Recenze: Need for Speed Heat

Největší či lépe řečeno nejdelší závodní série historie letos slaví kulaté čtvrtstoletí, přičemž toto jubileum připomíná už čtyřiadvacátou řadovou hrou Need for Speed Heat. Jen po dvou letech od posledního Need for Speed Payback (naše recenze 5/10) EA přichází s dalším, od solidních rivalů vlastně již třetím pokusem o návrat řady na výsluní arkádových závodů, kde se nejdéle vyhřívala již před patnácti lety. Výrobu nové hry v EA opět zadali svým dvorním specialistům na sérii Need for Speed (NFS), švédskému studiu Ghost Games.

Ghost Games s hlavním sídlem v Göteborgu (a s pobočkami v Bukurešti a v Guildfordu) přitom nejsou žádní nazdárkové, protože se tito vývojáři rekrutují z dalších závodních studií Criterion a Playground Games, takže velká část duchů dříve pracovala na sériích Burnout a Forza Horizon. Ghost Games se v řadě NFS angažují osmým rokem, když jejich prvním příspěvkem byly Need for Speed Rivals, což je dodnes jejich nejlépe hodnocená hra. Heat je tak jejich čtvrtým titulem NFS, přičemž se pro něj tvůrci inspirovali u Need for Speed: Most Wanted, ale hlavně u Need for Speed: Underground z roku 2003.

 

• Platforma: PC, PS4 (recenzováno), X1
• Datum vydání: 8. listopadu 2019
• Výrobce: Ghost Games (Švédsko)
• Žánr: arkádové závody
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ano (16 hráčů)
• Dat ke stažení: 27 GB (PS4)
• Herní doba: 10-15 hodin (hlavní linka)
• Cena: od 1549,-

 

Underground byl totiž pro NFS jedním z přelomových a velmi úspěšných dílů (má přes 15 milionů prodaných kopií), když do série poprvé přinesl rozlehlou mapu nočního města Olympic City, vymodelovaného podle různých distriktů Los Angeles, New Yorku a San Franciska. Underground také prvně uvedl příběhovou kariéru a velice rozsáhlé úpravy a tuning vozidel.

 

 

Právě na tyto chválené prvky chce Heat navázat novým vydáním, které by k tomu mělo nabídnout technickou a herní kvalitu na úrovni doby. Dopomoci k tomu má ve studiu Ghost již široce zažitý a univerzální Frostbite 3 engine od sousedních EA Dice ze Stockholmu, který ostatně EA rozsáhle nasazují na různé žánry, od battlefieldů přes FIFy, přičemž samotná NFS na něm běhá od roku 2015. Dobrou přizpůsobitelnost enginu dokazuje už jen to, že jsou na něm vyrobené i poslední naštvané kytičky Plants vs. Zombies: Battle for Neighborville, jež zrecenzujeme ve čtvrtek.

 

Virtuální Florida

Pro svůj nový svět ale hledali autoři inspiraci trochu jinde než u zmíněných amerických metropolí. Zdejší město Palm City a jeho okolí je volně vymodelováno podle Miami a různých dalších oblastí ze států Florida a Georgie. Např. závodní ovál Palm City Raceway je postaven podle skutečné Daytony, kosmické centrum Cape Castille je herní Cape Canaveral (všimněte si na rampě připraveného Saturnu V z programu Apollo!) a takových příkladů by se našlo více.

Pokud máte starší díly projeté skrz na skrz, tak si možná všimnete i několika lokací, jež schválně připomínají ikonická místa z historie NFS. Např. Frontera Hills jsou vymodelované podle Rockportu z prvního Need for Speed: Most Wanted. Distrikt Fort Callahan s opuštěnou věznicí je zase pojmenován po hlavním záporákovi Most Wanted, Clarenci Callahanovi. Přitom Palm City není v NFS zas tak nový pojem, protože v Need for Speed: Hot Pursuit 2 už existuje ostrovní trať stejného jména.

 

 

Menší svět

Palm City je kupodivu podstatně menší mapou než Fortune Valley inspirované státem Nevada z minulého Paybacku, kde má kolem 220 km², takže Palmové město má zhruba podobnou velikost jako Ventura Bay z předminulého NFS, což znamená nějakých 100 km². Na jednu stranu známe daleko rozlehlejší závodní světy, ale na tu druhou není Palm City tak prázdné jako Fortune Valley a místo větší rozlohy je plocha vyplněna 100 km dalších silnic. Obecně je hustota vozovek daleko větší než u Paybacku, což je z jednoho dobrého důvodu: jelikož je zdejší policie hodně agresivní, potřebujete více křižovatek, abyste ji dokázali setřást.

Tvůrci si spočítali, že v Paybacku narazíte na křižovatku průměrně co 60 vteřin a tak silnice v nové hře propojili mnohem hustěji, takže zde minete křížení co 20 vteřin. Obrazně řečeno je síť komunikací v Palm City a jeho okolí stejná, jako ve městě Silver Rock City z Paybacku. Mapa je rozdělená do 18 distriktů, ale podobně jako v minulé hře v ní moc života nenajdete. Kromě cílové rovinky závodů je takřka prostá lidí a i okolní provoz s licencovanými auty je hodně řídký. O alespoň nějaké vzrušení se při jízdě stará různorodé počasí (sluníčko, mlha, déšť) a různá denní doba od úsvitu do tmy, nicméně zdaleka nejvíce se jezdí za deště, jenž ovšem nemá na jízdní vlastnosti vůbec žádný vliv.

Prázdnotu zdejšího světa jen podtrhují semafory, na nichž ze všech směrů (!) svítí neustále jen červená, provoz si toho samozřejmě nevšímá, přitom v Paybacku jsou semafory normálně funkční. A při dešti vozům ani nefungují stěrače. Jsou to sice jen drobné detaily, ale asi dobře ilustrují péči, jakou tvůrci svému hernímu světu dopřáli. Moc se nepředřeli, do jedné mapy vložili, co našli v minulých dílech a zkombinovali to s Burnoutem Paradise, s kterým má velká část vývojářů osobní zkušenosti.

 

 

Proto projetím jedné z 28 čerpacích stanic opravíte vaše auto od malých škrábanců (dál vizuální poškození nejde) a doplníte mu „život”, který se nárazy vyčerpává. Proto zde proskakujete 85 billboardy a proto start každého závodu najdete v podobě cedule přímo na silnici či na křižovatce. Kde jsme to jen viděli… Po Palm City se ještě ukrývá 100 plastik pelikánů a 130 nápisů a kreseb (sesbírané si můžete vtipně nalepit na vaše vozy), to abyste mimo závodění měli co objevovat a sbírat. Není to originální, ale je to nutné, protože NFS tradičně nezapomněla ani na příběhovou kampaň, jež naštěstí není zdaleka tak trapná a kýčovitá jako minule, nicméně je docela krátká.

 

Jezdec bez jména

Jako nový a neznámý jezdec, navíc bez vlastního auta, přijíždíte do Palm City zúčastnit se festivalu pouličního závodění SpeedHunters Showdown (tato akce se jmenuje podle motoristického webu vlastněného EA). Nejdříve si vyberete jednu z 12 nesympatických postav a nakoupíte svůj první vůz od šikovného mechanika Lucase Rivery, který se později stane spolu se svojí sestrou a závodnicí Anou vaším dobrým kamarádem a členem týmu. Musím říci, že jsou oba krapet sympatičtější než celé kvarteto pomocníků z minulého Paybacku, i když ta zdejší tepláková móda…

A zatímco ve dne je festival SpeedHunters legální a závodíte na uzavřených tratích bez provozu, v noci si festival žije vlastním životem skrze nelegální podniky, které se již odehrávají za provozu a hlavně za větší asistence v sérii snad té nejagresivnější (a nejotravnější) policie, jaká tu kdy byla. Frank Mercer, jako šéf speciální dopravní jednotky High-Speed Task Force, je naprosto posedlý stíháním nelegálních závodníků a nebojí se přitom jít až za hranice zákona. Má k sobě ještě dva důstojníky, z nichž je jeden relativně důstojný a ten druhý ještě větší rapl než Mercer samotný. Asi nemusím říkat, že se jim to ke konci hry všechno vrátí.

 

 

Je obrovská škoda, že tu opět nelze ani sólo ani v multiplayeru (sejít se může až 16 hráčů, což je dvakrát tolik než minule) hrát za policii. Jak rád bych se přitom do kůže Mercera a jeho party převlékl, protože vaši namyšlení a namachrovaní konkurenti by zasloužili pořádně nakopat zadky i krapet drsnějším způsobem, než jen tím, že je v příštím závodě necháte daleko za sebou. Obtížnosti časů umělých soupeřů (a bodového limitu v driftech) jsou tu jen tři, přičemž až ta nejvyšší je nějakou výzvou, pročež pokud nenabouráte, tak na ty první dvě nemáte se zbytkem velmi slabého pole prakticky žádné potíže.

Může za to podivné chování jezdců před vámi, kteří vám, když se vybouráte, nejdříve ujedou, že je skoro ani nevidíte, aby velmi často v posledním kole či ke konci závodu na délku (typicky úderem 80 % odjeté vzdálenosti) najednou prudce zpomalili. Kolikrát jsem se vyboural, zbytek pole mi ujel klidně o více než kilometr, ale stejně jsem je pár set metrů před cílem dojel a ještě skončil na bedně. Tato umělá berlička, asi ve jménu nižší obtížnosti, mi přijde jako dobrý úlet a podobný švindl dokáže takový závod znechutit, protože pak nemáte pocit, že jste si dobrý výsledek sami zasloužili.

Maximem je tady totiž jen slabých 8 jezdců v závodě, když se ale často jezdí ještě v nižším počtu. To je stejně nicotné startovní pole, jako má minulý Payback, takže pokud pojedete v rámci možností čistě, kromě jednoho, dvou jezdců všem ostatním obecně ujedete o parník, takže i zdejší vesměs krátké jízdy tím ztrácí tempo a adrenalin. Pro porovnání, více než rok stará Forza Horizon 4 má na trati závodníků 12. Adrenalinu si ovšem užijete až až, když vás při nočních jízdách začnou nahánět poldové. Hra velmi chytře s každým nočním závodem stále zvyšuje vaši hledanost (proto se tento díl jmenuje Heat), která může vystoupat až do 5. stupně, kdy po vás jde skoro celý sbor.

 

 

Policie číhá nejen při ostrých jízdách, ale hlavně mimo ně, přičemž se hodí jednak ukazatel jejich polohy na minimapě a jednak bezpečné úkryty v podobě domů a garáží, v nichž se před dotírajícím zákonem-nezákonem schováte úplně stejně jako v řadě Grand Theft Auto. Vždy máte svobodně na výběr, jestli to po jednom závodě raději zabalíte a spokojíte s menší výší odměny, nebo půjdete do rizika, prémie si s dalšími podniky znásobíte, ale pokud vás chytnou, skoro o všechno přijdete.

 

Prachy, nebo pověst?

Jakkoli ve dne i v noci jezdíte ty samé druhy závodů, už se liší ta zmíněná odměna, kterou za dobré umístění dostanete. Zatímco ve dne vyděláváte peníze, v noci si zase za bodíky reputace vylepšujete svoji řidičskou úroveň. Peníze potřebujete na nákup dostupných vozů, lepších dílů či na nový ohoz pro vašeho avatara, zatímco za reputaci se vám zase odemyká jakýkoli obsah hry, tedy nejen závody, ale i nové automobily, jichž tu najdete v základní hře 127, a lepší součástky. Maximální úroveň reputace je nyní 50. stupínek, ale k finální misi se projezdíte daleko dříve, kolem 30. levelu.

Takže den a noc jsou zde spojené nádoby a ani jednu dobu nesmíte zanedbávat. Hra totiž změnu denní doby neprovádí v pravidelných intervalech automaticky, jak je jinde obvyklé, nýbrž si mezi dnem a nocí v Palm City můžete kdykoli sami svobodně přepínat, což považuji za jasně nejfajnovější funkci celé hry. Když pak do neonového města ještě zaprší, zdejší výrazně barevná až přepálená grafika dosáhne svého vrcholu, zatímco ve dne, kdy hra se světelnými efekty více šetří, už okolí nevypadá moc vábně a z Heatu je rázem, alespoň na standardní PS4, obrazově obyčejná hra.

 

 

O takřka mrtvém prostředí jsem mluvil na začátku, tak ještě doplním, že tu nenajdete pohled z interiérů a kupř. po vyjetí z louže či na trávu nemusíte hledat žádné stopy. Dohlednost je ovšem solidní, pocit z rychlosti taktéž, nevšiml jsem si žádného doskakování objektů a potěší příkladná zničitelnost takřka všeho ve vašem blízkém okolí. Kromě některých plotů a zídek se všechno ostatní, od patníků přes svodidla a lampy až po velké stromy či celé autobusové čekárny, ochotně bortí a i když vás to mírně zbrzdí, destrukce prostředí vypadá moc pěkně.

A tak mi nevadilo, že vás nezastaví ani několikametrový kmen obří palmy, jenž se okamžitě roztříští na malé třísky a po stránce vzhledu i jízdy se autu vůbec nic nestane. Až na ty drobné škrábance na boku, které máte z třístovkového čelíčka do zdi – na ty máte čerpačky, u kterých mě mrzí, že po zdemolování výdejních stojanů nevybuchnou. To už mě více iritovaly branky kolem vesmírného areálu na Cape Castille, jež v jednom kole rozmlátíte na dráty, ale v dalším jsou znovu postavené…

Musím ale potvrdit, že přes tu záplavu výrazných barviček je v noci často velmi složité sondovat cestu před vámi, protože ty použité neonové vodící linky kolem silnice působí spíše kontraproduktivně. Když pak z takového důvodu minete průjezdní bod, hra vám to dá vědět pouze nepřibývajícími procenty či koly, takže si toho ani nemusíte všimnout. Než tedy dojedete do cíle a zjistíte, že jste poslední, i když jste dojeli první. Jednoduché snímání momentek, jež můžete i sdílet, sice nechybí (pravý foto režim to ale není), nicméně opakovačky bohužel ano.

 

 

Vytažené z minulosti

Pojetí závodů je prakticky obšlehnuto z minulých dílů NFS, takže zde na tradiční arkádové notě jezdíte jak závody na kola, tak i na průjezdní body z jednoho místa do druhého, časovky a drifty na silnici i mimo ni, a to všechno rozdělené do hlavních příběhových a vedlejších misí, jež se s vaší přibývající reputací postupně odemykají pro den i noc . A kromě toho sběratelského poježdění se ještě můžete věnovat létání na 40 skokáncích, honěním rychlosti ve 45 rychlostních pastech či smykováním na body v jedné ze 35 zón. To jsou mimochodem stejné vedlejšáky jako v nedávném Paybacku, takže tvůrci nepřišli s žádným novým nápadem, který jsme již někdy v minulosti neviděli. Inovace? Nula.

Již při spuštění si volíte, jestli budete hrát sami offline, nebo se připojíte do online hry, v níž potkáte dalších 15 jezdců, případně je možné vytvořit vlastní partu o polovičním počtu a jezdit pospolu třeba proti druhému obdobnému týmu. Rozdělená obrazovka samozřejmě neexistuje. Když se nebudete zdržovat, dokončíte příběhovou část s docela pohlednými střihovými scénami již kolem 10. hodiny hraní. Já jsem se věnoval části vedlejších jízd, moc jsem toho nenasbíral a nenaskákal, a do finálové mise jsem se dostal už za nějakých 17 hodin.

Předpokládám, že vyzobáváním všeho na 100 % si hraní protáhnete k nějakým 25 hodinkám, ale i tak je Heat z poslední doby v sérii jasně nejkratší hrou. Minulý Payback obsahuje mnohem více podniků, když jsem ho s podobným průběhem hraní dokončil skoro za 30 a předminulý díl za 25 hodin. Možná to je tím, že po drtivé kritice mikrotransakčních bedýnek a kartičkové loterie v Paybacku si v EA již nic podobného letos nelajsli a tak jsem se tím nemusel vůbec zabývat. A drtivou většinu jízd jsem nemusel opakovat.

 

 

Poladím si káru

Naprosté absolutorium si ale Heat zaslouží za extrémně propracovaný a široký vizuální i výkonový tuning, který je o třídu promakanější než ladění vozů v minulém díle. A není to jen těmi vypuštěnými kartami. S vaší nabývající reputací do garáží přibývají nové vozy a nové součástky, které se velmi intuitivně věší na vaše auťáky. Tuning jde dokonce do takových drobností, jakou je podrobné ladění zvuku výfuku pomocí několika stupnic, nikoli jen výběrem nějaké zvučky.

A hračičkové při jízdě ocení možnost zhasnutí a nastartování motoru. Jízdní vlastnosti autíček jsou samozřejmě totálně arkádové, zcela smyšlené a podobné předchůdci, ovšem díky mnoha veličinám tuningu si projev každého svého vozu můžete velmi široce přizpůsobit. V GRIDu (naše recenze 6/10) mi ale přišlo řízení stále přesnější a pohodlnější.

Ještě zbývá pochválit velmi solidní a jasné zvuky motorů, zatímco hudební složku okamžitě vypínám, protože ani zde mne nijak neoslovila. V EA si licencovali 58 skladeb různých žánrů a dalšími 20 písněmi přispěl brazilský skladatel Pedro Bromfman, pro něhož je Heat po Maxi Paynovi 3 teprve druhou herní prací, když se jinak věnuje filmové a seriálové hudbě (např. novodobý RoboCop a seriál Narcos).

 

 

Ještě připomínám drobnost, že Heat nepodporuje volanty a jeho plná verze je součástí předplatného EA Access Premium za 225,- měsíčně (s levnějším předplatným EA/Origin Access máte desetihodinové demo). A když si do mobilu stáhnete bezplatnou aplikaci NFS Heat Studio, můžete si v ní upravovat všechny vozy a do hry si pak své výtvory přetáhnout a použít.

Ani letos ve stáji NFS nevidím velký důvod k nějaké větší oslavě kulatin. Nový Heat je sice o něco lepší hrou než minulý Payback, ale v celé své historii se zapíše jen někam k lepšímu středu. Sice vtipně kombinuje denní a noční stranu závodů s příběhem vyšperkovaným policejní zvůlí, ale oproti svým předchůdcům kromě toho nenabízí vůbec nic nového a spíše je vykrádá, než by sérii NFS někam posouval. Přiznám se, že jsem se tady při závodech někdy až nudil, protože zejména za tmy se výrazně barevné exteriéry brzo ojezdí, oči unaví a mozek velmi podobnými závody otupí.

Parádní disciplínou Heatu tak není bohužel jízda samotná, jak bych očekával (naprosto shodné pojetí závodů jsme viděli již mnohokráte), nýbrž vtipné svobodné střídání denní doby dle nálady a potřeb, stejně jako propracovaný tuning, jehož řadím k těm nejlepším celé série. Po Paybacku je letošní díl sice viditelné zlepšení, ale ty časy, kdy každý nový NFS stanovil nová měřítka v žánru závodních arkád, ty jsou již nadobro fuč.

 

---

 

Need for Speed Heat vyšel na PC, PS4 a X1. Všechny verze si zakoupíte na Xzone v cenách od 1549,-. Na všech platformách obdržíte do hry zdarma nový vůz Mitsubishi Lancer Evo X 2008:

 

 

---

 

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.