Recenze Luigi’s Mansion 3

Proč se i třetí dobrodružství druhého nejznámějšího knírače na světě jmenuje Luigi’s Mansion, když na úplném začátku Luigi se svým slavnějším bratrem a několika přáteli přijíždějí do obrovského hotelu Last Resort, který nikomu z nich nepatří, ale pouze v něm náš hrdina vyhrál pobyt? Protože to jednak zní líp než „Luigi’s Trip to a Luxury Hotel“ a zároveň tím hráč okamžitě získává představu, že příběh tu nehraje tak jako ve většině her vytvořených/produkovaných Nintendem nikterak důležitou roli. Přesto však díky zasazení na jedno (byť obrovské) místo tentokrát působí, že je s hratelností provázanější a že má Luigi skutečně nějaký důvod, proč se dostat až do nejvyššího patra.

Tím není nic menšího než osvobození kamarádů, kteří jsou nedlouho po příjezdu uvězněni do obrazů a rozvěšeni po zdech hotelu. Ne však jen tak bez ladu a skladu, ale obvykle na samotný konec patra, kde už si na vás brousí zuby nějaký ten boss, který kamarády bez boje rozhodně nevydá. Premisa je tedy jasná – dokud všechny z obrazů nevysajete a tím neosvobodíte, nemůžete hotel opustit. Jak to provedete? Fanoušci série už napovídají, že za pomoci věrného vysavače zvaného Poltergust, jenž přijde vhod doslova na každém kroku, jelikož celý hotel je prolezlý zlými duchy. Zdají se vám čistě akční pasáže s duchy na následujících zhruba 20 hodin málo? Nemějte obavu, gró nejnovějšího Luigiho dobrodružství totiž představují kromě nich také nejrůznější logické puzzly, jež jsou spojeny s použitím jedné z funkcí vysavače.

• Vyšlo na: Nintendo Switch
• Datum vydání: 31. října 2019
• Žánr: Akční adventura/plošinovka
• Česká lokalizace: Ne

Duchové, kroťte se

Na začátku vám hra dá dostatek příležitostí sžít se s ovládáním a dovednostmi Poltergustu, který nedisponuje pouze sáním (jak se na správný vysavač patří), ale zvládá také fukar, trysky, světlomet a metač špuntů. Platí přitom, že na různé hádanky/duchy platí jiná taktika. Na ty nejslabší protivníky stačí zamířit výbojem světla, čímž se úplně zviditelní a na okamžik ztuhnou, následně začít nasávat a nakonec je několika údery o zem zneškodnit. Postupně ale přicházejí s vtipnou taktikou, jako když si nasadí kapuci nebo z nejbližšího regálu vezmou brýle a osvícení na ně rázem nefunguje, takže je potřeba je nejprve zbavit ochrany očí.

 

1 z 9

- +

S vysáváním se pojí asi jediný problém týkající se ovládání, s nímž můžete občas lehce bojovat. Nejde však o chybu hry, nýbrž samotné konzole. Úspěchu při vysávání duchů dosáhnete tak, že analogovou páčku držíte v opačném směru, než létají. No, a jelikož se polapení vydatně brání a zběsile poletují po místnosti, držíte páčku chvíli vpravo, pak jí kroutíte zezdola doleva, následně doprava a pak zase šikmo dolů. Kámen úrazu je v tom, že analogová páčka Joy-Conu má malý rozsah a velikost a často z ní při tak zběsilém manévrování sklouzává palec. Jen málokdy vám to zhatí celou krotitelskou akci, ale přesto to zamrzí. Pokud hrajete na Pro Controlleru, tento problém naštěstí úplně odpadá.

Gooigi dokáže procházet mřížemi, prosáknout různými škvírami a odtoky a obecně se dostat na místa, která by běžnému smrtelníkovi z masa a kostí zůstala zapovězena.

Co se hádanek týče, po zhruba dvou úvodních hodinách hraní vám s nimi začne vypomáhat váš zelený „rosolovitý“ klon Gooigi, kterého si můžete pamatovat z DSkového remaku původního Luigi’s Mansion. Umí vše co Luigi a navíc dokáže procházet mřížemi, prosáknout různými škvírami a odtoky a obecně se dostat na místa, která by běžnému smrtelníkovi z masa a kostí zůstala zapovězena. Nejenže tím hra získává nový rozměr, ale díky možnosti svěřit jeho ovládání kamarádovi v lokálním multiplayeru i zcela novou dynamiku. Gooigi se sice nedostane ke slovu tak často jako Luigi, ale podobně jako Cappy v Super Mario Odyssey představuje stěžejní postavu, bez níž byste se nedostali už přes jedno z prvních pater hotelu. Gooigiho aktivujete stiskem pravého analogu a zároveň jím libovolně přepínáte mezi oběma postavami. Pokud hrajete sami a na obrazovce se vyskytují oba hrdinové, je třeba mít na paměti, že zatímco ovládáte jednoho z nich, ten druhý zůstává nehybně stát tam, kde jste ho odložili, a je vystaven veškerým rizikům, která mu v hotelu, kde létají duchové a ožívají kufry a koše, reálně hrozí.

Duchaplný dýchánek

Makabrózní hotel čítá 17 různě velkých pater a každé z nich je vlastně samostatná tematická úroveň skládající se z chodeb a pokojů, jimiž lze víceméně libovolně procházet (pokud ovšem některé ze dveří nevyžadují klíč). Zároveň vám nic nebrání v tom, abyste se přesouvali i mezi odemčenými patry a objevovali různé sběratelské relikvie. Skoro na každém rohu se skrývá nějaká ta skříň s penězi, tajná škvíra nebo rovnou celá místnost se zdánlivě nedostupným drahokamem, což potěší zejména ty, kteří si nedají pokoj, dokud neprosmýčí každý… no, pokoj. Prakticky jedinou odměnou za důkladně odvedenou práci je však dobrý pocit, protože pokud jste opravdu svědomití, za chvíli se topíte v penězích, které jednoduše není za co utratit.

 

1 z 9

- +

Jistě, v suterénu u vaší pravé ruky – profesora E. Gadda – se dají nakoupit nějaké ty blbiny jako odhalení dokonale skrytých duchů a drahokamů pro snazší stoprocentní dohrání plus jediná skutečně užitečná věc – oživení – aby měl hráč aspoň nějakou motivaci oblasti pročesávat. To je ale dost málo, uvážíme-li, že několik prvních hodin ani nevíte, k čemu, pokud vůbec k něčemu, zde vlastně peníze slouží, a co se umírání týče, Luigi’s Mansion 3 je v tomto ohledu velice benevolentní. Křivka obtížnosti sice postupně stoupá, ale nikdy se nestane, že některou pasáž opakujete do zblbnutí, protože i ty delší potyčky s bossy rozumně dávkují srdíčka zdraví, když se vám příliš nedaří. Ale co je úplně nejhorší, působí to, jako by ani tvůrci nechtěli, abyste se průzkumem nějak extra zabývali, protože když se s titulem teprve seznamujete a utváříte si návyky do dalšího hraní, E. Gadd Luigiho co chvíli peskuje, aby sebou hodil a věnoval se hlavnímu úkolu, když si náhodou dovolíte první patra trochu důkladněji prošmejdit.

Makabrózní hotel čítá 17 různě velkých pater a každé z nich je vlastně samostatná tematická úroveň skládající se z chodeb a pokojů, jimiž lze víceméně libovolně procházet.

Postup do dalšího poschodí je podmíněn získáním příslušného tlačítka výtahu. To má ve svém držení hlavní duch, jenž netrpělivě čeká na konci úrovně. Je radost prozkoumávat jednotlivá tematická prostředí hotelu, ale souboje s bossy představují jeden z vrcholů kreativity Luigi’s Mansion 3. Potyčky zpravidla nejsou nikterak dlouhé ani frustrující, třebaže protivníci obvykle disponují větším počtem životů než běžný duch a navíc nejprve musíte odhalit taktiku, jak se s nimi vypořádat. Zužitkujete u nich všechny nabyté dovednosti, vlastnosti Poltergustu i pomoc Gooigiho a je to neuvěřitelný ohňostroj nápadů a zábavy – aniž bych chtěl příliš prozrazovat, síly si poměříte například se zahradníkem a jeho masožravkou, středověkým rytířem nebo hudebním skladatelem, který se schovává v pianu a v něm na vás i útočí!

Srdce v duši

Hra se několikrát rozhodne narušit svůj základní koncept vyčištění patra – poražení bosse – získání knoflíku od dalšího poschodí – postoupení do nové úrovně tím, že se ve výtahu objeví zdánlivě nevinná růžová kočka a knoflík vám před nosem vyfoukne. Vy ji pak musíte vystopovat, vysát (snad jste si nemysleli, že se nejedná o ducha) a získat tlačítko zpět. Zní to vcelku pohodově, ale často se tato bez přehánění expedice táhne dlouhé desítky minut a přes několik pater, kterými už jste prošli, protože duch Luigimu vždy těsně před nosem prchne nebo vysátí odolá a po několikáté pláchne. Kolem a kolem se nejedná o nic složitého, ale pocit, kdy se po úspěšném dokončení úrovně musíte vydat nazpět, je velmi frustrující a přistihl jsem se, že při animované sekvenci ve výtahu, kdy tlačítko zajíždí na příslušné místo, jsem byl nervóznější než u většiny herních pasáží, protože jsem se děsil momentu, kdy se zase objeví ta „roztomilá“ růžová kočička. Tento zdlouhavý backtracking mi několikrát zbytečně zkazil dojem z jinak bezmála vynikající hry.

Je radost sledovat zejména Luigiho pohyby a výrazy obličeje, mezi nimiž nenaleznete ani jeden hrdinský, zato těch vystrašených a zděšených ovládá tolik, že by mu jeho rozsah mohl závidět leckterý slavný herec.

Dobrodružství si vás naštěstí rychle získá zpět nejen díky tomu, jak skvěle se hraje a jak extrémně návykové je, ale i díky audiovizuální stránce. Grafické zpracování je okouzlující a kromě mimořádně kvalitní práce se světlem a stínem je radost sledovat zejména Luigiho pohyby a výrazy obličeje, mezi nimiž nenaleznete ani jeden hrdinský, zato těch vystrašených a zděšených ovládá tolik, že by mu jeho rozsah mohl závidět leckterý slavný herec. A protože Last Resort není jen tak ledajaký hotel, nýbrž hotel strašidelný, i prostředí nabízí tvůrcům dostatek manévrovacího prostoru, aby levely nepodléhaly jednotvárné šabloně. Jednotlivé tematické celky zahrnují například bazén s tělocvičnou, taneční parket, dokonce i starověký Egypt nebo filmové studio, kde se zúčastníte natáčení japonského monstr filmu, takže stereotyp v tomto ohledu rozhodně nehrozí.

 

1 z 9

- +

To jsem se spíš obával, že samotné nahánění duchů vysavačem, což představuje jediný způsob konfrontace nepřátel, se po nějaké době musí zákonitě zajíst, ale Luigi’s Mansion 3 se díky častému střídání různorodých prostředí, usměvavým momentům a neopakovatelné komediálně-hororové atmosféře daří vytěžit svůj jedinečný koncept na sto procent, aniž by za celou dobu začala byť jen na okamžik nudit. Směle do toho, tady vedle nešlápnete.

Ale ta kočka, proč tam dali tu kočku…

Druhý názor

Jakub Marušák: Nintendo v Luigi’s Mansion 3 opět dokazuje, v čem tkví neobyčejná síla jeho first party titulů. Nádherná grafická prezentace skloubená s parádním humorem, chytrými hádankami a zábavným game designem. Nejnovější dobrodružství zeleného Maria, nejustrašenějšího lovce duchů na světě, je nad poměry nádherná hra, která se svou vizuální kvalitou blíží digitálním animákům od Pixaru. Na cestě za záchranou svých přátel se Luigi neochotně probírá jednotlivými patry zakletého hotelu. Každé z nich je tématicky jiné a plné objektů s vlastní fyzikou, kterými lze mnoha způsoby manipulovat pomocí nejnovějšího modelu vysavače na duchy, na který by byl pyšný i Horst Fuchs. Je až s podivem, že se tvůrcům z Next Level Games podařilo tuto hru vyladit na absolutní maximum a ta tak dokáže běžet v plném rozlišení jak v handheld (720p), tak v docked (1080p) módu Nintenda Switch. A to vše bez propadů snímkování.

 

1 z 9

- +

Luigi’s Mansion 3 obsahuje spoustu pop kulturních odkazů na různé hry a filmy hororového žánru. Začátek hry je jako vystřižený ze Silent Hill. Luigi se probouzí uprostřed noci a ozbrojen pouze baterkou sleduje proměnu nádherného prázdninového rezortu v zakletý hotel. K navigaci mu pak nějakou chvíli slouží pouze mapy pater, které nalezne na zdech chodeb. O něco později se zase podívá do nákupního centra, ve kterém jsou obchody zamčené klíči, které až nápadně připomínají standartní výbavu policejní stanice v Racoon City. Komunikace s podporou v týlu pak probíhá pomocí vtipně řešené parodie na stařičké pokusy Nintenda o virtuální realitu – Virtual Boy.

Luigi’s Mansion 3 obsahuje spoustu pop kulturních odkazů na různé hry a filmy hororového žánru.

I tato hra však má své stinné stránky. Tou největší je poměrně krkolomné ovládání. Míření vysavačem je namapováno na pravý analog – vychýlením do stran se Luigi začne otáčet buď doleva nebo doprava, nahnutím páčky nahoru a dolů pak v těchto směrech. Problém však tkví v tom, že toto ovládání se nepřizpůsobuje poloze postavičky ve hře a natočení herní kamery. Pokud tedy Luigi stojí otočený směrem k hráči, pro rychlé namíření doleva je nelogicky potřeba točit analogem v opačném směru. Na pohodlí pak nepřidává ani namapovaní některých typů útoku na A/B/X/Y tlačítka, není pak fyzicky možné mířit a zároveň střílet (pokud nemáte na pravé ruce větší množství prstů, než je obvyklé). Bohužel musím konstatovat, že až do konce hry mi ovládání nepřešlo úplně do krve a často jsem spíše než s duchy bojoval s ním.

Luigi´s Mansion 3 pro Nintendo Switch zakoupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.