The Last Oricru je akční RPG z dílen vývojářského studia GoldKnights, které chce hráčům dát k dispozici nezapomenutelný herní zážitek. Jak se tvůrcům povedlo jejich dílo zpracovat, čím zaujme příběhová linka a mnohem více se dozvíte v naší recenzi, ve které najdete vedle mého pohledu také názor mé kolegyně Pavlíny, která se věnovala především kooperaci.
- Platforma: PC (testovaná verze), PlayStation 5, Xbox Series X/S
- Datum vydání: 13. října 2022
- Vývojář: GoldKnights
- Vydavatel: Prime Matter
- Žánr: Akční RPG
- Česká lokalizace: Ano
- Multiplayer: Ano (Kooperace)
- Herní doba: 15 – 20 hodin (V případě, že se zaměříte primárně na příběh)
- Cena: okolo 1000 kč (Steam)
Dobro tu nehledejte
Příběh The Last Oricru se odehrává ve světě, který v určitých ohledech připomíná univerzum Warhammeru. Ve své podstatě tu neexistuje skutečné dobro. Namísto něj tu máme několik různě smýšlejících národů, jež považují právě své kroky za ty správné, s čímž se potýkáte prakticky od samého začátku hry, kdy se hlavní hrdina ocitne v podivném klášteru, jehož útroby obývají rasističtí Naboru. Ti mají za služebníky národ krys, které považují za nižší rasu, zatímco ony mají za správné masakrování a pojídání všeho, co se jim postaví do cesty. Trošku to zjednodušuji, ale tyhle potvůrky mají opravdu velký hlad a také smysl pro pomstu.
Myšlenka příběhu je velmi pěkná, časem navíc prochází vývojem, jenž je z velké části opřen o vaše volby a těch je tu opravdu hodně. Co je v jiných RPG pouze výplní, zde jasně definuje směr vyprávění. Pěkně to ukazuje třeba jeden z počátečních momentů The Last Oricru, kdy vás vyšlou za trenérem. Na první pohled působí tato situace nenápadně. V tomto žánru je testování schopností přeci jen něčím, čeho se účastníte většinou jen proto, abyste viděli, jak se správně ohánět. Tady však tím, že se rozhodnete trénovat na nevinném otrokovi, vyberete fakticky cestu, po níž se v následujících minutách budete vy a celý děj ubírat.
Upřímně nevím, zda zde existují správná řešení problémů. Neutralita tu totiž nikdy nefungovala tak, jako v jiných projektech. Nikdo v The Last Oricru totiž nemá rád polovičatá rozhodnutí a doslova všichni chtějí vědět, zda jste na jejich straně, nebo s nepřáteli. Když kupříkladu nezabijete jednu z postav, jste automaticky prohlášeni za zrádce, přestože jste velkou část původní dohody splnili. Jak to ale občas bývá, mocným se jen tak nezavděčíte a ve hrách to občas platí dvojnásob. Nepopírám však, že jsem u většiny rozhodnutí nevěděl, co přijde v následujících sekundách a to se mi popravdě moc často nestává.
Zajímavé je i samotné zasazení. Člověk si díky němu může vzpomenout na sérii Might and Magic či Elex, které taktéž spojují fantasy se sci-fi. Dialogy jsou zpracovány velmi kvalitně. Hlavní postava však neoslní, protože se jedná o vtipkujícího blba sázejícího na tradiční český humor. Ano, čtete správně. Tvůrce skrze Silvera sází jednu přitroublou hlášku za druhou, čehož nelze mít moc radost. Když navíc vezmeme samotný svět a jeho temnotu, přijde mi, že prostě do celého konceptu nezapadá. Za sebe bych se nebránil jinému protagonistovi, nebo rovnou možnosti aktivněji do dialogů zasahovat. Vzhledem k tomu, že se jedná o český projekt, jsou všechny texty The Last Oricru v češtině.
Univerzum The Last Oricru dokáže pohltit
Herní svět je rozdělen do řady menších až středně velkých lokací, jež mají z velké části jasně daný prostor, ve kterém se můžete pohybovat. Rozhodně zde nenajdete žádnou formu otevřenějšího světa v takové podobě, jak jej znáte z jiných akčních RPG. Tato skutečnost ovšem nabízeným mapám neubírá nic na kráse a především zajímavém navržení. Každé z míst má pro vás schované vedle nepřátel také nějaké to tajemství, jež je ukryto buď ve výšinách, kam je nutné vyskákat, nebo naopak v hlubinách kobky, kterou na povrchu stráží důmyslná kombinace znaků, s níž se musíte před vstupem vypořádat. Pokud jde o samotnou škálu prostředí, tak ta je tvořena městy, doly a řadou různě navržených destinací, v nichž se občas budete ztrácet kvůli absenci mapy.
Během putování nacházíte peníze, se kterými využijete při obchodování s místními kupci. Zajímavé je, že finance lze produkovat i ze vzduchu, tedy lépe řečeno na speciálním futuristickém stroji, který slouží jak ke generování financí, tak i k navyšování úrovní hlavního hrdiny. Levelování v The Last Oricru probíhá stejnou cestou jako v sérii Dark Souls a podobně laděných projektech. Z nepřátel tu vypadává energie, kterou následně měníte na navyšování různých statistik. Nést si u sebe můžete libovolný počet zkušeností, jakmile však zemřete, zůstanou na místě vašeho pádu než si pro ně přijdete, nebo znovu nezemřete, čímž zmizí úplně.
Skrze herní svět můžete pobíhat sami, nebo si pozvat kamaráda, který tu bude prezentován ve formě hologramu. Oproti Dark Souls tu však váš společník netěží z vašich společných úspěchů, což není moc dobře. Samotná myšlenka je ovšem zpracována hodně zajímavě a rozhodně má potenciál zaujmout, protože přináší alternativní řešení některých situací. Zjednodušit si díky ní můžete kupříkladu likvidaci některých bossů, u nichž vám k poražení nebude stačit snížení obtížnosti.
Souboje se vám v The Last Oricru musí dostat pod kůži
Samotná likvidace bossů není ve své podstatě příliš náročná. Soubojový systém tu je sice dosti toporný, avšak když se vám dostane pod kůži, velmi rychle si na něj zvyknete. The Last Oricru vám navíc dává k dispozici opravdu pestrou škálu zbraní zaměřených primárně na kontaktní boj. Střelné nástroje tu bohužel nenajdete. Namísto nich je zde ale magie, se kterou se průchod hrou stává hodně jednoduchou disciplínou, protože představuje skutečně silný bojový aspekt. Za sebe jsem na ni vsadil a rozhodně jsem si ani na okamžik nestěžoval.
Opravdu zajímavou myšlenkou je fakt, že každý z druhů, jež obývá tento svět, má odlišně nastavenou odolnost vůči zranění. Krysáci jsou například velmi odolní vůči ohni a všemu, co je s ním spojené. Rasa Naboru se relativně slušně vypořádává s fyzickým zraněním, zatímco podivně vypadající Zlomení dokáží ustát nemalou porci elektrického proudou. Škála protivníků je tu dle mého názoru pestrá, což je důsledek rovnou několika faktorů. Primárním je fakt, že tu máme několik ras, vedle nichž se ve světě nachází také neutrální hráči bojující se vším, co se jim připlete do cesty.
Po stránce nedostatků má celek blízko k sérii Gothic
Hlavním problémem The Last Oricru není ovšem toporný soubojový systém. Jak již bylo řečeno výše, relativně rychle se na něj dá zvyknout. Primárním nedostatkem tohoto díla jsou bugy. Je jich tu totiž tolik, jako při vydání prvního dílu série Gothic. S některými se setkáte během probíhání herním světem, zatímco jiné se vám postaví do cesty v průběhu soubojů. Já sám jsem měl možnost zažít situaci, kdy protivník prostě ignoroval mé údery a zabil mě. A takovému momentu jsem čelil nejednou. Občas došlo také na propadnutí texturou, nebo střet se sokem levitujícím ve vzduchu.
Za sebe však musím vývojáře The Last Oricru pochválit za to, jak se jim na PC podařilo vypořádat s optimalizací. Na mém počítači s procesorem Intel Core i7-4790K, GTX 1080 Ti a 16 GB šlapala hra jako hodinky. Během hraní jsem nezažil výraznější propady fps, ani pády hry. Je trošku škoda, že titul nenabízí možnost upravit si klávesnici, protože pak bych mohl označit optimalizaci herních prvků za vskutku vydařenou.
Český klenot The Last Oricru sráží k zemi bugy
Na úplném počátku na mě The Last Oricru udělalo hodně špatný dojem. Hra mi nedala možnost upravit si klávesy, soubojový systém působil toporně a bugů v ní také nebylo málo, jenže jak jsem se nořil do herního vesmíru, byl jsem jím čím dál tím více pohlcován. Už dlouho jsem v akčním RPG neměl možnost vidět tak povedený příběh, jako nabízí The Last Oricru. Absenci otevřeného světa totiž hráčům vynahrazuje opravdu vybroušená dějová linka, která má tolik odboček, že v rámci prvního průchodu uvidíte pouze část z toho, co reálně nabízí a to minimálně za sebe považuji za zásadní klad.
Ve výsledku je povedený i soubojový systém, tedy pokud se vám mu podaří přijít na chuť. Za sebe jsem si kupříkladu zamiloval formát, jaký je v The Last Oricru zpracována magie. Vyloženě špatně nejsou navrženy ani jednotlivé úrovně, či kooperace. Je proto neskutečná škoda, že se tvůrcům před vydáním nepodařilo jejich projekt více odladit, zajímavěji rozpracovat myšlenku tichého pohybu a celkově se zbavit bugů, jež vás zasahují jak při soubojích, tak i mimo ně. Bez těchto nedostatků by se totiž jednalo o jedno z nejvýraznějších RPG posledních let, zatímco takto je to pouze mírně nadprůměrná akce s excelentním příběhem. Doporučit ji mohu primárně fandům akcí, kterým nevadí tužší hratelnost. Pokud ji překousnete, dostanete podobný zážitek jako první hráči úvodního dílu série Gothic, jen výrazně lépe podaný.
Pavlína Nouzová: druhý názor
Lokálních kooperativních her, kde si dva můžou sednout na jeden gauč, nebývá moc. A ještě méně je takových RPGček. Hlavním cílem The Last Oricru je podle vývojářů proměnlivý svět, který se přizpůsobuje vašim rozhodnutím. A to se mu skutečně daří: hra nabízí rozhodnutí, po nichž cítíte jejich dopad.Jenže ve výsledku mě okouzlila hlavně zmíněnou kooperací. Stačí se dostat ven z tutorialu a můžete na splitscreenu hrát se svými přáteli, dětmi nebo třeba partnery. Jeden ovládá hlavního hrdinu, druhý jeho hologram. Jeden rozhoduje a vede dialogy, druhý je při nastavení těžší obtížnosti významnou podporou. Souboje jsou pak ozvláštněny i kooperativními triky. The Last Oricru můžete navíc chvíli hrát jako běžný bojovník v lesklé zbroji, ale potom si vyměnit roli se svým parťákem, upravit si atributy díky speciálním prstenům a pokračovat třeba jako agresivní mág. Všechna výbava je sdílená a dvojice se vzájemně podporuje, pokud jeden z páru padne.
“Smrt”, opakované obživnutí, pomocný hologram i další prvky mají své opodstatnění a hlavní hrdina Silver si je uvědomuje. Tento celkem osvěžující přístup sice není vysloveně meta, ale jde o součást okolního světa. A i když bych to předem nikomu nevěřila, přirostl mi k srdci i samotný Silver. Kvůli chybějící možnosti reloadu se vám občas stane, že v daném úkolu selžete. V mém případě to udělalo z rádoby frajírka tak trochu chudáka, který sice srší humorem (a někdy je dost na facku), ale uvědomuje si, že ve skutečnosti nepatří mezi nejschopnější bojovníky.
Horší je to u případů, které výrazně ovlivňuje rozpočet, velikost týmu nebo čas. Může se zdát, že si ve studiu GoldKnights vytyčili příliš velké cíle. Animace obličejů vedlejších postav jsou občas strnulé, souboje by mohly být přesnější a jakékoliv automatické uložení hry ve verzi na PlayStation 5 způsobí menší zásek. Písmo u některých předmětů v inventáři je miniaturní (ačkoliv na počítači to bude menší problém) a ocenila bych širší možnosti v nastavení ovládání. Jako česká a víceméně krátká variabilní hra, kterou si užijete hlavně ve dvou, je ale The Last Oricru příjemná záležitost.
Recenze
The Last Oricru
The Last Oricru je v mnoha ohledech podobný jako Gothic. Stejně jako známá značka, i tato přináší výborně zpracovaný herní svět. Kromě něj navíc disponuje mistrovsky navrženým příběhem plným voleb a relativně vysokou znovuhratelností. Totožně jako německé RPG však trpí při vydání nedoladěnou technickou stránkou a soubojovým systémem, na nějž si je třeba zvyknout. Doporučil bych ho tím pádem převážně těm, kteří chtějí akční RPG s nádechem starých časů.
Líbí se nám
- Výborný příběh
- Pestrá škála voleb formující podobu děje
- Unikátní svět propojující prvky sci-fi a fantasy
- Kooperace otevírající nové možnosti v rámci řešení problémů
- Zajímavě navržené lokace
- Slušná škála protivníků
- Design magie a některých soubojových prvků
Vadí nám
- Pestré spektrum bugů narušujících hratelnost
- Topornější soubojový systém, který nemusí sednout každému
- Absence mapy ztěžující průchod
Naprosto souhlasím s autorem, že jde o příjemné překvapení. Těšil jsem se na vydání od loňska, co jsem zahlédnul trailery a hra mě po vydání totálně přitáhla. Kombinuju ji s hraním Elex 2 a obě vyžadují počáteční aklimatizaci, ale poté jsou výborné.
Kromě Gothica mi připomněla třeba takové Two Worlds 2 nebo Outcast.
Je to celkem ok hra, nahrál jsem v ní… aha, tak bohužel. Kdyby mě hra neodpojovala od internetu, věděl bych kolik v ní mám nahráno.
V podstatě je to takový Elex mezi Dark Soulsy. Eurojank Lords of the Fallen. Jen by bylo opravdu fajn kdyby mě hra neodpojovala od internetu nebo nezabraňovala ve vypnutí nebo restartování PC, protože jinak ten internet zprovoznit nejde. Jen vypnout na prudko. A klasické save sloty s manuálním uložením ve hře by taky potěšily.
To je bomba. Vydat zabugovanou hru co vypíná síťovky a má nejnesnesitelnějšího protagonistu v historii, 7/10
Mě přijde hlavní hrdina v pohodě až možná na ten hlas, který mi k modelu postavy trochu nesedí, ale ten jeho blbohumor se dá. Je to něco jiného, co ve hrách většinou není.
Souhlas. Hlas je možná trochu over-the-top, ale je to správnej cynik/vtipálek ve stylu Gothica/Risen.
Bugy co odhalí slabiny hardwaru (např. nedávná kauza přehřívajících se RTX3090Ti) jsou na PC bohužel běžné. I pro konzole se objevily aktualizace, které starší revize nezvládly. Hlavní je, že to autoři rychle řeší – jako v tomto případě.
Nejnesnesitelnější je asi silný slovo. Na jeho hlas je potřeba si zvyknout, ale jinak je to docela vtipnej sarkastickej týpek :).
To jsem snad ještě u hry nezažil. Je mi líto, že vám to dělalo takový nepořádek.
Koukal jsem, že autoři 19.10. uvolnili aktualizaci, která ulevuje Intelím síťovkám. Takže by to mělo bejt v cajku.
Když to přirovnáváte ke Gothicu, máme si chvilku počkat na patche, než se do toho pustíme ? Co jsem se díval na ostatní recenze, tak všichni ty bugy považují za největší slabinu hry.
Nemáte nějaké info, zda tu hru budou ladit ?
Přesně tak. Je to jeden z důvodů proč jsem se rozhodl hru k dané značce přirovnat. Mám jí hodně rád, ale při vydání to také nebyla žádná hitparáda v rámci technické stránky. Tvůrci na opravách aktuálně pracují a berou si feedback od hráčů, kdy však bude v úplně stoprocentní kondici nejsem schopen říci.
Jo, cítím z toho docela povedenou hru ale lépší bude asi počkat na pár oprav, protože určitě nezůstane u jedné. 😀 Hru jsem jen tak očkem sledoval a čekal co z toho vyleze a ve výsledku jsem mile překvapen a to je dobře. 😉