Autoři Zingu vám představili svoje osobní hitparády nejlepších her roku 2020:

Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Zavřel

Hry roku 2020 podle Zingu: Ondřej Partl

Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Pritula

Hry roku 2020 podle Zingu: Mythix

Hry roku 2020 podle Zingu: Gabriela Šuterová

Hry roku 2020 podle Zingu: Mikuláš Stoklasa

Hry roku 2020 podle Zingu: Jan Urbančík

Hry roku 2020 podle Zingu: Dominik Tománek

Hry roku 2020 podle Zingu: Jakub Marušák

Hry roku 2020 podle Zingu: Ivan Jeziorek

Josef Murcek
Spolupracovník, Zing.cz
Přezdívka: JosephD

Profesionálnímu psaní o hrách se věnuje od roku 2005, svými články přispíval na čtyři herní weby a do dvou herních časopisů. Jeho doménou jsou převážně FPS a akční adventury s důrazem na zajímavý příběh, nepohrdne ani kvalitním RPG či strategií. Mezi jeho TOP3 série patří Resident Evil, Heroes of Might and Magic a Counter-Strike, jehož kouzlu podlehl v mládí u Beta 7.0 verze a dodnes poctivě piluje rank v CSGO. Celý život býval zarytým PCčkářem, svůj archaický postoj ale musel přehodnotit, když si letošní rok pořídil PS4 a strávil u něj s rodinou příjemné chvíle. V profesním životě je informatik, v rodinném pak manžel a hrdý otec.

Letošní rok byl opravdu zvláštní. Ať už kvůli vleklé koronavirové krizi, tak i celkovým děním v herním průmyslu. Některé tituly nedopadly zrovna podle očekávání, jiné naopak velmi příjemně překvapily. A platilo to jak u nových značek, tak i remasterů a remaků, kterých se na můj vkus vytváří až příliš velké množství. Vydavatelům bohužel přinášejí slušné zisky, takže se s jejich existencí musím chtě nechtě smířit a alespoň doufat v kvalitní provedení. Vybrat tedy deset nejlepších kousků nebylo vůbec jednoduché a některé se do mého finálního žebříčku pochopitelně nevešly. Nemá však cenu kvůli tomu věšet hlavu, většina autorů na tom bývá totiž podobně. 

10. Tony Hawk’s Pro Skater 1+2

I když jsem o pár řádků výše psal, že všemožných remasterů a remaků vzniká snad až příliš, v tomto případě to nebylo vůbec na škodu. Naopak. Výsledek v podobě remasteru původních dvou dílů Tony Hawk’s Pro Skater se povedl na jedničku a ostatním vývojářům celkem jasně ukázal, jak má řádné vylepšení legendárního titulu vypadat. Skvělé grafické zpracování, vynikající soundtrack, mimořádný cit pro detail, žádné lootboxy ani jiné nesmyslné mikrotransakce – to je jen malý výčet předností dělající finální produkt takový, který potěší jak nostalgické, tak i moderní hráčské obecenstvo. Skoro se ani nechce věřit, že se takový moloch jako Activision dokázal pochlapit a doručil na pulty obchodů takový skvost.

9. Fall Guys: Ultimate Knockout

Občas se na trhu objeví hra, o kterou byste za normálních okolností neprojevili žádný zájem. Pod tíhou hypu jí nakonec zkusíte a zjistíte, že je překvapivě dobrá. A to je právě případ čísla 9 mého žebříčku. Fall Guys: Ultimate Knockout jsem si díky předplatnému PS+ stáhl přímo v den vydání a strávil v ní spolu se synkem několik dnů. Ve zkratce se jedná o herní variaci legendárního Takešiho hradu, zábavné televizní taškařice původem z Japonska. Na startu se nachází početná skupina odvážlivců, jejíž cílem není nic jiného než doběhnout zdárně do konce. V cestě jí však stojí celá řada různých překážek, další hrozbou jsou i samotní protihráči, protože se často valí jeden přes druhého. I když je titul lehce infantilní a panáčci by mohli být lépe vymodelovaní, zábava je to nesmírná, a to pro všechny věkové kategorie.

8. Valorant

U čísla osm půjdu proti proudu a zvolím čistě ryzí F2P titul. Někteří mohou namítnout, že jsem měl dát přednost Call of Duty: Warzone, osobně ale preferuji Valorant. Jde o neobvyklý mix CSGO a Overwatch beroucí si z obou světů to nejlepší a díky špetce vlastní invence pak celkový výsledek připomíná hotovou delikatesu. Proti sobě soupeří dva týmy po pěti členech, přičemž vítězem se stane ten, který eliminuje všechny nepřátele či zneškodní položenou bombu. Jednotliví bojovníci mají navíc vlastní unikátní schopnosti, s nimiž lze často zvrátit už zdánlivě prohrané kolo. Jejich ovládnutí je včetně kooperace v týmu nutností, osamělý vlk tu dlouho nepřežije. Hru lze navíc spustit i na obstarožních strojích, takže se vám nestane, že byste neměli s kým poměřit síly. Co trochu kazí jeho jméno, jsou šílené ceny za skiny zbraní. Přesto vás k jejich nákupu nic nenutí a kromě kosmetického vzhledu nezískáte žádnou výhodu navíc.

7. DOOM Eternal

Jak všichni víme, restartovaný DOOM z roku 2016 nakonec dopadl velmi dobře, a to navzdory jeho překotnému vývoji. Autoři naštěstí původní scénář ala Call of Duty zahodili a vytvořili poctivou arénovku ze staré školy obohacenou o luxusní grafické zpracování a kulervoucí soundtrack. A jeho následovník v podobě letošního DOOM Eternal také nezklamal. Obsahuje více akce, více nepřátel i více krve, přitom stále vypadá famózně a má opět řízný hudební doprovod. Kromě zběsilé akce se tentokrát klade důraz i na vertikální design úrovní, což nejednoho hráče trochu zaskočilo. Skákací pasáže jsou místy otravné a některé části levelů zřejmě tvůrci spíchli v Mario Makeru. Také munice výrazně ubylo, takže jste nuceni krájet dotírající monstra motorovou pilou, což je prvních pár hodin zábava, ale časem byste dali cokoliv za trochu nábojů či raket navíc, hlavně u adrenalinových potyček s bossy. Z mého pohledu tak svého předchůdce nepřekonal, ostudu mu však určitě neudělal.

6. Mafia: Definitive Edition

Bez mučení přiznávám, že u mě v tomto případě zafungoval český nacionalismus a také nevídaný zájem ze strany vydavatele. Poslední léta jsme byli svědky toho, jak nám EA společně s Ubisoftem ukázali chlupatá pozadí a přestali lokalizovat hry do češtiny. Posledním mohykánem tak zůstává Sony, které ještě nechává své tituly překládat do našeho jazyka, někdy včetně dabingu. O to víc mě potěšilo rozhodnutí z 2K, že na náš herní trh uvede český dabing, a to i za cenu nutnosti kompletního předabovaní. Za tohle mají kluci američtí alespoň za mě velký palec nahoru. Co se týče remaku jako takového, opakoval bych již stokrát vyřčené. Má sice nějaké ty mouchy, celkové provedení je ale nad míru povedené a potěší jak skalní fandy, tak nové hráčské publikum. V období vánočních svátků se navíc prodává za lidové peníze, proto ho neváhejte svými peněženkami podpořit.

5. Black Mesa

Neuvěřitelné se nakonec stalo skutečností a v letošním březnu vyšla plná verze projektu Black Mesa, což je pro neznalé kompletní předělávka prvního dílu Half-Life. Původně vše odstartovalo jako volně šiřitelná modifikace, následovalo zmíněné vydání verze 1.0 a tento listopad došlo k finálnímu přeleštění do podoby Definitivní edice, která tím uzavřela dlouhých 16 let turbulentního vývoje. Je konečně kompletní (včetně Xenu) a díky masivním úpravám a tuně vylepšení vypadá jako nikdy předtím. Mnohé fanoušky potěší oficiální překlad do úctyhodných 21 jazyků včetně českého, na němž se aktivně podílela komunita po celém světě. Hraní samotné je naprosto skvělé a oproti originálu se liší prakticky ve všem, proto vám ji vřele doporučuji. Je pravdou, že se její celková atmosféra může hlavně mladším hráčům zdát trochu fádní, protože vás po vysílačce nikdo někam pořád nehoní a hollywoodských explozí je tu také poskrovnu.

4. Half-Life: Alyx

Před dávnými lety patřilo Valve Software mezi má nejoblíbenější vývojářská studia, časem bohužel usnulo na vavřínech a kvůli bezednému měšci v podobě Steamu zlenivělo až to hezké není. Po otřesném Artifactu jsem se vzdal naděje, že tam ještě zůstal někdo schopný a ve své mysli ho ponechal svému osudu. O to víc mě překvapilo oznámení Half-Life: Alyx, které bylo podle všech indicií doslova za dveřmi. Zklamáním pak byla informace, že půjde čistě o VR titul, který si tak nebudu moci vyzkoušet, protože nejsem vlastníkem VR setu. Ale pokud si ho někdy pořídím, bude to právě kvůli HL: Alyx. Doposud bylo možné si zahrát jen jednoduché hříčky nebo porty starších titulů, s tím ale musí být konec, protože Valve názorně ukázalo, že i na VR se dá vytvořit plnohodnotné dílo, navíc s dechberoucím audiovizuálním zpracováním a takovou mírou interakce, že z toho člověku jde hlava kolem. Jestli je toto budoucnost hraní, tak se jí pomalu a jistě přestávám obávat.

3. Cyberpunk 2077

Cyberpunk 2077 je Gold! Po této zprávě se rozbušila srdce snad všech hráčů na naší planetě, možná i na těch přilehlých a náhodou kolem letících. V prosinci se pak konečně dočkali, a to byla panečku sláva. Muži plakali štěstím, ženy omdlévaly blahem, děti vřeštily jako paviáni až se nakonec všichni ponořili do futuristického dění v Night City. Někteří byli přímo nadšení, jelikož je okolní svět překrásně vymodelován a člověku nad tou krásou přechází zrak. Inspirace Blade Runnerem se tu nezapře a díky sedmi rozlehlým regionům se dají ve hře strávit desítky hodin kvalitní zábavy. Po prvotním opojení si ale začnete všímat velkého množství bugů a také vtíravého pocitu, že tady nebo támhle mělo něco být, ale kvůli urychlenému vydání to zde chybí. Není to samozřejmě nic, co by vám zásadně pokazilo celkový zážitek, přesto mohl být výsledek ještě o stupeň lepší. Proto ode mě nakonec získává bronzovou medaili s dovětkem, že bych za verze určené pro konzole PS4 a Xbox One nechal celý management pověsit za kulky do průvanu.

2. The Last of Us Part II

Blížíme se pomalu do finále. Po důkladném rozhodování jsem druhou příčku přiřadil pokračování fenoménu The Last of Us, který se před lety zapsal do zlatého fondu her určených pro konzoli Playstation. V něm jsme byli svědky srdceryvného příběhu o útrapách a strastích Joela a Ellie, kteří spolu putovali zdevastovanou americkou krajinou po náhlé pandemii. Druhý díl se odehrává pět let po událostech dílu prvního, kdy se Joel a Ellie usadili a žijí v komunitě přeživších v klidu a míru. Bohužel se stane něco, s čímž jsem měl osobně velký problém, a Ellie se musí znovu vydat na nebezpečnou cestu. The Last of Us Part II umně přebírá věci od svého předchůdce a notně je pak vylepšuje. Hra vypadá neskutečně krásně a z PS4 očividně ždíme maximum. Jedinou vadou na kráse může být pro někoho až příliš násilné začlenění LGBT prvku do hry za účelem se svést na aktuální módní vlně, která kromě hudebního a filmového průmyslu zasáhla už i herní. Přesto doporučuji, abyste se nad tento případný neduh povznesli, a hru si užili od začátku až do konce. Garantuji vám, že nebudete litovat.

1. Ghost of Tsushima

Vždy jsem snil o tom, že by se mohla série Assassin’s Creed přesunout do historického Japonska a já si tak mohl prožít nejslavnější události Země vycházejícího slunce. Ubisoft se rozhodl jinak, čehož naštěstí využili tvůrci ze Sucker Punch Productions a naservírovali nám temný příběh samuraje, který se ze všech sil snaží ochránit překrásný ostrov Tsushima během krvavé mongolské invaze. Už před samotným vydáním byl titul prezentován jako velkolepá rozlučka s aktuální konzolí PS4, což se nakonec autorům povedlo na jedničku s hvězdičkou. Nechybí tu oku lahodící scenérie, místy až mystický hudební podkres, silný příběh o pomstě, proměna ústřední postavy z tradičního bojovníka na nelítostného zabijáka, to vše pečlivě optimalizované včetně intuitivního ovládání a samozřejmě českých titulků. Po vydání je hra navíc stále podporována, před dvěma měsíci totiž dostala mulitplayerové DLC s podtitulem Legends, a to zcela zdarma. Tady není o čem, mým vítězem pro letošní rok je Ghost of Tsushima!

Na závěr bych se s vámi chtěl stejně jako Mythix podělit o seznam tří největších zklamání letošního roku:

• Fast and Furious Crossroads – od tvůrců her jako Project Cars a Need For Speed: Shift jsem takový exkrement doopravdy nečekal
• Warcraft 3 Reforged – propouštět v QA oddělení se nikdy nevyplácí a tento přešlap bude Blizzard ještě dlouho strašit ve snech
• Predator: Hunting Grounds – vážně se nenajde studio, které by nezprznilo Vetřelce či Predátora? A to říkám jako člověk, který úplně nezatratil ani outsourcovaný Aliens: Colonial Marines, i když by si to hra v lecčem zasloužila