Recenze: Doom 64

Zastávám názor, že konzolové verze původních Doom her z devadesátých let nakonec překonaly počítačový originál. Nebylo to samozřejmě hned – ty první (pro SNES, Sega 32X nebo třeba Jaguar) trpěly všemožnými neduhy, většinou zmenšenou herní plochou nebo zhoršenou grafikou.

Jenže pak přišla verze pro první Playstation a ta přinesla perfektní výkon, působivější nasvícení a hlavně: naprosto jedinečný soundtrack, který atmosféru hry posunul úplně jinam. A tyto vlastnosti (včetně stejného hudebního skladatele) se pak objevily také u Dooma pro konzoli Nintendo 64, který je navíc přímým pokračováním příběhu ze hry Doom II. A jeho remasteru jsme se nyní dočkali jako bonusu k hlavní atrakci měsíce, kterou je samozřejmě DOOM Eternal.

• Platforma: PC (recenzovaná verze) PS4, X1, Switch
• Datum vydání:  20. 3. 2020
• Výrobce: Midway Games/Nightdive Studios (Vancouver, USA)
• Žánr: FPS
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 300 MB
• Herní doba: 10+ hodin
• Přístupnost: 18+
• Prodejní verze: digitální
• Cena: zdarma k před-objednávkám DOOM Eternal, 135,- Kč pro Switch

Matka démonů

Doom 64 byl opravdu oficiálně posvěceným pokračováním příběhu Doom II, což ale neznamená, že jste v něm toho příběhu našli víc, než v prvních dvou hrách. V praxi jde tedy hlavně o úvodní zápletku z manuálu hry a následně nějakou tu obrazovku nebo dvě s artworkem a stručným textem. Každopádně fanoušci retro hraní jsou na takové propozice zvyklí a vystačí si s následujícím:

Po úspěšném poražení pekelných sil hrdinou prvních dvou her bylo rozhodnuto o planetární politice totální karantény UAC základen, které byly bombardovány apokalyptickými úrovněmi radiace. Roky pak stály opuštěné a nehybné, dokud nepřišel obrázek z jednoho z radiací poškozených lokálních satelitů. Ukazoval osamělou entitu, vybavenou oživovacími schopnostmi a maskovanou právě radiačním zářením. Tahle entita s přezdívkou Matka démonů byla schopna proměnit rozkládající se mrtvoly zpět do zkorumpovaného života v podobě démonů. S ohledem na jeho zkušenosti je hrdina minulých bitev sám vyslán, aby ji zastavil.

Kromě starých známých se dočkáte nového bosse a jedné unikátní zbraně.

Takže vše je při starém – základny UAC jsou zamořené démony a všechna ta špinavá práce s jejich likvidací je pouze na vás. Nicméně jak zápletka naznačuje, dočkáte se kromě starých známých zbrusu nového bosse a aby to nebylo málo, také jedné naprosto unikátní zbraně, démonického paprskometu, přezdívaného Unmaker. Tuhle zbraň mimochodem můžete získat také plněním vedlejších úkolů v DOOM Eternal.

Rafinované úrovně

Doom 64 je na první, druhý i šestsešedesátýšestý pohled klasický Doom, jak jej známe z 90. let. Pokud máte zažité jeho ovládání, zbraně a nepřátele, budete zde jako doma. Nicméně ve snaze poukázat na hardwarovou vyspělost konzole Nintenda (ve své době) byla grafika zbraní i monster přepracována, takže se místy snaží vypadat o něco více 3D, ačkoliv technicky jsou to samozřejmě pořád jen 2D sprity. Výsledkem tohoto snažení je nicméně příjemná změna „okoukaných“ designů, díky čemuž se těšíte na objevení každé nové potvory – samozřejmě ne všechny vpadají lépe, než originál – některé změny prostě člověku nemusí sednout. Vše jinak samozřejmě běží naprosto plynule a skvěle se ovládá (hrál jsem sice na PC, ale s ovladačem).

Nejlepší vlastností hry je ale naprosto brilantní level design, kterému dominuje snaha co nejvíce v průběhu úrovně měnit její prostředí a architekturu – nejen esteticky, ale hlavně prostorově. V praxi to znamená, že páky a klíče budou přesouvat stěny i stropy kolem vás a budete mít velmi silný dojem, že jste zavření v obřím hlavolamu, který má silný řád a smysl. V dnešní době vertikálních otevřených světů už jsme si samozřejmě zvykli na jinou laťku, ale na poměry tradiční přímočaré střílečky s omezeným arzenálem grafiky i ovládání jsou zdejší prostory naprosto geniální a donutí vás opravdu přemýšlet nad jejich vnitřní logikou.

Brilantní level design v průběhu úrovně mění její architekturu.

Pro kované veterány klasických Doomů to znamená, že máte před sebou dost možná nejlepší variantu na „Lost Levels“ nebo prostě přídavné úrovně do klasické dvojice her. Geniální architektura prostředí tomu sice dominuje, ale v praxi to znamená také pestrou škálu bitev a pastí, jak je ostatně u Doomu zvykem. Vše se přitom řídí tradičními pravidly, takže po smrti začínáte pouze s pistolkou v první místnosti dané úrovně. Hra nicméně obsahuje možnost kdykoliv si uložit pozici.

Klasika je klasika

Stejně jako v případě konverzí pro první Playstation, také zde atmosféru prohlubuje vylepšené nasvícení – nečekejte samozřejmě žádné realtime stíny nebo tak něco, ale většina prostředí je osvětlená nějakou barvou a jak do nich vkročíte, odrazí se to náležitě na zbrani ve vašich rukou. Tato paleta je přitom citelně vyšší, než u původních her. Tím nejlepším po stránce výpravy je ale jednoznačně zvuk. Efekty i klíčové skladby jsou shodné jako v Playstation verzích původních her. Bohužel je zde ale větší důraz na atmosférické zvukové efekty v hudbě než na ponuré melodie (které docela dominovaly PSX), i tak jde ale o parádně děsivou kulisu, která výrazně přispívá pomalejší a děsivější hororové atmosféře.

Pokud jde o hratelnost, bylo příjemné si po mnohem komplexnějším DOOM Eternal s řadou složitějších mechanik a polo-nesmrtelných nepřátel připomenout Doom, ve kterém je možné se s dostatkem munice prosekat libovolným démonem skrz naskrz bez ohledu na jeho typ nebo velikost. Prostě držte prst na spoušti a postupujte vpřed, s nějakým tím občasným úkrokem před fireballem. Pokud tedy chcete přímočarou střílečku pro odreagování, přesně to vám hra nabídne. A když se náhodou ztratíte v těch složitějších prostředích, stačí si vzpomenout na klasické pravidlo: držte se jedné stěny/směru a dříve nebo později najdete, co hledáte. Čeká na vás přes 30 úrovní (některé z nich jsou schované) na slušných 10 hodin zábavy.

Hra zatím není samostatně prodejná, získáte ji jako součást před-objednávek DOOM Eternal.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.