Recenze: Yooka-Laylee and the Impossible Lair

Dávno před dnes asi nejznámějšími plošinovkovými dvojičkami Jak & Daxter a Ratchet & Clank udělala parádní kariéru jiná nerozlučná dvojice animovaných postaviček: medvěd Banjo a pták Kazooie z videoherní řady Banjo-Kazooie. První hra s těmito zvířátky vyšla jako exkluzivita na Nintendo 64 v roce 1998 v podání známého britského studia Rare. A Banjo-Kazooie zaznamenal obrovský úspěch. Prodalo se přes 3 miliony kopií a hra dostávala skoro maximální známky. Na novou sérii bylo dobře zaděláno.

O dva roky později následoval druhý a také velmi dobře hodnocený Banjo-Tooie opět na stejnou konzoli, pak se řada přenesla na Game Boy skrze dva horší tituly, načež přišlo prozatímní zakončení v podobě Banjo-Kazooie: Nuts & Bolts už na Xbox 360. I potřetí se jednalo o nadmíru kvalitní plošinovku. Rare se pak specializovalo na tituly pro pohybové ovládání Microsoft Kinect a nyní pracuje na dobrodružné hře Everwild, kterou jsme představili nedávno.

 

• Platforma: PC (recenzováno), PS4, SW, X1
• Datum vydání: 8. října 2019
• Výrobce: Playtonic Games (Anglie)
• Žánr: 2D plošinovka
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 5,5 GB (PC)
• Herní doba: 12-15 hodin
• Cena: od 770,-

 

Je to Banjo & Kazooie a není

V roce 2014 si část odejitých zaměstnanců Rare založila své vlastní nezávislé studio Playtonic Games a tak se dalo čekat, že začnou pracovat na žánru, s nímž mají bohaté zkušenosti – na další plošinovce. Banjo & Kazooie to již být nemohli, protože práva na ně stále vlastní Rare, a tak si tvůrci podle stejné inspirace vymysleli svoji dvojičku zcela novou: chameleona Yooku a netopýrku Laylee. První hru s těmito nerozlučnými parťáky Playtonic vydali před dvěma roky jako 3D plošinovku v otevřeném světě, nikoli nepodobnou hernímu pojetí prvních Banjo-Kazooie či dráčka Spyra.

 

 

I když byla první Yooka-Laylee o dost horším titulem než všichni zmínění předchůdci (dostávala vesměs nejvýše průměrná až lehce nadprůměrná hodnocení – naše recenze 5/10), prodejně byla docela úspěšná, protože na novodobou reinkarnaci klasiky Banjo-Tooie hodně pamětníků slyšelo, což mimo jiných ukázala i úspěšná kampaň na Kickstarteru. Nicméně volba velkého a otevřeného 3D světa, který tvůrci již nedokázali smysluplně a zábavně naplnit, byla hře často vytýkána.

A proto letos na podzim vyšel zásadně přepracovaný druhý díl Yooka-Laylee and the Impossible Lair. Ten se vrací zpátky do historie plošinovek, kdy opouští plný 3D prostor a nahrazuje ho 2D a 2,5D perspektivou zejména s převažujícím bočním náhledem, jaký známe např. ze série Crash Bandicoot či Oddworld. A hře to určitě prospělo.

Impossible Lair ovšem na svého předchůdce přímo nenavazuje, protože to je nové a samostatné dobrodružství pouze se stejnými postavičkami, takže pokud jste jedničku nehráli, vůbec to ničemu nevadí. Z původní hry si kromě stejného a výrazně barevného grafického stylu a ústřední dvojičky novinka přenesla pouze několik dalších nehratelných charakterů. A tak chcete pomoci včelí královně Phoebee proti stejnému záporákovi, jaký vás obtěžoval i v jedničce.

 

 

Zlotřilý to pučmeloun

Zlý čmelák Capital B zotročil 48 nejpilnějších včeliček v království, na něhož má samozřejmě zálusk, a naše dvojice je jediná, která mu v tom může zabránit. Jenže čmelák se zabarikádoval ve svém nedobytném doupěti zvaném Impossible Lair a abyste vůbec byli schopni tuto finální a speciální úroveň projít, potřebujete na to opravdu hodně životů. Každá z těch 48 včeliček vám naštěstí jeden přidá, ale to je po 20 klasických plošinovkových úrovních musíte napřed najít a osvobodit.

Celkově hra obsahuje dokonce 42 levelů. Jedním z těch dvou nad rámec (kromě čmelákova doupěte) je i jakýsi herní spojovací hub a mapa, kam vás včelí královna přenese a odkud vyrážíte na svá další putování. Právě zde hra používá 2,5D náhled z ptačí perspektivy, přičemž ve standardních úrovních už je to ten zmíněný 2D boční či horní pohled. Z mapy se teleportujete do jednotlivých částí hry, přičemž jakékoli úrovně si můžete např. pro 100% vysbírání kdykoli zopáknout. Vtipné je, že zlounovo doupě se vám zpřístupní již po krátkém úvodu a tak se tam, pokud si troufáte i s minimem životů, můžete hnedle vydat.

Celá hra se díky tomu dá dokončit již za přibližně 20 minut, zatímco při normálním průchodu vám zabere kolem 10 až 12 hodin. Což je na poměry žánru docela málo. Nepočítám ale do toho zdejší překážku schválně zamčených úrovní, které stráží starý známý úlisný had Trowzer. Zde to bohužel nefunguje jak bývá obvyklé, že za dokončení jedné úrovně se vám odemkne ta následující. Tady si prakticky každou novou část musíte nejdříve zaplatit mincemi, které nacházíte v plošinkových úrovních. Vydřidušný had vás bez bakšiše prostě dál nepustí.

 

 

Na začátku odemčení brány na mapě k dalšímu levelu sice nestojí mnoho, ale ke konci hry jsou poplatky až lichvářsky vysoké a jste nuceni se vrátit a znovu zdlouhavě luxovat dřívější úrovně, jen abyste nasbírali další pytlík mincí. Tvůrci tímto přehmatem maskují relativní krátkost své hry, protože s nějakým tím nuceným opáčkem se můžete dostat až na nějakých 14-15 hodin hraní, což už na papíře vypadá stále lépe než ta slabá desítka. I tak ale dvojka patří mezi nejkratší plošinovky posledních let, když poslední Banjo-Kazooie: Nuts & Bolts, s nímž by se nová Yooka ráda srovnávala, zabere velmi solidních 25 hodin i bez 100% sbírání.

 

Pozvolně nahoru

Líbí se mi, že hra svoji obtížnost úrovní pěkně plynule zvedá od těch nejlehčích na začátku, které vám zaberou pár minut, až po daleko složitější ke konci, kdy už musíte být maximálně opatrní a pečliví, a raději vůbec nespěchat, takže poslední levely se roztáhnou již na desítky minut, o mnoha opakováních ani nemluvě. Ne, ani nová Yooka, i když se tak na první pohled tváří, není žádnou vstřícnou dětskou hrou, ale náročnou plošinovkou, byť snad kromě finálního doupěte nikoli frustrující.

Mnohým hráčům na pokoření čmeláka nestačí ani ta necelá padesátka životů, zatímco současný rekord dohrání je něco přes 20 minut, kdy šikulové, samozřejmě po pečlivém testování a nacvičování, udolají finální úroveň s bossem čmeldou i zcela bez jakýchkoli přídavných životů od včeliček! Pak vám celá hra právě nezabere ani tu půlhodinku.

 

 

Jelikož nová Yooka obsahuje 20 unikátních úrovní a výše jsem zmínil dokonce dvojnásobek, tak je to tím, že každý ze standardních levelů má dvě podoby. Jednu základní a druhou někdy mírně, někdy výrazně pozměněnou: jednou hrajete v lokaci, která je vzhůru nohama, jiná je zase zrcadlově obrácená, případně zatopená, nebo naopak zledovatělá. Opět to je taková nenápadná berlička, že se tvůrci tolik nepředřeli a za minimum práce si rázem zdvojnásobili herní náplň, ale na rozdíl od poplatků za odemčení nových úrovní, jsou zase jinak pojaté lokace docela osvěžující a vtipné.

Tím největším problémem celé hry je ale její obyčejnost. Za celou dobu hraní jsem snad až na ty varianty úrovní nezaregistroval vůbec nic, co se v plošinovkách ještě neobjevilo. Skoro každá částečka prostředí, pohybů i situací mi hlásila, že už jsem je ne jen někdy, ale hodně často viděl a hrál. Nová Yooka se tak moc okatě inspiruje u klasik žánru, že zcela zapomněla být svébytnou hrou, takže zůstává jen mixem nápadů a prvků z minulosti.

Prakticky neustále jsem myslel na Donkey Konga, protože Yooka 80 % všeho řeší kutálením a těch zbylých 20 % výskokem. Netopýřice se chová podobně jako masky AKU AKU v Crashovi, takže slouží jako přídavné životy, a často budete v trysku sbírat mince a peříčka velmi obdobně jako v ježkovi Sonicovi. Peříčka se ale hodí na nákup tonik, jichž je tu celkem 66, za něž si lze hru vzhledově různě měnit (např. grafikou v Noir stylu), případně různými způsoby ovlivňovat náročnost. Abych nezapomněl, jako skvělou věc vidím možnost přeskočení jedné části úrovně mezi záchytnými body, pokud hra zjistí, že se nemůžete pohnout dál.

 

 

Uch a hek, to je skřek

Abych ale Laylee jenom nekřivdil, je pravda, že s ní na hlavě Yooka dokáže lepší pohybové eskapády, jako např. delší skok, plachtění či dokonce i kratší let, což je ale zase prvek, který tvůrci okopírovali z Raymana. Jestli vás v prvním díle štval chybějící dabing a naprosto příšerné hekání a vzdychání všech postav, kdykoli měly něco říci, tak i ve dvojce je to bohužel úplně stejné. To vzdychání snad tvůrci převzali z filmů pro dospělé, protože něco tak uši trhajícího jsem dlouho neslyšel! To už měli raději nechat jen hudbu, jejíž rockové zbarvení mi do hry moc nepasuje, a na jakékoli skřeky se úplně vykašlat.

Jakkoli je testovaná PC verze pohledná, plynulá a bez chyb, je až moc vidět, že se jedná o obyčejný odfláknutý a rychlý port z konzolí, protože grafických voleb je naprosté minimum, na klávesnici se hra ovládá dost nepohodlně (ovladač je daleko lepší) a ani klávesy nelze dokonce vůbec přenastavit. Ostatně alespoň v tom základním menu by alespoň ta myš mohla fungovat…

 

Lepší, ale ne nejlepší

Yooka-Laylee and the Impossible Lair je sice po všech stránkách lepší hrou než první díl, ale v žánru plošinovek to je spíše standardní a obyčejný titul, jenž se na krále žánru dívá stále s velkým odstupem. A to zejména díky tomu, že se jeho tvůrci omezili hlavně na kopírování prvků ze starších konkurentů, místo aby svoji píli raději nasměrovali k vlastním nápadům.

 

 

To neustálé kutálení a skákání se po pár hodinách už docela zajídá a kromě pár vtipných a variabilních úrovní s vodou či ledem hra nedokáže váš postup nějak více občerstvit. Banjoo-Kazooie, Crash Bandicoot, Jak & Daxter, Oddworld, Ori, Ratchet & Clank, Rayman, Spyro, Trine, ale třeba i méně známý Yoku’s Island Express jsou všechno stále zábavnější a promakanější hry, které jdou svojí vlastní cestou a nemusí nikde moc opisovat. A to je směr, kterým by se v Playtonic Games měli příště vydat.

 

---

Yooka-Laylee and the Impossible Lair zakoupíte v digitální i krabicové verzi na Xzone, včetně možnosti nákupu oficiální soundtracku či digitálního artbooku.

---

 

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.