Loni způsobila docela poprask zpráva, že se legendární herní vývojář Hideo Kodžima baví s jedním z nejslavnějších současných tvůrců japonských hororů, kterým je Džundži Itó. Spolupráce těchto dvou velikánů na novém herním hororu by nepochybně byla splněným snem každého fanouška těchto tvůrců, ale i žánru jako takového. Ačkoliv od té doby je ticho po pěšině, existuje velmi vysoká pravděpodobnost, že Kodžima aktuálně opravdu pracuje na hororové hře. A my máme mezitím možnost prozkoumat, proč se Itó stal tak slavným: jeho nejslavnější manga nyní vyšla v parádní české re-edici.
- Brožovaná vazba
- 648 černobílých stran
- Scénář: Džundži Itó
- Kresba: Džundži Itó
- Český překlad: Jan Horgoš
- Vydavatel: Crew
- Jazyk: Čeština
- Cena: 649,- Kč (Xzone)
Deformace těla
Japonské maloměsto Kurouzu je usazeno na pobřeží moře, mezi horami a lesy. Navzdory rozlehlé divoké přírodě v jeho okolí nepůsobí město přehnaně odříznuté, jezdí sem například i vlaky. Přesto dýchá citelně venkovskou atmosférou, k čemuž přispívají kromě jiného nezvykle zachovalé historické „řadovky“, tedy podlouhlé přízemní domky, stojící ve starých částech města už možná i stovky let. Město a jeho příběh poznáme prostřednictvím středoškolačky Kirie, dcery místního hrnčíře, která zde žije také s její matkou a mladším bráškou. Kirie není žádná hrdinka, jde o obyčejnou dívku s lehce zádumčivou povahou, do které se každý čtenář snadno vžije – její reakce na dění kolem jsou vždy přirozené a lidské.
Život na maloměstě je pomalý a člověk si tak všímá i různých drobností kolem sebe. Jako třeba toho, že táta Šuičiho (nejlepšího kamaráda Kirie) začal trávit podezřele mnoho času naprosto fanatickým pozorováním šnečích ulit za domem. Sám Šuiči je tím náležitě znepokojen a postupně začne Kirie upozorňovat na podivnou opresivní sílu, která pozvolna ponořuje celé město do posedlosti spirálovitými tvary. Co zpočátku vypadá jako holý nesmysl, to se postupně začne projevovat stále výraznějšími způsoby, až dojde na první smrti, při kterých jsou oběti zkroucené do naprosto šílených tvarů. Než se obyvatelé města nadějí, záhadná kletba se nad městem rozprostře jako noc a dolehne na vše živé způsobem, o jakém se vám nesnilo ani v těch nejhorších nočních můrách.
Oběti jsou zkroucené do naprosto šílených tvarů.
O autorovi knihy se říká, že je „expertem na temnotu a deformace těla“, což Spirála jednoznačně potvrzuje. Itó brilantně dávkuje hrůzné náznaky i explicitní výjevy a než se nadějete, omotá si vás kolem prstu. Úvodní kanonádu zdánlivě neškodných podivností vystřídá brutální přitlačení na pilu, jakmile začnou obyvatelé města umírat a když už si budete myslet, že to nemůže být horší, Itó znovu a znovu předvede, že tahle propast je mnohem hlubší a děsivější, než si umíte představit. Lidská těla jsou tu deformována naprosto šílenými způsoby a výjevy na některých stránkách jsou natolik děsivé, že si nejspíš netroufnete tuto knihu číst na veřejnosti, kde by její kresby mohli zahlédnout lidé kolem vás.
Příchod temnoty
Ačkoliv některé popisy knihu označují za „sbírku povídek“ a nejspíš se na ni lze dívat (nebo ji číst) jako jednotlivé příběhy, kdy se v každé kapitole dozvíte o dalším šíleném projevu Spirály ve městě, vřele doporučuji si na čtení vyhradit jeden volný večer. Ačkoliv má kniha přes 600 stran, schopný čtenář ji slupne během dvou hodin a jsem si naprosto jistý, že tenhle sestup do šílenství funguje nejlépe na jeden zátah. Podobně jako hlavní postavy příběhu tak budete zaskočeni rychlostí a vynalézavostí, s jakou vražedná síla pohltí celé město a zatáhne jej za hranice všeho myslitelného. Osobně hltám japonskou mangu již od devadesátých let (ze kterých je také tato kniha) a za tu dobu dovedu již spoustu zvratů předvídat, přesto jsem byl hodně zaskočený tím, kam až Spirála zašla.
Ačkoliv některé prvky mohou působit lehce rušivě (pro mne to bylo využití tornáda), jejich absurdita nahrává celkovému autentickému dojmu zlého snu, kdy hrdinové i čtenář mají pocit, že tohle se prostě nemůže dít. Vynikající práce s psychologií hlavních postav pak pomáhá celou věc zase uzemnit, takže obzvláště s Kirií budete nejspíš dokonale soucítit a chápat, proč se v určitých situacích chová tak nebo onak. Nejlepší horory uvrhnou jejich protagonisty do zoufale beznadějného boje s absolutní hrůzou, což Spirála předvádí naprosto dokonale. Kromě brilantního scénáře za to samozřejmě může také nádherná a jedinečně stylová kresba. Celkový dojem pak završuje excelentní překlad Jana Horgoše a kvalitní papír i vazba tohoto nového vydání, obsahujícího také extra bonusovou kapitolu.
Vždy mě zajímalo jestli tvůrce na něčem frčí skoro až lovecraftovskej mindfuck přesah
Toto jsem tady popravdě nečekal, ale je to překvapení velice příjemné. Junji Ito a jeho příběhy mám strašně rád a doporučuji (obzvláště v období dušiček a halloweenu) si pročíst aspoň nějaké další z jeho děl. Asi moje nejoblíbenější je Enigma of the Amigara fault, Hellstar Remina, Tomie či jeden z příběhu právě ze Spirály (Uzumaky) The Scar.
Mistrovský kus Džundžiho Itó. Už původní vydání (rok 2010), tehdy ve třech knihách, byla pecka, o čemž svědčí i fakt, že kdo si nechal mangu ujít, ten pak velmi draze sháněl sérii po antikvariátech a v aukcích za přemrštěné ceny. Itó taktéž stojí za vynikajícími a neméně strašidelnými Balónky oběšenců a Ryby: Útok z hlubin (vše vydalo česky Crew). https://www.obchod.crew.cz/hledani?q=It%C3%B3
Jinak spirála nebo-li také s tím spojená chiralita, je obrovské téma a spirály nás doprovází naprosto všude a mají obrovskou logiku úplně ve všem. Životném i neživotném. Ostatně s chiralitou pracuje např. Hideo Kodžima v Death Stranding.
Nebo si stačí vzít úplně obyčejný příklad sestupné spirály v architektuře. Kdy se např. věže s točitými schodišti stavěly zcela záměrně tak, aby při boji byl pro plenitele problém útočit s mečem v pravé ruce (na pravačku měl zeď a nemohl útočit směrem na obránce – nahoru) a naopak obránce, sestupující po schodech směrem dolů měl dostatek prostoru na útok mečem v pravé ruce. A to je jen jediný případ z mnoha, kdy nás už od pradávna spirály ovlivňují… Skvěle o tom hovoří jistý profesor, k dohledání je na youtube jeho přednáška. V přírodě je naopak např. levotočivá spirála anomálie.
Všimněte si, že drtivá většina šneků a jiných plžů, má schránku pravotočivou. Pokud najdete hlemýždě s levotočivou ulitou (od vrcholu/apexu ulity se stáčí doleva), gratulujte si a pošlete jej někam k dalšímu prozkoumání malakologům, protože jde otzv. „hlemýždího krále“ Jen zcela výjimečně, s frekvencí obvykle menší než 1 : 10 000, se v populacích setkáváme s jedinci opačně vinutými (levotočivý jedinec jen mizivou šanci najít si partnera k rozmnožování, proto ta vzácnost).
V krasne literature jsem o smeru zataceni ulit cetl uz ve 20 000 mil pod morem od Julese Vernea, kde je to, co jste zde napsal o ulitach, zmineno. Profesor Aronnax se zabyva prirodovedou, takze obcas se, jak je u Verneovek zvykem, dobrodruzna knizka zmeni v naucnou.
Nicmene vas musim opravit. Schodiste netvori spiralu (anglicky „spiral“), ale sroubovici (anglicky „helix“). Prestoze si jsou svym zpusobem podobne, konceptualne jde o rozdil mezi dvourozmernym a trirozmernym objektem.
Poznámka o schodišti: jasně, to je pravda, ale asi je jasné, jak jse mto myslel. Vernea jsem se pokoušel Xkrát číst jako dospělej, ale nikdy jsem se do toho nedostal. V dětství mi bohužel utekl.