We Happy Few – druhý BioShock se nekoná

Když jsem před pár lety dohrál fenomenální BioShock infinite, pocítil jsem hřejivou radost z výborně napsaného scénáře zkombinovaného se skvělým herním zážitkem. Tento pocit se ovšem proměnil ve sžíravou nervozitu, která ve mne vytvářela myšlenku, že si na něco podobného budu muset nějaký ten pátek počkat. Po čase se objevil první gameplay z We Happy Few a já zaplesal. Mohlo by se jednat o nástupce fenomenálního BioShocku?

• Vychází na: PC (testovaná verze), PlayStation 4, Xbox One
• Datum vydání: 10. srpna 2018
• Žánr: Akční adventura
• Česká lokalizace: Ne

Těžké začátky

V předběžném přístupu bylo We Happy Few pěkně dlouhou dobu, ale hráči s ním měli jeden zásadní problém. Šlo hlavně o přežívání a na nějaký ten příběh (na ten se ještě podíváme), nezbylo moc prostoru. No jo, jenomže nabídněte lidem jedinečný svět, řekněte jim k tomu pár vět a nechte je ať si zbytek domyslí. To samozřejmě zvedlo vlnu odporu, a tak byl přidán i děj. Nyní si můžete dopřát opravdu originální „Orwellovskou“ story. Paradoxně příběh, spolu s neotřelým herním designem, je to nejzajímavější a nejzábavnější, co vám může We Happy Few nabídnout. Druhý BioShock se ale opravdu nekoná.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Velký Bratr tě sleduje

Příběh, který vypráví dnešní recenzovaná hra, je vskutku zajímavý. Německo zvítězilo v bitvě o Británii a nyní jeho jednotky okupují celé souostroví. Nálada není zrovna ideální, a tak se obyvatelé města Wellington Wells rozhodli pro řešení. To ovšem zanechalo na lidské duši hluboké šrámy. Bylo nutné jednat rychle. Řešením byla malá roztomilá pilulka s neškodným názvem Joy. Tento „lék“, který musí brát každý obyvatel (naštěstí jde jen o perorální aplikování), udržuje lidi v nekonečném stavu euforie a falešného štěstí. Šedé město díky Joy ožívá všemi barvami a vy si vychutnáváte blažený stav mysli plnými doušky. Kdo by řešil minulost, když je přítomnost tak krásná?

Jeden by se našel a ano, jedná se o jednu ze tří ústředních postav. Je jím Artur, prostý úředníček, který se v lokálních novinách stará o cenzuru článků (Mrk, mrk Winston Smith). Při své práci narazí na reportáž, jenž, světe div se, souvisí s jeho bratrem, na kterého již skoro zapomněl. Rozhodne se tedy zavzpomínat a zjistit co se vlastně stalo nejen s ním, ale s celým městem. Aby se mu to povedlo, musí vynechat svou dávku štěstí.

Hra začíná.

„Upřímně, kdyby se odstranila survival část, ve které si musíte léčit bebíčka, jíst, pít, ale i třeba spát, ničemu by to neuškodilo.“

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Hlavně nevyčnívat

Tolik k nastolení příběhu. Pojďme se teď podívat na to, jak se We Happy Few vlastně hraje. Jde o kombinaci survival open-worldu s prvky stealthu. Upřímně, kdyby se odstranila survival část, ve které si musíte léčit bebíčka, jíst, pít, ale i třeba spát, ničemu by to neuškodilo. Naštěstí tato stránka není tak rušivá, jak jsem se na začátku hraní obával. Ano, otravná a lehce zbytečná je, ale dá se to nějak zvládnout. Na začátku vám možná přijde všechno lehce chaotické, a to jen proto, že se autoři snažili všechno co nejrychleji vysvětlit, ale nakonec si po nějaké době na herní mechanismy zvyknete a nebudou pro vás překážkou.

Ve světě Wellington Wells je důležité zapadnout. Za žádnou cenu byste neměli moc vyčnívat z davu. Někdy se ovšem dostanete do situace, kterou budete muset řešit plížením v temných stínech a zákoutích, nebo vzít nohy na ramena a někde se schovat a počkat, než se všechno přežene. Dost často jsem si vzpomněl při plíživých pasážích (které jsou spolu s útěky nejčastější náplní hry) na nedostižný Dishonored. Nenápadné přiškrcení nebo odlákání nepřátel vrženou lahví či kamenem je tu na denním pořádku, ale musím říct, že se We Happy Few k Dishonored nepřiblížilo ani za mák.

Když se vám nechce utíkat a postavit se svému soupeři tváří v tvář, neočekávejte něco světoborného. Do soubojů se raději pouštět ani nechcete. Ne proto, že by byly nebezpečné, ale proto, že jsou neskonale nudné. Máchat kriketovou pákou a čekat na výpady nepřátel dost rychle omrzí.

„Do soubojů se raději pouštět ani nechcete. Ne proto, že by byly nebezpečné, ale proto, že jsou neskonale nudné.“

V poslední době dost oblíbené craftování tu má své místo, ale musím říct, že je tak nějak zbytečné. Jistě, potřebujete si vyrobit různé předměty abyste se dostali přes zamčené dveře, nebo něco čím se dostanete z „úzkých“. To všechno se hodí, ale chuť zlepšovat své vybavení je nulová, protože se spokojíte klidně jen s tím základním. Nic vás nenutí toužit po vylepšení, které hra nabízí, a to je docela problém. Jediný craftovací nápad, který mne zaujal (byť jen jednorázový), byl ten, že jako správný Angličan, si nevystačíte jen s jedním druhem oblečení. Když přijdete do města, ve kterém každý dbá na vzhled (šedesátky rullez!), jako trhan, buďte si jisti, že to u jemného napomenutí od místních „Bobby“ nezůstane. Stejně je to i u lokalit, které jsou určeny pro odpadlíky. Tam se moc nehodí nosit navoněný oblek, co myslíte?

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Alternativní šedesátky? Proč ne

Asi největším lákadlem (kromě příběhu samozřejmě) je vizuální styl. Ten se odvíjí z období, v němž je hra zasazena. Šedesátá léta plná barev a kýčovitých předmětů náramně kontrastují s šedivým městem, a ještě šedivějším krajem. To má samozřejmě vliv i na všechny postavy v něm pobývají. Využití masek, aby se obyvatelé cítili ještě šťastnějšími je geniální. Titul tak odkazuje na antické divadlo, ale samozřejmě i na moderní horory, kdy veselé věci působí kontraproduktivně – děsivě. To je ale bohužel asi poslední kladná věc na designu hry. Celkově se totiž pohybujete po světě, který, sic dobře vytvořený, působí totálně mrtvě. V ulicích města se absolutně nic neděje a vy jen míjíte plejádu stejných postav (mění se jim třeba jen oblečení, ale mnohdy ani to ne), které se ještě k tomu hýbou dost nereálně. Například pohyb při prohledávání je nechtěně směšný. Když se v záběru objeví více takových postav a všechny se kývají stejně ze strany na stranu, je to poměrně herní katastrofa.

Přilehlé lokality se sice vizuálně liší, ale ani v nich není moc „živo“. Můžete se sice vydat prozkoumávat celý kraj, ale odměnou za vaši snahu je, kromě craftovacího materiálu, procházka na čerstvém vzduchu. Jsou samo sebou místa, které navštívit máte, která vám nabídnou něco víc a poodkryjí zase další díl příběhové skládačky, ale na nich je vidět, že na rozdíl od zbytku světa nejsou procedurálně generované, a tak chtě nechtě vyčnívají.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Kromě designu úrovní je tragické a zbytečně nepřehledné zpracování HUDu a celkového menu. Technicky nešťastné vyhotovení podtrhává i hrůzostrašná optimalizace. Nekonečné načítání a kolísání snímků za sekundu je ubíjející.

Málem bych zapomněl na audio stránku, ta se kupodivu povedla. Jelikož se celý příběh odehrává na „Ostrovech“ můžete si vychutnat kvalitní dabing s anglickým akcentem. Parádní omluvné hlášky jednoho ze tří protagonistů při škrcení jsou opravdu zábavné. Najde se tu i pár Skotů či Irů, a to je pak lahoda pro uši. Dialogy jsou napsány dobře a stejně kvalitní práci odvádí i dabéři. Kdyby všechno bylo dobré jako je zvuková stránka, nebál bych se dát lepší známku. Jenomže není. Opravdu není.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

EnJOY the silence

Prázdné tiché město, krkolomná hratelnost, nudné souboje, strašidelná optimalizace kontra výborný příběh, originální vizuál a povedený zvuk. Tak co s vámi autoři? Chtěli jste vytvořit titul, který bude jak příběhově nápaditý, tak i herně zajímavý. Avšak povedlo se vám to tak nějak napůl. Dobře. Možná trošku, trošičku lépe. Druhý BioShock Infinite se nekoná a vlastně ani nikdy neměl. We Happy Few je jiná hra, která sází více na myšlenku než na hraní samotné, a to je škoda. Možná by jen stačilo, aby si vývojáři ujasnili, co vlastně od hry očekávají. Takhle je to mišmaš oblíbených mechanismů, který, obávám se, bude brzo zapomenut.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.