Polské studio Bloober Team se do širšího hráčského povědomí nesmazatelně zapsalo roku 2016, kdy vydalo Layers of Fear. Hře se dostalo vesměs pozitivní kritiky a nedlouho po vydání titul získal takřka kultovní status. Ono se vlastně není čemu divit. Layers of Fear šel proti konkurenci a ačkoliv si hodně bral z legendárního P. T., teaseru ke zrušenému Silent Hills od Hidea Kojimy a režiséra Guillerma del Tora, nebál se přinášet a dozajista úspěšně aplikovat vlastní nápady.
Snad největším krokem proti proudu bylo měnící se prostředí a sadistická snaha vysosat z hráčů i tu poslední zbývající kapku jistoty. Hra dovedla neskutečně napnout, ale především navodit takovou nervozitu, jako se to žádné jiné žánrovce nepovedlo. I proto se první Layers of Fear, mluvím-li za sebe, zařadil do mé herní síně slávy. Emočně mě totiž vysál natolik, že jsem tento sice krátký, zato ale nehorázně intenzivní zážitek vstřebával ještě hodně dlouhou dobu po jeho dohrání.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PlayStation 4, Xbox One
- Datum vydání: 28. května 2019
- Žánr: horor
- Česká lokalizace: ne
Triumf, možná jen trochu skromnější, slavili Bloobeři i o rok později, kdy vyšel cyberpunkový Observer (recenze). Opět hororovka s unikátní atmosférou a zápletkou. S lítostí v hlase musím bohužel říci, že se ke mně Observer nedostal, ale doneslo se mi, že se jedná o prvotřídní zážitek, který je stejně ojedinělý jako o rok starší příběh šíleného malíře.
Končíme tak opět u Layers of Fear, protože Bloober Team se rozhodl vytvořit pokračování, které ovšem nenavazuje na první díl. Máme tu tedy úplně nové zasazení, nový příběh a hlavně novou labilitu.
V čem je ale dvojka stejná? V čem se naopak oproti jedničce liší? To zjistíte níže.
Plavba do neznáma
Hned pro začátek – dějově se druhý Layers of Fear rozhodně vyrovná prvnímu dílu. Vývojáři před nás staví velice zajímavý příběh odehrávající se na palubě obří lodi, kterou budete moci prozkoumat a prolézt od podpalubí až do těch nejluxusnějších salonků.
Především si ale budete muset procvičit své herecké dovednosti, jelikož vaše postava je ambiciózní herec hledající další roli. Na lodi se ocitl jen díky pozvání excentrického režiséra, který si našeho nadějně vyhlížejícího hrdinu vybral pro svůj nejnovější film. Snad netřeba zmiňovat, že zprvu normálně vyhlížející casting se zvrhne v něco daleko temnějšího. Podobně jako v jedničce tak vás i vše kolem začnou strhávat nezvratná osidla šílenství.
Opět tak budete oscilovat na hraně pravdy a lži a netušit, kam vlastně příběh spěje. Jenže o to tady jde. Hráč se má v příběhu ztratit a přestat věřit vlastnímu úsudku. Proto vězte, že i mne se stalo, že jsem před hrou kapituloval a nechal se jen volně unášet ke skvěle gradujícímu konci. Konců je tu vlastně hned několik, podobně jako v jedničce, a stejně jako tam musíte i zde pro určitý konec něco udělat, nějak se rozhodnout. Ačkoliv vám hra nenabízí přehršel důležitých rozhodnutí, vězte, že zde jsou a hrají svou podstatnou roli. Navíc je pro jeden z konců vyžadována New Game+, což vám dává šanci znovu prozkoumat ty střípky příběhové skládačky, které jste buď minuli nebo nepochopili.
Příběhu tak fakticky nemám co vytknout. Dovede vás přikovat k židli, napnout až do konce a přesvědčit vás o tom, že nic z toho, co jste si mysleli, není pravda. Ovšem, a to musím zdůraznit – Layers of Fear 2 není hra pro všechny. Už jen samotná zápletka stavící na narušené osobnosti kombinované s velice dobře vymyšleným traumatem hlavního hrdiny dává znát, že tenhle titul se zaměřuje na hráče hledající atypický hororový zážitek s hlubším filozofickým podtextem.
Skřípění mechanického muže
Přímo se nabízí označit Layers of Fear 2 za walking simulator bez akce a nápadu. Jenže, hra je víc než jen nezajímavým chozením v ještě nudnějších koridorech. Jedná se o ukázkový příklad mistrného level designu kombinovaného s lehčími prvky hádanek a interakce. A u tohoto titulu absence akce opravdu není na škodu, jak by se snad zprvu mohlo zdát.
U hry mě nejvíce držely dvě věci – výše zmíněný příběh a neskutečně silná atmosféra. Ta je tak hutná, že vám chvíli dá, než ji po dohrání vstřebáte. Může za to především fakt, že Layers of Fear 2 vám nikdy neřekne, co od něj máte čekat. Vejdete do prázdné místnosti a zničehonic začne vše kolem vás levitovat. Nebo se ocitnete v temnotě a tajemný hlas reprezentující režiséra vám oznámí, že si vás vybral pro svůj magnum opus. Nejistota pramenící z toho, že nevíte, s čím na vás tvůrci v ten či onen moment vyrukují jen podtrhuje celkovou děsivost celého zážitku.
Tu pak dozajista násobí podivné filmové záběry, – zde se nevyhneme přirovnání ke tvorbě Georgese Méliès – které zhlédnete pokaždé, když se chystáte na cestu do nového aktu. K těm se dostanete tak, že na konci levelu seberete filmovou pásku a ve vaší kajutě ji vložíte do kinematografu. Vlastně to funguje podobně jako v jedničce, kde jste sbírali ingredience na malířovo mistrovské dílo.
A když už jsem nakousl domov hlavního hrdiny, i ten má svá skrytá tajemství. Během hraní můžete narazit na nepovinné předměty. Třeba na válečky s hlasovým záznamem doplňující informace o lodi a jejích pasažérech. Nebo na obrázky, které můžete promítnout na stěnu a říkat si, kdo nebo co to na nich vlastně je. A odpověď na tu otázku samozřejmě buď najdete, nebo úplně minete.
Rád bych také zmínil, že hra se může pyšnit několika akčnějšími pasážemi, které sice netrvají dlouho, ale to jim rozhodně neubírá na nápaditosti. Takové utíkání před světelnými paprsky totiž rozhodně má něco do sebe a nechci nic prozrazovat, ale ve hře se nachází jeden doslova monumentální level, který vám dozajista vyrazí dech.
A s interaktivností titulu si také nemusíte příliš lámat hlavu. Hádanky jsou zde sice prosté, ale příběh doplňují uspokojivě. A co se týče množství předmětů, které lze použít, je jich dostatek.
Dveře ke strachu
Layers of Fear 2 běží na Unreal Enginu 4 a zdá se, že vývojáři vsadili na tu správnou kartu. Vše vypadá a běží čistě, snad jen jednou či dvakrát sebou hra nepříjemně škubla, ale to je něco, co se dá přejít. Jinak se jedná o dechberoucí podívanou, kterou bych i přes své tvrzení minimálně pro vizuál doporučil všem hráčům. Máme zde totiž unikátní ukázku umění v herní podobě, která vysoce převyšuje svého předchůdce.
Díky zasazení do světa filmu se zde objeví mnoho kinematografických prvků ztracených v běhu času. Často jsem tak zamáčkl slzu v nostalgické vzpomínce na klasická filmová díla, když se v plynule běžící hře objevila klasická stop-motion animace dekorovaná černobílým filtrem se zrněním. A o tom je druhý Layers of Fear. Neskutečně dobře vykresluje vícero dění na jednom místě v jeden moment a zaměřuje se na kontrast jednotlivých prvků. Hra střídá i barvy, často opět na místě, a ani v tomto ohledu vám nedává vydechnout. Dominantní je zde černá a bílá, ale dostane se i na čistě bílou, krvavě rudou, zelenomodrou…. Asi jste už pochopili, že tvůrci využili opravdu pestrou škálu barev a animací pro to, aby nám přinesli opravdu ojedinělý zážitek. A povedlo se.
Hlubiny šílenství
Nakonec bych rád vypíchnul zvukovou stránku hry, která se též povedla. Těch pár hlasů, které zde uslyšíte, vůbec neruší celkový zážitek a myslím, že herci při dabingu (a obzvláště pak dabér režiséra) odvedli velice dobrou práci. Vše však zastiňuje často nenápadná, o to však krásnější hudba, která sestává především ze smyčců hrajících tklivé melodie hodící se k aktuálnímu dění na obrazovce. Soundtrack si i proto stojí za to poslechnout vícekrát.
Poslední klapka
Asi nemá smysl se o hře dále rozepisovat. Pokud jste fanoušci hororovek, mohu vám ji vřele doporučit s menším varováním. Logicky se nejedná o hru pro každého. Layers of Fear 2 je silně filozofický, příběhový zážitek zaměřený na ty z nás, kteří si cení nejen mlátiček a stříleček, ale i umělečtějších kousků. A tím tato hra dozajista je.
Jedná se o zhruba osmihodinový příděl naprosto dokonalého herního umění, který budete buď napjatě hltat, nebo jej jen se zívnutím přejdete. Přesvědčit by vás mohlo zasazení do zlaté éry kinematografie, level design, příběh s opravdu zajímavou zápletkou a fakt, že hra nemusí skončit jejím prvním dohráním.
Za sebe mohu Layers of Fear 2 prohlásit za jednu z nejlepších hororovek, co kdy vyšly. Jde proti zažitým představám, boří hranice možností a možná to nakonec je TA hra, která propojuje umělecký perfekcionismus s vývojářskou kreativitou. Těžko proto říci, jestli titul patří spíše do nějaké zvrácenější galerie nebo do vaší herní knihovny.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.
Recenze
Layers of Fear 2
Navzdory jeho ojedinělosti jsem se rozhodl Layers of Fear 2 hodnotit jako jeden z nejlepších hororů současnosti. Rozhodně není pro každého, to mu ovšem neubírá na působivosti. Pokud máte alespoň trochu rádi vizuální umění spojené s neotřelými způsoby prezentace strachu, hru zkuste. Jedná se o opravdu unikátní zážitek, který by byla škoda propásnout.
Líbí se nám
- Atmosféra
- Grafika
- Animace
- Dabing režiséra
- Soundtrack
- Celková děsivost
- Gradující příběh
- Proměnlivé prostředí
Vadí nám
- Občasné záškuby
- Výjimečně delší načítání
- Hra není pro každého
Ta dvojka je fakt hodně divná, hrála jsem ji, ale není to pro mě ono. Chybí mi v ní to kouzlo jedničky
Navážu na Narwa pode mnou- já mám vždycky ve hře největší strach, když už jsem dlouho neviděl checkpoint. A vždycky mně přišly děsivější hry, ve kterých zaprvé šlo umřít, a zadruhé v nich musíte bojovat- „zdrhací“ hry jako Outlast nebo Alien Isolation ve mně moc strachu nevyvolávají, mnohem děsivější mi přijdou hry jako F.E.A.R. nebo třeba Alan Wake (kterého většina lidí ani za horor nepovažuje, ale na mě skutečně funguje líp než klasické horrorovky). Taky mě mnohem víc než jakákoli znetvořená monstra (ať už ta k smíchu, nebo ta na poblití) děsí „stínoví“ nepřátelé či komanda v plynových maskách- zkrátka všichni, kterým není vidět do tváře, nebo ještě lépe nejsou vidět vůbec, víte, že vám od nich hrozí smrt a zároveň mají v sobě jakýsi punc reálnosti.
Protože ale strach ve hrách zdaleka nevyhledávám a daleko víc mě zajímá vyprávění příběhu, hratelnost a umělecké a technické zpracování, tak se mi jednička velmi líbila a za nějaký čas pořídím i dvojku.
Zajímavej názor, já to mám přesně naopak, strach ve mě hra vyvolává spíš když se nemám jak bránit. Když mám na zádech brokovnici tak se teda cítím mnohem líp. Ale je mi jedno jestli se můžu bránit nebo ne, hlavní je když to má pořádnou atmosféru. Rád si zahraju všechno od OutLastu až po Resident Evil. Mimichodem doporučuju Resident Evil 7 a Resident Evil 2 remake. Jsou to výborný horory ve kterých si i dost zastřílíš.
K tomu Outlastu – 2ka mě moc nebavila, jednička byla super. A čeho se nejvíc bojim? Asi toho konceptu co razí ten Outlast, tzn. zranitelnost + bezbrannost. Akorát v tomhle žánru u mě vede Amnesia. Plus se bojim vždycky na začátku „survival hororů“ typu Resident Evil nebo Evil Within, kdy mam jen pistolku a baterku. Jak píše Malasnikov – jakmile mam brokovnici na zádech, strach odchází.
Zkusím to říct ještě trochu jinak- přijde mi mnohem těžší postavit se „zlu“, než před ním utíkat a schovávat se. Ve hrách jako Outlast, kde je hráč beze zbraně, vím, že vždycky existuje místo, kde se lze schovat a kam nepřítel nemůže nebo cesta, kterou se mu lze vyhnout. A to je v pohodě, na pár pokusů vždycky člověk najde ten správný postup. Když naopak mám brokovnici na zádech, vím, že se musím nepříteli postavit čelem, a to si žádá mnohem větší odvahu i hráčovy schopnosti. Když potkám za rohem zombíka z Resident Evilu, můžu mu v pohodě utéct, když za rohem potkám komando z F.E.A.R.u, bude mě pronásledovat až na druhý konec mapy, dokud mě nezabije, pokud ho tedy já nezabiju dřív. A to mi přijde mnohem děsivější. Ale tak, každý to máme nastavené trochu jinak, to je v pohodě. Lekačky na mě třeba fungujou, ale ty nijak nevyhledávám, ani je nepovažuju za strach- za ten považuju nepřetržitý hlodavý pocit, kdy se hráč bojí podívat za další roh, do další místnosti, udělat krok vpřed. A spoustou „survival“ hororů lze snadno proklouznout, taky je to ráj pro speedrunnery, takže tam u mě není ke strachu důvod.
Mě zase jednička absolutně nebavila, takže se tomuhle pravděpodobně vyhnu. Ve chvíli, kdy mi došlo, že se mi nemůže nic stát jsem se už nebál ani malinko.
A co OutLast 2?
Outlast ano,druhej díl největší sracka …ano jsem to nedohrál
Tebe jsem se neptal, ty ani neumíš psát.
Dejte to sem! Ať už je úterý. Já jsem věděl že to dopadne dobře, protože první díl byl skvělej a i docela originální a to se v dnešní době moc nevidí.
Tak na toto se velmi těším. Jedničku považuji doteď za nejlepší hororovou hru vůbec.
Takže pokud toto bude minimálně tak dobré, tak to nemůže v žádném případě zklamat.
Díky za recenzi.