Recenze Dead Island 2 – krvavý Hollywood

Recenze je založena na konzolové (PS5) verzi, kde hra běžela bez vážnějších problémů.

První hra ze série Dead Island vyšla v roce 2011 a na svědomí ji měl polský vývojářský tým Techland (který nám později kromě samostatného datadisku „Riptide“ nadělil také velmi podobnou hru Dying Light 2). Zlí jazykové vám řeknou, že hru proslavil hlavně legendární trailer se smrtí malé holčičky, který měl mnohem vážnější tón, než pak nabídla černým humorem odlehčená hra. Ve skutečnosti ale hráčům učarovalo prosekávání se zombiemi v tropickém výletním ráji, které bylo možné hrát i kooperativně s kamarády. Prodeje hry přesáhly 5 milionů kusů, což jsou nejen na „evropskou hru“ parádní čísla. Vývoj druhého dílu (opět proslaveného svéráznou upoutávkou) ale nešel dobře a postupně ho „zdědilo“ hned několik vývojářských studií, s anglickým týmem Dambuster Studios na konci. O to větší zázrak je, že výsledná hra je mimořádně povedená – a navíc citelně posouvá výpravu i hratelnost do vyloženě „áčkové“ kategorie.

• Platforma:  PS5 (recenzováno) PS4, X1, XSX|S, PC
• Datum vydání:  21. 4. 2023
• Výrobce: Deep Silver Dambuster Studios (Anglie)
• Žánr: FPS
• Česká lokalizace: titulky
• Multiplayer: coop pro 3 hráče
• Dat ke stažení: 48 GB
• Herní doba:  20+ hodin
• Cena: 1799 Kč (Epic Game Store)

Nádherné město andělů

Začátek hry je hektický a jste v něm uzavřeni do „tunelu“ příběhových sekvencí, souvisejících s pádem letadla, snažícího se evakuovat poslední dávku bohatých z Los Angeles, propadajícího zombie epidemii. Jakmile se ale úvodní sekvence zastaví a nechá vás poprvé se v klidu nadechnout, rozhlédnout po krajině kolem vás, uvědomíte si, že tahle hra vypadá parádně. Kromě grafiky to souvisí s jejím zasazením – ačkoliv Los Angeles má také mnoho špinavých a škaredých míst, přeci jen se jedná o přímořskou oblast, kterou citelně definují spoře roztroušené vily miliardářů a celebrit v nádherně sytě zelených kopcích. I během pádu civilizace je to okouzlující kulisa, která vyniká stejně v pravé poledne jako během západu slunce.

Díky velmi promyšlené (ne)otevřenosti herního světa si navíc tvůrci mohli dovolit velmi propracovat detaily prostředí, jak v ulicích, tak přímo v jednotlivých domech. Výsledkem je, že celá řada záběrů vypadá skoro jako fotografie – coby člověk, který byl v Los Angeles za život mnohokrát, jsem extra ocenil, jak pečlivě a realisticky autoři zpracovali atmosféru města i jeho ikonických míst. Zatímco příběh je opět hodně nadsazený a plný černého humoru, prostředí hry je zpracováno velmi realisticky – byť může v kontextu také působit humorně, když třeba budete prozkoumávat luxusní vilu slavné streamerky nebo experimentovat s pyrotechnikou a kulisami ve filmových natáčecích studiích přímo v Hollywoodu.

Tahle hra vypadá parádně.

Možná vám připadne zvláštní, že recenzi na akční hru začínám popisem jejího dějiště, nicméně nemohl jsem jinak, protože jsem byl opravdu zaskočený kvalitou výpravy a zároveň nadšený tím, jak se výběr téhle lokace k místy absurdně přehnané akci hodí. Není náhoda, že mi hra svojí atmosférou připomínala GTA 5. Jak se říká, v tomto případě je město skutečně „jednou z postav“ příběhu a jeho osobitost hraje velkou roli v celkovém zážitku. Byla to taky jedna z prvních vlastností hry, která na mne vyloženě křičela, že mám před sebou citelně drahou, výpravnou a propracovanou hru. A je celkem jedno, že k tomu nejspíš přispěly i roky nechtěně protahovaného vývoje, díky kterým měli grafici čas své modely extra vyšperkovat.

Extra porce masa

Specializovaný systém destrukce lidského těla ve hře tvůrci vyloženě pojmenovali „Flesh System“ neboli „Systém masa“. A přestože jde o citelně nechutnější téma, z technického a výtvarného hlediska bych na něj mohl pět stejné ódy, jako na zpracování herního prostředí. V zásadě se tento systém stará o vrstvy na těle zombií, díky čemuž mimořádně realisticky reagují na zásahy vašimi zbraněmi – kůže se odtrhává aby odhalila svaly pod ní, svaly se odtrhávají aby odhalily kosti pod nimi, kosti se tříští pod vašimi údery, případně odsekáváte celé končetiny nebo samozřejmě hlavu oběti – to vše v náležité spršce krve a částic těla. Je to velmi morbidní, ale k žánru to prostě sedne. Něco podobného měla kdysi dávno střílečka Soldier of Fortune, ale zde je vše samozřejmě zpracováno v mnohonásobně větším detailu.

Když jsem poprvé tupou zbraní udeřil zombii zezadu do hlavy, abych následně zděšeně pozoroval, jak jí praskla lebka a odhalila kus mozkové tkáně (zatímco kus vypadl na zem, podobně jako v legendárním filmu Vesmírní kanibalové od Petera Jacksona, režiséra Pána prstenů), opravdu se mi docela navalilo. To jsem přitom hodně otrlý fanoušek herních i filmových hororů. Tyhle pocity se mi opakovaly popáté i posté, když tahle situace nastala – ačkoliv se člověk časem soustředí na jiné věci (třeba přežití), nikdy vůči takto realistické a naturalistické destrukci lidského těla zcela neotupí. Zatímco z těchto věcí se mi dělalo špatně, naopak jsem se nemálo bavil tím, jak do těl zombií zhruba od poloviny hry začaly dělat díry střelné zbraně – takže jsem mohl vidět skrz jejich tělo na druhou stranu.

Je to velmi morbidní, ale k žánru to prostě sedne.

Protřelí producenti a marketingoví specialisté z herního vývoje vám řeknou, že každá hra potřebuje nějaké ty „háčky“ (z anglického „Hook“), kterými zasekne pozornost veřejnosti, médií i hráčů, aby vystoupila z nekonečného zástupu konkurenčních her. V tomto případě tvůrci vsadili na správnou kartu, protože zpracování destrukce (lidského těla) této hře a jejímu tématu/žánru dokonale sedne a povyšuje relativně zastaralou zábavu kosení zombií na docela novou úroveň. Samozřejmě by to nestačilo a hlavně nefungovalo, kdyby nebylo dostatečně propracované ovládání a také váš arzenál. K tomu se ještě dostaneme podrobněji za chvíli, ale každopádně jde o jednu z nejlepších implementací DualSense haptiky.

Příběh umí překvapit

Ačkoliv si na začátku hry můžete vybrat z několika hratelných postav, nečekejte, že by to mělo nějaký zásadní vliv na příběh. Má to vliv hlavně na hratelnost, protože každá postava má odlišné statistiky (rychlost, odolnost apod.) a také dvojici unikátních vlastností navíc (k těm desítkám ostatních, univerzálních, které odemykáte během hraní). Z příběhového hlediska odlišná postava dodá především odlišný tón, protože váš hrdina celou hru hláškuje a také se poměrně často bavíte s přeživšími, ať už tváří v tvář nebo pomocí vysílačky. Obecně ale mají příběhové animace a události všechny postavy společné a stejné.

Přijde mi trochu škoda, že tvůrci takhle realistické prostředí a realistický systém destrukce poněkud „shazují“ citelně odlehčeným pojetím příběhu, který se často snaží vyznít jako černá komedie, občas možná i bez toho „černá“. Naštěstí tomu tak ale není vždy a některé pasáže příběhu jsou překvapivě silné či vážné. Není jich mnoho, ale když se například hlavní ženská postava poprvé rozhodla odložit masku namyšlené hollywoodské herečky a mezi čtyřma očima mi povykládala, jak je vyděšená a vděčná za moji pomoc, docela mě to zaskočilo. Plněním hlavních i vedlejších misí postupně budujete komunitu přeživších, která se stahuje do jednoho konkrétního domu, sloužícího jako vaše „základna“, odkud vyrážíte na výpravy do města.

Plněním hlavních i vedlejších misí postupně budujete komunitu přeživších.

Prakticky všechny postavy jsou zajímavě propracované, už jen množství jejich nepovinných dialogů (většinou si povídají mezi sebou, když jdete kolem) je překvapivě vysoké. Dodává jim to na osobitosti a než se nadějete, budete tam mít své oblíbence – prostě ta správná parta přeživších, jak se na zombie příběh sluší. Když tedy půjde do tuhého, budete možná překvapení, že tahle „černá komedie“ umí docela úspěšně i dojmout (obzvláště jedna smrt je zpracována opravdu působivě). Ačkoliv je příběh plný všemožných klišé, nic to nemění na tom, že samotné mise jsou nápadité a zápletka odhalování vládních experimentů mne bavila mnohem víc, než třeba občanská válka v konkurenčním Dying Light 2. Pokud jde o českou lokalizaci, střídal jsem hraní v angličtině i češtině pro srovnání a musím uznat, že si překladatelé dali záležet, kromě jiného třeba pokud jde o vtípky nebo pokud jde o názvy druhů zombií.

Parádní arzenál

Pokud máte slabost pro hry s lootem, kde v pravidelných intervalech sbíráte stále silnější a nápaditější zbraně, pak si v této hře přijdete na své. Četnost lootu je přitom tak akorát vysoká, abyste netrávili příliš času přehrabováním v inventáři (koukám na vás, Nioh a Diablo série), ale přitom jste víceméně každých deset minut dostali něco zbrusu nového, co budete mít chuť vyzkoušet. Je libo bleskové bodání kuchyňským nebo vojenským nožem? Co klasické ohánění se mačetou nebo katanou? Je libo malou rychlou sekerku, nebo pořádnou obouruční hasičskou sekeru? Případně můžete lebky nepřátel drtit velkým kladivem. Zbraně jsou klasicky rozvržené do „barevných“ kategorií a loot padá častěji ke konci hry než na začátku, což sedí s celkově skvěle vyváženou ekonomikou hry.

Na své si ale přijdou i ti z vás, kdo rádi vyrábějí a upravují zbraně podle sebe. Stejně jako u dalších aspektů hry, i zde tvůrci našli rozumnou rovnováhu, takže „crafting“ není přehnaný, ale rozhodně se občas na dlouhé minuty u stolu s nářadím zaseknete přemýšlením, kterou kombinaci perků a živlů si na své oblíbené zbraně nasadit. Chladné zbraně přitom spadají do několika kategorií (sečná, tupá, přesná atd.) takže jich budete potřebovat více (na různé druhy nepřátel). Zbraně se sice opotřebovávají, ale v pozdějších fázích hry je výdrž již tak vysoká, že to není problém (na začátku hry vás naopak jejich nízká výdrž nutí experimentovat s různým arzenálem). Budete ale chtít zástupce každé kategorie, protože například toxičtí mutanti odolávají útokům kyselinou na čepeli, zatímco zombie požárníci odolávají útokům zapálené zbraně.

S příchodem střelných zbraní se hratelnost dramaticky promění.

Svoji první střelnou zbraň dostanete za konkrétní misi až po několika hodinách hry, ale bude ještě nějakou dobu trvat, než nasbíráte dostatek surovin na výrobu munice ve velkém a než střelné zbraně začnou padat častěji i z obyčejných nepřátel. Jakmile se ale do téhle fáze dostanete, hratelnost se dramaticky promění. Zatímco sekání zombií byla bezva zábava, střelba je zde vyloženě návyková. Velký podíl na tom má již zmíněná haptická odezva DualSense ovladače, která je zde snad nejlepší, co jsem zatím u střelby ve videohře zažil – spouště příjemně cvakají díky mírnému odporu, ovladač vám odpovídajícím způsobem poskočí v ruce i při výstřelu z obyčejné pistole, natož z brokovnice nebo lovecké pušky. Doslova jsem se do hry vracel ještě několik dní po dohrání všech hlavních i vedlejších misí jen proto, abych si užil ten skvělý pocit ze střelby. Mohu jen doufat, že celkově povedené zpracování efektů, zvuků a odezvy i ovládání zbraní bude podobná zábava na platformách, které haptikou nedisponují.

Bojiště a bestiář

Jak jsem zmínil v úvodu recenze, herní prostředí není otevřený svět, ale není to ani vyloženě koridor. Také zde se dokonale projevuje mistrné balancování vývojářů hry na těch správných hodnotách pro zábavnost i zážitek hry. Výsledkem je tedy deset na sebe napojených „otevřených“ map, které si můžete představit jako soustavu několika městských bloků, kde ideálně dříve nebo později prozkoumáte doslova každý dům. Zároveň jsou to domy dostatečně odlišné, vyprávějící příběhy jejich obyvatel – často velmi dekadentní s ohledem na typ celebrit a boháčů, kteří zde žili. Dokonce i průzkum jednotlivých obchůdků v centru města je pestrý a zábavný. Kromě městské zástavby se ale podíváte také do kanalizačního systému, do provizorní vojenské základny nebo na pláž. Co se přeci jen nepovedlo, to je občasné bloudění díky obskurní navigaci určitých vedlejších aktivit (obzvláště hledání unikátních zbraní nebo ztracených osob). Příliš často totiž narazíte na to, že danou věc prostě nemůžete najít, dokud neodemknete určitý typ nepřátel dalším postupem v příběhu. Pro klid duše tedy doporučuji pečlivý průzkum, ale nepřehánět to – pořádně vše vyzobat byste se měli vrátit až po dohrání příběhu, pro jistotu.

Poněkud složitější je diskuze o typech nepřátel. Nečekejte zmutovaná monstra z Resident Evil série, zde budete skoro celou hru masakrovat „pouze“ lidské nemrtvé. Jsou ale rozděleni do desítek kategorií, nabízejících dostatečně odlišné chování či schopnosti na to, abyste museli pokaždé přemýšlet nad tím, kdo přesně proti vám stojí. Najdete zde klasické plouživé zombie, děsivé běhající a skákající zombie, nebo třeba plivající tlouštíky či mimořádně odolné hromotluky. Pokud se ve hře utkáte s nějakým minibossem, po jeho porážce je tento typ nepřítele přidán na seznam monster, které se mohou náhodně „spawnovat“ kdekoliv ve městě. Stoupající náročnost protivníků tak perfektně vyvažuje váš zlepšující se arzenál. Jediné, co mi poněkud vadilo, bylo citelné dorovnávání úrovní nepřátel – pokud přijdete do lokace s vyšší úrovní nepřátel než je vaše, skoro proti nim nemáte šanci. Zároveň ale hra dorovnává tuto úroveň dynamicky, přičemž u posledních misí záměrně poskočí o několik úrovní, abyste museli věnovat nějaký čas vedlejším misím, než rozjedete finále. Ačkoliv celý systém chápu, přišel mi obzvláště tento poslední skok poněkud křečovitý a tempo nabourávající.

Není to otevřený svět, ale ani vyloženě koridor.

Na téma prostředí i místy neskutečně divokých bojů se sluší poznamenat, že naprostou většinu hry můžete na konzoli PlayStation 5 počítat s příjemnou plynulostí (tvůrci uvádějí 60 snímků při rozlišení 4K, hra nemá žádné nastavitelné grafické režimy). Sice se mi povedlo sem tam plynulost rozbít, ale byly to opravdu hodně vzácné případy, většinou související s nějakou unikátní kombinací monster a efektů nebo když jsem se ke konci hry dostal do módu absolutního „boha“, prohánějícího se mezi zástupy zombií příliš rychle, takže hra místy prostě přestala stíhat. Opravdu šlo ale jen o pár okamžiků v desítkách hodin plynulého hraní. Také se sluší poznamenat, že někteří kolegové recenzující hru na PC si stěžovali na všemožné technické problémy, takže ne všechny platformy nejspíš šlapou stejně dobře. Jediným vyloženě technickým neduhem PS5 verze hry (a hádám že i všech ostatních) je nicméně způsob, jakým hra vkládá (spawnuje) nepřátele. Ačkoliv se to většinou snaží dělat kontextově (vylezou z kanálu apod.), docela často se prostě objeví zničehonic. V žádném případě to není pravidlo pro všechny nepřátele za všech okolností, ale děje se to dostatečně často na to, abyste si toho všimli a poněkud to narušilo dojem z jinak parádní prezentace hry a jejího světa.

Zkrátka dobrá zábava

Přístup vydavatele dlouhodobě naznačuje velkou důvěru v tento titul. Pamatuji se, jak mě loni jejich zástupce lákal na Gamescom se slovy „věřte nám, z téhle hands-on preview seance odejdete nadšení“. V podobném duchu následně dodali finální kód recenzentům s několikatýdenním náskokem, takže jsme měli možnost velmi pohodlně odehrát všechny hlavní mise, všechny vedlejší mise, dosáhnout maximální úrovně postavy (30) najít všechny legendární zbraně (mají naprosto šílené vlastnosti a budou vás extrémně bavit – za všechny jmenuji třeba pistoli střílející „granáty“ nebo boxera se zabudovaným plamenometem), vyzkoušet hru za další postavu a samozřejmě, zahrát si v online kooperaci, která funguje naprosto hladce.

Nedělám přitom zas tak často, že bych se po dohrání hry na recenzi do té samé hry neustále vracel, abych vyzobal i ty nejmenší drobnosti. Většinou už na mne tlačí termíny dalších recenzí a tady tomu nebylo jinak. Přesto jsem ale nedokázal odolat a pořád se vracel. Ke konci mi bylo vyloženě líto, že je po všem a hrozně jsem si přál, abych našel ještě nějakou další lokaci k prozkoumání nebo zbraň k vylepšení. Pokud tohle není známka skvělé, vyloženě zábavné hry, pak nevím. S ohledem na výše napsané se tedy budu velmi těšit na nějaké to DLC a velmi rád se do zombiemi zamořeného Los Angeles při jakékoliv příležitosti vrátím. Nezbývá než doufat, že případný další díl téhle série nebude mít tak komplikovaný porod, jako tento.