Recenze Daymare: 1998 – italský Resident Evil

Píše se rok 1998. Zatímco naši hokejisté usilovně bojují o získání zlaté medaile v Naganu, na opačné straně zeměkoule probíhají boje skryté, mnohem záludnější. Někteří z obyvatel městečka Keen Sight už nějakou dobu tuší, že s jejich domovem není něco v pořádku. Zažívají totiž podivné a hrůzu nahánějící halucinace, a to i během dne, což je o to podivnější. Může za to snad místní farmaceutická společnost nebo jde jen o pár nešťastných jedinců, kterým osud do přihrál života vleklé psychické potíže?

Tím bych mohl zhruba načrtnout příběh, který se nám snaží autoři z Invader Studios naservírovat. Tito nováčci původně pracovali na fan remaku Resident Evil 2 s dodatkem Reborn, nicméně po oznámení oficiálního remaku byli nuceni vývoj ukončit. Capcom ale tvůrce přesvědčil, aby z dosavadní práce vytvořili vlastní IP a přispěl jim také několika cennými radami. Z cca deseti fanoušků série Resident Evil se tak vyklubalo malé indie studio, na jehož debutu se nyní podíváme na zoubek.

• Vyšlo na: PC (testovaná verze)
• Datum vydání: 17. září 2019
• Žánr: Survival horor
• Česká lokalizace: Ne

Návrat do devadesátých let

Jak asi sami tušíte, Daymare: 1998 se snaží být klasickým survival hororem z devadesátých let se vším všudy, což se mu někdy bohudík a jindy bohužel úspěšně daří. Dějová linka je rozdělena do pěti kapitol, v nichž se vžijete do role tří rozdílných postav – nekompromisního soldáta Lieva, strážce parku na prášcích Samuela, a pilota Ravena poznamenaného tragickou událostí s raketoplánem. Jejich příběhy se jednotlivými cestami spojují a zase rozdělují až do finálního rozuzlení, po kterém… stejně nebude napoprvé chápat, o co vlastně celou dobu šlo, proto doporučuji si konec hry ještě jednou zopakovat.

Prvními minutami strávenými ve hře můžete být nepříjemně zaskočeni. Úvodní filmečky jsou otřesné, animace postav katastrofální, dabing má úroveň ochotnického divadla a prakticky všechny obličeje jsou neskutečně odporné. Ostatně grafické zpracování jako celek očividně neždímá Unreal engine čtvrté generace na maximum. Chůze, běh i míření jsou trochu neohrabané, design úrovní je nezáživný, bez baterky jste úplně vyřízení a systém přebíjení je natolik úchylný, že máte chuť se přestat trestat a hru odinstalovat. Ale nebojte, bude líp! A tím nemyslím pozření koblihy od Babiše, na archaické mechanismy si totiž zvyknete, vizuál se po příchodu do města rapidně zlepší, a nakonec se tak znovu ocitnete ve staré známé sérii, byť jinak pojmenované.

Nabíjecí minihra

Před čím ale budete muset zavřít oči, je zmiňovaný systém přebíjení. Je mi jasné, že se autoři snažili hru trochu ozvláštnit. Ale proč zrovna takhle?! Každá zbraň, která ke své funkci potřebuje zásobník, je totiž velkým žroutem času. Každý zásobník musíte ručně naplnit náboji a během samotného boje máte na výběr mezi rychlým a pomalým nabíjením. Při rychlém upustíte zásobník na zem a rychle nabijete jiný, při pomalém dáte použitý zásobník zpět do kapsy a nabijte opět jiný, ovšem to trvá mnohem delší dobu. Pokud si k vám klestí cestu několik hnijících mrtvol najednou, jste dokonale frustrovaní, protože si musíte rozmyslet, jestli se nechat hryznout do krku nebo střílet rychle, ale nezapomenout pak sesbírat cenné zásobníky z podlahy. Z toho důvodu jsem po severoamerickém Idaho nejčastěji pobíhal s brokovnicí, ta zásobník nemá a můžete do ní ládovat patrony rovnou.

Práce s inventářem a vůbec jeho celková správa je podobná onanie. Na myš tedy zapomeňte, tady se jede pěkně po konzolovsku. Skalní fanoušci tento návrat do devadesátek jistě ocení, já bych raději uvítal modernější řešení (a to mi bude pětatřicet a sérii RE miluji). Inventář pochopitelně není nafukovací, a tak jeho managementem strávíte spoustu času, přeci jen nábojů, léčiva a podpůrných drog není nikdy dost. Po vzoru série RE můžete vyrábět i silnější varianty, případně je směnit v jednom z boxů, ve kterém můžete také uložit svou pozici (jinak se musíte spokojit s checkpointy). Zbraní jsou vždy jen tři kousky, přičemž první dva mají k dispozici dva druhy střeliva (slabší a silnější). Určitě se vyplatí náboji šetřit, a to i přesto, že je Daymare: 1998 poněkud komornější – nikdy na vás neútočí halda nemytých venkovanů najednou.

Plenky nutností

Nepřátel není mnoho a často se jejich modely opakují, což trochu bije do očí a na tom si mohli dát autoři přeci jen trochu záležet. Silnější potvory spapají více olova, zatímco základnímu umrlci stačí zpravidla dvě dobře mířené mezi bulvy. Uměla inteligence není bůhvíjak zázračná (co byste také očekávali od zombie), nicméně donutit vás vzít si hnědé bezpečnostní trenky zvládají celkem obstojně. Pokud vidíte smraďochy v dáli, tak moc nebezpeční nejsou, moc rádi se ale vyloupnou za rohem nebo vás přijdou poškádlit zezadu, což může v kombinaci s ponurou atmosférou a skřípajícím hudebním doprovodem způsobit občasný výpadek řitního svěrače.

Bohužel autoři někdy tlačí až moc na pilu, takže některé lekací scény či útoky se dají úspěšně předvídat. Co se naštěstí předvídat nedá, jsou vkusné a inteligentní hádanky, nad jejichž řešením jsem si rád lámal hlavu. Puzzlů je tedy tak akorát, jsou rozumně dávkované a svou složitostí vás určitě na chvíli zabaví. Užíval jsem si i neobvyklý smysl pro detail a lásku tvůrců ke svému dílku, a to v podobě různých nápisů, obrazů nebo filmových plakátů, které budete při svém putování temným světem v hojném počtu míjet. Už jen to, že propadnete střechou přímo vývojářům do bejváku a můžete si tak prohlédnout jejich fotky, se jen tak někde nevidí.

Zábava pro nenáročné

Kvůli chlapské nemoci jsem se k hraní Daymare: 1998 dostal o dva týdny později, což se nakonec ukázalo jako výhra, protože autoři mezitím vydali patch opravující některé neduhy, a hlavně přidávající možnost si změnit rozložení kláves, po čemž komunita prakticky hned od vydání hlasitě volala. Celková optimalizace není vůbec špatná, na mém letitém PC jsem si užíval hraní na Ultra detaily ve FullHD rozlišení bez jakýchkoliv propadů a pod 60 FPS jsem se nikdy nedostal.

Co se týče bugů, stalo se mi dvakrát, že můj rek přestal odpovídat na střelbu a příkazy kromě běhu, takže jsem se hodně rychle stal chutnou večeří nejbližší nestvůry. S dalšími chybami jsem se ale nesetkal, takže i v tomto zaslouží Invader Studios smeknutí pomyslným kloboučkem. Pokud si tedy máte chuť zahrát klasický survival horor ze staré školy a je vám celkem jedno, že by šlo o nízkonákladový produkt béčkové kvality od malého studia, mohu vám Daymare: 1998 jako prostředek pro zahnání podzimního večera vřele doporučit.

 

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.