Recenze The Lost Child

Společnost Kadokawa Games má na svém kontě několik zajímavých her, mezi kterými můžeme najít třeba tituly jako Killer is Dead, Lollipop Chainsaw, Steins;Gate nebo Rodea the Sky Soldier. Relativně nedávno jsme měli možnost seznámit se s jejich pokračováním dungeon crawleru Demon Gaze (recenze), a tak jsem byl upřímně zvědavý i na další titul podobného ražení. Ten se navíc od prvních uveřejněných informací vyloženě netajil inspirací sérií Shin Megami Tensei, což nemůže být vůbec špatně. Konflikty mezi bohy a démony, kdy někde uprostřed stojí samotné lidstvo, jsou přece vždycky dobrou zápletkou. Bohužel ale hodně záleží na tom, jak si s podobným osudovým střetem dokážou poradit scénáristi a také samotní tvůrci her. Tak se na to podívejme.

• Vychází na: PS4, Switch, PSV
• Datum vydání: 19. června 2018
• Žánr: RPG
• Česká lokalizace: Ne

Zase jeden Vyvolený…

Po kratičkém úvodu, ve kterém je nám nastíněno příběhové pozadí, se ocitáte na stanici metra, kde jako novinář Hayato Ibuki sháníte informace ke článku pro okultní časopis LOST. Vyšetřujete totiž sérii sebevražd, které ale mají možná něco společného s tajemnými bytostmi z jiných sfér. Po neúspěšných pokusech získat od okolních lidí nějaké informace, jste někým, nebo spíše něčím, popostrčeni pod přijíždějící vlakovou soupravu.

Naštěstí vás zachrání tajemná žena, kterou jste se před chvíli snažili neúspěšně vyzpovídat. Tentokrát se projeví vstřícněji, a navíc vám předá tajemnou relikvii, zbraň zvanou Gangour, která má schopnost vtáhnout do sebe a následně ovládat démony. Což v tuto chvíli ale ještě netušíte (spíše to totiž vypadá jako starý kufr, opásaný řetězy). Tyto, a všechny další důležité informace, vám předá anděl jménem Lua, která vás navíc označí jako Vyvoleného. A vaší milou povinností od teď není nic menšího než z vůle boží zachránit lidstvo. Tak hurá do toho!

…bez špetky inovací

The Lost Child je ve svém základu přesně to, co jste mohli dopředu odvodit už z prvních střípků informací. Jde o skrz naskrz typický dungeon crawler s prvky vizuálních románů. Některé věci jsou klasické a jiné se pouze schovávají za jiné názvy. Třeba Hayatova základna je ve hře prezentována kanceláří redakce okultního časopisu LOST a navíc zde časem u svého stolu najdete všechny potřebné propriety. Do šuplíku si dáváte přebytečné předměty, získané z dungeonů a nástěnka s poznámkami k různým podivným událostem nebo jevy, které do redakce posílají lidi a které na první pohled nemají žádné logické vysvětlení, jsou v podstatě soupisem vašich úkolů. Najdete tady úkoly k hlavní příběhové linii, se kterými když nepohnete, nedostanete se ve hře dál. Ale i vedlejší aktivity, za jejichž splnění získáte odměnu v podobě různých věcí a jiných bonusů.

„Jde o skrz naskrz typický dungeon crawler s prvky vizuálních románů.”

Jakmile přijmete úkoly a začnete s vyšetřováním, zpřístupní se vám různé regiony v Tokiu, jeho okolí a později i dál v Japonsku. V jednotlivých lokacích si můžete promluvit s různými NPC o místních zvláštních událostech, stačí si jen vybrat, kam chcete momentálně jít a poté, když získáte dostatek informací, vyzve vás Lua, abyste vstoupili místního Layeru, což je zase jen jiný název pro dungeony.

 

1 z 5

- +

1.

2.

3.

4.

5.

Trochu nuda…

Až do tohoto místa se vám může The Lost Child jevit jen jako vizuální román, při kterém musíte občas volit z několika předpřipravených odpovědí a za ně získáváte určité množství karmy. Buď kladné nebo záporné, nebo taky neutrální. Po vstupu do Layeru, se ale pohled přepne do první osoby a vy se začnete pohybovat v klasickém 3D prostředí plném chodeb, místností a pastí. Tento průzkum je občas přerušen setkáním s Astraly, což je všeobecný termín pro démony, anděly a stvoření, vzniklých z padlých andělů. Použitím Gangouru je Hayato může porazit a uložit (ano uložit, protože Gangour je něco jako božský tablet), aby dále bojovali po jeho boku. Do každé bitvy můžete jít ve skupině skládající se z vás, anděla Luy a tří Astralů. Víc jich po celou dobu mít nebudete, ale můžete si připravit několik dalších Astralů do zálohy a ty v bitvě kdykoli vyměnit.

Jak už je v tomto žánru her obvyklé, boj probíhá v klasickém turn-based režimu, kde hráč vybírá z několika možností, co může jednotlivý člen skupiny udělat. Po definování vlastních kroků se spustí vaše fáze boje a následně provede své akce nepřítel. Zajímavé je, že vaši spojenci neútočí vždy ve stejném pořadí, ale pořadí se různě mění. Na jednu stranu jde o trochu netradiční prvek, ale na druhou stranu to dost znepříjemňuje strategické plánování. Samozřejmostí je, že za sebe můžete nechat jednat umělou inteligenci konzole.

„Po vstupu do Layeru, se ale pohled přepne do první osoby a vy se začnete pohybovat v klasickém 3D prostředí plném chodeb, místností a pastí.”

Za každou vyhranou bitvu získává Hayato a Lua určité množství EXP bodů a při posunu o úroveň výše si můžete přidat pár bodů do statistik. Lua je svým zaměřením primárně léčitelka a kouzelnice, takže ji asi budete co nejvíc přidávat body do magických schopností a u Hayata zase do obrany a útoku.

 

1 z 5

- +

1.

2.

3.

4.

5.

…nuda a šeď…

Bitvy jsou celkově příjemně jednoduché a nabízí pro dungeon crawlery typický systém výhod a postihů. Vedle toho všeho ale stojí takzvaná Burst Gauge, kterou najdete v horní části uživatelského rozhraní. Tento měřák se pomalu naplňuje s každým úspěšným útokem na nepřátele a po plném nabití, může Hayato použít Astral Burst kombo techniku ​​k velmi silnému útoku. Pokud tento zvláštní útok dokáže úplně srazit daného nepřítele na kolena, čti ubrat mu všechny body života, je následně po bitvě uložen v tabletu a může se připojit k vaší skupině.

The Lost Child nabízí celkem tři úrovně obtížnosti, které navíc můžete úplně kdykoli během hraní změnit. Takže se můžete rozhodnout, jestli hrou projdete jako nůž máslem, nebo se pro vás stane výzvou. Lehká obtížnost je totiž opravdu lehká, ale u střední už musíte počítat s tím, že za nesprávné rozhodnutí během boje budete náležitě odměněni smrtí spojenců nebo i vlastní.

Narozdíl od Hayata a Luy, nezískávají Astralové během bitev žádné zkušenosti. Místo toho musíte investovat nějaký ze tří druhů karmy, kterou získáte z rozhovorů nebo po skončení každé bitvy. Nefunguje tady proto systém, kdy je nejpoužívanější Astral bude tím nejsilnějším. Tyto tři typy karmy vlastně představují každou jednotlivou kategorii Astralů: špatná karma démony, dobrá anděly a neutrální padlé anděly. A tím, že pomyslně nakrmíte Astrala správnou karmou, posílíte i jejich statistiky a zvednete jim úroveň. Samozřejmě můžete třeba na démona použít i dobrou karmu, ale spotřebujete ji zbytečně daleko víc. Kromě toho, když se některý z Astralů ocitne na maximální úrovni, můžete jej jakoby zničit a přetvořit do podoby novějšího, ale silnějšího jedince. Jejich level se pak sice vrátí zpět na první stupeň, ale máte k dispozici úplně novou sílu.

 

1 z 5

- +

1.

2.

3.

4.

5.

…šeď a jen trocha barev

Takže co je špatně? Velkým problémem hry jsou paradoxně právě dungeony. Některé z nich jsou zbytečně obrovské a rozkládají se i v několika podlažích. Když postupujete v příběhu dále, stávají se zbytečně většími a komplikovanějšími a občas cesta dál vyžaduje vyřešení nějaké lehčí hádanky nebo použití spínače z jednoho konce mapy na dveře z druhé strany. Sice můžete použít i klasický automatický pohyb po mapě, ale ten není nijak rychlejší, než když skupinku ovládáte sami. Ke zlepšení zážitku nepřispívá ani to, že stále chodíte po stejných chodbách a víceméně jen sledujete minimapu, jestli míříte správným směrem.

Textury dungeonů jsou navíc u Vita verze na dnešní dobu v dost nízkém rozlišení, a i když jsem doufal, že Switch verze přinese aspoň detailnější prostředí, nedočkal jsem se. Jediným zpestřením jsou tak boje s nepřáteli, i když spousta bitev, hlavně ze začátku hry, jde zvládnout použitím standardních útoků, a tak se hlavně budete těšit na souboje s bossy. Anebo na speciální dungeon o 100 podlažích, kde můžete získat speciální předměty. Protože jde ale o výzvu, narazíte v každém patře na velmi silného nepřítele.

Ale stejně!

Z hraní dungeon crowleru The Lost Child cítím mírné zmatení. I když boj a mechanismy vývoje postav jsou funkční, ve výsledku nejde o nic zvláštního, novátorského nebo extrémně zajímavého. Výjimkou je snad až finální Layer, protože většina dungeonů je ve své podstatě poměrně nudných. A to jak esteticky, tak i logicky. Příběhové prvky hry se snaží držet titul trochu nahoře, ale po rané fázi už bylo celkem jasné, jakým směrem se bude zápletka dále rozvíjet. V konečném důsledku je The Lost Child jen další hrou, s jakou jste se už mohli v případě japonských RPG setkat. Takže byste si mohli myslet, že nemá cenu do hry vůbec investovat.

„Nejednou jsem si uvědomil, že místo jednoho rozhovoru, jsem prošel ještě jeden dungeon a že místo plánovaného spánku, jsem do půl třetí v noci hrál.”

Opak je pravdou. Všechny tyto skutečnosti jsem si uvědomil až po skončení, když jsem se snažil srovnat myšlenky a vyzdvihnout to nejlepší. Nejlepší není ani jedna z komponent, ale komplexně hra bezvadně funguje, a navíc dokonale zabaví. Dungony přece nemusíte procházet hned napoprvé. Informace od lidí v jednotlivých lokalitách se navíc mění, a tak si můžete odskočit s lidmi jen tak pokecat. Nejednou jsem si uvědomil, že místo jednoho rozhovoru, jsem prošel ještě jeden dungeon a že místo plánovaného spánku, jsem do půl třetí v noci hrál. Což je vždycky známka toho, že hra stojí aspoň za vyzkoušení.

 

1 z 5

- +

1.

2.

3.

4.

5.

Vita vs. Switch

Nakonec se ještě trochu podíváme na jednotlivé verze hry, které jsem měl možnost otestovat. Jelikož jsem nejdříve dostal hru na PS Vitu, prošel jsem ji nejprve zde. De facto si není na co ztěžovat, barvy jsou jasné, ovládání funguje, jen je mi líto, že nebylo využito dotykové obrazovky a mínusem je nutnost stáhnout si původní japonský dabing až ve formě patche. Velkým zklamáním je ale plynulost hry. Veškeré načítání je neskutečně zdlouhavé a pokud spouštíte Burst Attack, nebo ukládáte pozici, má konzole viditelně problém udržet plynulý framerate.

Co se týče RPG The Lost Child na Switchi, tak platí to, co už jsem psal výše. Čekal jsem od ní minimálně vylepšené textury, ale na ty můžete rovnou zapomenout, což je bohužel hodně patrné při hraní na velké obrazovce. Jediným přínosem tak zůstává možnost pohybu v dungeonech pomocí levé páčky, velmi plynulý chod hry a žádný pokles framerate. Dotykový displej zůstává opět nevyužitý, ale aspoň nemusíte dodatečně stahovat japonštinu, protože už je součástí plné verze hry.

The Lost Child ve verzi pro Switch koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.