Medal of Honor – dojmy z multiplayeru

Martin Cvrček – Hned z počátku říkám, že šlo o bezvadnou akci. Jediným výrazným problémem bylo pro mě jen prostředí samotné herny. Šlo o vydýchanou, potemnělou místnost, monitory občas zářily více, než by bylo zdrávo, ale jakmile jsem se ponořil do hry, na okolním prostředí vůbec nezáleželo.

První, co jsme měli možnost osahat, byl klasický mód Team Assault, kdy bojují Američani proti Talibancům bez nějakého významnějšího cíle. Prostě tuna střílení, kdy po čase slabší tým prohraje. Hra mě hned po připojení poslala bojovat v řadách Talibanu, což mi na rozdíl od několika zahraničních politiků nevadilo, koneckonců je to jen hra. Jak už víme z nedávné bety, jsou k dispozici 3 třídy. Já vybral Riflemana, vládnoucího ultimátním AK-74 a hurá do boje. Mapa vypadala slušně, jednalo se o polorozpadlé městečko kdesi v Afghánské poušti, rozdělené menším potokem. Nejdříve to byla klasika, prostě běhat po mapě,  a když zahlédnu nepřítele, zamířím a pálím. Nic světaborného, ale bavilo mě to. Po nějaké době jsem však přišel na chuť něčemu lepšímu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

V mých dojmech z bety bylo uvedeno, že nůž považuju za nepraktickou záležitost. Teď však měním názor, protože během akce jsem se nejvíce vyřádil právě s nožem, resp. sekyrkou, jež vlastní každý příslušník Talibanu. Celá mapa byla přímo uzpůsobena k tomu, abych oběhl nepřátele a vpadnul jim do zad. A musím říct, že se mi dařilo dobře. Většina protivníků z řad Tier 1 se soustředila na druhou stranu mapy, kde odolávali náporu mých spoluhráčů, a já měl tak dostatek času i prostoru řezat nepřátele hlava nehlava, až mi jich občas bylo i trochu líto. Něco podobného jsem opakoval i v dalším kole, kdy se role obrátily a já hrál za člena elitní jednotky Tier 1, charakteristického hustým plnovousem a tmavými brýlemi. Nejdříve jsem dostal do rukou útočnou pušku M4A1 s podvěsným granátometem, po nějaké době a několika získaných oceněních přišla na řadu puška F2000 a samozřejmě zase nůž. Než jsem se však dostatečně vyřídil, proběhla změna mapy a herního módu.

Další bojiště bylo opět vyobrazeno jako městečko v poušti. O této mapě vám více poví kolega Mendys, ovšem jestli v tu chvíli něco upoutalo mojí pozornost, bylo to počasí. Už v Bad Company 2 DICE ukázalo, že takové věci umí na jedničku, ale i tak mě v MoH ohromilo, když na nebi vidím plynulý přechod ze západu slunce do mračen, z nichž občas vylétnou blesky. Nicméně jak už jsem řekl, o této části vám více poví Mendys, já se ke hře opět dostal až po nějaké době.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Michal Maliarov – Ačkoliv jsme si každý vyzkoušeli téměř všechny nabízené mapy, rozhodli jsme si zážitek a jeho popis lehce rozdělit. Musím přiznat, že souhlasím se vším, co kolega popisuje, a tak pro vás nemusíme zbytečně plýtvat místem. I já jsem si první mapu mohl ozkoušet a bylo zábavné sledovat, jak se mezi domy míhá stín Cvrndy se sekyrkou, načež z oken, dveří a zpoza beden vypadávají mrtvá těla nepřátel. Ještě zábavnější bylo, když po přesným zásahu sekyrkou někdo v místnosti klel všechny příbuzné, což dávalo jasně najevo, koho právě Cvrnda poslal na onen svět. První mapu však necháme ladem a přeneseme se do horské osady, která patřila mezi ty nejtajúplnější mapy.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Jednalo se o pouštní osadu v horské oblasti a veleoblíbenou odnož Conquest módu, kdy musí každý tým zabírat území a udržovat je po co nejdelší dobu, čímž se konkurenčnímu týmu odečítají body. Po dosažení nuly tým automaticky prohrává. Mapa byla pro kradmé hrátky jako stvořená. Všudypřítomné průlezy, vykopané chodby a malé bunkry kryly postup vojáků, ale také vytvářely nečekaná setkání třetího druhu, kdy jsme vyběhli zpoza rohu a koukali do hlavně AK47. I počasí nahrávalo skvělé atmosféře. Obloha pomalu nabobtnávala, šeřilo se a čas od času nebe protnul blesk. Denní doba tak nahrávala depresivnější válečné náladě a řezanici, která se v kouři odehrávala. Zde si mnozí oblíbili kouřové granáty, jež v úzkých uličkách dělaly hotový bordel. To si takhle běžíte s pěti spoluhráči, vběhnete do kouře a vyběhnete z něj už sami.

Po značnou část této mapy jsme využívali oblíbenou a značně rychlopalnou pušku F2000 s optikou. Po čase ale přišel čas experimentů a na řadě byl modifikovaný bohatýr MG45 (samozřejmě přizpůsobený pro rychlé přenášení). S takovým miláčkem už to byla jiná káva, i když měl samopal takový rozptyl, že by netrefil ani slona z jednoho metru. Bylo tak potřeba neustále klečet a mířit, vzhledem k počtu polehlých nepřátel se to ale jednoznačně vyplatilo. Po chvíli následovala další změna mapy, která nabízela podstatně perstřejší zážitek. O té vám ale více poví Cvrnda.

 

1 z 2

- +

1.

2.

Martin Cvrček – Poslední mapa, jíž jsem měl tu čest vidět už byla rozlehlejší. Šlo o městskou čtvrť, avšak tentokrát už žádné okolní planiny, opravdu se jednalo o nefalšované město. O samotném boji už toho moc říci nejde, i herní módy nebyly nijak inovativní (klasické Capture the Flag a nakonec ničení dvou kontrolních bodů). Takže už jen na závěr řeknu, že se mi Medal of Honor líbí. Od multiplayerové části jen nesmíte čekat žádné inovace. Hra pořád vypadá jako svižnější a uzavřenější Battlefield: Bad Company 2, během hraní jsem nenarazil na žádný inovativní prvek, ale i tak to byla zábava a už jen věčné hrátky s nožem/sekyrkou se mi vryly do paměti dost hluboko.

Michal Maliarov – Ve výše uvedeném městě se odehrávala zdaleka nejdelší bitva a ačkoliv jsme byli během hraní obšťastněni dvěmi mapami, v zásadě se jednalo o stejnou městskou zástavbu s o něco pozměněnými detaily. Boj ve městě zajisté měl něco do sebe, z větší části se odehrával v ulicích a ti chytřejší si zalezli do oken a cuchali kolemjdoucí dávkou ze samopalu.

 

1 z 2

- +

1.

2.

A závěrečné myšlenky? Medal of Honor nabízí rozhodně svižný multiplayer, který si z větší části bere to nejlepší z druhého počinu tvůrců – Bad Company 2. Jako dlouhodobý hráč zmíněné hry jsem tak nelítostně srovnával a došel k závěru, že MOH směřuje do více casual scény. Je akčnější a rychlejší a nemá takový epický náboj válečného konfliktu na rozlehlých mapách, jak je tomu u Battlefieldu. Každá mapa nabízí malý, frenetický zážitek, který by se však dal přirovnat spíše k potyčkám, než k válce. Tím nemyslím, že by restart válečné série v konkurenci zapadl, to skutečně nikoli. Zda si ho budou muset pořizovat lidé, co již aktivně hrají Bad Company 2, toť už je otázka jiná. Snas alespoň ten singleplayer bude stát za vyzkoušení. A to, že za vyzkoušení stát bude se pro změnu dozvíte z našich singleplayerových dojmů.

PS: Brzy pro vás tyto dojmy aktualizujeme o krátkou reportáž s rozhovory. Zůstaňte proto s námi!