Recenze: Mario Tennis Aces

Léto je před námi a s ním i takzvané herní sucho, kdy ty největší hity buď už vyšly, nebo si je vydavatelé schovávají na podzim a vánoční sezónu. V létě, kdy jsou všichni na dovolených a na prázdninách, prostě nikdo své nejzářivější pecky nevydává. A proto ani Nintendo nepřichází s regulérním Mariovým dobrodružstvím, ale s pohodovou barevnou tenisovou hrou s Mariem v hlavní úloze, kterou se naučíte ovládat za pár minut, ale opravdovými mistry se v ní stanete až po mnoha hodinách a desítkách odehraných zápasů – abyste mezitím zjistili, že to až taková pohoda vlastně není.

• Vychází na: Nintendo Switch
• Datum vydání: 22. června 2018
• Žánr: Sportovní arkáda
• Česká lokalizace: Ne

V jednoduchosti je síla?

Nemusíte být žádný expert na videohry ani znalec tenisu, abyste naskočili do Mario Tennis Aces a okamžitě se sžili s jeho základními mechanikami. Ovládání je tak intuitivní, jak jen to jde. Kromě volného pobíhání po kurtu máte možnost vyslat míček na soupeřovu polovinu několika různými údery, jež obstarávají čtyři čelní tlačítka ovladače. Principem tenisu je pochopitelně udělat to tak, aby soupeř vytvořil chybu nebo vůbec nestačil reagovat a míček vám nedokázal vrátit. Zní to jednoduše a v té nejzákladnější formě v Aces většinou stačí, abyste se k míčku dostali včas a pak stiskli libovolné tlačítko pro úder ideálně v kombinaci se směrem, kterým ho chcete vyslat. Jenže jak po pár odehraných zápasech zjistíte, k této arkádové hratelnosti je nezbytné přidat i taktický element a herní systém a typy úderů si opravdu osvojit, jelikož je potřeba ke každému soupeři a především ke každému úderu přistupovat jako k nové výzvě. Z přímočaré hry na odreagování se tak náhle stává nervy drásající strategie úderů a chování.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Na představu věrohodně vyobrazeného tenisu se však neupínejte. Cílem Mario Tennis Aces není simulovat realitu, ale především bavit. I proto nabízí řadu vychytávek a speciálních úderů, které v televizních přenosech rozhodně neuvidíte. Tak například má vaše postava možnost využít tzv. Zone Shot, tedy drtící úder, který můžete analogovou páčkou nebo nakloněním ovladače do příslušného směru umístit na přesně zvolené místo na soupeřově polovině hřiště nebo jím zaměřit konkrétní cíl. K tomu je však potřeba buď zcela naplnit ukazatel energie a pak vyvolat speciální útok, případně se ve správný okamžik přesunout na místo na kurtu, kde se čas od času rozzáří obří hvězdička, stisknout příslušné tlačítko a zamířit.

Tyto údery zaručují – alespoň ze začátku – prakticky jistý zisk bodu, pokud se však náhodou soupeři podaří útok odrazit, s velkou pravděpodobností mu oslabí nebo úplně zničí raketu, pokud ji má dostatečně poškozenou. Raketa má totiž vůči Zone Shotům omezenou výdrž, a když se rozbije, tak daný hráč jednoduše nemůže v zápasu pokračovat a automaticky prohrává, i kdyby třeba do té doby celý zápas drtivě vedl (proto je rozumné plnit vedlejší výzvy, v nichž je možné nějakou tu novou raketu získat a využít ji jako zálohu). A právě tady přichází na řadu zmiňovaný strategický element hry. Silnější soupeři v pozdějších fázích hry mají samozřejmě raket víc, ale pokud vidíte, že protivníkův ukazatel výdrže se blíží nule, nemusí být na škodu mířit Zone Shoty nikoli na nechráněné místo kurtu, nýbrž právě na soupeře a tím se ho pokusit vyřadit ze hry.

„Vaše postava má možnost využít tzv. Zone Shot, tedy drtící úder, který můžete analogovou páčkou nebo nakloněním ovladače do příslušného směru umístit na přesně zvolené místo na soupeřově polovině hřiště nebo jím zaměřit konkrétní cíl.“

Vývojáři pochopitelně nenadělili speciální schopnosti do vínku pouze vám, a tak ty samé údery a podobnou taktiku očekávejte i od počítačem ovládaných oponentů. Pokud se na vás řítí Zone Shot, neznamená to ještě, že je vše ztraceno. Tento ničivý úder se dá odrazit několika způsoby, ale všechny s sebou nesou riziko poškození rakety a v krajní situaci tím pádem i ztráty zápasu. Jednou z možností je stát ve správnou dobu na správném místě a míček „jednoduše“ odpálit. Šance, že soupeř vyšle balón přímo k vašim nohám, je však relativně malá. A proto opět přicházejí na řadu speciální dovednosti. První z nich se nazývá Zone Speed, což je fičura, která zpomalí čas kolem a umožní vám rychlý míček doběhnout. Tou druhou je Trick Shot, kdy rychle skočíte do požadovaného směru a míček odpálíte. Aby byl blok smrtícího Zone Shotu skutečně úspěšný, je potřeba načasovat odpal nebo Trick Shot bez přehánění na vteřinu přesně, což je mimořádně obtížné. V průběhu hraní budete této výzvě čelit mnohokrát a budete tak mít spoustu příležitostí blok nacvičit, ale… je to vážně mimořádně obtížné. Pokud víte, že neúspěšný blok blížícího se Zone Shotu by vás vyřadil ze zápasu, je mnohdy bezpečnější přenechat bod soupeři a soustředit se raději na následující výměnu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Všechny zmíněné speciální dovednosti jsou pochopitelně limitovány, konkrétně množstvím vaší energie, kterou doplňujete jednoduše tím, že odpalujete míčky. Síla úderu se pak odvíjí od toho, jak dlouho podržíte tlačítko pro odpal. Silnější údery doplňují energii rychleji než ty obyčejné, odvážnější způsob hry s rychlými Trick Shot doskoky k míčku na poslední chvíli jakbysmet. Doskoky se ovládají buď udáním směru pravým analogem, nebo tím levým v kombinaci s dvojitým stiskem tlačítka X. Obě možnosti mi přijdou poněkud nešťastné. Ta druhá je při rychlých výměnách zřejmě o něco pohodlnější, ovšem má tu nevýhodu, že tlačítko X je zároveň jedním z těch, které slouží pro úder. Ani nespočítám, kolikrát se mi stalo, že jsem při běhu předčasně promáchl stiskem X, zmáčkl ho znovu společně s udáním směru balónu a místo požadovaného úderu se dočkal úskoku kamsi mimo trajektorii míčku a ztrátu bodu. Že bych tuto funkci umístil raději na jedno ze zadních tlačítek ovladače, může být jen má preference, ale když už nic jiného, mohla by hra aspoň nabízet víc možností nastavení ovládání.

Boj se sebou samým

Protože je Marion Tennis Aces tenisovým titulem, dočkáte se řady zápasů, ať už v příběhovém módu, turnaji či hře více hráčů. Pokud se budeme věnovat prvnímu jmenovanému režimu, tak za účast v zápasech získáváte zkušenostní body, které zvyšují level hráče a následně některou z dovedností buď samotné postavy, nebo její rakety. U postavy se zlepšuje síla úderu, rychlost pohybu po kurtu a hbitost. U rakety zase útok, obrana a samozřejmě výdrž. Velkou výhodou je, že body získáváte i za prohrané mače, takže i když se vám některou pasáž hry náhodou nedaří překonat a neustále ji opakujete – a věřte, že na takové dojde – každá prohra je vlastně takové malé vítězství, jelikož vás pomalu posouvá ke zlepšení postavy, a nakonec i k vysněnému úspěchu.

Tvůrci se tím elegantně vyhýbají zdlouhavému grindu, takže není třeba čelit situacím, kdy byste se vraceli do některé z předchozích pasáží hry a znovu se utkávali s již poraženými soupeři, abyste nasbírali dostatek zkušenostních bodů a zlepšili si tak statistiky, čehož jsem se po zapnutí hry upřímně obával. Nevím, jestli jsem jenom takové tenisové poleno nebo je hra už od začátku poměrně obtížná, ale opakování zápasů a výzev u mě bylo na denním pořádku. Aces koneckonců není příliš rozsáhlá, co se počtu levelů týče, a ti zdatnější ji udolají za pár hodin. S ohledem na to, že se vyrovnané zápasy můžou protáhnout klidně na dobrých třicet minut, se ale nedá říct, jestli ji dohrajete za pět nebo deset hodin. Já se rozhodně řadím do druhé skupiny a zápas s tou #$@&%*! sépií už nikdy nechci vidět.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Během času stráveného ve společnosti Mario Tennis Aces na vás ovšem nečekají jen klasické tenisové zápasy, ale i různé výzvy, jako je například střelba na přesnost, ničení terčů či nepřátel, sbírání skóre v časovém limitu nebo souboje s bossy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohly být v tenisové hře souboje s bossy, natož že budou tak nápadité, zábavné a vcelku netenisové. Přestože se odehrávají na kurtu a po obrazovce neustále létají míčky, neplatí u nich klasická tenisová pravidla a nehraje se na body. Bosse neporazíte tak, že mu nasázíte pár es a stejně to platí i naopak. Jedná se v podstatě o velmi podobné konfrontace, jaké znáte (nejen) z Mariových plošinovek, akorát u své postavy nenaleznete ukazatel zdraví, jste v pohybu limitování svou částí kurtu a soupeře zraňujete úspěšnými returny. Zatímco zběsile běháte po kurtu a snažíte se doběhnout ten kulatý nesmysl, bossové na vás mnohdy používají různé netenisové útoky, před kterými se musíte krýt či uskakovat, což Mariovi dobíjí tolik potřebnou energii (ta je přímo esenciální na konci každé etapy souboje, kdy je potřeba na konkrétní část protivníkova těla vyslat Zone Shot a ubrat mu tak jeden ze tří životů – pokud se vám to nepodaří, regeneruje se mu trocha zdraví).

„Zatímco zběsile běháte po kurtu a snažíte se doběhnout ten kulatý nesmysl, bossové na vás mnohdy používají různé netenisové útoky, před kterými se musíte krýt či uskakovat, což Mariovi dobíjí tolik potřebnou energii.“

Mohlo by se zdát, že se toho na obrazovce v takovýchto situacích děje tolik, že to jako hráč nemáte šanci sledovat a zároveň patřičně reagovat, když čelíte jednak podobným útokům a jednak musíte co pár vteřin být na správném místě, abyste odpálili míček, protože pokud jste náhodou zapomněli, pořád ještě hrajete tenis. Ale není to vůbec tak děsivé, jak to možná působí. I na malé obrazovce v handheld režimu je vše naprosto přehledné a času na reakci relativně dost – třebaže souboje mají časový limit, jenž je naopak mnohdy velmi šibeniční a každý neodehraný míček či „ztráta zdraví“ z něj navíc nemilosrdně ukrajují pár sekund v podobě penalizace.

Já nehraju!

Veškerý obsah, který ve hře naleznete, se přitom odehrává pouze a jen na tenisových kurtech. Ani ty však nejsou jen vaším typickým trávníkem nebo antukou. Hraje se v džungli, na poušti, na palubě lodi a dalších místech, kde tenisové zápasy běžně neprobíhají. Jednotlivá prostředí, a tedy i kurty přitom často mají svá specifika, která hru zpestřují, dělají ji svým způsobem o něco obtížnější, ale i zábavnější. V džungli se na síti v typických zelených potrubích pohupují masožravky, jež dokážou schramstnout míček a pak ho rychle vystřelit kamkoliv na vaši herní plochu. Na lodi zase musíte počítat s přítomností velkého stěžně uprostřed kurtu, jenž umí poskytnout výhodu, ale taky vám pořádně zavařit, protože zásah do něj výrazně mění směr balónu a hra je tím pádem dost nevyzpytatelná.

A protože je někdy nevyzpytatelná, jindy jen šíleně obtížná, často přijde na řadu restartování úrovně.  Mario Tennis Aces bohužel neumožňuje okamžitý restart, takže i když víte, že už zápas/výzvu/souboj nezvládnete, musíte buď uměle prohrát, nebo se vrátit na herní mapu, kde následuje rozhovor mezi postavami (jde rychle proklikat, ale ne úplně přeskočit) a až potom můžete své štěstí zkusit znovu. Načítání samo o sobě je sice bleskové, ale věřte, že pokud některý mač opakujete dvacetkrát za sebou, absence restartu dokáže být v daný moment, kdy už jste i tak dost vytočení neúspěchem, značně iritující. Osobně jsem měl mnohdy touhu raději se vzdát potenciálních XP, než abych strávil třeba 20 vteřin zbytečnou prodlevou. U virtuální hry to sice bude znít poněkud úsměvně, když člověk nepodává žádný fyzický výkon, ale vytrhává to z koncentrace a ubírá plynulému zážitku.

Mario vs. Wario

Zatímco v příběhovém módu hrajete za Maria, v turnaji pro jednoho hráče či multiplayeru si volíte tenistu z celé řady známých postaviček z Mariovského univerza, jako je například Luigi, Bowser, Peach, Yoshi a další. Stejně jako například u Mario Kart i v Aces mají jednotlivé postavy odlišné vlastnosti, takže je dobré si je postupně vyzkoušet, zjistit, jaký styl hraní vám nejvíc vyhovuje, a podle toho se následně rozhodovat. Multiplayer nabízí Mario Tennis Aces jak lokální, tak online. V době recenzování bohužel servery zely prázdnotou, takže jsem se musel spokojit s prozkoumáním lokálního multiplayeru s kamarády na jedné konzoli. Ti se k vám můžou připojit až tři, ale varianta ve čtyřech už vyžaduje poměrně velkorysé množství prostoru před televizí a zároveň dostatečně velkou obrazovku. Hra s kamarády nabízí možnost utkat se ve dvouhře jeden proti jednomu, nebo ve čtyřhře, kdy si každý zvolíte svého spoluhráče – lze hrát také spolu proti dvěma počítačem ovládaným soupeřům nebo dvěma dalším kamarádům.

„Stejně jako například u Mario Kart i v Aces mají jednotlivé postavy odlišné vlastnosti, takže je dobré si je postupně vyzkoušet, zjistit, jaký styl hraní vám nejvíc vyhovuje, a podle toho se následně rozhodovat.“

Zároveň máte možnost zvolit si hru se všemi vychytávkami, jako jsou ukazatel energie a s ním spojené super střely a super schopnosti, případně klasický tenisový zápas prostý podobných arkádových vymožeností. Využít lze rovněž „zjednodušeného“ pohybového ovládání pomocí Joy-Conů, kdy můžete přenechat počítači dokonce i pohyb postavy a soustředit se jen na odpaly. Ty uvozovky u slova zjednodušeného nemají symbolizovat jen to, že ovládat tímto způsobem hru zvládne i vaše babička, ale především to, že po několika hodinách testování vyplul na povrch především jeden fakt, a to ten, že je pohybové ovládání velmi nepřesné.

Jistě, za těch dvanáct let od původního Wii a tenisu ve Wii Sports se Nintendo s pohybovým ovládáním bezpochyby posunulo o dost kupředu, ale bohužel si nemyslím, že by se zrovna Aces dařilo tento pokrok nějak reflektovat. Naopak jsem u pohybového ovládání zaznamenal podobné nešvary jako u staršího bratříčka, tedy především nereagování na slabší máchnutí ovladačem, nepřesnost odpalů nebo chybné postavení hráče s ohledem na dráhu letu míčku. Přínos tedy vidím především v situacích, kdy jen chcete představit hru lidem, kteří se s podobným stylem ovládání ještě nesetkali, nebo při pořádání večírků, kdy si postupně podáváte ovladač a výsledek zápasu příliš neprožíváte. Pokud si však chcete s přáteli skutečně poměřit své síly, doporučuju vrátit se klasicky k osvědčeným tlačítkům.

Vzhledem k tomu, že vám Mario Tennis Aces pohybové ovládání nikterak nenutí, to je ovšem pouze jedna z mála drobných výtek směrem k jinak vynikající hře. Nikdy bych nevěřil, že dokáže být tenisová hra tak vtahující a zábavná a můžu s klidem prohlásit, že se jedná o nejlepší virtuální tenis, který jsem v životě hrál. Samozřejmě jsem si vědom toho, že vzhledem k tomu, že se jedná o mé druhé setkání s tímto sportem za mou dosavadní herní kariéru, toto prohlášení nemá pražádný význam, ale jsem si na 99 % jistý, že reálná simulace tenisu by mě unudila k smrti po prvním odehraném zápasu. Od Mario Tennis Aces jsem se – navzdory mé časté frustraci z neúspěchu – naopak nemohl odtrhnout. A co může být pro hru – jakoukoli hru – lepší vizitkou než právě toto.