Recenze Phoenix Point

Začněme od základů, ačkoliv většina z vás je nejspíš už zná. Za touto hrou stojí autor původní hry Ufo: Enemy Unknown, známou také jako X-COM: Enemy Unknown. Julian Gollop ji vytvořil v roce 1994 ve spolupráci s jeho bratrem. V průběhu let se tato série dočkala mnoha pokračování od něj, ale také od českého studia Altar nebo od amerických Firaxis, jejichž nedávné remaky jsou obzvláště uznávané a kromě jiného skvěle vyřešily stylizovanou grafiku hry i ovládání na konzolích.

Julian sám je původem angličan, ale momentálně vede malé indie studio v bulharské Sofii. Tam začal v roce 2016 v týmu osmi lidí tvořit „duchovního nástupce“ série XCOM, který si paradoxně vypůjčil plno dílčích aspektů od Firaxis předělávek. Hra získala velkou pozornost fanoušků i médií a následně ji zúročila během crowfundigové kampaně, díky které se studio rozrostlo o desítky lidí a projektu se náležitě nafoukly ambice – i doba vývoje. Kontroverzní reputaci hry příliš neprospělo ani oznámení roční exkluzivity pro Epic Game Store. Nyní je ale hra tady a jakožto veterán její finální bitvy vám mohu prozradit, jak moc se povedla.

Je to prostě XCOM

Od prvního do posledního momentu ve hře jsem měl pocit, že hraji třetí hru ze série XCOM od Firaxis. Takhle napsané to sice zní hrozně, ale ve skutečnosti jsou obě „moderní“ XCOM hry naprosto špičkové, takže dostat nášup „toho samého“ není zas tak na škodu. XCOM: Enemy Within z roku 2013 mne neskutečně účinným způsobem na týden připravil o spánek i veškerou myšlenkovou kapacitu, jelikož jsem nad hrou a jejími několika strategickými i příběhovými rovinami přemýšlel, kudy jsem chodil. A po nocích jsem nebyl schopen přestat hrát – ještě jeden tah, ještě jedna bitva, ještě jedna technologie, ještě jedna pitva… fanoušci to dobře vědí. Na druhý díl, XCOM z roku 2016, jsem už byl připravený, vzal jsem si dovolenou a užil jsem si ho jako málokterou herní seanci.

 

1 z 6

- +

Od Phoenix Pointu jsem ale rozhodně nečekal, že bude této dvojici her tak podobný – a to nejen vzhledem nebo ovládáním, ale také svým dopadem na můj volný čas a soustředění. Z ukázek během vývoje jsem měl pocit, že půjde o mnohem složitější, vyloženě hardcore strategickou hru, kde bude mnohem větší důraz na masochistickou hloubku herních mechanik než na zábavu či příběh. Nemohl jsem se ale mýlit více. Hra je na tom po stránce komplexity prakticky stejně jako oba nedávné XCOMy, takže se do ní poměrně snadno dostanete a nikdy vám nepřeroste přes hlavu, ačkoliv první krůčky by mohly být pro úplného začátečníka poněkud složitější – od toho jsou tu ale volitelné obtížnosti. A tím nejlepším překvapením byl pro mne příběh.

Strhující nelineární příběh

Pokud je na hře někde poznat, že ji má na svědomí nové a relativně malé studio, pak jsou to příběhové sekvence. Jde vlastně jen o statické artworky s hlasem vypravěče. Jenže jich je obrovské množství a vyprávějí opravdu vynikající příběh, který si rychle získá plnou pozornost všech fanoušků hardcore sci-fi a obzvláště lovecraftovských hororů o „neuchopitelné kosmické hrůze“, která je zde zpracovaná snad nejlépe od dob Dead Space. Hra vlastně rozplétá několik souvisejících příběhových linií – od smutného stavu dystopické společnosti blízké budoucnosti, přes děsivé incidenty vynoření se mimozemských monster a zdánlivě beznadějnou nevyrovnanou válku až po odhalování desítky let staré tajemné historie vládní organizace Phoenix Project, silně připomínající Akta X.

 

1 z 6

- +

Začínáte jako velitel malé buňky Phoenix Projektu, která se snaží rozchodit pozůstatky staré základny organizace, zatímco povrch celé planety rychle zaplavují rychle mutující a měnící se mimozemská monstra. Nejen že vás čekají zoufalé boje s nevypočitatelným neznámem, ale zbytky lidí se rozpadnou do tří dalších organizací, které se díky svým radikálně odlišným ideálům rychle dostanou do narůstajícího konfliktu jak s vámi, tak mezi sebou. Budete se tedy muset kromě jiného rozhodnout, zda se přikloníte k filozofii „spálené země“ militantní frakce „New Jericho“, utopistickým ideálům přepolitizované, ale technicky nejvyspělejší frakce „Synedrion“ nebo necháte svoje vojáky geneticky šlechtit pod vedením záhadného kultu „Disciples of Anu“. Kromě jiného tak rozhodnete o jednom z radikálně odlišných konců hry, takže je velká šance, že budete potom chtít zkusit hrát znovu, za ty ostatní strany.

Rozdíly a podobnosti

Podobně jako ostatní hry ze série, také zde musíte žonglovat s několika úrovněmi strategie a taktiky. Tou nejvyšší je globální světová mapa, kde se rozhodujete, jaké části planety prozkoumat (zdrojů je vždy málo) a bránit. K tomu náleží také diplomacie a náročné balancování vašeho vztahu s trojicí znepřátelených frakcí, jejichž zdroje, technologie a spojenectví se snažíte co nejvíce vytěžit, dokud to jde. O úroveň níže je starání se o stavbu a vylepšování vaší základny, včetně výrobního procesu zbraní či náborového procesu nových vojáků. Nejvíce času ale strávíte přímo na bojišti, kde výsadek několika vámi vybraných, vycvičených a vybavených vojáků tahovými souboji musí vyčistit danou lokaci od mimozemských i případných lidských hrozeb. Pokud jste nějaké XCOM hry za ty roky hráli, budete tu jako doma. Pokud ne, nebojte se, po relativně náročnějších prvních hodinách do toho snadno proniknete (angličtina je samozřejmě nezbytná).

 

1 z 6

- +

Oproti nedávným XCOM hrám největší rozdíl spočívá ve způsobu, jakým bojujete. Když se rozhodnete vystřelit na protivníka, není zde ona neslavná náhodná šance se netrefit, která zplodila mimo jiné ono legendární meme, kde voják XCOMu opírá samopal o čelo protivníka a hra hlásí 65% šanci zásahu. Naopak, nejen že zde náhodné netrefení nehrozí, ale můžete jej řešit ještě precizněji pomocí ručního zamíření z vlastního pohledu (zbytek hry vidíte izometrickou kamerou shora). Podobně jako v novějších dílech Fallout série zde pak můžete vybírat konkrétní končetinu nebo vybavení protivníka, do kterého chcete vystřelit. Vaše šance netrefit je pak vyhraněna pouze fyzickými okolnostmi, jako je pohyb protivníka, překážky v dráze kulky nebo případná vzdálenost a dostřel. Monstra se během hry také učí jak na vás, takže pokud třeba ustřelujete končetiny, postupnou evolucí si na nich vypěstují extra brnění. A vynikající fyzika se stará o parádní bourání budov či prostřelování zdí. Hra obsahuje další inovativní prvky, jako ovladatelná vozidla na bojišti nebo dynamickou interakci mezi frakcemi na světové mapě, ale nic z toho není tak zásadní pro zážitek z hraní, jako výše zmíněný bojový systém.

Technický stav a vybalancování hry

Celá řada recenzentů a obzvláště všemožných youtube influencerů hru po vydání strhala za její špatný technický stav a nevybalancovanou obtížnost. Na tomhle místě bych rád připomněl známý fakt, že na youtube mají mnohem vyšší sledovanost rozčílené kritické výlevy než pochvalná nebo celkově „klidná“ videa, což celá řada tvůrců obsahu velmi citelně úročí pomocí co nejvíce skandálních výkřiků v názvech i obsahu videí. Pokud jsou to zároveň známí odpůrci Epic Games Store, pak bych jejich hodnocení opravdu nepřikládal velký význam.

Skoro se to bojím napsat, ale já jsem za celých 20 hodin mého prvního průchodu kampaní nezaznamenal žádný technický problém. Je to už podruhé v krátké době (minulý případ byl RDR2), co řada hráčů hlásí velmi špatný technický stav hry, ale já jsem s ní neměl jediný problém. Tak nevím jestli je to prostě dobře odladěnou PC sestavou (ok, je to „oficiální, licencovaná“ sestava a není vůbec špatná, ale vím zcela jistě, že mnoho hráčů má ještě mnohem výkonnější sestavy) nebo mám zkrátka takové štěstí, ale taková je prostě realita: hru jsem dohrál bez technických komplikací. Snad jediné, co stojí za zmínku, je relativně delší čekání na tah AI ve velkých bitvách na konci – normálně AI reaguje okamžitě, tam bylo pár vteřin vidět, že kalkuluje.

Pokud jde o balancování po herní stránce, na které se v době vydání hry také snesla tuna kritiky – opět jsem nezaznamenal nic vyloženě rozbitého. Naopak, přijde mi třeba zcela v pořádku, když náhodné spawnování předmětů i nepřátel způsobuje, že prakticky nikdy nemůžete zachránit všechny civilisty nebo zásoby na mapě. Přijde mi to realistické a vždycky jsem to dokázal alespoň minimalizovat náležitě taktickým řešením situace. Taky mi přijde v pořádku, že pokud se hráči extra daří, nepřátelé se začnou na mapách objevovat ve větších skupinách a silnějším složení. Třeba MGS5 dělal to samé. A v tomto případě jsem měl tou dobou už hru tak v rukou a vybavení na takové úrovni, že jsem si poradil doslova s čímkoliv (přesto ve mě ale vždycky hrklo, když se vyrojila záplava nepřátel nebo budovu vedle mě probořila nečekaná „Godzilla“). Mám takový dojem, že ti hlasití kritici prostě hru rovnou zkusili hrát na nejvyšší obtížnost, což bych si třeba já netroufl. Troufl si na to ale třeba můj oblíbený youtuber, který ji dal bez jediné smrti či ztracené základny na nejvyšší obtížnost. Nutno ovšem podotknout, že už hru znal z Early Access verze.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.