Recenze: NHL 20 – Branky, Body, Vteřiny

Sportovní hry rozdělují herní komunitu na dvě poloviny. Hráč, každoročně investující desítky hodin do vybudování perfektního týmu, jen těžko vysvětlí herně-sportovnímu skeptikovi důvod, proč rok co rok kupuje a opětovně hraje jednu a tu samou hru. Série NHL v posledních letech bohužel přináší argumenty převážně na stranu pochybovačů a co se týče hratelnosti, kupředu se posunuje jen pověstnou šnečí rychlostí. Nedostatečnou herní inovaci však dohání obrovským množstvím různých herních módů, což je obecná dominanta her od EA Sports. Ze zpráv před vydáním to však vypadalo, že letos se žádné velké revoluce nedočkáme ani v tomto ohledu. Na mně tak teď leží přetěžký úkol, abych vám dokázal vysvětlit, proč jsem se při hraní NHL 20 docela dobře bavil. 

• Vyšlo na: PlayStation 4 (recenzovaná verze), Xbox One
• Datum vydání: 13. září 2019
• Žánr: sportovní
• Česká lokalizace: ano

Klasické NHL

Důvodem však není to, že bych se hraní NHL vyhýbal, ba naopak patřím k těm šílencům, kteří pravidelně tráví svůj volný čas při tvoření perfektně odladěného týmu a nebo dlouhé hodiny relaxuje u budování brankářské kariéry. Pravidelně se ke hraní vracím i v průběhu roku, abych ukázal konkurenčním redaktorům, kdo je na virtuálním ledě pánem. Patřím však také k těm, kterým záleží především na hratelnosti a pomalá inovace série právě v tomto směru bývá mojí největší kritikou. Bohužel, ani letos tomu nebude jinak. 

Mohl bych klidně začít s klišoidním “Hráči o něco přirozeněji bruslí” či “ Puk po ledě o něco málo lépe klouže” a byl bych s hodnocením hratelnosti za vodou. Pravdou však je, že hráči, puk i ostatní součást ledního hokeje se chovají více méně stejně jako v předcházejícím ročníku a bez detailnějšího zkoumání si těch několika nových prvků jen stěží všimnete. Pokud jste tak v posledních několika letech váleli v NHL a jen málokdo vás dokázal překonat, můžete zůstat v klidu, jelikož budete stejně dobří i v současném ročníku. Abych však jen nekřivdil, několika drobných úprav se hra dočkala. První z nich je střelba. Nečekejte však nic víc, než to, že těm největším hvězdám vývojáři vytvořili animace střel, které jsou pro ně typické. To může být docela pěknou změnou pro někoho, kdo má hru jednotlivých hráčů nastudovanou jako Sládkovu básničku o křišťálové studánce, velké většině hráčů to však nepřinese nic nového. Několika nových animací se dočkali i brankáři při svých zákrocích a především hráči přebírající přihrávku. Ani jedna z těchto novinek však není tak zřetelná, aby jakkoliv výrazně (troufnu si říct i nevýrazně) změnila to, na co jsme od hry z předešlých ročníků na zvyklí.

Je však nutné říci i to, že hrát hokej v NHL 20 je pořád zábava a vzhledem ke konkurenci, kterou EA Sports má, se nebojím prohlásit, že se jedná o nejlepší hokejovou hru, kterou máme v současnosti k dispozici. Věřím, že i kdyby nějaká relevantní konkurence existovala, tak hokejové pojetí od EA by pořád mělo velkou základnu svých podporovatelů, jelikož se prostě hraje skvěle. Musíte však mít na paměti, že se jedná o arkádové hraní a na zdlouhavé kombinace a strategické vytváření volného prostoru tu prostě není místo. Receptem na úspěch tu je rychlost a přesná střelba, ideálně v co největším počtu za zápas. Pokud zde někdo bude hledat precizní hokejový zážitek, tak by mohl tvrdě narazit. Díky tomu je však NHL opravdu akcí protkanou hrou, kde se zápas přelévá z jedné strany na druhou a hráč tak musí být neustále ve střehu, aby dokázal odrážet rychlé protiútoky. 

NHL 20 se nijak nesnaží napravovat své dřívější chyby. Pokud vám tak v minulosti vadila technická nedokonalost, možná si opět budete muset počkat na další rok. Jak určitě víte, tak vývojáři i nadále zůstávají u enginu Ignite, a to již od roku 2014. Na hře je to již delší dobu znát a ačkoliv nevypadá nikterak ohavně, s nejmodernější verzí Frostbite enginu, který pohání již několik let sérii FIFA, se prostě nemůže měřit. Musím sice uznat, že některé objekty dokáže zpracovat pěkně, zde bych chtěl uvést například kluziště, které se opravdu krásně leskne a postupem času jde vidět i jeho opotřebení, většina věcí by však v roce 2019 mohla vypadat a fungovat mnohem lépe. Dlouhodobě největší bolístkou série NHL je kolizní model. Pokud se dva hráči střetnou tváří v tvář, bodyček vypadá fantasticky. Napadený hráč odletí za bouřlivého jásotu diváků a afektovaného výkřiku komentátora a po tvrdém dopadu se horko těžko zvedá ze země. Když jde však náraz zezadu či z boku, již tak kvalitně to nepůsobí. Hráč se velice často nepřirozeně odrazí, což kolikrát vede k frustrující ztrátě puku, či naopak nastane situace, kdy útočník tento hit téměř ignoruje. Nejvíce je tento nedostatek zřejmý při kolizi s brankářem. Ten je totiž pevný jako skála a nerozhodila by ho snad ani přijíždějící rolba. Nešťastník, který do něj v plné rychlosti narazí může klidně vyletět i metr do vzduchu, s golmanem to však jen stěží otřese. Nezmizelo ani prolínání textur, kdy hokejka prochází jak zdí mantinelu, brankářem, tak i brankou samotnou. Co mě však bylo do očí nejvíce po celou dobu strávenou hraním, bylo neustálé se teleportování hráčů do animací po odpískání. Vlastně to ani nijak neovlivní samotnou hru, vypadá to však nesmírně komicky. Nakonec tohoto bloku stížností nemůžu vynechat i zbytečně dlouhé loadingy v herním menu, které se ani se svojí přehledností nenapravilo.

Co je tedy nového? 

Kdo některý z předcházejících dílů série NHL hrál, mi určitě dá za pravdu, že výše napsané řádky jsem více či méně mohl zkopírovat z některé z loňských recenzí a možná by to ani nikdo nepoznal. Kde se tedy skrývá ta zábava, o které jsem na začátku tohoto textu mluvil? Odpovědí je samozřejmě obsah. Ruku na srdce, tento ročník nepřináší tolik obsahových změn, jako například ten minulý, každopádně každá úprava či nový herní režim je přesně to, co jste v NHL sérii chtěli, i když jste o tom možná ani netušili. 

Začneme třeba u režimu HUT, klasickou ždímačku mikrotransakčních peněz od EA. Je s podivem, že mikrotransakce jsou sice ožehavým tématem po celém světě, ale i když se občas na FUT či HUT poukáže, víceméně se za těch jedenáct let, co tyto módy brázdí vody sportovních videoher, staly jakousi veřejně přijímanou anomálií. Ano vskutku je tomu už jedenáct let, co jsme si mohli poprvé poskládat svůj tým kartiček ve FIFA 09, do NHL série tento mód přišel o dva roky později. Nechci tu však opět plakat nad nekalými praktikami obřích společností, své už jsem si řekl minulý týden u NBA 2K20, navíc NHL 20 zdaleka netlačí na pilu tolik, jako konkurenční sportovní hry. Je to hlavně díky tomu, že jste zde novými balíčky a “surprise mechanikami” odměňováni velmi hojně. Vrací se tak všechny online módy, včetně víkendových HUT Champions s opravdu bohatými odměnamy. Důležitou novinkou pro sólo hraní jsou zde však Squad Battles. Kdo se vyzná ve FIFA už určitě tuší. Každý den po dobu jednoho týdne vám hra nabídne čtyři týmy, vytvořené ostatními hráči, aby jste je vyzvali k zápasu. Je jen na vás, jakou obtížnost si zvolíte. Za vaše výkony jste hodnoceni body a následně umístěni do žebříčku. Na konci týdne přichází vyhodnocení a s ním i slíbené odměny. Já sám jsem se sice dokázal probojovat jen mezi 30% nejlepších, přesto odměna byla tak veliká, že můj tým postoupil na úplně jinou úroveň a konečně se stávám ve hře konkurenceschopným i v online zápasech, a to aniž bych utratil jedinou korunu. Squad Battles patří mezi mé oblíbené módy i ve FUT, jelikož výrazně snižuje grind, který je potřebný pro vytvoření kvalitního týmu. 

Vrací se také herní režim World of CHEL, jež zažil premiéru v minulém roce, společně se vším, na co jste byli zvyklí. Zde si vytvoříte vlastního sportovce a s ním pak vyrazíte do světa hokeje pod otevřeným nebem. Ten nabízí spoustu přidané zábavy, ať už ve zběsilých zápasech 1v1v1 nazvaných NHL Ones, opravdu akčních utkáních NHL Threes s vlastními šílenými pravidly, kde ani vedení o tři góly dvacet sekund před koncem neznamená vítězství, ale také v klasických zápasech 5v5 nebo 3v3. Pokud preferujete hraní sólo, CHEL přináší i singleplayerové výzvy proti současným i bývalým hvězdám NHL. Vaše úspěchy pak budou odměněny sportovními taškami, jež reprezentují další “surprise mechaniku”. Ty jsou plné všemožného vybavení, oblečení, zvuků sirén a vlastně všeho co si jen trochu dokážete představit, že by se dalo upravit. Jako velké plus beru to, že tyto sportovní tašky můžete získat jen a pouze hraním CHELu a není je možné zakoupit za reálnou měnu, takže tento mód není nikterak propojený s mikrotransakcemi. To vše jsme však mohli najít již v minulém ročníku, zdánlivě drobnou změnou jsou zde však miniturnaje. Ty se týkají již zmíněných NHL Threes a Ones. V průběhu tří až čtyř kol postupujete pavoukem se snahou zůstat jako jediný hráč potažmo tým v soutěži. Na hratelnosti se to sice neprojeví, naplno to však využívá potenciál těchto jinak velice zábavných režimů. Není to vůbec jednoduché prokousat se celým pavoukem, ale vítězství vám pocit zadostiučinění určitě přinese a s chutí se hned pustíte do dalšího turnaje.

Zbytek obsahu se již takové péče a obnovy nedočkal, za zmínku snad stojí jen upravená Organizace, kde se v roli generálního manažera chopíte jednoho z týmů NHL, či do této zavedené ligy přinesete zbrusu novou konkurenci. Nově zde najdete možnost spravovat celý realizační tým. Navíc jako trenér musíte správně skládat jednotlivé formace, jelikož hráči mezi sebou sdílí určitou chemii a je tak třeba zjistit zdali si Voráček sedne v jedné lajně třeba s Vránou. Mimo tyto režimy zde najdete i kariéru Be a Pro, s možností hraní jak za hráče, tak i za golmana s poměrně pěkně rozvinutým stromem dovedností a pro fanoušky evropského hokeje je tu i celý turnaj bohužel nelicencované hokejové Ligy Mistrů. S tím se pojí i přítomnost celé řády evropských hokejových soutěží včetně české Tipsport extraligy. 

Vynucené změny jsou také změny

Na závěr jsem si nechal asi tu nejvýraznější novinku NHL 20. Dlouhé roky se série NHL snažila svým především americkým fanouškům přinést co nejvěrohodnější televizní zážitek. Díky spolupráci s celostátní televizí NBC tak měli k dispozici jak jejich oficiální komentátory, tak televizní grafiku, na kterou jsou diváci NHL zvyklí, ale také poněkud krkolomně vypadající předzápasové studio. Tomu všemu je teď konec, protože smlouva o licenci minulým rokem skončila, a tak EA Sports bylo nuceno všechny zmíněné věci přepracovat. Těžko říct jestli by vývojáři k takovému kroku přistoupili i bez vynucení, ale buďme rádi, že se tak stalo. Nový vzhled totiž zápasům opravdu sluší. Nechci říct že by ten starý byl špatný, byl tu však již příliš dlouho a nové hlasy z komentátorského centra odvádí skutečně výbornou a ještě “neoposlouchanou” práci. Televizní grafika samozřejmě dostala také nový facelift a nejvíce je to cítit na pozici scoreboardu. Ten je totiž netradičně umístěn ve spodní části obrazovky a buďte si jistí, že prvních několik hodin po něm marně budete pátrat na jeho dřívějším místě. Moc se mi líbí i nové záběry vybraných akcí na konci každé třetiny. Ty vám umožní prohlédnout si některý z vašich gólů, nebo ještě lépe jeden z obrovských hitů v opravdu krásně zpracovaném zpomaleném záběru. 

Zbývá tedy odpovědět na každoroční otázku, jestli nový díl stojí za koupi nebo ne. Pokud jste si přečetli celou recenzi, tak jste určitě poznali, že moc hratelnostních ani obsahových novinek nepřináší. Těch několik změn potěší zejména hráče Hockey Ultimate Team nebo ty, kteří tráví volný čas ve světě CHEL, zábavným turnajovým systémem zápasů. Jestli se tak ve vaší knihovně nachází loňský ročník a zároveň se neřadíte ani do jedné z výše uvedených subkultur, NHL 20 pro vás nic nového nepřináší. Zůstává však i nadále vysoce kvalitním arkádovým hokejem, který dokáže zabavit na dlouhé hodiny, a to i díky obrovskému množství originálního obsahu, včetně týmu z českých luhů a hájů nebo nově přidaných historických týmů. Najít zde můžete i takové, které na dnešní hokejové mapě už nenajdete. Pokud tak už nějakou dobu vyčkáváte a již několik let jste si NHL nepořídili, NHL 20 pro vás může být tou nejlepší volbou.