Recenze Trine 4: The Nightmare Prince

Ani se tomu nechce věřit, ale letos to je to přesně deset let od doby, kdy jsme se dočkali prvního dílu pohádkové série Trine. Krásné, barvami vířící prostředí v něm tvořilo perfektní kulisu pro přímočarý, leč fungující příběh, v kterém jsme se ujali role tří hrdinů – čaroděje Amadeuse, rytíře Pontia a zlodějky Zoyi, jenž dohromady svedlo několik náhod. Hratelnostně se jednalo o klasickou platformovku, která ale nabídla poměrně neotřelé hádanky založené na fyzikálních hrátkách, jejichž vyřešení si žádalo spolupráci všech tří hrdinů a samozřejmě nějaký ten „fištrón“.

O dva roky později vyšlo pokračování v podobě Trine 2, jenž vylepšovalo všechny aspekty původního dílu a dodnes je považováno za nejlepší díl série. Po jeho úspěchu se autoři z Frozenbyte rozhodli do série přinést svěží vítr, což vedlo k nápadu naroubovat třetí dimenzi na klasické 2D skákání. Jenomže vývojáři přecenili své schopnosti, což posléze vedlo k nesčetnému množství problémů během vývoje. Třetí díl nakonec vyšel v roce 2015, nicméně se nedočkal příliš pozitivní odezvy a málem zapříčinil krach studia. Studio se ale časem skrze menší projekty oklepalo a opět postavilo na vlastní nohy, díky čemuž si nyní můžeme zahrát již čtvrtou hru ze série Trine, která se po experimentální trojce vrací ke kořenům v podobě skvěle fungující a časem ošlehané 2D hratelnosti ve 2,5D prostředí. Mohu potvrdit, že tento krok zpět se skutečně vyplatil.

• Vyšlo na: PC, PS4 (recenzovaná verze), Xbox One a Nintendo Switch
• Datum vydání: 8. října 2019
• Žánr: Puzzle-platformovka
• Česká lokalizace: Ano (všechny platformy)

Bylo, nebylo

Ti, kdož dohráli předchozí díl, si možná vzpomenou, že jeho vyprávění končilo poměrně otevřeně, což zazdalo očekávání, že Trine 4 bude pokračování tohoto rozjetého příběhu. Ovšem to se díkybohu/bohužel neděje, jelikož se dočkáváme zcela nové a originální zápletky. Ta se točí kolem prince Selia, jenž uteče z Astrální akademie společně s mocným artefaktem, který zhmotňuje všemožné noční můry do reálného světa. Tyto události svedou dohromady naše tři známé hrdiny, kteří byli najati na to, aby prince přivedli zpět do akademie a samozřejmě navrátili onen artefakt.

Příběh je zcela prostinký a přímočarý, kdy jen pronásledujete titulního prince skrze jednotlivé úrovně, v nichž občas narazíte na různorodé obyvatele magického světa, jenž se kvůli princovo jednání dostali do potíží. Nicméně díky zaměření titulu spíše na menší publikum, případně rodinné hraní, je takový příběh plně dostačující. K tomu má hra pro našince nespornou výhodu spočívající v kvalitní české lokalizaci (pouze v podobě titulků), díky níž si toto zhruba dvanácti hodinové dobrodružství může užít opravdu celá rodina

Musím pochválit výborně napsané dialogy pro ústřední trojici.

Zároveň musím pochválit výborně napsané dialogy pro ústřední trojici. Tato parta totiž společně zažila už nějakou tu výpravu, což samozřejmě vede k logické domněnce, že se mezi nimi za tu dobu musel vytvořit určitý vztah. A to právě perfektně reflektují ony dialogy, v nichž se mnohokrát odkazuje na události minulých dílů a na věci, které spolu tato banda zažila, což vytváří nádherně nostalgický nádech, který skvěle zapůsobí nejen na veterány série, ale i na nově příchozí, kteří ihned pochopí, že tohle není jejich první společná štace.

Barvy nad zlato

Když už tady mluvím v superlativech, tak si jich jistě pár zaslouží i stylizace a vzhled jednotlivých úrovní, ostatně jak už je v sérii zvykem. Jednotlivé obrazovky hrají rozličnou paletou barev a mnoha roztomilými nápady, kdy se kolikrát stane, že se jen tak zastavíte a budete se rozplývat nad tím, jak je to všechno neskutečně krásné. Hra k tomu poměrně často střídá prostředí, kdy se podíváte do temných kobek, zasněžených vrcholků hor a samozřejmě i lesů, takže vás vizualizace v žádném případě nezačne nudit. Pohádkovou atmosféru potom krásně doplňuje i magický soundtrack, jenž zdobí především podařená ústřední melodie, která v sérii hraje již od prvopočátků.

Jak už je u podobně stylizovaných titulů zvykem, tak se můžeme těšit z perfektního běhu hry, kdy na klasické verzi konzole PlayStation 4 vše běží naprosto plynule a ani jednou nedošlo k pádu. K tomu se ani nedočkáme onoho nepříjemného efektu „vrtulníku“, který tato konzole s chutí vykazuje u většiny titulů. Bohužel nemohu posoudit optimalizaci na počítačích, ale očekávám, že si hru bez větších problémů užijete i na poměrně starší sestavě.

Hádanky hravé, souboje chabé

Jádro hratelnosti zůstalo téměř beze změny. Stále se jedná o klasickou side-scrolling platformovku, v níž procházíte jednotlivé levely, řešíte hádanky a občas se vrhnete do souboje se zhmotněnými nočními můrami. Z hlediska samotného pohybu po úrovních, respektive ovládání, nelze snad nic vytknout, jelikož skákání na jednotlivé plošinky nedělá vůbec žádný problém, stejně jako míření a přichytávání na různé objekty.

Hádanky jsou založené na fyzikálním modelu hry, k jejich řešení je potřeba spolupráce postav.

Hádanky jsou stejně jako v minulých dílech založené především na fyzikálním modelu hry, kdy k jejich úspěšnému vyřešení je většinou potřeba spolupráce jednotlivých postav a kombinace jejich schopností, kdy Amadeus vyčarovává různé objekty, Zoya střílí šípy a propojuje jednotlivé bloky lany a Pontius využívá svůj štít k plachtění či k přesměrovávání paprsků světla a proudů vody. K tomu se ve hře nachází jistý strom dovedností, v němž odemykáte nové schopnosti pro všechny tři hrdiny. Toto vylepšování je ovšem víceméně vázáno na postup hrou, což je možná trochu škoda, ovšem ke koncepci hry to sedí.

Ale zpět k hádankám. Téměř každá z nich má několik způsobů řešení, kdy opravdu často můžete dojít k nějakému, jenž je na první pohled absurdní, ovšem ve výsledku zcela funkční. Občas se vám sice podaří vytvořit řešení, kdy se omylem hrou víceméně „probugujete“, ale to se nestává s nijak velkou frekvencí.

Co se ale dá považovat za Achillovu patu titulu, jsou souboje.

Co se ale dá považovat za Achillovu patu titulu, jsou souboje. Tvůrci se sice dušují, že soubojový systém od základů překopali, nicméně stejně se povětšinou uchýlíte k tomu, že se přepnete na Pontia a budete donekonečna spamovat jeden útok, jelikož s výjimkou bossů si nepřátelé nežádají žádné speciální strategie.

Když už jsem nakousl střety s bossy, tak ty příjemně narušují monotónnost jednotlivých bojů. Každý z nich má své vlastní mechaniky, kdy jednou budete bojovat proti čarodějnici, které se snažíte přehřát kotlík, abyste potom zas bojovali proti trojici hrdých rytířů, kde na každého z nich platí jiná strategie. Obtížnost těchto střetů není nikterak vysoká, ale to ve výsledku ničemu moc nevadí.

Ve dvou (třech, čtyřech) se to lépe táhne

Jak už u této série platí, celý příběh lze projít o samotě, kdy se budete přepínat mezi jednotlivými hrdiny a řešit problémy sami. Nebo k hraní můžete přizvat svého kamaráda (případně tři), kdy právě v kooperaci (ideálně lokální, ale dostupná je také online) je hra navýsost zábavná. Najednou se vám otevřou další možnosti, jak dané situace vyřešit, a především nesčetněkrát dojde na humorné situace, kdy například kamarádovi „omylem“ přetrhnete lano a on se zhroutí do temné propasti. Bohužel jsem neměl možnost hru vyzkoušet ve čtyřech, ale trochu se bojím, že takové hraní by už tak nízkou náročnost mohlo ještě o něco snížit, což může mít za následek ztrátu určité míry zábavnosti. Proto doporučuji hru hrát buď ve dvou, maximálně ve třech.

Trine 4: The Nightmare Prince je tedy skutečně návratem ke kořenům, v němž autoři vyladili téměř všechny prvky hratelnosti k dokonalosti. Kdyby nebylo monotónních soubojů a pár lapsů v grafice i fyzikálním modelu hry, měli bychom před sebou v rámci žánru téměř dokonalý titul.

Trine 4 vyšla 8. října 2019. Zakoupit si ji můžete na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.