Poznámka na úvod: K původnímu vydání této recenze došlo 18. 6. 2018, tehdy jsme ovšem nedali finální hodnocení, a to z toho důvodu, že ještě nevyšel všechen obsah, který měl být součástí tohoto DLC. K jeho vydání došlo teprve před týdnem, a tak vydáváme doplněnou a kompletní recenzi.
Loňská first-person akce Prey od autorů Dishonored dělala spoustu věcí, měla velké ambice a bez problémů dokázala předčit naše očekávání (naše recenze). Ne všechno bylo perfektní, ale jednalo se o zajímavý žánrový mix, u kterého bylo potřeba přemýšlet nad dalšími kroky a vyhodnotit vaši aktuální situaci. To je něco, co jsem na tomhle projektu obdivoval od samého začátku až do úplného konce. Ten důraz na průzkum, management inventáře, nutnost měnit a kombinovat různé strategie, to je něco, co se mi vážně zamlouvalo.
Trvalo tudíž jenom pár dní od vydání, než jsem splnil všechny achievementy, které hra nabízela. Tím tedy moje hraní tak nějak zdánlivě skončilo. Nezbývalo nic jiného, než čekat na expanzi nebo rovnou případné pokračování, ale to také mohlo přijít bůh ví kdy. Jestli vůbec. Sice to nějakou dobu trvalo, ale nakonec jsem se dočkal a DLC Mooncrash, stejně jako původní hra, předčilo má očekávání a dalo mi více toho, co na Prey tak miluji, i když v trochu jiném obalu, než bych čekal.
Opakování je matka obtížnosti
V roli Petera, pracovníka KASMA Corp., jste posláni do simulace událostí, které se staly na tajné měsíční základně TranStaru, vaší konkurence, jež přestala odpovídat a fungovat krátce po událostech původní hry. Na vás je zjistit, co se vlastně na Měsíci událo. Jak už asi tušíte, měsíční základna Pytheas s vesmírnou stanicí Talos-1 sdílí nepříjemný osud a na typhony narazíte snad na každém kroku. V samotné simulaci ale samozřejmě nehrajeme za Morgan(a) Yu, nýbrž za pět členů posádky základny Pytheas, skrze které se snažíme odhalit, co se vlastně sakra stalo.
Ačkoli se Mooncrash hraje v zásadě stejně jako původní hra, tak zde najdete hned několik herních mechanik, které celý zážitek opravdu drasticky mění. Jednoduše řečeno, do popředí se dostala celkem zajímavě pojatá rogue-lite hratelnost, a příběh a budování universa hry, byť stále přítomné ve stejném duchu jako předtím, se odsunulo na vedlejší kolej. Celý přídavek je totiž založený na stálém opakování, hraní a průzkumu těch stejných lokací znovu a znovu pořád dokola. Nějaký duchaplný příběh, který by měl pro celé Prey zásadní následky, tedy úplně nečekejte.
Ačkoli budete chodit stále do těch samých areálů, tedy čtyř částí základny Pytheas, které mají vždy stejný level design, ne vždy vás čeká úplně ten samý průběh. Prvních několik pokusů se od sebe zase tak moc lišit nebude, ale čím více členů posádky si odemknete (na začátku začínáte pouze s jedním) a čím více s nimi utečete, tím více věcí se začne dít. Budou se objevovat noví nepřátelé, v náhodných částech může být radiace nebo chybět kyslík, támhle hoří, tady je zase plyn, a támhle vůbec není proud. Díky tomu se budete muset velmi rychle a hlavně dobře přizpůsobit, což nemusí být zrovna nic lehkého.
Mooncrash vám rozhodně nic nedaruje a obtížnost se stále zvyšuje i tak, pokud v simulaci prostě jen jste. Jednou za čas se totiž zvýší úroveň korupce simulace, což vyústí v těžší a náročnější nepřátele, kteří se začnou po celé základně objevovat. Pokud se korupce navýší až moc, celá simulace zkolabuje, a to znamená definitivní konec vašeho aktuálního snažení.
Improvise. Mimic. Overcome
Zvyšování korupce a postupně nebezpečnější prostředí není ale všechno, co vám bude stát v cestě k úspěchu. Paradoxně největší obtížnost nastupuje v momentě, kdy se snažíte si všechno co nejvíce ulehčit. Pokud totiž hrajete s jednou postavou, seberete spoustu předmětů na cestě, budete nepřátele ignorovat a utečete tou nejlehčí cestou, vaše druhá nebo jakákoliv další postava nebude mít skoro nic. A to z toho důvodu, protože další odemknuté/živé postavy vlezou do té samé simulace – sebrané předměty zůstanou sebrané, předtím použitá cesta útěku bude nepřístupná, úroveň korupce zůstane stejně vysoká a nepřátelé zůstanou tam, kde byli, jako u té předchozí postavy.
Utéct tak se všemi pěti postavami najednou, což je jeden z těch větších cílů celého přídavku, není rozhodně úplně jednoduché a vyžaduje i nějaké to plánování. Každá z postav má totiž svoje silné a slabé stránky, schopnosti a přednosti. Sekuriťák umí zvedat těžké předměty a díky vysokému zdraví s ním není problém jít proti těžším nepřátelům. Naopak taková inženýrka zase umí provádět opravy například dveří, věží nebo gravitačních šachet, což může být stěžejní pro další postavu, která by se jinak snadno nedostala k jedné z únikových cest. Naopak další jiná postava zase může umět hackovat terminály, což může být podobně rozhodující pro tu následující postavu, která hacknutý terminál využije pro další věci.
Do toho všechno vás tíží zmíněná rostoucí korupce a ten fakt, že budete hrát v té samé simulaci, dokud všechny vaše odemknuté postavy neutečou, neumřou nebo se nerozhodnete simulaci ručně restartovat. Mooncrash tak vyžaduje dobrou znalost celé mapy a dobře vymyšlený plán, abyste se všemi pěti členy utekli.
A aby to nebylo opravdu moc lehké, tak se vývojáři ještě rozhodli pro další dvě mechaniky. Jednak to, že každá střelná zbraň má integritu (čtěte „zdraví”), takže se s každým použitím začne ničit a zasekávat a může k tomu dojít v opravdu těch nejhorších momentech a vyústit ve vaší smrt. A jednak to, že jsou vaše postavy náchylné na různé negativní statusy, jako je třeba krvácení, spáleniny a další zranění, která bez příslušných léků nebo lékárniček nevyléčíte, což může představovat celkem problém, když se například pohybujete mezi nepřáteli, krvácíte a každý sprint nebo skok vám jen a jen uškodí.
Tyto dvě mechaniky lze po boku New Game+ a módů Story a Survival najít i v základní kampani díky updatu zdarma.
Naštěstí je zde ale několik věcí, které vám naopak v tomto obtížném přídavku vypomůžou. Protože se jedná o rogue-lite režim (případně rogue-like-like, chcete-li), smrt není úplně permanentním smazáním veškerého postupu. Za spoustu akcí, jako je nalezení těl posádky, zabíjení nepřátel, nacházení speciálních předmětů nebo útěk, získáváte tzv. Sim body. Ty můžete před spuštěním simulace proměnit za řadu předmětů, se kterými vaše aktuální postava začne. Může to být kvalitní zbraň a náboje k ní, vylepšení v podobě chipsetů nebo různé granáty, mobilní věže a další užitečné věci.
Samozřejmě kupování spousty předmětů není zrovna levná záležitost a může se stát, že s tím vším v polovině hraní nějakým blbým způsobem umřete a máte po srandě. Koupit přitom nemůžete hned všechno, musíte nejdřív najít pro daný předmět fabrikační plány, což vyžaduje prozkoumávání, kvůli kterému se ne vždy může útěk povést. Berte tedy hlavně na vědomí, že Mooncrash je vesměs navržen tak, že jej bez několika hraní stále dokola prostě dohrát nejde.
Pokud ale budete průzkumu věnovat dostatečné množství času, tak postupně nasbíráte dostatek plánků ke koupi i těch lepších nebo užitečnějších předmětů a poté už nemusí být dohrání přídavku zase tak obtížné. Do té doby ale nečekejte procházku růžovým sadem.
V jiných ohledech ale moc novinek nečekejte. Jde o zajímavý doplněk, který vydrží v průměru tak na zhruba 10 až 15 hodin a v zásadě dává první Prey do trochu jiných kulis. Sice potkáte dva nové typy nepřátel, po ruce máte dva nové typy granátů a nějakou tu novou dovednost navíc, ale to je víceméně všechno. Tenhle rogue-lite experiment určitě není pro každého, a pokud hledáte více toho původního Prey – přesně v té samé podobě – tak tady to bohužel tak úplně nenajdete.
To ale samozřejmě není špatně, a pokud chcete Prey okusit naopak s trochu jinou náplní, ale stejným obalem, je Mooncrash rozhodně zajímavou investicí, která dokáže pobavit, zaměstnat a hlavně vás vyzve na jednu velmi nepoddajnou cestu na Měsíc. Za 20€ jde ale přeci jenom o trochu dražší přídavek, který v zásadě spoléhá na to, že budete ten „kousek” obsahu hrát stále dokola. Je to kolem tohoto principu navrženo, a je to navrženo dobře, ale to, nakolik vás to bude bavit, je opravdu velmi individuální a záleží na tom, jak moc se vám vlastně zamlouvá hratelnost Prey jako takového. Tady zkrátka budete často střílet a bojovat, na čtení spousty e-mailů, řešení hádanek a především pomalého postupu vás opravdu neužije.
Konec roku Bethesdě vážně nepřál aneb zapomeňte na Typhon Hunter
Trvalo to sice jenom půl roku, ale přídavek Mooncrash pro Prey je konečně zcela kompletní. Na tu bez debaty důležitější část došlo už dávno; všechen ten text nad tímto už koneckonců na Zingu visí nějaký ten pátek. Součástí onoho DLC ovšem je/byl/měl být i multiplayerový mód Typhon Hunter, jenž měl vyjít už koncem letošního léta. I vzhledem k téměř půlročnímu odkladu jsem tedy měl nemalá očekávání od prophuntu v podání Arkane Studios – vývojářů, kteří mají na svědomí jedny z mých nejoblíbenějších singleplayerových her posledních let. Ti se v tomto případě pustili do multiplayeru. A výsledek? Radši zase ten singleplayer…
Co jiného na to říct. V první řadě je nutno podotknout, že Typhon Hunter je do jisté míry zábavný přídavek, byť jen na pár hodin. To je ovšem způsobeno faktem, že ta idea, ten základ prophuntu jako takového prostě zábavný je. A že základ je to jediné, čeho se tu dočkáte. Jeden hráč v roli Morgana Yu má za cíl najít a zabít pět hráči ovládaných mimiců, kteří se naopak musí skrývat jako nejrůznější předměty na třech dostupných a vcelku malých mapách. Morgan má v rukou hasák, může najít pistoli a po určitém čase najít i psychoscope, jež mu dočasně dovolí vidět, kde se mimicové skrývají. Ti naopak mají možnost na Morgana skočit, pokud se kolem nich několik vteřin ochomýtá a jsou “převlečení”, čímž ho na deset vteřin vyřadí ze hry a mají možnost se přeskupit. Což je důležité především z toho důvodu, že se jako mimic nemůžete skrývat za nějaký předmět nekonečně dlouho. S každou vteřinou vám ubývá energie, kterou si lze obnovit sebráním jakési energentické koule, proto se nelze skrývat v nějakém rohu bůh ví kde, kam Morgan ani nemůže. Bohužel se ani jednoduše nelze skrývat přímo pod jeho nosem, protože nejen, že má Morganův hasák vcelku velký dosah, ale ani pro jeho neutuchající máchání neexistují žádné nevýhody. Žádná smrt, snížení zdraví nebo ani vyčerpání staminy ve hře není, a tak může hráč ovládající Morgana v podstatě chodit z rohu do roku a neustále máchat hasákem, dokud na nějakého mimica nenarazí.
Á… to je vlastně všechno. Vážně. Nic víc v Typhon Hunteru nenajdete. Žádný progres, žádné levely, nic si neodemykáte, nic se vlastně ani nemusíte učit. Prostě přijdete, odehrajete zhruba pětiminutový zápas a už jste viděli první poslední, co vás v Typhon Hunteru čeká. Možná se stejně jako já ptáte, jak mohl vývoj něčeho takového trvat půl roku. Odpověď? S největší pravděpodobností za to může změna enginu. Typhon Hunter totiž na rozdíl od původní hry nebo Mooncrashe neběží na CryEnginu, ale Unreal Enginu. Co přesně k tomu vývojáře v Arkane Studios vedlo opravdu netuším, možná bylo prostě jednodušší vytvořit systémy pro multiplayer a VR právě v Unrealu. Tak či onak je ale výsledkem něco, co se snaží vypadat a chovat jako Prey, ale ve finále působí jako levná čínská napodobenina. Efekty nejsou stejné, grafický styl není stejný, fyzika je v podstatě nefunkční a předměty nemají pomalu žádnou váhu a zasekávají se, kde jen to jde. Přechod na Unreal Engine jenom pro vytvoření prophuntu o šesti hráčích a tří krátkých VR misí je vážně jedna z těch nejméně pochopitelných věcí, které jsem letos viděl. Bohužel se technická stránka nezasekla ve středověku jenom v rámci grafiky nebo fyziky, ale také co se týče nastavení. Nelze si přenastavit ovládání, nastavení grafiky se omezuje vlastně jenom na rozlišení, přednastavené presety a vertikální synchronizaci, ve hře je zapnutý permanentní hlasový chat bez možnosti ho vypnout nebo nastavit alespoň na push-to-talk. Tohle všechno a další věci dělají z Typhon Hunteru projekt, jenž vypadá, že se mu reálně věnoval snad jenom jeden člověk týden před vydáním.
A tohle je něco, co se mi píše opravdu těžko. Hlavně protože původní Prey je vynikající hrou a Mooncrash jedním z nejlepších letošních DLC. Ale Typhon Hunter je prostě v nejlepším případě jakž takž funkční balast, který nikomu za ten čas moc nestojí, a jehož nejlepší součástí jsou nejspíše ty VR mise, jež si stejně zahraje jen malé procento hráčů. Kromě právě multiplayerového prophuntu, který bude dostupný ve VR začátkem příštího roku, jsou zde tři krátké VR mise, jež po vás vyžadují vyřešení nějaké hádanky. Osobně jsem je nehrál, a to z toho důvodu, že VR nemám, ale z toho, co jsem viděl a slyšel, jde o vcelku pěkný bonus navíc. Klíčovým slovem je ovšem bonus.
Suma sumárum, ve finále to všechno znamená, že za pořížení DLC pro Prey dostanete tři věci, které se od sebe liší tak moc, jak je to jenom možné. Na jednu stranu tu máte Mooncrash jako takový – singleplayerový rouge-lite, který umí jen a pouze příjemně potěšit. Na druhé straně tu máte multiplayerový Typhon Hunter, jenž je naopak tak na kost ožraný, že je to až fascinující. Uprostřed pak sedí TranStar VR jako bonus navíc. Pokud tedy nad koupí tohoto přídavku přemýšlíte, dělejte, jako že jeho součástí Typhon Hunter vůbec není, a bude vám líp.
Hodnocení Mooncrashe: 8/10
Hodnocení Typhon Hunteru: 3/10
Trochu offtopic ale konečně vyšlo gameplay video ze hry Beyond Good & Evil 2. https://youtu.be/Y2229DmJLIY
Hrozně rád bych si to zahrál a na PS Storu je to dokonce v akci ve vánočním bundlu. Ale jsem totální dement co neumí anglicky, beztak bych nepobral o co tam jde a měl bych z toho jenom střílečku.
Základní hra má fanouškovskou CZ
Bez příběhu se do toho pořádně neponoříš. A hromada příběhu se ti poodkrývá čtením mailů, vzkazů a posloucháním různého materiálu, co najdeš na palubě lodi. Já teda musím říct, že diky tomu všemu to pro mě byla hra loškého roku. Ale chápu, že bez jazyka, to bude pro tebe pouze střílečka