Milé děti, pěkně se posaďte a poslechněte si příběh o tom, jak se chtěla partička pánů z Japonska přiživit na popularitě příběhových JRPG her s charismatickým hlavním hrdinou, překvapivým příběhem plným nečekaných zvratů, skvělým soubojovým systémem, grandiózním hudebním doprovodem a záporákem, kterého budete mít vlastně radši než svou partu klaďasů, kteří mu jdou nakopat… chtěl jsem říct, kteří mu jdou domluvit, a jak to celé snažení, nedopadlo zrovna nejlépe.
- Vychází na: PlayStation 4, Nintendo Switch (recenzovaná verze), PC
- Datum vydání: března 2019
- Žánr: JRPG
- Česká lokalizace: Ne
Takže milé děti, představte si, že už jste trošku starší a chodíte na střední školu a užíváte si všechny příjemnosti a strasti pubertálního života. A co je nejlepší, k tomu všemu nemusíte chodit do hodin na vyučování. Školu sice navštěvujete, ale jen abyste si pokecali se spolužáky, domluvili si odpolední flákání v kafetériích, nákupních centrech a jen tak mimochodem si zachráníte vlastní krk. Tak přesně o tom je, moji milí posluchači, příběh hry The Caligula Effect: Overdose od studia Aquaria.
A teď vážně!
Opravdu mám rád příběhová JRPG. Máme tady celou horu skvostů, vzpomeňme sérii Shin Megami Tensei, následované odnoží Persona, máme tady Final Fantasy, Ni no Kuni nebo přehlížený Dragon Quest. Já osobně mám velice rád i sérii Akiba’s Trip a proto jsem měl velmi vysoké očekávání i od hry The Caligula Effect, která před pár lety vyšla na přenosnou konzoli os Sony. Bohužel jsem se k ní na Vitě nedostal (to víte, rodina, práce, škola a podobné blbosti) a tak jsem celkem uvítal oznámení remaku s podtitulem Overdose, který se měl dostat na PlayStation 4, Nintendo Switch a na PC. Vzhledem k délce příběhu, který se u JRPG může standardně pohybovat i kolem stovky hodin, mne potěšila hlavně zpráva o Switch verzi této hry, kdy nemusíte věčně vysedávat u velké obrazovky, ale pokračovat i po cestě do práce. Mírný strach a lehkou skepsi jsem měl pouze z toho, že si původní hra globálně odnášela vcelku průměrná hodnocení.
Jak jsem brzy pochopil sám, může za to trochu plytká zápletka, kdy je příběh zasazen do digitální, nebo virtuální, simulace reality zvané Metaverse-Es. Lidé jakýchkoli věkových skupin se ocitnou v ideálním světě středoškolského života a díky pohodovému prostředí ve kterém nestárnou, se mohou vyhnout problémům ze svého skutečného života.
Hurá do školy!
Úvod je možná trochu depresivní, když se při slavnostním projevu nervově zhroutíte. Důvod je jednoduchý, prostě si všimnete, že svět kolem vás už není skutečný, ale virtuální. Jakmile si tuto pravdu v hloubi duše uvědomíte, propadnete panice a utečete z přednáškového sálu. Naštěstí velmi brzy potkáte svého spolužáka Shoga Satakeho, který si také uvědomuje pravou podstatu povahy Metaverse-Es a společně se vydáte do místnosti, kde v původní budově sídlila školní kapely. Na tomto místě vás Shogo představí členům takzvaného Go-Home Clubu. Jde o skupinu lidí, kteří se za každou cenu chtějí dostat zpět do reálného světa.
„Potěšující je, že se Overdose snaží hrát na obě strany a oproti původní verzi se po pár hodinách hraní můžete rozhodnout také pro “cestu zla”.”
Na scénu vstupuje také drobná virtuadoll Aria, která stojí částečně za vznikem umělého světa. Ta všem prozradí, že pokud opravdu chtějí opustit virtuální realitu, musí si promluvit s μ (Mu), skutečnou tvůrkyní tohoto světa. Bohužel je μ členkou skupiny Ostinato Musicians, která se zase naopak snaží udržet všechny v Metaverse-Es. Takže zápletka je vcelku jednoduchá a všem jasná, tedy že Go-Home Club musí porazit Ostinato Musicians a přinutit μ, aby nespokojené hráče poslal z virtuálního světa zpět do reality.
Potěšující je, že se Overdose snaží hrát na obě strany a oproti původní verzi se po pár hodinách hraní můžete rozhodnout také pro “cestu zla”. Narazíte na scénu, ve které vás kontaktuje šéf Ostinato Musicians a nabídne vám možnost připojit se k ní a k podivným hudebním skladatelům. Buď tuto nabídku přijmete nebo ne. Pokud ano, stanete se tímto způsobem dvojitým agentem a celé dění můžete sledovat z pohledu kladných, ale i záporných hrdinů. A také v tomto případě jde o jeden z hlavních doplňků oproti původní Vita verzi.
Ne všechno funguje
Omlouvám se za vcelku velké vyzrazení příběhové zápletky, ale úvod sloužil primárně k tomu, abyste pochopili, jak dobrou hrou mohl remake původního The Caligula Effectu být. Vcelku zajímavý příběh, navíc z pohledu lidí, kteří nemají rádi digitální zábavu i pěkně aktuální, ale bohužel nespasí zbytek herních kiksů. Třeba hned na začátku se projeví laxní způsob akcelerace a vtáhnutí do herních principů. Počáteční nervové zhroucení a následně přijatá výzva k nějaké zásadní akci proběhnou velmi rychle, už během první půlhodinky. Osobně jsem čekal nějaké seznámení se s herním světem, s prostředím, s dalšími postavami plněním lehkých úkolů. Místo toho vlastně vstoupíte do virtuální reality a hned z ní chcete utéct. Proboha proč? To jste sem ani nemuseli lézt.
„Vcelku zajímavý příběh, navíc z pohledu lidí, kteří nemají rádi digitální zábavu i pěkně aktuální, ale bohužel nespasí zbytek herních kiksů.”
Další nemilou drobností je personifikace hlavních hrdinů. Chápu, že ve škole, kde všichni nosí stejnou uniformu, si nemůžete moc přikrášlit svou postavu oblečením, ale v dnešní době, kdy je standardem při tvorbě postav aspoň úprava obličejů, účesů nebo tvaru těla, si můžete pouze vybrat jméno a pohlaví. A u druhého jde o novinku, kterou Vita verze nenabízela.
A když se třeba zeptáte na důvod, proč byl Metaverse-Es vytvořen, proč v něm chce μ všechny udržet nebo proč se příběh ubírá tím a tím směrem, tak se vlastně nic nedovíte. Děje se to prostě proto. A do toho vás opustí i určité počáteční napětí, protože je nekompromisně zředěno procházením rozlehlých budov a přilehlých prostranství školy.
Kamarádi nade vše!
Na druhou stranu musím autorům připsat velké pozitivum za způsob, jakým se prezentují jednotlivé další postavy. Dovídáte se jaké mají pocity a proč jednají tak a tak, což z nich dělá plastičtější charaktery a někteří se vám dokážou časem dostat silně pod kůži. A to nemluvím jen o členech Go-Home Clubu, ale i o Ostinato muzikantech. Občas totiž máte pocit, že ti zlí nejsou ani tak špatní, ale jednají tak prostě proto, že ve skutečné realitě nenašli zastání nebo je někdo lehce tyranizoval. Kromě jejich charakterových vlastností mi někteří členové Go-Home Clubu připadaly jako kopie z jiných her. Třeba Kanji Tatsumi ze čtvrté Persony.
„Další drobné příběhy můžete prožívat s prakticky každým studentem, na kterého narazíte.”
Další drobné příběhy můžete prožívat s prakticky každým studentem, na kterého narazíte. Stačí jej několikrát oslovit, pokecat s ním prostřednictvím in-game mobilní aplikace a takto získaného kamaráda přibrat do skupiny. Na výběr je přes 200 postav, které se trochu liší vzhledem, ale hlavně osobními problémy, se kterými jim můžete také pomoci.
Virtualita vs. realita
Na pohon remaku The Caligula Effect: Overdose byl využit potenciál Unreal Enginu 4, ale kupodivu pro mne nejde o plus, ale spíš o mínus. Převedení hry do vyššího rozlišení má za následek lehké rozmazání textur, a proto celá hra působí levně a nevýrazně. To se bohužel týká i postav, které dostanou lepší vzhled jen v menu a při dialogových scénách.
Dokonce i oblasti, které musíte prozkoumat, vypadají velmi nezapamatovatelně a vygenerované tak nějak automaticky. Také očividně trpí kopírováním a vkládáním jednotlivých částí. Dalším problémem jsou NPC a to, jak potencionální kamarádi, tak nepřátelé, kteří se po mapě pohybují. Za prvé na vás útočí pouze v tom případě, že jsou očividně silnější, tedy na vyšším levelu, ale hlavně se od sebe vzhledově moc neliší útočníci na blízku od těch, kteří útočí na dálku. Jejich level také poznáte pouze podle čísla u popisu, a ne podle vzhledu nebo typu zbraně. Což svědčí o nechuti rozlišit takové množství NPC od sebe anebo o nedostatku financí při vývoji.
Osobně mne ale celou dobu bavil povedený soundtrack, za kterým stojí formální skladatel série Megami Tensei Tsukasa Masuko a několik vocaloidů. Líbí se mi dokonce tak hodně, že jsem si jej stáhnul z GOGu a poslouchám ho často při jízdě v autě na naší milované dálnici. Dovolím si říct, že takřka geniálním tahem je způsob prezentace OST ve hře. V dungeonech zní pouze lehce nevýrazná hudební linka, ke které se při spuštění bojové scény automaticky přidá i hlas. A protože jde o dost nadupané skladby, dostane vás to patřičně do varu.
Trochu mne proto zamrzelo, že je jedno jestli procházíte dungeony jako člen Go-Home klubu nebo za Ostinato skladatele. Hudební doprovod se totiž nijak nemění, přitom právě skladatelé se od ostatních odlišují schopností vytvořit speciální skladby, které dokážou ostatním lidem v μ prakticky vygumovat mozek.
Připravte se na neustálé opakování!
Od prvního oznámení konceptu The Caligula Effectu, a následně i po informacích ohledně Overdose, budil největší naději na ochutnání něčeho nového soubojový systém. Měl být jednoduše inovativní. Útoky jednotlivých postav totiž můžete přesně načasovat tak, aby se ve vhodný okamžik spojily a vytvořily nepřekonatelné komba. Což na papíře dává velký prostor pro experimentování a vytváření různých strategií, ale v praxi už tak efektivní není.
Ve své podstatě se ale tento systém, kdy může každá postava provést až 3 různé, nebo stejné, akce, zredukuje na opakování nejúčinnějších útoků, ať už z nich nějaké to kombo vzejde nebo ne. Přitom máte po každé definované vidět účinek volby. Spustí se simulace a vy přesně vidíte, jaké zranění můžete způsobit nebo jak vám nepřátelé mohou ublížit. Také proto lze pro aktuální postavu všechny akce zrušit a naplánovat je znovu. Do toho ještě znáte procentuální úspěšnost útoku, která se snižuje nebo zvyšuje s rozdílem vašeho levelu a levelu nepřátel.
Jenže časem zjistíte, že primární útok je prostě nejlepší. Že na silné nepřátele zvolíte tu akci, která má nejvyšší procentuální úspěšnost a pak už jen stále dokola volíte to stejné a simulace bojů automaticky přeskakujete. Jen u těch opravdu silných protivníků využijete občasné uzdravování nebo zvýšení útoku nebo obrany. Hráči se také mohou po bojišti libovolně pohybovat, ale to také téměř není nikdy potřeba, protože když se hýbete vy, nepřátelé udělají totéž.
„Dalším problémem bitev je skutečnost, že nejsou nijak náročné a často nepředstavují výzvu.”
Dalším problémem bitev je skutečnost, že nejsou nijak náročné a často nepředstavují výzvu. Stačí optimálně levelovat za pomoci bojů se všudypřítomnými okolními nepřáteli a když se jim do boje nechce, tak ho lehce vyprovokujete. Ano, narazíte na protivníky, kteří vám dokážou ubrat zdraví a sem tam někoho zabít, ale všichni jednají podle obecného skriptu, takže boje s nimi jsou předvídatelné a časem snadné.
Dalším špatným aspektem, který z bojů odstraňuje jakýkoliv pocit výzvy je skutečnost, že se vám zdraví a zemřelí kamarádi po každé bitvě automaticky obnoví do plných statistik bez jakéhokoli postihu. Prostě jde o další výbornou mechaniku, která nabízí potenciál udělat hru něčím zvláštním, ale ve výsledku zůstává úplně nevyužita.
Průměrné zklamání z průměrnosti
Studio Furyu překopalo Overdose pomocí Unreal Enginu, naplnilo jej spoustou nových příběhů, přidalo možnost hrát za ženskou protagonistku, rozšířilo boje o různá vylepšení a vůči předchozí Vita verzi najdeme i mnoho dalších drobností. Podle reakcí je i rozhraní v boji v porovnání s originálem mnohem lepší, což mne přivádí k myšlence, jak moc špatná to byla předtím hra a proč u ní vlastně k vytvoření remaku.
Zamrzí také fakt, že Overdose bylo původně připraveno pro PS4 a jejím portem na Switch došlo k onomu vzpomínanému rozmazání textur. Občas jde dokonce vidět, jak hra využívá celý výkon konzole takovým způsobem, že se seká a není zrovna stabilní. Dokonce se mi 3x stalo, že hra spadla do úvodní nabídky Switche.
Novinky v příběhu určitě uvítají fanoušci, pro které může jít minimálně o lepší zážitek, možná o úplně novou hru. Bohužel, i když mne The Caligula Effect: Overdose bavila a nabídla vůči ostatním JRPG hodně novinek, není dokonalá. Jde prostě jen a pouze o průměrný titul, který vás od samého začátku až do konce ničím výrazně nepřekvapí.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.
Recenze
The Caligula Effect: Overdose
Základním problémem The Caligula Effectu: Overdose je její nevyužitý potenciál. Příběh se sice snaží poukázat na některé skutečně ožehavé sociální otázky dnešního života, jako je duševní zdraví, závislost na virtuálních světech nebo rozdíly mezi fantazií a realitou, ale dějově se těchto témat dotkne jen lehce a ani se nepokusí jít hlouběji. Dokonce i dobře vytvořené postavy jsou někdy málo přesvědčivé. Ve hře najdeme spoustu dobrých myšlenek, které mohly být dotáhnuty do konce, ale vždy zůstalo pouze u potenciálu. Zajímavě působil dopředu deklarovaný koncept bojů, ale i místo něj jde o pouhé opakování stejných akcí.
Líbí se nám
- příběhová zápletka
- postavy
- hudba
- soubojový systém
Vadí nám
- nevyužitý potenciál
- stereotyp
- generované dungeony