Recenze Pro Evolution Soccer 2019 – i v Japonsku se hraje fotbal

Rok, co rok se na pultech objevuje jediný fotbalový simulátor, který dokáže držet krok se svým rivalem z EA Sports. Jestli se i letos stane PES pro FIFU silnou konkurencí, je zatím ve hvězdách. S jistotou vám ale už teď mohu říci, že to bude docela vyrovnané. A kdo ví, třeba se rozhodne až v nastavení.

• Vychází na: PC, PlayStation 4, Xbox One (testovaná verze)
• Datum vydání: 30. srpna 2018
• Žánr: Sportovní
• Česká lokalizace: Ne

Slovo úvodem

Nebudu tu chodit kolem horké kaše. Jsem Fifař a vždycky jsem byl. Přijde mi totiž jaksi „Osudovější“, má silnější atmosféru a umí pořádně zahrát na city. Jistě, je to o hodně arkádovější fotbal než u japonského titulu, ale jak říkám, docela mi přirostla k srdci. Od roku 98 nehraji nic jiného. Když jsem měl ale loni možnost zahrát si PES, začalo mne cosi hryzat. Byla to zvědavost a zjištění, jak moc si hraní užívám. Jak můžete vidět, tohle bude trošku jiná recenze, než jste zvyklí. Bude z pohledu nováčka pohybující se na Konamském hřišti. Píšťalka hvízdá, začíná první poločas.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Faktor PES

Pro Evolution Soccer 2019 sice letos přišel o Ligu mistrů a Evropskou ligu (což se ukázalo jako velký problém na ostrovech), ale ruku na srdce. Všichni víme, že o to u téhle hry nikdy nešlo. Jde hlavně o věrohodnost a autentičnost fotbalu. Vzdálenost od reality je opět o krůček kratší. Proč to neříct hezky narovinu, PES se hraje naprosto skvěle, a i bez Champions League má rozhodně co nabídnout.

Nejsilnější je v plynulém pohybu hráčů, kteří nejenže reagují na míč, ale i na celkovou situaci na hřišti. Opravdu záleží na jednotlivcích a jejich různorodosti a díky nové metodě dovedností se z nich stávají silní, individuální čutálisti. Míč je pěknej neřád a záleží na každém kontaktu s ním, a hlavně na tom prvním. Zpracování nahrávky prošlo vylepšením a kdo ovládne ty nejjemnější nuance, ovládne celou hru. Mne osobně hned zaujalo, jak na rozdíl od FIFY je obtížné soupeře obrat. Nestačí jen zmáčknout v jeho blízkosti tlačítko a čekat, až ho váš plejer odstrčí a převezme kontrolu. Ne a ne, tady je vedení míče výsadou, ke které musíte přistupovat s respektem. Jak jsem zmínil na začátku, jsem u PES nováčkem, který se učí všechno za pochodu, ale musím říct, že mě hratelnost opravdu okouzlila. Ano jako novic jsem si nejdříve zkusil zahrát proti AI soupeři. Mistrovství světa mi přišlo jako vhodné místo, kde se do ovládání víc dostat a jelikož jsem hrdý Čech, navolil jsem si pěkně náš nároďák a nastavil si tu nejtěžší obtížnost. Prvních z deseti turnajů jsem nepostoupil ani jednou z tabulky a na mém gólovém skóre se pyšnila velká kulatá nula. Chtělo to změnit přístup a naučit se pořádně centrovat a směřovat přihrávky.

Síla soupeře

Od minulého ročníku se vylepšili gólmani. Jistě, pořád to není stoprocentní a tu a tam zůstanou hloupě stát u tyče a nevrátí se na střed, ale jejich zlepšení je citelnější. Už to nejsou takový troubové jako v předešlém roce. Letos se blýsknou kvalitními zákroky a nejedná se rozhodně o žádné pro efekt nasnímané situace. Každý zákrok, skok nebo vypíchnutí má svou jedinečnost a díky tomu si toho pána, stojícího s velkými rukavicemi uprostřed tří tyčí budete víc vážit. Nový je i systém dovedností hráčů v poli. Všechna velká jména vynikají v něčem jiném. Někdo je rychlejší, někdo zase výborně střílí z trestných kopů. Každý z nich je tak více individuální, a to se odráží na celkovém pojetí. Mějte hvězdu v teamu a využijte jeho schopností k dosažení výhry.

Když jsem trávil čas se soupeřem ovládaným počítačem, tak mě zklamalo, že naprosto vynechává (stejně jako v minulém ročníku) středovou hru. Rozehrát si hezky na své polovině. Podržet míč, získávat cenné minuty při vedení. Nic takového, AI soupeř to slepě cpe pořád dopředu jako smyslů zbavený a díky tomu se vám otevírají dveře protiútoku. Dalším nešvarem je třeba to, že až moc nahrává. Rozhozená obrana a tři útočníci proti jednomu obránci si pětkrát nahrají ve velkém vápně a pak ztratí míč. Chtělo by to, aby umělá inteligence více využívala šancí. A zkoušela i střely z velké dálky. No jo, ale virtuální fotbal se nehraje kvůli tomu, abyste rozsekali jedničky a nuly. Ty pravý mače se vedou proti vám rovným.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Tak určitě

Vlajkovou lodí PES je jako minule myClub. Klub, který si sami sestavujete od všech hráčů na hřišti, přes trenéra až po námezního headhuntera. Pustíte se (i když jen povrchově) do hospodaření klubu v podobě rozpočtu.  Se svým týmem budete čelit různým výzvám, které jsou jak v offline tak i online sféře. Na začátku si vytvoříte tedy manšaft podle svého gusta. Vše je hezky přehledné a takový nováček jako jsem já, nemá sebemenší problém se ve všem orientovat. Každý nový krok v nastavení celého týmu je doprovázen informačními nápisy a stává se tak úvodním tutoriálem. Za svůj postup získáváte mimo odemknutých kartiček i herní měnu (teda pokud nejste zrovna fanoušek mikrotransakcí), kterou pak můžete využít dle libosti. No a když už máte hotovo, je načase navštívit online pažit (ale klidně můžete zůstat jen offline). První zápasy opět pro mne byly docela rozčarování, protože to, co jsem se naučil proti počítači, bylo dost málo na to, abych měl, byť sebemenší šanci proti reálnému soupeři. Matchmaking docela nešťastně porovnává kvality soupeřů. Algoritmus jim moc nevychází, a tak páruje hráče s minimálními zkušenostmi (jako jsem například já) s o hodně pokročilejšími. Výsledkem toho je, že jsem dostal pět gólů v prvním poločase a moje procento držení míče bylo na krásných dvaceti. Prý je ale už ve vývoji patch, který by měl tento neduh vyladit a dávat dohromady hráče se stejnou zkušeností. Zaplať pánbů za to, jinak by mi totiž moje ego nedovolilo nechat se pořád porážet.

S tím obsahem to nebude zas tak horké

Sice jsme přišli o Ligu mistrů, ale jako kompenzaci nám titul nabízí hned sedm nových. Mezi té výraznější patří například turecká liga, portugalská NOS liga nebo třeba ruská či skotská Premiership Ladbrokes. Našince potěší i přítomnost české Slávie, kterou najdeme v kolonce „ostatní“.  PES opět pokračuje se svým režimem Become a Legend, ale ten se od svého rok starého předchůdce moc nezměnil a v porovnání s FIFA Journey (Cesta) působí ploše a bez emocí. Ohledně licencí na vše možné i nemožné padlo tolik slov, že není potřeba je již znovu propírat. FIFA bude mít vždycky více peněz, ale to neznamená, že když se tým bude jinak jmenovat (North East London = Tottenham), neužijete si s ním srandu. Hráči v nich mají naštěstí svá jména a díky systému dovedností se na hřišti chovají jako jejich předlohy.

Velkým lákadlem je i zakoupení legendární edice, kdy se vám do ruky dostane sedmero kultovních hráčů. Poměrně pestrá plejáda fotbalových ikon od Diega „Boží ruky“ Maradony, přes Davida Beckhama (dva různé skiny – mladý David a současný David.) až po Roberta Carlose. I my máme zastoupení v tomto legendárním výběru a tím je Pavel Nedvěd. Může tak být docela zábavné provětrat Pavlíka a opět vidět vlát jeho neposlušné blond vlasy. Mám radost, že se do legendárních hráčů dostal i nějaký ten gólman. Vlastně ne jen tak ledajaký, je jím Oliver Kahn.

Grafická krása

Je vidět, že si tvůrci dali hodně záležet na tom, aby zpracování bylo co nejrealističtější. Musím říct, že se to povedlo i po vizuální stránce. Stadiony opravdu žijí svým životem. Nadšení fanoušci aplaudují a „stuff“ jsou rozmístěni v hojném počtu. Mne osobně jako fotografa pobavil fakt, že po obvodu stadionů je rozmístěna hromada mých kolegů, ale nejsou stále v pokleku a před hlavou nedrží fotoaparát. Pár si jich listuje fotografiemi, co právě vyfotili, jiný se zase dívá na druhou stranu směrem k divákům. Parádní je i úvodní entrée hráčů na zelenou plochu. Chodby odkud vychází jsou hezky autentické a před zápasem navodí pěknou atmosféru. Co mne ale nechtěně vyloudilo úsměv na tváři bylo to, že při národních utkání fotbalisté „zpívají“ své hymny. Ty uvozovky tu ovšem nejsou jen tak. Vypadá to opravdu komicky, protože všichni otvírají a zavírají pusu po celou dobu melodie, což působí opravdu směšně. Možná by bylo lepší, kdyby jen hrdě stáli a užívali si jemné noty své hymny. Když už jsem u těch vlasteneckých částí, tak český celek hraje v originálním dresu, což vypadá opravdu dobře. Co už tak moc dobře nevypadá je fakt, že většinu našeho týmu tvoří random postavy. Netušil jsem, že je v naší reprezentaci tolik blonďáků. Je mi jasné, že autoři nemohou naskenovat všechny fotbalisty, alespoň nějakou podobu by si zasloužili. Nejlépe dopadl Darida, který si je jako jediný opravdu podobný. Naopak Schick to schytal plnou palbou. Toho by ani vlastní máma nepoznala. Hvězdám světového fotbalu se dostalo mnohem větší péče, včetně Messiho nebo Cavaniho.

Od minulého roku přibylo i pár nových animací, například při rozhovoru s trenéry a hráči. Stejně tak jsou patrné nové pohyby (hlavně při zpracování míče) kliček, nahrávek a celkově celý pohyb postav je opravdu na vysoké úrovni. Po přerušení hry mi vadilo, že v animacích hráči, kteří stojí blízko kamery, jako lusknutím prstu zmizeli, aby nebránili v záběru. Ohledně audio stránky mám také pár připomínek. Tu a tam působí zápasy hluše. Je až moc slyšet co se děje na hřišti a tím přicházíte o atmosféru jásajících fanoušků. Co je ale o hodně větší problém, je duo komentátorů. Sic se snaží co jim plíce stačí, ale většinou to, co říkají a JAK to říkají je nesouvislé a bohužel dosti iritující.

 

1 z 3

- +

1.

2.

3.

Finální skóre

Pro hráče, kteří znají předchozí díl to nebude zas takový rozdíl. Pro začátečníky jako jsem já je hra přehledná (může za to poupravené a zjednodušené menu) a samozřejmě chvíli bude trvat, než si osvojíte všechny finesy. Až se tak ale stane, budete odměněni ladností a plynulostí hry, která nemá ve světě herního fotbalu konkurenci. Grafika i hratelnost je opět o něco dále a co se obsahu týče, holt i bez Ligy mistrů se dá udělat parádní fotbalová hra. Pokud chcete zažít reálnější podobu virtuálního fotbalu určitě nešlápnete vedle.

Konec druhého poločasu.

Hru koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.