Recenze: Thronebreaker: The Witcher Tales – když královna nasadí zbroj

Jako velký příznivec série Zaklínač jsem prakticky od první možné chvíle začal hrát karetní Gwent: The Witcher Card Game, který před několika dny opustil fázi otevřené bety. Zároveň se ale považuji za vyznavače singleplayeru, takže jsem přirozeně začal skákat radostí, když byla oznámena první singleplayerová kampaň, Thronebreaker. Po měsících ticha se však z pouhé kampaně stal samostatný titul, a tak jsem se na jednu stranu začal těšit ještě víc, ale na druhou stranu jsem si musel pokládat otázku, jestli si toho tvůrci neukousli trochu moc. Schopnost vytvořit mnohem více obsahu, než bylo původně stanoveno, CD Projekt RED dokázal již s datadiskem O víně a krvi pro Zaklínače 3, ale RPG a karetní hra jsou přeci jen dva odlišné žánry. Nakonec se ale ukázalo, že obavy byly poněkud zbytečné.

• Vychází na: PC (testovaná verze), PS4, Xbox One
• Datum vydání: 23. října 2018 na PC / 4. prosince 2018 na PS4 a Xbox One
• Žánr: RPG, karetní hra
• Česká lokalizace: Ne

Královské povinnosti

Thronebreaker vypráví příběh Meve, královny Lyrie a Rivie, která se musí vypořádat jak s intrikami na dvoře svých království, tak s okolnostmi druhé války s Nilfgaardem. Druhé, nikoliv třetí, jejíž dopady jsme mohli zažít v Zaklínači 3, což znamená, že tentokrát zavítáme do období knižní ságy, zejména knihy Křest ohněm. Ačkoliv se liší jak hlavní postava, tak časové zasazení, stále vás čeká velmi dobře napsaný příběh, který, jak už v případě tvorby CD Projektu RED bývá zvykem, doprovází celá řada důležitých voleb. Ty mají nezřídka své následky a takřka nikdy nejsou černobílé. Děj je přitom obvykle vyprávěn pomocí obrazovek s textem, případně titulků na okraji obrazovky a jednoduchých cut-scén, sestávajících hlavně ze skvěle zpracovaných obrazů.

Vždy vás proto čeká nálož čtení nebo aspoň poslouchání, neboť je vše řádně nadabováno, a díky tomu může Thronebreaker působit jako pocta klasickým PC hrám z žánru RPG. Možná že dialogové okno jedné jediné postavy nevydá na román jako třeba v případě The Elder Scrolls III: Morrowind, ale i tak vás čeká značný přísun informací a podnětů, které dávají dohromady nesmírně propracované a podrobné vyprávění, v němž se bude každý příznivec světa Zaklínače a dobrých příběhů o válčení a politice rochnit jako čert v žitě. Kromě toho jde o vyprávění, které je dospělé, vážné, uvěřitelné a po všech směrech věrné tomu, co by člověk od značky Zaklínač očekával. Jen škoda, že si tu příběhovou nálož nemůžeme užít v našem rodném jazyce. I na to jsme si koneckonců v případě značky zvykli, ale Thronebreaker bohužel oficiální českou lokalizací nedisponuje. Díky překladu by bylo stravování všech těch informací a dialogů nepochybně mnohem příjemnější a snadnější.

Důležité je však i to, jak se Thronebreaker vlastně hraje. Ačkoliv má původ v karetní hře, do značné míry jde spíše o izometrické RPG, v němž se s postavou Meve pohybujete po mapách několika zemí Severních království a řešíte různé interakce a úkoly. Místní obyvatelé mají každou chvíli nějaké potíže, takže lze snadno přiložit ruku k dílu nebo rozhodnout o východisku určitého sporu. V tomto případě vážně není těžké pocítit následky vašeho ovlivňování herního světa. Musím říct, že takhle výrazně a intenzivně jsem důsledky mého rozhodování cítil naposled snad za časů prvního Zaklínače. Zcela běžně se kupříkladu může stát, že vám po několika hodinách hraní určitá postava vmete do tváře, jak jste se dříve zachovali. Postav vás celkově čeká dost, zpravidla jsou skvěle napsané, a i když je řada z nich součástí hlavního příběhu, některé potkáte jen v případě, že budete dostatečně zkoumat herní prostředí a řešit místní problémy.

Jelikož velíte armádě, můžete během pohybu po mapě shromažďovat různé suroviny. Stejně tak není problém hledat poklady za pomoci map, které občas získáte, a řešit některé problémy a překážky útratou surovin. Rovněž lze nacházet všemožné písemnosti nebo zlepšovat morálku armády modlitbami u svatostánků. Morálka je přitom další věc, kterou často ovlivní vaše rozhodování, přičemž ji můžete zlepšit nebo zhoršit během celé řady interakcí a činností. Koneckonců hrajete za královnu a vojáci k vám vzhlíží, takže když se zachováte k jejich nelibosti, pocítíte to. Jen mě mrzí, že není možné se po odchodu z určité země vrátit a třeba dodělat něco, co jste minuli nebo nechali být. Po dokončení Thronebreakeru sice lze zvolit jednu z map a vrátit se na její začátek, ale tím se jednoduše vrátíte k záchytnému bodu a ztratíte po něm následující postup. Z dějového hlediska takto lineární posun dává smysl, ale z herního by přeci jen nebylo od věci mít možnost udělat čelem vzad a vyzobat zbytky při zachování všeho, čeho jste dosud dosáhli. Nejde však o drastický problém, koneckonců je jen na vás, kolik času průzkumu věnujete, a hra vás vždy na nemožnost návratu upozorní.

„Ačkoliv se liší jak hlavní postava, tak časové zasazení, stále vás čeká velmi dobře napsaný příběh, který doprovází celá řada důležitých voleb.“

Pochodem vchod

Detailní průzkum prostředí může rovněž obohatit vaši armádu o čerstvé posily. Za zmínku také stojí, že výše zmíněné poklady, jejichž získání je občas trochu oříšek, přináší nový obsah pro Gwent: The Witcher Card Game. Stačí si Thronebreaker koupit a už máte v Gwentu k dispozici 20 nových karet ve standardní verzi. Ve speciálních truhlách však můžete najít jejich prémiové, tedy animované verze, případně více či méně podařené avatary a jejich rámečky. Možná že třeba kvalita rámečků je občas diskutabilní, ale nutno podotknout, že o zpracování samotného prostředí se něco takového opravdu říct nedá. Vizuální styl Thronebreakeru je sice v porovnání se Zaklínačem 3 drasticky odlišný, ale stále si zachovává řádnou atmosféru.

Každá země, kterou s Meve navštívíte, ať už jde o Rivii, Lyrii, Aedirn nebo třeba území Mahakamu, má svérázné a od ostatních dost odlišné prostředí. A i když některé zasazení může občas působit pohádkově nebo kýčovitě, na povrchu nebo pod ním se vždy skrývá dost temnoty na to, abyste na každém kroku poznali, že se stále pohybujete v tom hnusném světě plném bolesti, násilí, nenávisti a lidské blbosti. Procházet jednotlivé mapy, které se z hlediska rozlohy rozhodně nemají za co stydět, je však radost nejen díky činnostem, které vás zde čekají, ale i díky vizuální stránce, nabízející pastvu pro oko i pro duši. Jen je třeba počítat s tím, že ta duše občas utrpí kvůli tomu, co v tom skvěle zpracovaném prostředí zažijete a spatříte. A rozhodně nejde jen o trochu robotické pohyby úst postav při rozhovorech, což považuji za jedinou slabinu jinak stylové (a hardwarově nenáročné) grafiky.

Případnou újmu na duši vlivem událostí a rozhodování může napravit příjemný a skvěle padnoucí hudební doprovod, který s pomocí podařeného dabingu a celkové volby zvuků vytváří ideální ozvučení. V tomto případě mohu vytknout snad jen pár případů, kdy probíhající text na obrazovce nedoprovázel dabing, přestože by rozhodně měl. Jedná se o ojedinělou chybu, která se vždy omezuje na úzký časový úsek, přesto může hráče trknout a vyrušit z jinak intenzivního zážitku, zvlášť když se něco takového stane ve chvíli, kdy se projednává něčí zrada nebo postranní úmysly.

Těžko na bojišti

Tohle všechno každopádně dodává hře překvapivou hloubku a zaručuje, že pouhý pohyb v herním prostředí nabízí pestrou, bohatou a chytlavou zábavu. Totéž dokážou nepochybně nabídnout i karetní zápasy, které přijdou na pořad dne kdykoliv, kdy dojde k ozbrojenému konfliktu. K boji na vždy hezky zpracované 3D ploše se přimotáte buď v rámci příběhu, nebo při pohybu po mapě a plnění vedlejších aktivit. Následná bitva pak spadá do jedné ze dvou kategorií. Povětšinou volitelným typem jsou hádanky. Je vám dán jasně stanovený balíček karet a tvůrci před vás předloží daný cíl, který musíte splnit s pomocí toho, co máte k dispozici. Jestli jste v éře otevřené bety Gwentu zkoušeli některou z časově omezených sezónních akcí, pak nejspíš víte, co vás čeká. Celkově se můžete tímto způsobem pustit do více či méně náročných puzzlů, které mohou ozvláštnit váš postup, občas ho i zkomplikovat a v případě úspěchu přinést nějaké ty odměny.

Druhým typem jsou standardní bitvy, nicméně „standardní“ je jen málokdy vhodné označení. Vždy se tu setkáte se základními pravidly Gwentu, s nimiž vás Thronebreaker seznámí v rámci úvodního tutoriálu. Vámi složený balíček představující vaši armádu, výměna karet na začátku zápasu a mezi koly, nutnost vyhrát jedno či dvě kola vyšší souhrnnou silou vašich karet, možnost vypustit kolo a případně oblafnout protivníky, dvě bojové linie na každé straně, karty představující nejen jednotky, ale i předměty či počasí… To všechno se od Gwentu příliš neliší. Ale tím podobnosti tak nějak končí. Thronebreaker je singleplayerový titul, čemuž jsou zápasy přizpůsobeny, a to nejen tak, že mnohdy trvají jen jedno kolo. Vývojářům se daří využívat herní prvky Gwentu k vytvoření desítek nesmírně pestrých a chytlavých bitev, které stále dokážou reprezentovat cokoliv, co se zrovna děje.

Před vydáním byl často ukazován boj proti zrůdné mantikoře, kterou symbolizuje šestice karet na herní ploše, kdy každá karta představuje jednu část těla. Určitě jde o dobrý příklad toho, jak jsou mechaniky Gwentu využívány k vytvoření unikátních potyček či hádanek, ale zdaleka není jediná. Výsledkem je nepřeberné množství zápasů doprovázejících hlavní i vedlejší úkoly, jejichž tématem a podstatou designu může být cokoliv od boje s monstry přes dobývání pevnosti a útěk z obleženého města až po snahu překonat v pití piva zkušeného trpaslíka.

„Vývojářům se daří využívat herní prvky Gwentu k vytvoření desítek nesmírně pestrých, chytlavých a občas ne úplně snadných bitev, které stále dokážou reprezentovat cokoliv, co se zrovna děje.“

Každý by chtěl sloužit v ú – zet – pé

Již zmíněná hloubka Thronebreakeru je vidět i na provázání příběhu, průzkumu světa a karetních zápasů. Morálka vaší armády kupříkladu ovlivňuje výchozí sílu karet a při různých příležitostech lze získat speciální karty zbraní, které určují, jakým způsobem může Meve do boje zasáhnout. Stejně jako v aktuální verzi Gwentu jsou velitelé na bojišti přítomni jako 3D postavy, ne jako karty, a vždy můžete mít nastavenou jednu zbraň, kterou lze s Meve použít. Osobně jsem si oblíbil hlavně možnost jednou za několik kol udělit poškození všem nepřátelským kartám se stejnou silou, což zároveň u přátelských jednotek spustí atribut Loyal s různými pozitivními důsledky. Prostá věc, ale ve Thronebreakeru něco takového funguje náramně a umožňuje vám ještě více si přizpůsobit podmínky boje.

Nejen na využívání, ale také na dostupnost karet pak má dopad i vaše rozhodování. Vzpomínám zejména na jeden vedlejší úkol, jehož rozuzlení doprovázel velmi radikální čin jedné ze spojeneckých postav. Proto přede mnou stálo rozhodnutí o tom, jestli ji mám vykopnout z armády nebo jí prominout. Něco takového ale může být silně proti srsti jiné postavě, a to až do takové míry, že naopak sama od sebe odejde. Jádro novigradského pudla spočívá v tom, že i vaši spojenci jsou karty, které můžete používat během zápasu.

Postava, s níž jsem mohl a nemusel vyrazit dveře, představovala nesmírně silnou kartu, kterou jsem kombinoval s kartou jiné postavy pro vytvoření velmi šikovného komba, díky němuž jsem měl pocit, že mě nic nezastaví, ať mi hra rozdá jakékoliv karty (doslova i obrazně řečeno). Figuru, která by odešla místo ní, jsem sice do té doby moc nevyužíval. Přesto jsem si byl dobře vědom toho, že je i tak sakra dobře využitelná a kromě toho šlo jednoduše o sympatičtější charakter, který jsem chtěl mít po boku i nadále (což se mi později náramně vyplácelo). Šlo tedy o obtížné rozhodnutí, které je o to náročnější, že vždy dopředu nevíte, co se po zvolení určité varianty stane. Někdy je tak lepší se do určitých věcí nemíchat, protože když se do něčeho zapletete, může se velmi snadno stát, že nenávratně ovlivníte podobu vaší armády.

Jde to i bez boje

V souvislosti s karetními zápasy nabízí Thronebreaker ještě jednu specialitu, a to možnost je zcela přeskočit, pokud si zvolíte nejnižší obtížnost. Hra se pak obvykle chová, jako byste vyhráli. Musím říct, že jde o funkci, která se mi zamlouvá. Karetní tituly jsou koneckonců hodně specifický žánr, který každému nemusí sednout, a byla by škoda nechat se ochudit o výborný příběh nebo návštěvu pestrého prostředí jen proto, že karty nejsou váš šálek čaje. Kromě toho, nehledě na bitvy nabízí Thronebreaker víc než dost obsahu na slušnou řádku dobře strávených hodin. Osobně tedy něco takového nevnímám jako přílišné zjednodušení, ale prostě jako způsob, jak si hru ještě více přizpůsobit svým preferencím. Jde vám o příběh a poklidnou návštěvu světa Zaklínače a chcete se nervovat maximálně s následky vašich voleb? Pak toho můžete s pomocí přeskakování snadno dosáhnout. Nebojíte se výzvy, ale obáváte se toho, že nejste natolik zběhlí v karetních hrách, takže vás může nějaký zápas příliš zpomalit? I v tomto případě se nejnižší obtížnost hodí.

Jestli hledáte skutečnou výzvu a patříte mezi karetní veterány, nic vám samozřejmě nebrání zvolit vyšší obtížnost a zažít úplně všechno. Vše je tedy jen o vašem přístupu, přičemž jsem rád, že když už něco takového ve hře je, jedná se o běžně dostupný prvek a ne třeba o cheat nebo, Melitelé nás chraň, o mikrotransakci. Jen je třeba počítat s tím, že přeskočením nějaké bitvy se vám nezapočítají některé achievementy. V každém případě má tahle funkce samozřejmě dopad na herní dobu. Když budete poctivě plnit všechno, na co narazíte, což rozhodně doporučuju, lze hraním strávit avizovaných 25 až 30 hodin. Kamarád se mi dokonce chlubil, že jen na zmíněné mapě Lyrie strávil snad 5 hodin. Když naopak sem tam něco přeskočíte a budete mít tendenci proklikávat i rozhovory, nejspíš skončíte někde na 15 hodinách. To je na hru za 26 euro, což je cena, za níž ji koupíte na GOG.com (jinde aktuálně PC verze není k dispozici), stále uspokojivý údaj.

Když si každopádně budete chtít od všeho toho válčení či courání po světě odpočinout, můžete prakticky kdykoliv vstoupit na obrazovku vašeho válečného tábora. Ten zahrnuje několik stanů či stanovišť s různými účely. Ve velícím stanu si můžete prohlížet všechny shromážděné písemnosti a hlášení, ve výcvikových prostorách si zase lze zahrát karty proti umělé inteligenci. Váš tábor dokonce zahrnuje improvizovanou hospodu, kde se dá snadno vybavovat se spojenci, kteří vás aktuálně doprovází. Mnohem důležitější je ale dílna, v níž můžete za pomoci shromážděných surovin, zejména zlata a dřeva, vylepšovat různé aspekty hry. Stačí trochu investovat a zajistíte si lepší přísun surovin, rychlejší pohyb Meve po mapě, větší růst tábora a hlavně možnost zpřístupňovat další jednotky, tedy karty.

„Osobně nevnímám možnost přeskočit karetní zápas jako přílišné zjednodušení, ale prostě jako způsob, jak si hru ještě více přizpůsobit svým preferencím“

I na obrazovku sestavování balíčku, který automaticky používáte v každé bitvě, se dostanete přes jeden ze stanů ve vašem táboře. V tomto směru vše probíhá podobně jako v Gwentu. Dostupné a nalezené karty můžete přidat do balíčku, stejně tak není problém vybírat mezi kartami zbraní Meve. Jen je třeba dbát na to, že v balíčku musíte mít minimálně 25 karet. Maximální kapacitu pak určuje proviant. Každá karta má určitou číselnou hodnotu, a tak se musí hodnota všech karet v balíčku vejít do stanovené kapacity proviantu. Zprvu jde o 125, což vás může omezovat v případě, že chcete používat některé důležité postavy, které toho očividně sežerou vážně dost. Vylepšováním tábora skrz dílnu je ale možné vše patřičně rozšířit. A jestli vám aktuální nabídka karet nevyhovuje, můžete si odemknout nové. Jejich nabídka závisí na příběhových okolnostech, postupu a vylepšení tábora, v konečném důsledku ale stačí vybrat nějakou jednotku a v mžiku ji odemknout, pokud máte dost surovin. Kromě zlata a dřeva jde o počet rekrutů armády, přičemž i v tomto případě si můžete pořádně přilepšit řádným průzkumem prostředí.

V životě jsou i důležitější věci než karty a další lži gwintových veteránů

Z Thronebreakeru se po všech směrech vyklubal kvalitní a propracovaný kříženec RPG a karetní hry, který nabízí překvapivou hloubku nejen v oblasti příběhu. Ten rozhodně stojí za absolvování, ale není jediným důvodem, proč se po hře v nabitém a očekávanými peckami přeplněném podzimu poohlížet. Detailní prostředí s perfektní atmosférou, celá řada činností a podnětů pro průzkum, množství a pestrost karetních zápasů a hádanek, správa a rozvoj tábora, příjemná audiovizuální stránka, značná herní doba plná kvalitního obsahu, to všechno dává dohromady návykovou a unikátní hru, která jen jakoby mimochodem zahanbuje veškerá pojetí singleplayerových kampaní v současných karetních hrách.

Nesmím zapomenout pochválit bonusy, které z Thronebreakeru dělají ještě výhodnější koupi. Soundtrack, koncepty nebo mapa Lyrie jsou věci, na něž může být člověk v rámci katalogu GOGu celkem zvyklý. Kompletní digitální verze artbooku Gwentu a komiksu Liščí děti, byť samozřejmě v angličtině, už ale představují dost hodnotné přídavky. Nemluvě o několika avatarech a titulech a pětici balíčků s prémiovými kartami do Gwentu. Mimo jiné jde o další důkaz toho, s jakou péčí je k Thronebreakeru přistupováno, a ta péče má za následek vznik výborného titulu, který si užijí nejen příznivci Zaklínače. Dovedu si rozhodně představit, že se z podtitulu The Witcher Tales stane série a třeba za rok se dočkáme dalšího zajímavého příběhu ze světa, v němž mají co nabídnout různé postavy, ne pouze Geralt z Rivie. A jestli bude další takový projekt aspoň zčásti tak kvalitní jako Thronebreaker, máme se určitě na co těšit.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.