Recenze: NBA 2K20

Série NBA 2K letos slaví 20 let od svého prvního vydání v roce 1999.  Ačkoliv se nám, Evropanům, může zdát, že se nejedná až o tak populární titul v žánru sportovních her, opak je pravdou. V Americe se totiž herní basketbal těší obrovské oblibě a prodejům. Ještě před čtyřmi lety byla NBA 2K značka, kterou média označovala jako vůbec nejlepší sportovní hru – a my v Evropě si přáli, aby se v EA alespoň trošičku přiučili od konkurence. Časy se ale mění, a to, jak v 2K přistoupili k tomuto jubilejnímu ročníku, bych si vlastně nepřál vidět v žádné další hře. NBA 2K20 dorazila plná kontroverzních rozhodnutí. 

• Vyšlo na: PlayStation 4 (recenzovaná verze), Nintendo Switch, PC, Xbox One
• Datum vydání: 6. září 2019
• Žánr: sportovní
• Česká lokalizace: ne

Nalejme si čistého vína

Nejprve bych chtěl říct, že zdaleka nepatřím mezi hardcore hráče série NBA 2K. Své zkušenosti s virtuálním basketbalem sice mám, určitě se ale mezi čtenáři najde spousta z vás, kdo jste v tomto herním sportovním odvětví strávili více času. Recenze jsem se ale ujal s tím, že jsem z naší redakce asi nejnadšenějším fanouškem sportu obecně a trávím spoustu volného času v jiných sportovních hrách, populárních v našich končinách. Jelikož jsem však chtěl při recenzi podat alespoň tak kvalitní výkon, jako naši sporťáci na mistrovství světa, rozhodl jsem se nepodcenit samotnou přípravu. Kromě hraní letošního ročníku jsem tak investoval čas také do basketbalu s pořadovým číslem 2K19. Díky tomu se mi otevřel bezprostřední pohled na rozdíly mezi jednotlivými sezónami a musím se přiznat, že jsem byl překvapen.

Od prvního pohledu na mě obě hry působily vyloženě stejně. Bohužel tento pocit přetrval až do pohledu posledního. Jako fanoušek sportovních her, který je ochotný investovat čas a peníze do každoročně se opakujících sérií, očekávám v každém ročníku změny, ať už se jedná o změny v rámci gameplaye a nebo obsahu. Samozřejmě nemám přehnané očekávání a vím, že basketbal je a bude pořád jenom basketbal, nemůžu po vývojářích chtít, aby z něj udělali třeba famfrpál. Bylo by ale fajn alespoň přinést nějaký zajímavý herní mód, či nějakým způsobem obměnit hratelnost. jenže NBA 2K20 v tomto směru působí jako (kvalitní) dvojče svého předchůdce. 

Vím, že tímto neduhem trpí i jiné sportovní série a například u NHL podobné praktiky trpíme už několik let, poslední ročníky NBA 2K mají však jednu důležitou věc navíc, jejíž kombinace s recyklovaným obsahem je pro mě zkrátka nepřijatelná. Tou mechanikou jsou mikrotransakce v každém kompetetivním online módu, které kolikrát hraničí s pay-to-win systémem. Je zavrženíhodné, že se vůbec něco takového nachází ve hře za 1500 korun, bohužel taková už je doba. Každopádně letos po vás vývojáři chtějí, abyste si znovu zaplatili za to, co už jste si jednou koupili. Pokud jste dokázali vytrénovat schopnosti vašeho hráče v NBA 2K19, ať už metodou nekonečného grindu v singleplayerové hře a nebo jste si váš postup zaplatili, NBA 2K20 to po vás chce znovu a přitom nenabízí téměř nic nového. Doufám, že se mi podařilo vystihnout největší problém, který se hrou mám. Bohužel není jediný.

Podívaná na palubovce

Abychom ale jen nekritizovali, pojďme se nejprve podívat na to, co NBA 2K dělá snad nejlépe ze všech sportovních her. Jakmile se totiž dostanete na palubovku, všechny ostatní problémy jdou stranou. NBA není jenom liga, NBA je životní styl definovaný svojí kulturou, hudbou a samozřejmě jedinečnou show, kterou každý zápas přináší. Veskrze všechny sportovní hry se snaží co nejvíce se přiblížit svojí prezentací reálným televizním přenosům, NBA od 2K však této disciplíně již několik let kraluje a u pokračování s podtitulem 2K20 to není jinak.

Po zapnutí vás čeká televizní Pre-show, samozřejmě s basketbalovým expertem Shaquem, ještě před úvodním rozskokem reportáž přímo z haly, následně může přijít i tréninkové rozházení před zápasem a nakonec i představení největších hvězd jednotlivých týmů. Během time-outů po hale poskakují roztleskávači, nebo maskoti doslova střílí merchandise do lidí. Samozřejmě nechybí ani přestávková a pozápasová show, vyhlášení nejlepší akce, nejlepšího koše a nejlepšího hráče zápasu a mnoho dalšího. K tomuto perfektnímu dojmu dopomáhá i kamera pro detailnější záběry, která se drobně kymácí, aby simulovala, že ji skutečně drží kameraman a sám se musí pohybovat. To vše se samozřejmě časem okouká a trošičku to tak navýší čekací čas na samotné hraní, bez těchto drobností by však hra zdaleka nedokázala vybudovat tak perfektní basketbalovou atmosféru.

K velikým kladům (s obrovským ALE) patří i gameplay. Na hře již od úplně prvního vydání až do dnes pracuje vývojářská společnost Visual Concepts. V tomto ohledu tak mají zkušeností na rozdávání a to se odráží v tom, jak se jejich virtuální košíková hraje. Především v zápasech 5v5 je potřeba předvést kreativitu, postřeh a strategii, aby jste dokázali překonat obranu vašeho soupeře. Basketbal, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, je složitá strategická hra, kde je nejdůležitější přijít na způsob, jak svého protihráče přechytračit, aby vám otevřel prostor, či nechal volného spoluhráče. Způsobů, jak toho docílit, vám hra nabízí opravdu hodně. Můžete využít například některou z předem přednastavených akcí, povolat si hráče, aby vám vytvořil clonu, nebo se prostě pokusit prodriblovat až pod koš.

Animací s různými otočkami či triky s balónem je spousta a pokud se vám je podaří ovládnout, budete mít v online zápolení obrovskou výhodu. Stejně dobře funguje i obrana, ve které je zase nejdůležitějším prvkem čtení hry. K tomu by měla dopomoci jedna z novinek: hráčovo předvídání, kdy vám hra ukáže předpokládaný směr dalšího pohybu basketbalisty s míčem. Kromě této drobné změny hráči získali nějaká ta kila navíc a tak jsou o trošičku více neohrabanější, není tak jednoduché je dostat do pohybu a brzdnou dráhu mají jako plně naložený kamion. Ve výsledku se ale žádná revoluce nekoná a hratelnost, ačkoliv je opravdu zábavná, je stejná jako v minulém ročníku.

Basketbal pro bohaté

Nejoblíbenějším módem, alespoň podle ankety, kterou mi hra nabídla, je MyCareer. Není se ani čemu divit, jelikož se jedná o nejpropracovanější a nejkomplexnější součást NBA 2K20. Nejenže si zde zahrajete kariéru jednoho hráče, ale projdete si tradičním příběhem a hlavně se dostanete na multiplayerové hřiště nazvané Neighborhood. 

Pojďme ale popořadě. Jako úvod tohoto herního režimu slouží příběh. Letos ho na starosti dostal LeBron James a jeho společnost SpringHill Entertainment. Funguje jako úvod celého MyCareer a po loňském výletu do Šanghaje se opět vracíme na palubovky vysokoškolského basketbalu. Hlavním hrdinou je samozřejmě postava, kterou jste si vytvořili (implementování vlastního obličeje do hry opět nefunguje, bojoval jsem s tím asi hodinu), kterého všichni nazývají Che. Je velkou hvězdou svého týmu, ale hlavně je to morálně vyspělý mladý kapitán, ochotný riskovat vlastní kariéru za dobro jiného kamaráda z týmu. Proto je donucen tři měsíce před nejdůležitějším dnem mladého basketbalisty opustit tým a vydat se tak směrem k úspěšnému draftu jinou cestou. Příběh není bůhví jaké terno, ale není to také žádná stupidita, která by měla někoho urazit. Do celého herního režimu uvede pěkně a hlavně přednese světu LeBronovo poselství: “Bohatí by měli pomáhat chudým”. “Jaký paradox!” říkám si zpětně.

Po dokončení této asi tříhodinové příběhové jednohubky, ve které se na příběh spíš dívate, než abyste jej tvořili, vás hra konečně naplno vypustí do světa MyCareer. Zde samozřejmě můžete pokračovat v singleplayerovém hraní za tým, který vás draftoval (sorry za spoiler), nebo se vydat do ulic populárního Neighborhoodu. Ten se do série vrací již podruhé a narozdíl od minulého ročníku se na něm letos nezměnilo téměř nic. Dobrá, tak abych byl fér, nachází se zde nové hřiště na střeše, je tu více dostupných (předražených) dopravních prostředků a v dříve nevyužitých postraních uličkách si nyní můžete zahrát devítijamkový Disc Golf. Nic víc nepřibylo, ale ani neubylo. Vrací se tak klasický Playground, na kterém s kamarády tvoříte týmy různých velikostí, Cages se svým bláznivým trampolínovým basketbalem i kolo štěstí s denní odměnou, které nově dostalo vlastní místnost. Založit si můžete i vlastní profesionální basketbalový klub a účastnit se hodnocených zápasů, tentokrát však pouze v módu 3v3 nebo 5v5. Jenže Visual Concepts zde přišli se zvláštním rozhodnutím, že chybějící hráči vašeho týmu nemohou být doplnění umělou inteligencí. Pokud se vás tak nesejde 5 kamarádů najednou, tak 5v5 si prostě nezahrajete. Nechci však tvrdit, že tyto módy jsou špatné, ba naopak při jejich hraní jsem se skvěle bavil a fungují perfektně, je tu však jedna otázka: proč znovu investovat čas a peníze do něčeho, co už jsem jednou hrál? A to se teprve dostáváme k největšímu problému celého Sousedství.

Pokud jsem na začátku své recenze mluvil o systému pay-to-win, tak jsem měl na mysli přesně tento režim. 2K se před vydáním nového dílu chlubilo kompletním přepracováním vylepšování hráče. To také do jisté míry přišlo. Nově tak do hry přibyl tzv. Badge systém, hra vás za vaše výsledky odměňuje zkušenostními body v určitém odvětví, ve které se vám dařilo. Pokud jste dobře bránili a doskakovali, dostanete spoustu bodů do obrany. Jestli jste však trefovali koš jak chlápek z reklamy na Air Bank, tak do zakončování nedostanete vůbec nic. Jakmile získáte dostatečně zkušeností, můžete hráči přidat jeden badge v dané oblasti. Zlepšíte si tak třeba střelbu proti vysokým hráčům, nebo zakončení ihned po přihrávce a mnoho dalšího. Těchto odznáčků je 50 a každý má hned tři stupně, takže je spoustu možností jak svého hráče vybudovat. Tento systém se mi zdá skvělý a dá vám určitou svobodu v tom, jak svého hráče vytváříte.

Bohužel se ale do hry vrátil i způsob vylepšování hráče za virtuální měnu. A zde přichází kámen úrazu. Tyto statistiky jsou totiž ty základní a určují jak kvalitní váš avatar je. Virtuální měna je odměnou za odehrané zápasy a zatímco postupem času jsou ceny nového zlepšení šílené, v sousedství za svoji snahu dostanete sotva almužnu. Pokud se tak chcete dostat alespoň na konkurenceschopnou úroveň musíte strávit alespoň 10 a víc hodin v singleplayeru a stejně spousta hráčů bude na úrovni, kterou prostě nemůžete dosáhnout. Ledaže byste sáhli do své skutečné peněženky a tuto virtuální měnu zakoupili. A tak se nám vrací problém, který tížil loňský ročník – s tím rozdílem, že letos tu není ani zdaleka tolik novinek, jako tomu bylo minulý rok, takže svoji investici tak budete jen opakovat.

Další obsah a další problémy

Pokud se o NBA alespoň trochu zajímáte, pak pro vás tahle kontroverze není žádným překvapením. Na adresu 2K a jejich basketbalu se totiž svalila ze strany herní komunity doslova vlna kritiky. Kromě výše uvedeného si hráči stěžovali na četné prvky gamblingu. Ačkoliv mě pobavil výrok o „basketbalové minihře v simulátoru kasina“, v tomto směru se ve skutečnosti musím postavit na stranu vývojářů. Ona to totiž není zase taková hrůza. Jako kasínová hra se totiž tváří režim MyTeam, basketbalová verze Ultimate Teamu z fotbalové série FIFA. Ten se (překvapivě), co se obsahu týká, příliš nezměnil. Vizuálně ale ano a vskutku vypadá, jako byste vešli do nejdražšího kasina na Stripu v Las Vegas. Způsob odměňování je také poněkud nešťastný: když se vám podaří vyhrát v jednom z režimů, za odměnu se pustí automat podobný pinbalu. Zde spustíte kuličku, která se odráží a vy čekáte (někdy třeba minutu a půl), na jakou odměnu dopadne. V rámci denních odměn jednou za týden tu máte zdarma další kolo štěstí… a to je všechno, více “gamblingu” zde nenajdete.

Nechybí ani režim kariéry celého týmu a to ve formě MyLeague, kde vykonáváte roli majitele týmu a generálního manažera v jednom a všechna rozhodnutí ohledně fungování vaší značky jsou na vás. Tento mód dovolí vytvořit i soukromou online ligu, což se mi zdá jako perfektní nápad, bohužel ani to ale není novinkou. MyGm z vás zase udělá pouze generalního manažera, který své místo u týmu nemá jisté. Je tedy nutné plnit úkoly, starat se o spokojenost nejen hráčů, ale také vašich zaměstnanců a nadřízených. Každý den máte limitovaný akčními body, které využíváte k jednotlivým úkonům. Je teda potřeba rozmýšlet, jestli akční bod využijete na rozhovor s hráčem, přestupové jednání, či odehrání zápasu. Plněním úkolů a vyhráváním zápasů také dostáváte zkušenosti, ty pak můžete rozdělit v novém stromě dovedností. Tím se postupně odemykají nové herní možnosti. MyGm je jeden z mála režimů, který byl alespoň trochu přepracován a musím uznat, že mě bavil.

Zachránit celý dojem už může jen technická stránka hry. Smutným faktem je, že ani ta mě nepřesvědčila. Na jedné straně je tu překrásný audiovizuální zážitek při samotném hraní. Detaily všech osob na palubovce jsou až neuvěřitelné. Hráči reagují na dění ve hře nejen gesty, ale také mimikou, navíc se postupem času začínají potit, což hra svým vizuálem také plně zprostředkovává. K tomu všemu si přidejte perfektní zvukové zpracování, nejen ve formě skvělého soundtracku, který si mimochodem můžete upravovat dle svých preferencí, ale také skrz věci jako jsou zvuky podrážek, pokřikující spoluhráči nebo opravdu profesionální a zajímavý komentář. To vše na sebe naprosto plynule sedí a je to tak nedílnou součástí krásné prezentace, o které jsem mluvil dříve.

Bohužel je tu i druhá strana mince. V první řadě jsou to fanoušci. Já vím, v té rychlé hře si jich člověk nestihne ani všimnout, když se však kamera přiblíží, tak vypadají, jako kdyby všichni přicestovali z jiné planety. Oči jim jdou šejdrem a nešťastníci s krátkými účesy trpí naprostou deformací čela. Doteď z nich mám noční můry. Mnohem větším problémem je však stabilita hry. Během asi 30 hodin strávených hraním jsem musel NBA 2K20 snad pětkrát vypnout a zapnout, jelikož mi prostě zamrzla obrazovka. V multiplayerovém klání 5v5 zase hra bezdůvodně spadne a nezaznamená žádné vaše statistiky, a to třeba ve 40% zápasů. V MyTeam doposud nejde spustit jeden singleplayerový režim z důvodu chyby v připojení. To vše se děje i po prvním 7 GB patchi.

Tak jsem se dostal ke konci recenze, kde se ode mne očekává finální verdikt. Přiznám se, že to je nelehký úkol. Mám před sebou hru, která v tom nejdůležitějším (basketbal), předvádí briliantní práci. Ve všem ostatním však naprosto selhává a to především svou vlastní chamtivostí. Přinést totiž stejnou hru jako před rokem a chtít za podobný postup další nekonečný grind nebo peníze ve formě mikrotransakcí mi příjde jako takový přešlap, že budu nucen se přiklonit k takové známce, na kterou jsem při prvním spuštění hry ani nepomyslel. Mé finální doporučení zní: Pokud vlastníte předchozí ročník, zůstaňte raději u něj. Tuto hru si užijí především hráči, kteří buď ještě NBA od 2K nehráli, nebo mají za sebou delší basketbalovou pauzu.