Recenze: The Surge 2

Tvůrcům z FromSoftware se popularizací „Souls“ série povedl husarský kousek a od té doby se téměř každý rok dočkáme alespoň jedné hry, která se řadí do kategorie soulslike. V tomto podžánru se našlo i německé studio Deck13 a v roce 2014 do světa vypustilo fantasy RPG Lords of the Fallen. Hra sice nebyla špatná, ale pořád se jednalo o pouhý derivát toho, co nabízel jejich vzor.

• Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PS4, Xbox One
• Datum vydání: 24. září 2019
• Žánr: RPG / Soulslike
• Česká lokalizace: Ano (všechny platformy)

To nicméně tvůrce v žádném případě neodradilo a o tři roky později nám naservírovali The Surge. Sci-fi variaci na tento typ her, která předvedla výborný soubojový systém. Žel taktéž hra nabízela poměrně koridorové lokace a malou variabilitu nepřátel, takže se ve výsledku jednalo o „pouhou“ lehce nadprůměrnou záležitost. Titul si ale popularitu nalezl mezi běžnými hráči, což zapříčinilo i vznik druhého dílu, který se pokouší vzít ty nejlepší prvky z jedničky a zbavit se toho špatného. A vlastně se mu to docela daří.

Je libo pána nebo dámu

Ve hře se ocitnete v roli jediného přeživšího ze ztroskotané vesmírné lodi, havarované poblíž města jménem Jericho. Po vašem probuzení z kómatu se ocitnete uvězněni v nápravném zařízení, po němž volně pobíhají všichni vězňové, jelikož na něj zaútočilo neznámé monstrum. A hnedle takto ze začátku vás do nosu praští první výrazná změna oproti předchůdci. Místo toho, abyste do rukou dostali předem připravenou postavu, máte možnost si charakter od píky vytvořit. Možností je sice poskrovnu, nicméně i takto omezenější editor jistě potěší.

Místo toho, abyste do rukou dostali předem připravenou postavu, máte možnost si charakter od píky vytvořit.

Po vytvoření postavy se vydáte na průzkum vězeňského komplexu, kdy hned po několika krocích narazíte na své první nepřátele. A taktéž na další novinku. Ve hře se totiž vyskytují povinné i nepovinné úkoly, jejichž plněním získáváte všemožné odměny. Člověk znalý prvního dílu sice může namítnout, že i v něm se nacházely různé mise, avšak tady se jedná o questy v pravém slova smyslu. Tak například po vás chce zhrzený obchodník, jemuž utekla přítelkyně, abyste zjistili, co se s ní ve skutečnosti stalo. Nebo běháte po mapě a hledáte ztracená semínka zahradnického robota. Sice se povětšinou jedná o šablonu „najdi a dones“, ovšem i přesto se jedná o příjemné zpestření vašeho hraní. Škoda, že tyto jednotlivé drobné příběhy zase tak moc neosloví. Bohužel nejinak je tomu i v případě příběhu hlavního.

Nevyužitý potenciál

Ten se točí kolem dívky jménem Athéna, jejíž osud postupně rozkrýváte chozením po městě a nalézáním speciálních anomálií, do kterých když vstoupíte, vytvoří se vidina minulosti. Po nějakém čase narazíte i na jejího otce Jonaha Guttenberga, jenž vás zaúkoluje, abyste se pokusili onu nebohou dívku osvobodit. Bohužel ačkoliv jsou karty na začátku rozdány poměrně zajímavě, tak příběh po několika hodinách upadne do jistého stereotypu, ze kterého se už do konce nevymaní. Nevím, jestli za to můžou nudně napsané dialogy mezi NPC či občas kvalitou velmi kolísající české titulky, ale jednoduše to není to pravé ořechové. A to i přes občasně zajímavé audiology, které rozšiřují hráčovo povědomí o historii města.

Bohužel ačkoliv jsou karty na začátku rozdány poměrně zajímavě, tak příběh po několika hodinách upadne do jistého stereotypu.

Trefou do černého není ani hudební doprovod, jehož tóny až přespříliš splývají do jednoho celku a během svého hraní si ho v podstatě ani nevšimnete (až na konec hry). Je to neskutečná škoda, protože zrovna takovéto zasazení by si zasloužilo nějaký výrazný hudební podkres, v němž by se skladatel mohl vyřádit.

Hlava, ramena, kolena, palce

Soubojový systém víceméně neprošel žádnou výraznou obměnou. Spíše jen takovou mírnou evolucí. Stále zaměřujete jednotlivé části těla nepřátel, očesáváte je o jejich výzbroj a tím získáváte buď materiál pro vylepšení stávající výbavy, případně se vyzbrojíte zcela novými kousky, které z nich spadly. Tímto si postupně vylepšujete/obměňujete svůj bojový exoskelet. Ten opět může být sestaven z několika různých kusů či kompletního setu, který dává zvýšený bonus podle toho, pro jaké podmínky byl vyhotoven. Zároveň všechny soubojové animace na sebe krásně navazují a jednoduše vypadají parádně.

Každá zbraň se chová úplně jinak a vyžaduje zcela odlišný přístup ke hraní, což zajišťuje mnoho možností, jak svou postavu vést.

Zbraňový arzenál se dočkal poměrně příjemného rozšíření, v němž si jistě každý najde svého oblíbence. Já ho nalezl téměř na začátku hry, kdy jsem se bezpodmínečně zamiloval do dvojice zbraní v podobě morfujících pařátů, jenž dávají bonusové nanitové poškození a příruční cirkulárky, s níž je jedna radost oddělovat končetiny od zbytku těla. Každá zbraň se chová úplně jinak a vyžaduje zcela odlišný přístup ke hraní, což zajišťuje mnoho možností, jak svou postavu vést. Pro spoustu hráčů se pak stane příjemnou novinkou systém odrážení útoků. Já jsem ho ve hře sice příliš nepoužíval (zaměření především na úskoky), ale věřím, že do mnoha různých herních stylů sedne jako zádinka na hrnec.

K této stylové variabilitě dále přispívají implantáty a upravitelný dron, které známe již z minulého dílu. Levelováním postavy pomocí techšrotu (funguje zde jako měna) si mimo jiné zvyšujete i úroveň energie jádra a čím více ji máte, tím větším a lepším množstvím implantátů se můžete vybavit (managment energie jádra je klíčový prvek). Máte tedy na výběr, zda se stanete těžkým tankem, nebo naopak mrštným bojovníkem. Do drona posléze můžete namontovat rozmanitou paletu pomocných modulů, kdy skrze ně můžete omračovat nepřátele elektrickým šokem, či ho využít jako klasickou střílnu s různými typy nábojů.

Bossové a jejich armády

V soubojovém systému se tedy ve všech ohledech pouze vylepšovalo, což má za následek to, že se pravděpodobně jedná o jeden z nejpropracovanějších a nejzábavnějších soulslike soubojáků (oproti prvnímu dílu je i férovější). Proto trošku zamrzí občasná nenápaditost některých soubojů s bossy. Těch se ve hře nachází poměrně velké množství, bohužel je ale dost z nich navzájem podobných, ba dokonce s jedním bossem budete v jeho různých formách bojovat celkově třikrát – to by samo o sobě možná tolik nevadilo, kdyby se mu alespoň změnily jeho útočné pohyby. Takhle se jedná o víceméně mechanické potyčky, při nichž se nemusíte učit žádným novým strategiím. Žádná velká tragédie to není, ale rozhodně to zamrzí, jelikož i přes tyto neduhy mezi nimi nalezneme nápaditost a příjemnou výzvu, která se projevuje kromě jiného také místy skvělými animacemi.

Obměny jsme se dočkali i v řadách klasických nepřátel, s nimiž budete bojovat při vašich toulkách Jerichem.

Obměny jsme se dočkali i v řadách klasických nepřátel, s nimiž budete bojovat při vašich toulkách Jerichem. Samozřejmě se střetnete se starou známou gardou z minulého dílu, avšak nově přidaných rivalů je dostatečné množství na to, aby se napravil nešvar z minula, kdy jsme po čase bojovali dokola s těmi stejnými padouchy. Pořád se sice nejedná o extra velké množství, nicméně díky tomu, že hru dohrajete víceméně do dvaceti hodin, je to dostačující.

K tomu všemu jsme se dočkali i jistých multiplayerových prvků, kdy obdobně jako ve většině podobných her zanecháváte vzkazy pro ostatní hráče. Ty jsou zde zastoupeny pouze formou grafických znaků, které si můžete zakoupit během vašeho hraní. Toto řešení vzkazů jsem shledal prostým a elegantním. Pro kooperačně naladěné hráče mám ovšem špatnou zprávu, jelikož tvůrci do hry stále neimplementovali klasický multiplayer. Mě osobně to v žádném případě nevadilo, nicméně věřím, že velké množství fanoušků v tuto možnost doufalo.

Jericho jako hřiště

Možná si vzpomenete na to, že v původním The Surge jsme se pohybovali po víceméně koridorových úrovních, které se od sebe nijak moc nelišily. Tomu se vývojáři snaží předejít tím, že nám nyní k dispozici dávají celé (víceméně) otevřené město, rozdělené do několika větších lokací, po nichž se můžete toulat. Nicméně tento pohyb je do jisté míry omezen buď postupem v hlavním příběhu, v němž získáváte nové vybavení umožňující přístup do dříve nedostupných míst, nebo těžšími nepřáteli, na které zatím nemáte (s trochou cviku se ale dají bez problémů porazit). Tyto „omezující“ prvky tedy hráči dávají alespoň hrubou nápovědu pro to, kudy by měl vést své další kroky pro postup hrou, jelikož ve hře nenalezneme žádné ukazatele úkolů (což je samozřejmě dobře).

Pestrost jednotlivých lokací je dostatečně různorodá, takže nenastane problém prvního dílu, kdy jste se pohybovali po stále stejných tmavých koridorech.

Pestrost jednotlivých lokací je dostatečně různorodá, takže nenastane problém prvního dílu, kdy jste se pohybovali po stále stejných tmavých koridorech. Převážně samozřejmě máme co dočinění s industriální mech sci-fi, ale tento klasický zjev je občas nahrazen – tu zelení, tady zas špinavým přístavním okrskem. Zároveň během hry dojde ke dvěma událostem, které pokaždé promění město k nepoznání.

Stroje zatápějí stroji

Po grafické stránce jsme se od předchůdce zase tak moc neposunuli. Ve skutečnosti mi dvojka přišla svojí grafikou téměř identická, čemuž odpovídají i v podstatě stejné hardwarové nároky. Zároveň hra běží na rozhraní Vulkan, což má za následek o něco plynulejší hraní na grafických kartách od AMD. Já jsem na svém stroji, složeném z Ryzen 3600, RX 580 8GB a 16 GB RAM na frekvenci 3200 MHz, neměl problém hru udržet v podstatě na stabilních 60 snímcích za sekundu při maximálním nastavení (kromě stínů, které jsem měl na High).

Co z technického hlediska ale občas dokáže zvednout tlak, je poměrně časté procházení útoků skrze objekty a zdi.

Co z technického hlediska ale občas dokáže zvednout tlak, je poměrně časté procházení útoků skrze objekty a zdi. Především pak u dvou boss fightů je tento nedostatek neskutečně k vzteku, až jsem se opravdu málem neudržel a skoro rozbil ovladač. To mě přivádí k otázce ovládání na klávesnici a myši, které je sice do jisté míry funkční, ale snad každý, kdo hrál alespoň jeden díl Souls série, potvrdí, že s gamepadem je to prostě lepší (samozřejmě vám ve výsledku stačí banán).

 

Deck13 se tedy vesměs ze svých předchozích chyb poučili a servírují nám promyšlenější, konzistentnější, a hlavně vyladěnější pokračování, které se sice pořád nezbavilo úplně všech nešvarů z minula, ale jejich závažnost již tolik nezastiňuje skvěle zábavné jádro hratelnosti v podobě geniálního soubojového systému.

The Surge 2 vyšla dnes. Zakoupit si ji můžete na Xzone.cz a GameExpres.sk.

 

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.