ale fungující a menu ve hře je tím pádem velice jednoduché a stylové.
The Machine Age Has Begun!
Recenze
Binary Domain - tuny a tuny šrotu
Je věta, kterou uslyšíte v Binary Domain několikrát. A po dohrání ji dáte i za pravdu. Pokud budou lidé ochotni porušovat zákony, tak můžeme podobné problémy jednou očekávat. Ve hře ale na ostatní živé lidi, hráče či partnery, moc nenarazíte. On line hraní byl v době vydání velký problém. Pokaždé, když jsem zkoušel hru po síti, tak jsem nikde žádný zápas nemohl najít. Škoda. Naštěstí singleplayer tohoto titulu daleko předčí vše, co by mi multiplayer mohl nabídnout.