Recenze Atomic Heart – křupavá zvířátka

Jedna z nejvíc amatérských věcí, které může herní recenzent udělat, je to, že prostě přirovná recenzovanou hru k jiným existujícím hrám. Pokud je ale ta nová hra tak silně a očividně existujícími hrami inspirována, je to tak trochu spíš „vina“ vývojáře. Každopádně si tedy troufnu napsat, že Atomic Heart většinu času silně připomíná kombinaci Half-Life (zkoumáte vojenské základny a laboratoře postihnuté katastrofou) a hlavně Bioshocku (rozplétáte příčiny zkázy utopického světa alternativní historie). Přidejte k tomu navíc propojení jednotlivých misí cestováním v (umírněném) otevřeném světě a určitou „neuhlazenost“ hry v duchu prvních dílů série Metro nebo Stalker: kombinací toho všeho získáte o hře docela dobrou představu.

• Platforma:  PS5 (recenzováno) PS4, X1, XSX|S, PC
• Datum vydání:  21. 2. 2023
• Výrobce: Mundfish (Rusko/Kypr)
• Žánr: FPS
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 42 GB
• Herní doba:  20+ hodin
• Cena: 1420 Kč (Steam), „zdarma“ v Xbox Game Pass předplatném pro PC, Xbox konzole a Cloud

Kde udělali soudruzi chybu?

Bezesporu nejvýraznější vlastností celé hry je její zasazení: alternativní historie roku 1955 a utopická verze Sovětského svazu, kde díky vynálezu tekutých programovatelných modulů nazývaných „Polymer“ došlo k překotné akceleraci vědeckého rozvoje, vedoucího kromě jiného k téměř úplné nahrazení lidské práce pomocí všemožných robotů, propojených sítí umělé inteligence přezdívanou „Kollektiv“. Do příběhu vstupujeme v den, kdy má dojít ke spuštění nové, vylepšené verze „Kollektiv 2.0“, ale jak už to v podobných příbězích chodí, něco se pokazí a roboti se vzbouří proti lidem, rozpoutávajíce krvavé peklo.

 

1 z 7

- +

Hrajete v roli „mentálně nestabilního“ příslušníka speciálních jednotek, s kódovým označením „Major P-3“. Vaším hlavním úkolem je pokusit se stabilizovat situaci ve vědeckém komplexu Facility 3826, přičemž úkoly dostáváte přímo od Dmitry Sechenova, vynálezce všech zmíněných technologií a také vědce, který vám zachránil život po těžkém zranění v minulosti. Jak se ale na podobný příběh sluší, do děje vstupují také podezřelí politici a další agenti, takže většinu hry si nebudete tak docela jistí, komu máte věřit a zda celá ta katastrofa byla opravdu nehoda nebo ji někdo pečlivě naplánoval. Celkové zasazení i pojetí příběhu silně připomíná také znovuvzkřísenou sérii Wolfenstein od švédských MachineGames.

Nejvýraznější vlastností celé hry je její zasazení.

Na víceméně čistokrevnou střílečku hraje příběh až překvapivě velkou roli a dočkáte se velké záplavy dialogů, kromě jiného díky tomu, že vaše postava diskutuje většinu situací s umělou inteligenci CHAR-les, zabudovanou v jeho speciální rukavici. Narazíte také na řadu NPC postav, včetně „mrtvých“ lidí, jejichž mysl zůstala díky technologii kolektivu zaseklá v bodě jejich smrti. Kromě interaktivních dialogů a skriptovaných scén hra obsahuje i tradiční filmové sekvence (v herní grafice), z nichž jedna byla tak podivná a hypnotizující, že se může velmi úspěšně zařadit vedle „klasické“ scény s představením Pyramid Head v Silent Hill 2. Příběh má navíc minimálně dva konce, i když po vyzkoušení toho druhého musím prohlásit, že je to spíš tak trochu vtip, než seriózní závěr příběhu. Každopádně by z výše napsaného mělo být patrné, že po stránce příběhu tvůrci investovali mnoho úsilí do vystavení herního světa, jeho postav i celého dobrodružství. Poměrně příjemnou změnou proti západní herní produkci je také určitá „absence politické korektnosti“, kdy se postavy nebojí ostřejších výrazů ani témat, včetně poměrně detailního rozboru sexuálního využití pro speciální roboty (v čele s titulními robotickými dvojčaty-balerínami).

Jen počkej, zajíci robote

Také hratelnost vykazuje známky dlouholeté (vývoj hry začal v roce 2017) pečlivosti tvůrců. Ačkoliv se v jádru jedná o poměrně přímočarou střílečku, jednotlivé zbraně mají nápaditý design i řadu pestrých vylepšení, stejně jako vaše „magické“ a telekinetické schopnosti. Konkrétně třeba způsob, jakým zde sbíráte předměty ze skříní a šuplíků, mne bavil skoro víc, než střílení – předměty totiž vysáváte na dálku „telekinetickým vysavačem“ přímo do vašich kapes, což vypadá za doprovodu zvířených papírů docela epicky a má to v sobě něco z uspokojující mechanické zábavnosti her typu PowerWash Simulator. Poměrně unikátní je možnost kdykoliv vyrobené zbraně nebo předměty, stejně jako získané schopnosti a jejich vylepšení „rozpustit“ na původní materiály/zdroje, abyste je mohli investovat do něčeho zcela jiného – hra vám přitom vrátí vždy 100 % všech investovaných surovin, takže tímhle experimentováním nic neztrácíte. Pochválit je potřeba skutečnost, že střelné zbraně jsou stejně validní volba jako energetické zbraně nebo zbraně nablízko, případně kouzla a telekineze: klidně můžete svůj herní styl opřít o jednu z těchto možností a zbytek ignorovat. Tedy kromě jednoho typu (vzácných) nepřátel, na které je ideální mít zbraň nablízko.

Tvůrci se navenek prezentují jako mezinárodní tým s hlavní pobočkou na Kypru, ale jedná se o původem ruskou firmu s ruskými klíčovými vedoucími. U „východních her“ jsme si už tak nějak zvykli, že mechanicky nejsou tak uhlazené jako západní produkce z rukou přeci jen většinou zkušenějších západních vývojářů. Tento problém měly třeba první díly ukrajinských sérií Metro nebo Stalker. Zároveň to ale nebylo nic tak hrozného, aby bylo utrpení je hrát. Unikátní styl a zasazení pak tyto slabiny více než vynahradily. Zde je situace hodně podobná: ačkoliv je pocit z ovládání (na DualSense ovladači při hraní na PlayStation 5 konzoli) pohybu i střelby hodně dobrý, umělá inteligence se občas poněkud zasekává a hlavně je cítit určitou nedotaženost možností nastavení hry, stejně jako jejího UI rozhraní a některých dílčích tutoriálů (hra vám třeba řekne, že máte nasadit speciální kanystry se zápalnou/mrazicí/elektrizující tekutinou na vaše střelné zbraně pro odpovídající vylepšení jejich útoku, ale už vám nevysvětlí, jak to provést).

U „východních her“ jsme si už zvykli, že mechanicky nejsou tak uhlazené.

Lehké rozpory a slabiny se týkají také grafiky a technického stavu hry na konzoli, ačkoliv docela výrazně převládá dojem velmi štědré a výrazně originální celkové výpravy. Obzvláště úvodní sekvence oslav před spuštěním „Kollektivu 2.0“ je ohromující, když sledujete obrovská létající města budoucnosti, zaplněná lidmi i všemožnými roboty. Mnoho lokací ve hře má podobně svérázný design, i když je vše laděné do citelně umírněné barevné palety, kombinující většinou tmavé tóny s červenou barvou. Ačkoliv to není nějaký velký problém, občas ve hře zazlobí nasvícení, ale není to nic příliš drastického. Drtivou většinu času hra na konzoli PlayStation 5 běží velmi plynule v šedesáti snímcích za vteřinu. Vibrace sice využívá, ale nijak pokročile. Zato vám reproduktor na DualSense ovladači přehrává početné záznamy, nalezené v herním prostředí, což je docela zábavné, kromě jiného i proto, jak unikátně je tento herní svět vystavěn.