Strhující zážitek pro nováčky a ty z veteránů, kteří se mu poddají.
Když se zčistajasna v květnu letošního roku vynořila Mafia: Trilogy, v očích nejednoho (nejen) českého a slovenského hráče dokázal remake legendárního prvního dílu zastínit i ty nejočekávanější titulky letošního roku. Vzhledem k významu Mafie v našich končinách není divu, že na ni začaly být okamžitě kladeny ty nejvyšší nároky, téměř každý měl nějakou svou ideální představu, co se musí objevit. A stejně tak ani není divu, že byli i tací, kteří staronový přírůstek do rodiny rovnou zavrhli, protože originál je jen jeden a klasiku nelze překonat. Otázkou tedy zůstává, jak to celé dopadlo – krčí se remake ve stínu své předlohy, nebo mu může být dobrým společníkem? A může si získat i zatvrzelé a ostřílené klasické hráče?
- Platforma: PS4 (recenzovaná verze), X1, PC
- Datum vydání: 25. 9. 2020
- Výrobce: Hangar 13 (Brno, Novato, Praha, Brighton)
- Žánr: akční adventura
- Česká lokalizace: dabing i titulky
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 50 GB
- Herní doba: 15+ hodin
- Přístupnost: 18+
- Prodejní verze: krabicová i digitální
- Cena: 1.149,- Kč (Xzone), 39,99 EUR (Steam)
Původně jsem byl taxikář
Pamatujete na tuto větu? Jde o jednu z ikonických replik původní hry, s níž se i přes to v Definitivní edici nesetkáme. Osmnáct let ve videoherním průmyslu změnilo spoustu věcí, a tak je jasné, že se změny nemohly vyhnout ani Mafii. A není jich zrovna málo. Leckdo bude patrně postrádat dynamické úvodní menu s hudbou Vladimíra Šimůnka, texturu papíru a dlouhý výčet položek, nicméně nové menu, které si z onoho původního vypůjčilo pouze samotné prostředí pokoje, jehož záběr je statický, má skutečně něco do sebe.
Za nočního deště vidíme skrz okno pouze neony a zbytek dynamiky dokresluje kouř. A když se dobře zaposloucháme do hudebních motivů, které dokreslují tesklivou náladu, uslyšíme přece jen i nějaké ty známé tóny. A něco takového by se dalo říct o celé předělávce – i přes mnoho nových věcí a přístupů lze na každém kroku najít něco, co ve znalci a klasikovi oživí dávné vzpomínky. Remake se pochopitelně snaží odvyprávět totéž, co před lety, ale v rámci nových možností. A i díky hojné účasti veteránů z řad vývojářů lze téměř na každém kroku cítit, jak pečlivě se na předání tohoto příběhu nové generaci hráčů pracovalo.
Mafiánem omylem?
Hned na úvod by bylo vhodné zmínit, že se žádné drastické změny v příběhu nekonají, vše je tak, jak má být. Stále sledujeme životní osudy Tommyho Angela z pera Dana Vávry a nejsou zde snahy o jiné směřování příběhové linky a tak podobně. Dochází k onomu rozšíření, jak bylo slíbeno, je tak ovšem činěno s citem – Tom už není pěšák, který udělá vše, co se mu řekne, ačkoli leckdy zaváhá – nyní má svou vlastní hlavu a možná až trochu moc srší horlivostí, což může v úvodu některé hráče zarazit, neboť se dá zapochybovat o Tomově nechtěném vstupu do Salieriho služeb, ale jeho nová povaha už je prostě taková, přičemž to nijak nenarušuje další vývoj příběhu.
Ale ani jeho parťáci a kolegové již nejsou jen nucenými společníky pro akce, více se zapojují, rozšiřují se pozadí jejich vlastních příběhů, a to díky mnoha skvělým a poutavým dialogům, které hned tak neskončí, rozhodně ale ani nezačnou otravovat. Více prostoru než v původní hře si užije zejména Sára, neboť máme v průběhu hry možnost nahlédnout i do jejich společného života, ale především Sam, jenž stál dříve v pozadí a byl často opomíjen, ačkoli se jednalo o jednu z hlavních postav. Díky těmto zásahům je pak nezvratné velké finále o ještě něco více zdrcující, protože Sam není jen prázdnou figurkou, která se vyznačuje pouze věrností rodině, z čehož nakonec vyplývá jeho motivace. A pokud je vaším oblíbencem Paulie, určitě vás potěší, že jeho přítomnosti a průpovídek si opět užijete nejvíce. O každém se zde dozvíte spoustu všemožných drbů, a pak jsou zde historky, z nichž až zamrazí, především týkají-li se vašich nadřízených…
Ve jménu změn
Pochopitelně žádný pravý remake nemůže zůstat beze změn, což je i tento případ jak už bylo naznačeno. Fakt, že téměř žádná replika není na svém místě, ačkoli sledujeme scény, které dobře známe, může být pro někoho děsivý, leč výsledek je plně funkční. Přepsání dialogů vedlo ke ztrátě pomalu všech hlášek, které se ovšem staly nostalgickými právě kvůli jejich vyznění – textem i hlasem. Dialogy působí věrně a plně reflektují vážný styl, kterým se hra vydala, stejně jako to udělal před deseti lety i druhý díl. Hra stále působí jako pocta mafiánským klasikám, ubylo však patosu a nadnesenosti, jež provázela celou původní hru, což hře nesmírně pomáhá. Není to jen shluk replik, které fungují samy o sobě, nýbrž jejich spojení do jednoho funkčního mechanismu. Víme, o čem se postavy baví a kam zavedou téma dál, celé to však působí přirozeně a nenuceně. Zde pak není od věci zamyšlení nad tím, co vše změnil americký přístup, který patrně nevycházel vyloženě z původní české verze, jež z originálu mnohdy dělá trochu jinou hru, než jakou znají cizojazyční hráči.
O něco méně žádoucí změnou může být značné krácení, ačkoli nejde vyloženě o příběh jako takový. Kromě toho, že hra dokonce nabízí přeskočení jízdy, už v základu osekala některé mise o přesuny autem. V lepším případě je to řešeno začátkem mise mimo Salieriho bar, což je na jednu stranu zajímavé ozvláštnění, kdy člověk nemusí vyrážet stále ze stejného místa a podívá se o kus dál, jindy je to ale řešeno cutscénou, mnohdy až opravdu nečekanou, protože přijde ve chvíli, kdy by člověk neřekl, že má zrovna ježdění dost. Něčeho takového si šlo všimnout už v preview verzi v misi Fair Play, kdy byl hráč připraven o noční a ranní přesun z a na závodní okruh, děje se tak ovšem i dále v příběhu a ne každému to může sednout už jen proto, že tím hra nabírá na zběsilém tempu. Celkově se však hra odehrává až nějak moc podezřele rychle. Sice je vše větší, bohatší a ukecanější, ale najednou má člověk pocit, že se připravuje o kus herního zážitku.
Kvůli krácení některých pasáží hra nabírá na zběsilém tempu.
V některých misích se pro změnu setkáme se stejným cílem, ale jiným postupem, hra tak nabízí řadu překvapení i pro znalce, často si člověk nemůže být jist tím, co na něj čeká. Tichá akce s nečekaným překvapením, či úplně jiný plán? Vše je možné. Je třeba ale uznat, že se tímto přepracováním některých misí hra zbavila několika úseků, které by už dneska z hlediska gameplaye tolik neobstály. Na pováženou je ovšem zmizení některých částí misí, což má za následek ztrátu dvou velice oblíbených postav.
Mafiánský život
Gameplay samozřejmě doznal největších změn. Obavy z toho, že je remake pouze Mafia III v přestrojení se naštěstí nevyplnily. Nebo alespoň ne ve všech bodech, neboť přestřelky Mafii 3 bezesporu nezapřou. Přece jen ale nakonec není Tommy trénovaný voják a ve svých bojových akcích se krotí, rozhodně není zrovna moudré nabíhat před střelce a pokoušet se je sundat ručně, tohle mu na rozdíl od Lincolna moc nejde. Díky variabilitě prostředí známých z původní hry se boj naštěstí nestane stereotypem a nepřestane bavit až do konce. Na první pohled známé lokace můžou dodat odvahu, ale tu nepřátelé patrně velice rychle potrestají.
Klasická obtížnost, kterou si chce hra získat původní hráče, kteří prošli Mafii mnohokrát, zkušené střelce dost možná zaskočí. Ačkoli byla díky svému neslavnému kosočtverci hra kritizována za to, že nepředstavuje výzvu, opak je pravdou. I na nižších obtížnostech se nepřátelé jen tak nevzdávají a když už se vám podaří naštvat místní policejní sbor, nenechají vás pláchnout jen tak, nemáte-li štěstí. Klasická obtížnost pak neponechává nic náhodě a nepřipravené hráče posílá k zemi. Bohužel ani s tímto nastavením však nemizí onen žlutý úkolový útvar, a tak nezbývá než doufat, že by se tak mohlo snad stát někdy v budoucnu na žádost (či kritiku) hráčů. Ale když už jsme u té kritiky, tak ačkoli byly problémy s barely mnohdy lehce nadnesené, nelze se zbavit pocitu, že někde je jich na první pohled opravdu moc, ale během hraní to vyloženě přehnaně nepůsobilo.
Díky variabilitě prostředí se boj nestane stereotypem a baví až do konce.
Jízdní model byl občas už během preview verze přirovnáván k tomu ze druhého dílu. Auta jsou rozhodně ovladatelnější než ve třetím díle, kdy se zběsile hnala městem a ničila vše v cestě, to ale může trochu zkreslovat právě i samotná povaha aut, respektive jejich jízdní vlastnosti vzhledem k době, především pak samotná rychlost. Pravdou však je, že si uvědomujete jejich hmotnost, pohyby a neprojíždíte se městem jen tak bezmyšlenkovitě. Celkově takové projížďky působí velice příjemně i zábavně, a tak je jedině dobře, že se do hry vrátila i žádaná volná jízda, kde se budou moci automobiloví nadšenci projet do sytosti, ba dokonce i rovnou extrémní jízda, kde na zájemce čeká řada tajemství a samozřejmě netradičních úkolů, tak se nezapomeňte v baru poohlédnout po tajemném vzkazu. A kdo by rád ještě více rozšířil svou sbírku, může navštívit starého známého Lucase. Tommy nemá k dispozici jen velkou garáž, ale v jízdě pak i svůj šatník, kde se nachází opravdu několik zajímavých kusů oblečení.
Vítejte zpět v Lost Heaven
Každá Mafia se doteď mohla pyšnit nádherným městem a ani tady tomu není jinak. Nové Lost Heaven opět nabízí nádherné scenérie, luxusní čtvrtě, krásné domy i pochybná a zapadlá zákoutí, kde zločin jenom kvete. Lokace dostaly mnoho zajímavých detailů a některé v souvislosti se změnou mise prošly tak velkou rekonstrukcí, že je ani nepoznáte. Dejte však na mě, až se například podíváte do staré věznice, dostane se vám fantastické atmosféry, nebo se pobavíte se svým novým kolegou mezi hromadou keřů. Dnes už navíc můžeme klidně pohlédnout na celé město z kopců Beech Hill (tedy někdejšího Oak Hillu) a vychutnat si celou jeho krásu, neboť nás nečekají jen domy beze střech. Ne všude je to ovšem tak ideální pohled, jelikož jsme během vyjížděk mimo město svědky nepěkného doskakování trávy. Je ovšem možné, že se jedná čistě o konzolový problém, s čímž může souviset i poměrně malá zaplněnost ulic auty a lidmi, až to mnohdy působí chuději než kdysi.
To ovšem není jediný problém, který náš slavný návrat provází, ale v žádném případě se nekoná nic, co před lety provázelo právě vydání třetí Mafie. Nedějí se žádné šílené bugy, jež by připomínaly spíše nadpřirozené činnosti, ale poklesy snímků během přestřelek nejsou úplně žádané, zvláště vedou-li k úmrtí. Nepotěší také občasné zmatky v nasvícení scén, ale na druhou stranu možná pobaví některé podivné „odlety“ zabitých nepřátel. Nestalo se ovšem nic, co by znemožňovalo dokončení hry či třeba jen nutilo k opakování bez vlastního zavinění kromě již zmíněných propadů, ale doufáme, že chyby v podobě podivné absence cutscény na začátku mise Smetánka a občas chybějících českých titulků budou opraveny.
Některé lokace prošly tak velkou rekonstrukcí, že je ani nepoznáte.
Zažili jste před deseti lety zklamání z absence městské dopravy ve druhém díle? Pokud ano, tahle zpráva vás obzvláště nepotěší. Když někteří hráči, kteří měli tu čest okusit preview verzi, objevovali město, nemohlo jim uniknout, že se nemohou dostat do lostheavenské nadzemky. S ohledem na původní hru, kde městská doprava fungovala a byla volně k využití, většina doufala, že je to pouze nedostatek preview verze a plná hra nabídne tyto možnosti v celé své kráse. Tak tomu bohužel není. Přístupy ke stanicím nadzemky jsou zatarasené a využijete ji pouze jednou s Pauliem, jako tomu bylo v originále, tentokrát je to ovšem formou cutscény, což byl i způsob, kterého musely kdysi využít konzolové porty. Stejně je to i s tramvajemi, ty staví na svých zastávkách, otevřou, lidé nastupují, ale vám to naneštěstí umožněno není. Tohle je věc, která skutečně zamrzí, zvláště když vidíte, kterak nadzemka mizí v dáli nebo se před vámi zavírají dveře tramvaje.
Skutečný filmový zážitek
Nebyl pochyb o tom, že se dočkáme opět fantastických filmečků, jméno Tomáše Hřebíčka už samo o sobě vzbuzovalo velkou důvěru. Ten společně se svým týmem rozhodně nezklamal a své druhé kolo na tomto mafiánském románu nepodcenil, ostatně příležitost vylepšit s ohledem na současné technologie své dílo se nenaskytne každý den. Snad každý záběr by si zasloužil zvěcnit snímkem, jelikož jejich kompozice je vskutku působivá. Navíc právě zde narazíte na nejvíc podobností s původní hrou, jelikož se dostaví pocit, že jste takový záběr už viděli… Jen je nyní v o 18 let modernější grafice. Zde se tvůrci z Hangaru 13 skutečně překonali.
Nic z toho by však nefungovalo bez herecké akce. Casting originálních (anglických) herců dopadl naštěstí na výbornou. Od všech hlavních představitelů se nám dostává plně soustředěných výkonů a díky kompletnímu motion capture dodávají svým postavám potřebné emoce, jimiž rozhodně nešetří. Navíc nelze neocenit pečlivou práci s přízvuky postav, které rozhodně stojí za poslechnutí, i když volíte v základu českou verzi. Zajímavé je, že herci neměli příliš studovat původní hru, aby se do svých postav plně ponořili sami za sebe. Andrew Bongiorno rozehrává Tommyho přerod od lehce horlivého taxikáře, který byl v mžiku zaskočen sledem událostí, do nichž se člověk nezaplétá každý den, ve schopného vojáka mafie až po životem zrazeného gangstera. Skvěle mu sekunduje herecký kolega Jeremy Luke v roli Paulieho, který se spíše potácí životem, ale spoléhá se na své parťáky a snaží se, aby i oni mohli na něj. Na základě toho se nebojí trochu propustit uzdu svým emocím, avšak bez přehrávání, a tak jeho Paulie získává ještě více sympatií. Don DiPetta svého Sama odpoutává od pragmatismu, ale stále ho ztvárňuje coby muže dbajícího o čest, ačkoli si není vždy jistý, zda je to správná cesta. Ve finále tak společně s Bongiornem rozehrávají působivý souboj, ne úplně se zbraněmi, jako spíš se slovy a pocity. A přitom bez patosu. I díky tomu má závěr mnohem větší sílu než původní.
Od všech hlavních představitelů se nám dostává plně soustředěných výkonů.
Kromě ústřední trojice však stojí za zmínku ještě Glenn Taranto coby Salieri. Právě u něj je vidět nejvíce změn společně s tím, jak se vše kolem postupně rozpadá. Salieri se z obchodníka stává donem, který posílá své muže do války a je si vědom následků. Tarantovo herecké nasazení tak konečně ze Salieriho činí v anglické verzi skutečně obávanou postavu, ostatní herci ovšem rozhodně nezůstávají pozadu. Je však jasné, že velkou část lidí tady u nás zajímá spíše něco jiného…
Vrchol českého herního dabingu
Nejen anglická verze je po herecké stránce výborná, totéž si totiž dovolím tvrdit i o té české, ačkoli jde v našem případě „jen“ o dabing. Není tajemstvím, že spoustu lidí si remake získal právě oznámením českého dabingu. Původní dabing je schopen obstát sám o sobě i bez hry, tak moc legendárním se stal. Jaký je ovšem klíč k jeho provedení znovu po osmnácti letech? Čistě z hlediska jakýchsi nepsaných pravidel umění dabingu by mohlo být celé původní obsazení smeteno ze stolu vzhledem k věkovým rozdílům, herní dabing je ovšem stále takové nezmapované území, ačkoli tu za dlouhé roky vznikly desítky větších i menších titulů. Zvyk je zvyk a většina fanoušků zcela jasně požadovala návrat původních dabérů. A tak se tedy stalo, návrat to ovšem nebyl ledajaký.
O dabingu remaku, ale samozřejmě i originálu, by se dalo psát přes dvacet stránek, ale to, co nám bylo představeno, by se dalo shrnout jako výsledek usilovné a převelice pečlivé práce. Výsledný celek ctí původní český dabing, bere si z něj to nejlepší a posouvá jej na vyšší úroveň, především hereckými výkony. Návraty se nicméně netýkají jen hlavních postav, společně s nimi se v remaku objevuje více než polovina dabérů originálu, ačkoli už nemohli být všichni obsazeni do svých tehdejších rolí, někteří své dávné postavy ovšem obsadili. A právě zde je vidět smysl pro detail, protože nejde jen o jmenované postavy Bobbyho, Malého Tonyho, Pepého nebo Billyho, ale třeba i kněze, doktora či zákazníka taxíku. Dabing se ovšem dokonce vylaďoval i po jeho prvním představení v preview verzi, protože byly předabovány některé repliky, jež byly například chybně přeložené nebo nevhodně pronesené, také se pořešila situace, kdy měl Vincenzo dva dabéry – nyní je vše v pořádku. A pokud tohle není dostatečný důkaz péče o českou verzi, pak jím je bezpochyby jeden opravdu nečekaný návrat, který konečně Mafie propojuje, doslova definitivně. Patrně vám pak dojde, o čem tu byla řeč.
Výsledek usilovné a převelice pečlivé práce.
Česká verze dle výpisu titulků čítá téměř 70 zúčastněných dabérů, což je pro zajímavost více než mají původní první a druhý díl dohromady. Tento dabing to ovšem bezesporu potřeboval, už jen kvůli tomu, že i velikost dabingu překoná oba dabované díly, ale také si to zaslouží. Celý seznam působí jako ideální mix původních hlasů, zkušených herních dabérů, ale i úplných nováčků v této oblasti, což je příjemné osvěžení. I zkušenému uchu v průběhu hraní uteče většina hlasů a pokud hra nespouští některé repliky stále dokola, ačkoli jich má na výběr požehnaně, nemáte ani velkou šanci zaznamenat opakování hlasů. Co se týče samotného provedení, tak v bojových i městských replikách je slyšet zápal a energie, není to jen ledabylé pronesení textu, a tak si uvědomujete, že to nepřátelé myslí vážně. Na ulici pak můžete zaslechnout řadu poutavých rozhovorů, přičemž nelze pochybovat o tom, že si to někteří dabéři opravdu užívali.
Herecký koncert
Prostředí a hlasy kolem však stranou, je třeba se zaměřit na ty nejdůležitější. Hned na začátku je nutné přijmout fakt, že novým Tommym je Andrew Bongiorno, zatímco Marek Vašut není zrovna někdo, koho byste na něj v takové podobě obsadili, dokonce ani ty osmnáct let staré repliky k této tváři příliš nesedí. Když ale necháte trochu působit nostalgii, lze si nakonec vcelku rychle zvyknout, i díky tomu, že jeho kolegové zůstali rovněž nezměněni, nebo kvůli tomu, že se velká část dialogů odehrává například během jízdy autem, tudíž jen posloucháte staré známé hlasy. Nejvíce obstojí opětovné obsazení Petra Rychlého, jehož hlas se hodí i ke vzhledu nového Paulieho, ačkoli je hlasově o trochu jinde, to však v takovém případě vůbec nevadí. Větším oříškem mohl být nový Sam s hlasem Luďka Čtvrtlíka, který ovšem svým projevem zdařile maskuje svůj věk a v určitých chvílích zní díky novému pojetí snad i o něco mlaději než jeho původní Sam, a nakonec tak nejde o problémové spojení. Tím je zkrátka Tommy Vašut, ale nutno však dodat, že skutečně vážný problém nastává jen v samotném úvodu. Tehdy se mohlo zdát, že to prostě nebude klapat, navíc to vše znělo tak, že Marek Vašut některé repliky bohužel jen víceméně četl a pronášel bez většího zájmu. To se ovšem brzy změní a zhruba od třetí až čtvrté mise se drží pro Tommyho ideální polohy, kterou nasadil už v minulosti, a nepoleví až do konce. Ba co víc, některé problémové repliky v první misi byly, zdá se, taktéž do finální verze předabovány. Náhrady za dabéry, kteří už nemohli být znovu obsazeni, byly zvoleny perfektně. Marcel Vašinka nahradil Antonína Molčíka se ctí a po vzoru Taranta ztvárňuje trochu jiného Salieriho, ale tím nejlepším možným způsobem, z některých jím pronesených vět skutečně zamrazí. Lucii Pernetové v roli Sáry už v základu pomáhají dobře napsané dialogy, ale jen o těch to samozřejmě není. Výborně si sedne s originální herečkou Bellou Popou a přesvědčivě zastane dobrou přítelkyni, manželku, ale i odvážnou ženu. Radek Hoppe se pro změnu natolik přiblížil herci Tomáši Sýkorovi, který daboval Ralpha původně, že byl schopen svým výkonem oklamat některé lidi tak, až si mysleli, že jde o další návrat. Radovan Vaculík, který nakonec evidentně vyhrál dabérský rozstřel, dodává Vincenzovi značnou dávku pohodářství a volnomyšlenkářství, zatímco Luigi Milana Slepičky působí jako více znalý, dokonce i gangsterského řemesla. Když se však ještě krátce ohlédneme k dabérským návratům, o Alexeji Pyškovi by se dalo říct, že je dalším dabérem, který po letech sedí i k nové podobě postavy včetně vystupování. A návrat Dalimila Klapky na Franka? To už je opravdová třešnička doprovázena skvělým výkonem, jelikož Frankův a Tomyho rozhovor v autě je skutečně působivý, dokonce více než v původní hře.
Kromě nových replik mohlo dabing v očích lidí, kteří očekávali něco v původním stylu, shodit i právě jeho vážnější pojetí. To také mohla být komplikace pro některé herce, navíc včetně toho, že tentokrát to nebyli oni, kdo jistým způsobem zhmotňoval postavu, oni jí už jen po vzoru někoho jiného dali svůj hlas. Všichni se však anglického originálu drží zdařile, ačkoli se s ním museli potýkat každý trochu po svém. Zatímco se Bongiorno snaží na svůj hlas tlačit, aby zněl drsněji, Vašut musí zase o něco ubrat, Rychlý se pak v některých chvílích trochu vzdaluje od Lukeova ztvárnění a víc pokukuje po svém starém Pauliem, což ocení nejeden fanoušek. Někdy k tomu vyloženě svádí i překlad, který se někdy lehce v jistých mezích vzdaluje od angličtiny a dialogy působí stylem, že se je někdo pokoušel přiblížit vyznění původního dabingu. A je to zdařilé, nikde se mi tento záměr nejevil jako přehnaný. Celkově pak dabing nezní příliš teatrálně, i ostatní herci plně dodržují nastavená pravidla této hry. Ačkoli létají nadávky a vtipné hlášky sem tam, nedochází k přehrávání (v tomto případě nezáměrnému), a tak skvěle pokračuje ve stopách dabingu dvojky. Navíc je synchron přesný a skvěle odvedený.
Marek Vašut se od čtvrté mise drží pro Tommyho ideální polohy.
Má však i své chyby, to rozhodně. Během hraní se objevilo pár chyb v překladu a rozhodně by si velká část dialogů zasloužila úpravu, aby se s nimi herci nemuseli tolik prát a nezněly pak ve výsledku nepřirozeně kvůli pauzám a synchronu. Broušení dialogů do dokonalé podoby je ovšem luxus, jaký si patrně žádná jiná jazyková verze než anglická nemůže dovolit, což je zkrátka škoda. Jako celek to vše zní opravdu famózně a za sebe se odvážím prohlásit, že nový dabing i přes některé své nedostatky překonává ten původní i s jeho veškerou legendárností a že tu současně máme co do činění s nejlepším herním dabingem, který u nás kdy od 90. let vznikl. O to větší je škoda, když ani nevíme, jací tvůrci jsou pod tímto dílem podepsáni, jelikož závěrečné titulky tyto informace bohužel postrádají.
Zvuk a jeho úskalí
Poněkud nečekaným pro mě bylo zjištění, že mé první výtky, ještě než došlo na některé technické krize během hraní, směřují k audiu, a to hned v několika bodech. Zvuková stránka hry hrála v Mafii vždy důležitou roli, ať už z hlediska samotného soundtracku, atmosféry nebo samozřejmě i dabingu. Smutné je, že tady zvuk nejenže selhává, ale je schopen narušovat ostatní stránky hry. Perfektně provedený dabing má jednu slabinu, která ovšem není jeho vinou, jde však patrně o engine hry. Už v preview verzi si mnozí všímali, že ingame dabing zní jaksi podivně a u některých postav až roboticky. Předpoklady, že to vyřeší finální zvukový mix, bohužel nevyšly, a tak hra sama ničí nejen náš dabing, ale dabingy i všech ostatních jazykových verzí. A při takové kvalitě a se spoustou odvedené práce je to prostě smutné. Smutným zjištěním také je, že podobně jako v Mafii 3 hra ve filmových sekvencích míchá všechen zvuk dohromady, a tak není možnost jakkoli pohnout s hlasitostí jednotlivých složek, neboť češtině by v cutscénách neuškodilo drobné přidání.
Největším zklamáním a tedy i překvapením je pro mě však hudba. Jde-li o dobový soundtrack, tak ten má jen velice málo zapamatovatelných motivů a za celou dobu hraní mi nic nějak zvláště neuvízlo v hlavě. To však ponechme stranou, jde mi především o ten originální. Tím nemyslím ani to, že by se měl využít původní Šimůnkův soundtrack, ačkoli by některé jeho další motivy určitě potěšily, problémem je samotný nový soundtrack od Jesseho Harlina. Nebo přesněji… Problém je v jeho mixování a (ne)fungování ve hře, za čímž by měl stát spíše zvukař Matt Bauer. Jesse Harlin se postaral o část soundtracku třetího dílu a má za sebou řadu opravdu skvělých skladeb. Vše, co před vydáním hrálo v ukázkách, znělo také skvěle, dokonce to vše funguje samostatně, ale ve hře nikoli.
Zvuk místy nejenže selhává, ale je schopen narušovat ostatní stránky hry.
Hra stejně jako třetí díl funguje na základě mixování různých fragmentů přímo během hraní dle situace. Problém nastává ve chvíli, kdy se začnou všechny motivy opakovat pořád a pořád dokola, hudba hraje v nevhodných částech hry nebo to dokonce působí jako omyl. V několika cutscénách se například zničehonic spustil nový ústřední motiv, který využívá i onen původní Šimůnkův. Krásný počin, ale rozhodně ne pro tuto příležitost. V rámci těch cutscén nedávalo jeho využití smysl a zbytečně zničilo moment a scénu, která by ideálně fungovala i bez hudby. S neustálým opakováním bojových motivů přišly pochyby, zda může nový soundtrack skutečně dosahovat třikrát delší stopáže než původní, jak bylo původně oznámeno. Včera zveřejněné informace nakonec hovoří jen o dvojnásobné délce, tedy zhruba 80 minutách, ale i tak má člověk pocit, že se nové kompozice této délce nepřibližují. Ukázka, již zveřejnil sám Jesse Harlin, jasně ukazuje, že jeho hudba sama o sobě obstojí, ale to, co s ní bylo provedeno ve hře, nedošlo zrovna zdárného výsledku. O to zajímavější pak je, když v ukázce lze zaslechnout mnoho motivů, které hra buď nevyužila nebo utlumila. Hudba samotná rozhodně není špatná, bojové skladby jsou působivé a navíc se hra může pyšnit zajímavými kousky, které zazní například u Uprchlíka, během cesty k Lucasovi a během závodu a na řadě dalších míst. Ne vždy je však mix špatný, musím ocenit hudbu ve vztahu k několika cutscénám a především pak naprosto nečekaný, ale skvěle provedený závěr. Jakmile se s hudbou pracuje s citem, dělá zázraky, ale není tomu tak vždy, bohužel. Zklamání z hudby bohužel ani nepomůže fakt, že se jí opět chopili Češi, co se týče provedení. Smyčcová část se nahrávala v Praze ve Smečkách, kde se jí ujal Pražský FILMharmonický orchestr v čele s dirigentem Andym Brickem, jako tomu bylo u soundtracku Mafie II, zbytek částí se nahrával ve studiu v Nashvillu. Nedá se ovšem popřít, že nostalgii umocňuje zjištění, že kvůli opětovnému nahrání originální ústřední skladby se tvůrci vydali do samotného rodiště Mafie, aby mohla být nahrána Filharmonií Brno, která má s tímto hudebním kusem už zkušenosti ze svých koncertů. I přes to vše celkový stav zvukové stránky hry bohužel nedosahuje standardů a kvalit, na které jsme si u této série zvykli.
Rodina je věčná
Za tímto remakem rozhodně nevidím touhu po penězích, tady je skutečně cítit, že starým bardům šlo o zpřístupnění tohoto legendárního počinu nové generaci hráčů. Na každém kroku vás provází návaly nostalgie a kolikrát až vyloženě pocit štěstí, že můžete znovu začít něco, co už jste zažili, a třeba hned několikrát. Na nováčky ovšem čeká fantastický zážitek v podobě životního osudu Thomase Angela a nemůžu popřít svoji lehkou závist. Nová Mafia v této podobě strhne, zabaví ale především dojme svým skvělým příběhem, vyprávěním a hratelností. A to je to, o co by mělo jít každému remaku, přesně takto je to správně.
Hangar 13 i přes některé drobné nedostatky odvedl výbornou práci. Můžeme polemizovat o tom, zda remake překonal původní hru, ale je to vůbec nutné? Podle mě nikoli. Oba tyto tituly mohou stát vedle sebe coby kvalitativně rovné hry a každý si může vybrat podle svého uvážení. Věřím však, že na tuto nostalgickou jízdu se nakonec vydají i někteří původně zatvrzelí klasici, neboť má hra skvělou schopnost oživovat dávné vzpomínky. Překonal, nepřekonal, Mafia: Definitivní edice bezesporu obstojí jako současná hra, ale i jako znovuzrození legendy. A to je ten nejlepší možný výsledek, pro tvůrce i pro hráče.
Druhý názor (Martin Zavřel)
Myslím, že málokdo se k této herní sérii a této konkrétní hře zvládne vyjádřit tak fundovaně a zasvěceně, jako Kristýna. Po dohrání hry a přečtení recenze musím potvrdit, že s jejími závěry souhlasím. Kromě jiného vypíchla očividný fakt, který jsem zmiňoval i já ve svých prvních dojmech - remake si mnohem víc užijí nováčci, kteří tento kultovní příběh ještě neznají a každý nápaditý zvrat či skvěle podaný filmový moment je překvapí i dojmou.
Nicméně v průběhu hraní plné verze hry a především v jejím závěru jsem si uvědomil, že remake může ve skutečnosti na určitý typ pamětníků originálu zapůsobit snad ještě lépe, než na nováčky. Autoři hry místy opravdu efektivně zahráli na ty správné struny nostalgie a naservírovali nám klasické scény s takovým citem pro odkazy a detaily, že se pamětníci budou cítit jako v ráji. S velkou radostí mohu potvrdit, že sem patří i finále hry, kterého jsem se obával nejvíc.
Autoři místy opravdu efektivně zahráli na ty správné struny nostalgie.
Říkejte si co chcete, ale podle mého názoru herní série Mafia nikdy nebyla o vymazlené dokonalosti nebo obrovské otevřenosti. Proto jí i tentokrát dokážu odpustit plejádu drobných technických chybek (doskakovaní, propady framerate, občasné zaseknutí AI, vypadnutí titulků apod.), určitou průměrnost některých herních mechanik a absenci jiných, nebo problémy se zvukovým mixem a přílišnou recyklací hudby. Jádrem této herní série totiž vždy bylo něco jiného: schopnost strhujícím způsobem povyprávět silný dobový příběh s nezapomenutelnými postavami, momenty a hláškami. Což se i tentokrát jednoznačně povedlo.
Verdikt
Mafia se vrátila ve velkém stylu a není pochyb o tom, že si najde nové hráče. Díky svému přístupu a kombinování osvědčeného příběhu se zábavnou hratelností, vydařeným jízdním modelem, nostalgickými vsuvkami a českým dabingem má i přes své technické neduhy či horší zvukovou stránku velkou šanci, že se její definitivní edice zapíše do srdcí věrných mafiánů, hned vedle původní verze.
