Já povím vám příběh, který se skutečně stal.
O malém chlapci, co raketu do ruky vzal.
Nepolíben znalostmi sportu královského,
měl sen, že zúčastní se grand slamu australského.
Jeho cesta byla trnitá a vyplněna všemožnými pastmi.
Ošklivá grafika, špatný online, a dokonce i se sudími strasti.
I přes tyto peripetie však dosáhl svého dlouho touženého cíle,
stačilo jen stisknout tlačítko simulace a vítězství bylo otázkou chvíle.
I takto se v kostce dá shrnout čas, který jsem s druhým dílem tenisové „simulace“, pyšnící se oficiální licencí grand slamu Australian Open, strávil. Ihned na začátek recenze přiznám, že s tenisem nemám sebemenší zkušenosti (nejblíže tomu jsou mé zážitky z hospodského ping-pongu a hraní dema Top Spin 4). Jediné, co jsem o tomto sportu s jistotou věděl, bylo to, že pokud ho náhodou člověk naladí na některé z televizních stanic s příliš vysoko nastavenou hlasitostí, budou si jeho sousedi myslet, že na něj zrovna přišlo období říje.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PS4, Xbox One a Nintendo Switch
- Datum vydání: 9. ledna 2020
- Žánr: Sportovní
- Česká lokalizace: Ne
Nicméně díky stejné nedostatečné průpravě (případně časové vytíženosti) téměř všech kolegů z redakce, jsem se s „otevřenou hlavou“ pustil do vod mnou zatím neprobádaných, z čehož se ve mně vytvořily poměrně smíšené pocity.
Začátky jsou těžké
Tenisové choutky lze v titulu utišit hned v několika módech (jak ve dvouhře, tak i čtyřhře), kdy asi ten nejzásadnější z nich je klasické kariéra, v níž si buď můžete svého borce/borkyni vytvořit od píky v poměrně robustním editoru, nebo můžete zvolit jednoho z pětadvaceti hvězdných hráčů, mezi nimiž se nalézají i dva našinci v podobě Karolíny Plíškové a Markéty Vondroušové. Asi nemusím ani zmiňovat, že vytvoření vlastního hráče je samozřejmě lepší volbou, jelikož můžete zažít cestu z „pralesní“ ligy až k výšinám největším.
…během celé doby hraní tohoto módu (kariéry) jsem se nemohl zbavit pocitu jeho ukrutné polovičatosti.
Bohužel, během celé doby hraní tohoto módu jsem se nemohl zbavit pocitu jeho ukrutné polovičatosti. Tvůrci evidentně měli v plánu vytvořit poměrně ambiciózní režim, v němž bude obsaženo téměř vše, díky čemuž je mnoho věcí zpracováno poněkud nešťastně.
Jak to chcete? Napůl!
Vše odstartuje opravdu pochybným filmečkem, naznačujícím jistý „příběh“, jenž vás bude vaší cestou na vrchol provázet. Slovo příběh píši v uvozovkách kvůli tomu, že se v podstatě jedná jen o sled několika špatně zrežírovaných filmečků, v nichž se objeví váš trenér z časů amatérských, jejichž hodnota je v podstatě nulová a dívání se na ně spíše bolí.
Po této úvodní cutscéně se následně dostanete do menu, ve kterém budete dostávat zprávy o vašich výkonech, a především si budete plánovat svůj časový rozvrh, v němž je třeba zdatně vybalancovat rozdělení tréninku, zápasů a odpočinku, jinak se váš herní avatar vyčerpá a nebude podávat dostatečně stabilní výkony. To je rozhodně zajímavá, a hlavně fungující mechanika.
Žel, následně přijde na řadu další rozčarování, a to když se zúčastníte svého prvního rozhovoru s novináři. Prvotní nadšení z přítomnosti této mechaniky velmi rychle opadne v momentě, kdy je vám položena první otázka, jejíž formulace je při nejlepším úsměvná. V rozhovorech se nedočkáme ani žádného namluvení postav, což je možná dobře, jelikož dabing v cutscénách je vyloženě otřesný. Zamrzí i téměř naprostá irelevantnost vašich zvolených odpovědí, jejichž dopad se projeví pouze v podobě hlášky, upozorňující na skutečnost, že vás novináři moc nemusí. Reálné důsledky jsem však za mé hraní nepocítil.
Z ostatních módů pak stojí za zmínku asi jen oficiální turnaj Australian Open, v němž se utká dohromady 128 hráčů, kdy samozřejmě většina z nich je vymyšlená…
V konečném důsledku vám pak zůstane obyčejná „kampaň“, v níž ona omáčka okolo spíše škodí, než aby režim dělala více atraktivní pro hráče. A to je rozhodně škoda, jelikož snaha autorů je tam zcela jistě vidět. Ta sama o sobě ovšem nestačí.
Z ostatních módů pak stojí za zmínku asi jen oficiální turnaj Australian Open, v němž se utká dohromady 128 hráčů, kdy samozřejmě většina z nich je vymyšlená, jelikož jak jsem již říkal, ve hře naleznete pouze 25 oficiálních jmen. Zamrzí ovšem nemožnost pořádání takových turnajů v online módu (nebo jsem minimálně na takovou možnost nepřišel), stejně jako neexistující systém hodnocených zápasů.
Situace na kurtu
Nejdůležitější část titulu se však odehrává na samotném hřišti a tam hra vlastně není úplně špatná. Při hraní míčku máte k dispozici hned několik typů odpalů, které si dále můžete ještě upravovat vynaloženou silou a místem, kam se chcete trefit. Při každém takovém odpalu pak lze cítit jistá fyzičnost, která tento úkon doprovází a všeobecně z nich jde dobrý pocit zpracování. Zpočátku sice může nováčkovi připadat ovládání trochu kostrbaté, ovšem to velmi rychle přejde do krve a brzy budete po kurtu lítat jako opravdový profík. Samozřejmě se zde ale bavím o ovládání na gamepadu, jelikož klávesnice se k podobným typům her opravdu nehodí a většinou se to zvrhne v soutěž o to, za jak dlouho si stihnete zlomit prsty.
Výtku bych ovšem měl ke příliš přesným rozhodčím, kteří mají vskutku jestřábí oko (pun intended) a i téměř nepostřehnutelný out jejich pozornosti neuteče.
Co jsem si procházel reakce na minulý díl, tak evidentně výraznou změnou prošla i umělá inteligence nepřátel a už se neděje to, že by míček posílala neustále křížem. Jasně, pořád není dokonalá a občas zvládne vrátit i téměř neodpalitelný míček, aby se zase příště nesmyslně zasekla v půlce odpalu. Každopádně to se neděje tak moc, aby vás to stihlo otravovat.
Výtku bych ovšem měl ke příliš přesným rozhodčím, kteří mají vskutku jestřábí oko (pun intended) a i téměř nepostřehnutelný out jejich pozornosti neuteče. Tímto se stávají trochu zbytečné možné challenge, které můžete hodit v případě nespokojenosti s jejich rozhodnutím. Nicméně i přes to zůstává složka hratelnosti asi tím nejlepším, co hra může nabídnout. Zároveň vám budou všechny získané body připadat poctivě vydřené, a to zanechává příjemný pocit satisfakce.
Béčková produkce se nezapře
Povzdechnout si každopádně musím nad grafickým zpracováním. Je mi jasné, že se nejedná o žádnou velkou AAA produkci, avšak i tak věřím, že by se s dostupnými prostředky (kór v dnešní době) dalo dosáhnout o něco lepších výsledků. Jednotlivé materiály, z nichž se skládají samotné kurty jsou velmi prosté a třeba povrch v podobě trávy a štěrku je tvořen jen jednoduchým 2D spritem, což sice při sledování zpovzdálí příliš nevadí, ale při přiblížení to bije do očí.
…naprosto chybí jakýkoli komentář mezi jednotlivými výměnami (během hraní je ticho samozřejmé), který by byť jen trochu vyvolával pocit televizního přenosu.
Taktéž mi přišla poměrně humorná mrtvolnost téměř všech hráčů, kteří nejsou součástí oné vybrané hvězdné pětadvacítky. Jejich výrazy v obličejích častokrát vypadají, že pravděpodobně nedávno vylezli z „odvykačky“. Možná to byl účel a jedná se o vychytralý sociální komentář tvůrců vůči nesmyslnému zápřahu, kterým tito sportovci musí procházet, ale tipnu si, že to nebude zrovna tento případ.
Ona mrtvolnost totiž postihuje i samotnou prezentaci zápasů, kde naprosto chybí jakýkoli komentář mezi jednotlivými výměnami (během hraní je ticho samozřejmé), který by byť jen trochu vyvolával pocit televizního přenosu. Stále stejný model rozhodčího a neustále identické prostřihy taky situaci nepřidají. Jednoduše nikdy nemáte onen pocit toho, že právě zažíváte důležitou sportovní událost. To je určitě pochopitelné u klasických zápasů na začátku kariéry, ale třeba ve finále důležitých turnajů nikoliv.
…můžete vytvořit svůj vlastní stadion, historický scénář (několik předpřipravených je zde již od vývojářů), raketu, oblečení i logo.
Abych ale v této podkapitolce jen hru nehanil, tak rozhodně zaslouží pochvalu editor snad všeho, co se ve hře objeví. Kromě tedy již zmíněného hráče si zde můžete vytvořit svůj vlastní stadion, historický scénář (několik předpřipravených je zde již od vývojářů), raketu, oblečení i logo. Možností je dost a práce s editorem je taky relativně příjemná. A pokud nejste příliš tvořivý, můžete si postahovat obsah vytvořený jinými hráči (jehož zatím není moc, ale snad se to časem trochu zlepší).
V menu vás posléze provází poměrně typický „popíkový“ výběr písní, jenž zcela jistě neurazí, a dokonce jsem zde nalezl jednu skladbu, kterou jsem si přidal do svého běžného playlistu.
Eso nebo kanár?
Ve výsledku bych tedy rozhodně AO Tennis 2 nenazýval špatnou hrou. Ačkoliv má titul od australských Big Ant Studios mnoho nedostatků, tak ve svém jádru se jedná o relativně zábavnou hru s poměrně příjemnou hratelností, která ale ztrácí na nepovedené (někdy neexistující) „omáčce“ okolo a jsou na ní příliš vidět nižší produkční hodnoty.
AO Tennis 2 zakoupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.
Recenze
AO Tennis 2
Letošní první tenisový Grand Slam již klepe na dveře a my si můžeme zahrát i oficiální hru, která tuto událost doprovází. Maximální snaha australských autorů je na ní jistě znát a samotné jádro hratelnosti rozhodně nepatří k těm nejhorším, ale ani to nestačí k tomu, aby se titul dočkal svého plného doporučení, jelikož se zde přeci jen objevuje příliš mnoho nedostatků, jako je třeba nepříliš povedená kariéra, vizuál a téměř nulové online možnosti.
Líbí se nám
- Samotná hra na hřišti je zábavná
- Dobrý pocit z odpalů
- Rozsáhlý editor všeho možného
- Satisfakce z "vydřenosti" bodů
- Použitelná umělá inteligence
Vadí nám
- Grafika
- Prezentace jednotlivých zápasů a její "mrtvolnost"
- Příliš přesní sudí
- Omezené online možnosti
- Polovičatý režim kariéry
Marně, ale opravdu marně čekám na další super tenis, jakým byl naposledy Top Spin 4. Nepočítám skvělý simulátor Tennis Elbow, kde s modifikacema získáte neskutečnou simulaci s horší grafikou, ale reálnými výkřiky hráčů a skvělou fyziku míče.
Sportovní hry jdou z velké části mimo mé herní působiště. Jediné, co udrží mou pozornost je maximálně Rally a SSX-like hry ;). V minulosti mi moc tenisových her pod rukama neprošlo, ale rozhodně nemůžu říct, že jsem žádné nehrála. Mezi těmi co mi utkvěly v paměti je třeba Kinect Sports na Xboxu 360, kde byla zábavnost povýšena aspoň skutečným pohybem při odpalech. O nijak kvalitní herní zážitek však nešlo. U AO mě už jen ze screenshotů děsí grafika. Myslím, že nočních můr mám i bez toho dost. To už bych radši sáhla po Everybody’s Tennis.
V porovnání těch dvou mi AO přišel o hodně lepší
Já stále doufám v nějaký kvalitní tenis, ale když ty počiny vidím, tak bych dal nevím co byť jen za regulérní další Virtua Tennis. Ze současných titulů jsem měl tu čest zatím pouze s Tennis World Tour…..úder do míčku aniž bych něco zmáčkl; soupeř vybere míček, který je nereálné vybrat, ale já bližší míček nestíhám; bez sprintu ani rána, rozhodčí kouká jinam ale ne na míček, podavači se nehýbou…..ta hra mě tehdy zklamala. AO chci zkusit dvojku i jedničku, ale hádám, že zklamání bude i tady.