Recenze: Moons of Madness

Tedy, s těmi Lovecraftovskými hrami se vážně roztrhl pytel. Jako velký fanoušek a majitel několika různých vydání jeho prací bych si nestěžovala, kdybych ale nevěděla, jak těžké je jeho látku adaptovat a nezničit ji laciností a klišé. Ovšem tenhle pokus o Lovecraftovský horor vydal Funcom, a to jsou známí Lovecraftovští srdcaři.

• Vyšlo na: PC
• Datum vydání: října 2019 (PS4, X1 verze 21. ledna 2020)
• Žánr: Hororová adventura
• Česká lokalizace: Ne

Sovy nejsou tím, čím se zdají

Při pohledu na hlavní banner hry s kosmonautem a chapadly je sázka na velmistra hororového žánru jasná, ale v případě Moons of Madness je skutečnost překvapivě komplikovanější. The Moons of Madness jsou totiž přiznaným spin-offem sedm let staré těžce experimentální MMORPG The Secret World, za kterou nestál nikdo jiný než Ragnar Tørnquist (The Longest Journey, Dreamfall Chapters). A nejsou ani prvním takovým projektem. Onlinovka má dnes jen zhruba 3000 aktivních hráčů denně, což opravdu není mnoho. Funcom je ale, jak se zdá, pevně rozhodnutý univerzum dál rozvíjet.

Ovšem ono provázání příběhu s TSW může představovat jistý problém pro nic netušící hráče, kteří si zkrátka chtějí zahrát hororovou adventuru. Moons of Madness totiž sice vypráví uzavřený příběh, ale staví ho na reáliích a mytologii The Secret World. Toho Lovecrafta tu rozhodně najdete, a není ho málo, ale často si ve hře budete číst o věcech, lidech, událostech a názvech, které vám zkrátka nic neřeknou, i když by podle kontextu měly. Troufám si ale tvrdit, že ve světle jiných specifik Moons of Madness si podobných záseků možná ani nevšimnete.

Pomalým krokem vpřed

Ocitáte se na výzkumné stanici na Marsu, v kůži inženýra Shanea Neweharta. Úkolem zdejší nepočetné posádky je najít na rudé planetě život. Jakýkoliv, i ten mikroskopický. Ale jak už to tak bývá, na stanici to ožije víc, než by si kdo přál. Moons of Madness v úzkých chodbách a se svými vizemi temnoty a smrti slibuje hororové žně, ale bohužel ne vždy slibu dostojí.

Hra přitom začíná opravdu dobře: probouzíte se na stanici, všude je tma, v dálce zní alarm, a po stěnách jsou krví namalované obrazce a nesmyslné vzkazy. Jenže pak se Shane probudí doopravdy a ukáže se, že to byla jen noční můra (nebo…?). Následuje dost nudná hodina hraní, která vás má seznámit s protagonistou a jeho denní rutinou na stanici. Proti pomalému rozjedu nic nemám, ale je potřeba si uvědomit, že celou hru dokážete dohrát během zhruba čtyř až pěti hodin, takže se jedná o slušný kus z celkového herního času.

Jediným vytržením z kalibrace solárních panelů a spravování zavlažovacího systému, jsou občasné vize. Nejde ovšem o nic jiného než laciné lekačky toho nejhrubšího zrna. Jste sami v detašovaném středisku, otevřete dveře a za oknem naproti se mihne tajemná postava. Vzhledem k tomu, že hra v tu chvíli nemá žádnou atmosféru a ani se o ni nesnaží, to je úplně zbytečné. A bude hůř. Snad v zájmu oživení pomalého tempa hry vám totiž vývojáři velmi očekávatelným způsobem naservírují monstrum.

Generická humanoidně chapadlovitá potvora, kterou ukázali i ve videu ještě před vydáním, se za vámi šine tempem distingovaného džentlmena na procházce, což je dobře, protože hlavní hrdina neumí běhat, a jeho koordinace v prostoru je žalostná. A pokud se během ústupu do bezpečí zamotáte v podzemních šachtách a skončíte ve slepé uličce, monstrum se zdvořile zastaví a počká, dokud mu sami nevlezete do chřtánu, protože nic jiného vám nakonec nezbývá. Výše popsaná situace byl nejspíš bug, ale podobných škobrtnutí je v Moons of Madness poměrně dost a nepůsobí dobře.

Světlo na konci tunelu?

Po tomhle nepříliš šťastném a hororově dlouhém úvodu ale následuje úplně jiná hra. Ocitáte se v jeskyni, která je stísněná a tmavá. Stěny jsou slizké a z různých škvír vylézají věci, které nechcete zkoumat moc zblízka. Najednou se začíná stupňovat napětí a atmosféra velmi rychle houstne. I bez monster a s přiměřeným množstvím dobře umístěných lekaček. Jak postupujete jeskyní dál, rozplývá se realita stále víc, a člověk konečně zavětří to, na co celou dobu čekal. Halucinace, šílenství a hrůza z neskutečného, které zabíjí realitu a příčetnost. Ne že by se jednalo o něco, co člověka posadí na zadek, ale když se řekne Lovecraftovský horor, tak koncept jeskyně na jiné planetě, která vás zavede do pokřivených pokojů, dveří na stropě a sklepa v domě vašich rodičů, zní jako recept na úspěch.

Jenže pak se Shane zase probere a po malé odbočce se vrací na základnu, kde stále řádí nevlastní bratr Demogorgona ze Stranger Things. Po zážitku z jeskyně je to ještě slabší než prvně. A vězte, že ačkoliv se atmosféra ke konci ještě zlepší, na vykoupení to nestačí. Pořád se musím sama sebe ptát, proč, sakra, nemohla být celá hra taková, jako segment úplně na začátku a v jeskyni. O co zajímavější by bylo postupně sledovat, jak se Shane vzdaluje realitě, ale až do poslední chvíle nevědět, jestli jsou jeho vize a sny skutečné. Klidně by to fungovalo jen s ním, ale klidně by se mohla zbláznit celá posádka. Zkrátka trocha té nejistoty a ambivalence! Jenže už po první hodině víme, že co se děje je skutečné, a kdyby náhodou, tak vás ujistí dialog: „Nevracejte se na základnu, je tam monstrum!“ „My víme.“

Dialogy jsou v Moons of Madness vůbec kouzelné. Hra je plně dabovaná, ale ne vždycky jsou namluvené části dobře pospojované. To ústí třeba ve spoustu situací, kdy se probíhající dialog či monolog srazí s nějakou naskriptovanou akcí. Vznikají z toho potom různé paskvily, během kterých Shane zní jako ukázkový případ rozdvojené osobnosti, ale nikomu to nepřijde divné. Je to škoda, protože zvlášť ve vypjatých chvílích odvádějí dabéři výbornou práci a hře hodně přidávají.

Hlavně se nepředřít

Celá hra je v podstatě walking simulator, kde vám chození rozbíjí poměrně dost puzzlů. většinou jednoduchých, a občas trochu otravných. Bohužel se nepřenesly komplexní úkoly ze Secret Worldu, takže řešení nebo alespoň nápovědu vám hra prozradí rovnou, nebo ji můžete najít v okruhu pár metrů. Na druhé straně, s aktuálním fungováním pohybu a interakce s předměty by to pravděpodobně byl solidně frustrující zážitek. Až do konce jsem moc nevěděla, co si ke hře můžu dovolit například co se týče výšky, ze které Shane může spadnout, nebo kam může vylézt a co podlézt, v tomhle ohledu jsou Moons of Madness zkrátka dost nekonzistentní. Manipulace s předměty pak byla místy zkouškou trpělivosti.

Napříč hrou se také setkáte s několika různými herními mechanismy, jejichž účel v rámci herního světa je přinejmenším diskutabilní a po jednom či dvou použitích už je víckrát neuvidíte. To je ale symptomatické pro celou hru. Po dohrání jsem měla pocit, že jsem hrála možná tři nebo čtyři samostatné tituly, a to rozhodně neříkám jako pochvalu komplexnosti. Moons of Madness je zvláštně schizofrenní, kdy se v průměrném béčkovém hororu občas blýskne náznak toho, čím hra mohla být, ale není. Mnohdy působí nedodělaně a/nebo nedomyšleně, což rozbíjí atmosféru, které už tak není zrovna na rozdávání. Dost věcí se vysvětluje při zjištění, že hru nedělal přímo Funcom, ale zadal ji externímu studiu Rock Pocket Games, které se soustředí hlavně na mobilní trh.

Šedá barva z kosmu

Kolem a kolem nejsou Moons of Madness katastrofou, která by se měla zanášet do učebnic jako odstrašující příklad, ale zkrátka na nich není nic pamětihodného a množství nedomyšleností, chyb i špatných designových rozhodnutí ji pak tahají ještě blíže k průměrnosti. Těch několik střípků pozitiv zapadne v celkové šedi, a za pár dnů po dohrání na hru jednou provždy zapomenete. Nezbývá tak než konstatovat, že ani tohle není ten svatý grál, který by jednou provždy sesadil z trůnu třináct let starou adaptaci Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth, nebo subtilní poctu autorovi i žánru, jakou byla Bloodborne.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.