Hry roku 2020 podle Zingu: Ondřej Partl

Autoři Zingu vám představují svoje osobní hitparády nejlepších her roku 2020:

Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Zavřel

Hry roku 2020 podle Zingu: Ondřej Partl

Hry roku 2020 podle Zingu: Martin Pritula

Hry roku 2020 podle Zingu: Mythix

Hry roku 2020 podle Zingu: Gabriela Šuterová

(další budou následovat denně)

Ondřej Partl
Zástupce šéfredaktora, Zing.cz
Přezdívka: Hellierer

Hry jsou jeho koníčkem a vášní již od útlého věku, kdy se jako malý špunt klepal před televizí, když jeho táta právě procházel temnými uličkami jako Harry Mason v prvním Silent Hillu. Od té doby tíhne především k východní produkci, ale všeobecně není nijak zvlášť žánrově vymezen. Pokud hra nabízí dobře napsaný příběh či baví zajímavou hratelností, vždycky si ji rád zahraje. Mimo hry si rád přečte dobrou knihu, zhlédne kvalitní film a nebo vyrazí na nějakou tu pěší túru.

Ihned na začátku se přiznám, že jsem letos ani zdaleka neodehrál všechny hry, které jsem chtěl, kdy třeba jmenovitě mohu vyjmenovat předělávku Demon’s Souls, Animal Crossing: New Horizons či SnowRunner, u něhož čekám, než dorazí všechna slíbená rozšíření, případně nějaký next-gen update. Avšak i přesto jsem se letos dočkal hned několika vysoce kvalitních titulů a jednoho, který mi vyrazil dech snad na všech frontách, kdy jsem si již při přemýšlení nad svou „TOPkou“ uvědomil, že letošní rok byl dle mého daleko lepší, než ten minulý.

Mimochodem, pokud si můj žebříček chcete raději poslechnout než přečíst, najdete jej také v našem podcastu:

10) Sackboy: A Big Adventure

Hned na chvostu mého seznamu se roztrhl souboj o umístění, kdy se ve své podstatě jednalo o bitvu PlayStation 5 launch her, jimiž byl Marvel’s Spider-Man: Miles Morales a právě Sackboy: A Big Adventure. Nakonec jsem upřednostnil druhý jmenovaný titul, jelikož Miles přeci jen zůstal v rámci plnění očekávání, zatímco Sackboy velice mile překvapil. Dost možná se totiž jedná o tu nejpřehlíženější launchovou hru, přičemž by přehlížená být vůbec neměla.

Jedná se o tu letos zcela jistě nejlepší rodinou zábavu, kterou si užijí jak generace mladší, tak i ty starší. Hratelnost se sice zpočátku může zdát poněkud obyčejná, kdy situaci zachraňuje především naprosto geniálně zpracovaný svět a samozřejmě až nadpozemská dávka roztomilosti. Nicméně s postupujícími úrovněmi jsou představovány další a další mechaniky, jimž se neustále daří udržovat pozornost, dělající z každého světa a levelu trochu jiný zážitek (třeba hudební úrovně jsou stejně geniální, jako v Rayman Legends).

K tomu navíc celou hru můžete projít v kooperaci až čtyřech hráčů (zatím pouze lokálně), čímž se zábava ještě více umocňuje. Celé hraní následně podkresluje roztomilý a hravý soundtrack, vtipný scénář a perfektní barvitá česká lokalizace, jejíž cit pro náš jazyk je jednoduše nemalý. Pokud máte děti, případně máte rádi plošinovky, koupí Sackboy: A Big Adventure rozhodně neprohloupíte.

Zdroj: DeviantArt

9) Persona 4 Golden – PC port

K sérii Persona jsem vůbec poprvé přičichl právě čtvrtým dílem v jeho Golden edici, která původně vyšla na handheldu PS Vita, kdy se jednalo o jeden z hlavních důvodů, proč jsem si ho vůbec pořizoval. Kombinace klasického JRPG a temného příběhu, jenž je okořeněn slice of life žánrem, mě velice rychle naprosto učarovala a propadl jsem ji zhruba na sto hodin, přičemž se ve skutečnosti jednalo asi o jedinou PS Vita hru, jíž jsem kdy dohrál.

S postupujícími roky se mi nicméně na tento handheld začal usazovat prach, jelikož Sony úplně nezvládlo jeho podporu zajímavými hrami, tudíž jsem jej poslal do světa. Po nějakém čase jsem ovšem zase dostal chuť na to, zopakovat si svůj průběh touto hrou. Začal jsem být tedy trochu smutný, že jsem Vitu prodal, avšak letos v červnu přišlo neskutečně milé a skvělé překvapení, kdy společnost Sega vydala PC port této fenomenální hry.

Nalejme si čistého vína, onen port je velice, ale velice základní, přičemž mnoho věcí nevylepšuje (i když přidání možnosti si hru přehodit do původního znění je pro mě téměř spásou, jelikož to byla věc, jíž jsem na Vita verzi vyloženě nenáviděl), avšak samotný titul by zcela rozhodně neměl uniknout nikomu, koho baví dospělé příběhy a neskutečně chytlavá hratelnost. Titul je už letitý, což se samozřejmě projevilo na jeho zpracování, avšak příběh, filmečky, skvěle napsané postavy a zábava zůstávají stále stejné. Samozřejmě se ale musí počítat s tím, že je titul skrz naskrz japonský, tedy zde naleznete i některé typické tropy, které pokud vám nevyhovují, tak se přes ně nemusíte přenést. Avšak pokud ano, tak dostanete skvělý stohodinový zážitek, jenž ve vás zanechá takové pocity, jak málo co, přičemž na něj můžete plynule navázat další skvělou záležitostí v podobě Persony 5 (ideálně v Royal edici), tedy za předpokladu, že vlastníte konzoli PlayStation.

Jediný důvod, proč tato hra není v žebříčku výše, je ten, že jsem hru hrál již dříve a jedná se jen o port, avšak stejně si své umístění zde zaslouží.

Zdroj: DeviantArt

8) Crusader Kings 3

Do středověké panovnické série jsem vždycky chtěl proniknout, avšak nikdy se mi to nepodařilo, jelikož nástup do hry vyžadoval od hráče nemalé množství investovaného času, jenž jsem jednoduše neměl. Avšak to platilo pouze do září letošního roku, kdy se na počítačích objevilo Crusader Kings III.

Zcela upřímně se přiznám, že jsem do hry prozatím neinvestoval kvůli jiným okolnostem takové množství času, které bych si já sám přál a chtěl, avšak už z těch asi dvaceti až třiceti hodin hraní mohu prohlásit, že tento třetí díl nabízí naprosto skvělý nástupní můstek pro nováčky (hlavně díky skvěle navrženému tutoriálu a systému nápověd), kdy ale na stejné frontě nabízí hluboký a propracovaný zážitek z feudálního panovnictví, jehož největší devízou je psaní nečekaných, vzájemně propletených příběhů.

Vy zde ve vašem vladařském tažením za pomoci diplomacie, vojevůdcovství, incestů a vražd budete interagovat s místními postavami, kdy každá z nich má své jasné dané rysy a povahy. Tyto povahy následně má i postava, za níž hrajete, kdy pokud se ji přihodí něco, co ji není po chuti, může se třeba i psychicky zhroutit. A ačkoliv se jedná všeobecně o strategii, tak bych vlastně řekl, že ve skutečnosti jde spíše o RPG, jelikož tolik zajímavých postav, tolik interakcí, co s nimi lze provádět, umožní neskutečné vtažení do děje, a především do vaší postavy. Zábava je to tedy na dlouhé hodiny, které si v případě, že vám nevadí velká hromada čtení, užijete mírou vrchovatou.

Zdroj: Kotaku

7) Ori and the Will of the Wisps

Pokud bychom letos měli vybrat nejkouzelnější hru tohoto roku, tak pokračování metroidvanie Ori and the Blind Forest, tentokrát nazvané Ori and the Will of the Wisps, by tuto cenu nejspíše bez problémů vyhrálo.

Naprosto nebeský vizuál a perfektně zpracovaný svět totiž udiví nejednoho hráče, stejně jako dokonalá hudba, jejíž tóny neskutečným způsobem doplňují příběh, jenž je plný emocí a nejednou se neubráníte tomu, abyste nějakou tu kapičku slzy uronili. K tomu navíc dostanete vybroušenou hratelnost, která vám nedá nic moc zadarmo, avšak oproti původnímu dílu byla přeci jen laťka obtížnosti o něco málo snížena, což pro někoho může být potěšujícím faktem.

A ačkoliv hra ve své podstatě nepřinesla téměř nic nového oproti prvnímu dílu, tak ji to díky delší prodlevě mezi prvním a druhým dílem velice rádi odpustíte. Jen teda byla velká škoda, že při vydání se hra potýkala s nemalými technickými problémy, jenž onen pozitivní pocit přeci jen trochu shazovaly.

Zdroj: DeviantArt

6) Creaks

Česká Amanita Design patří k mým osobním favoritům, kdy této partě šikovných lidí „žeru s navijákem“ snad všechno, co do světa vypustí. Ať už se jednalo o Samorosta, Machinarium, Botaniculu či Chuchla, pokaždé si mě tito kluci ušatí zvládli získat díky neotřelému vizuálnímu zpracování, jednoduché, leč zábavné hratelnosti, a samozřejmě zvukovým designem.

Nejinak tomu je i u letošního většího titulu Creaks, který od dosavadní tvorby studia vybočuje tím, že zde můžete umřít a vaši postavu neovládáte klikem myší, nýbrž přímo páčkou či šipkou. Taktéž je Creaks o poznání temnější, kdy se zde barvičkami spíše šetří, přičemž i celý příběh má depresivnější podtóny.

Každopádně to nemění nic na tom, že se opět dočkáváme naprosto fantastického surrealistického světa, jehož hlavním tématem je mnohoznačnost a pareidolie, kde potkáte roztodivná nábytková stvoření, budete řešit hádanky na principu světla a tmy, a čas od času naleznete speciální herní obrazy, jenž zde slouží jako minihry a jejich podoba je inspirována obdobím mezi 18. – 19. stoletím, což je takový rozptyl mezi slohy jako je rokoko a romantismus.

No a opět je třeba vyzdvihnout i skvělou hudbu, o níž se tentokrát postaral Joe Acheson, jenž je známý pod pseudonymem Hidden Orchestra, a která za pomoci citery či varhanů perfektně dotváří místní atmosféru.

Tým v čele s Radimem Jurdou nám tedy ke hraní přinesl parádní 2D puzzle platformovku, jenž by díky svému výtvarnému stylu a povedené hratelnosti neměla chybět v knihovničce žádného hráče.

Zdroj: Steam – concept art

5) No More Heroes – Nintendo Switch port

Když před těmi zhruba třinácti lety vyšlo No More Heroes na Wii, tak jsem sbíral kartičky Pokémonů a vrchol mé zkušenosti s Wii bylo hraní virtuální verze bowlingu u kamaráda. Nicméně teď přišel rok 2020, tato legenda dorazila na Nintendo Switch a já jsem si retrospektivně mohl vyzkoušet, proč je tahle hra tak skvělá, přičemž doplnění vzdělání s oběma díly NMH bylo pro mě velice žádoucí, jelikož hry od Sudy51 naprosto zbožňuji. A ačkoliv některé prvky už poměrně zestárly (třeba naprosto mrtvé město), tak hratelnost, příběh, humor a přesah ani zdaleka.

Ve hře se totiž podíváme do města Santa Destroy, které je plné nájemných vrahů, kteří mají i svůj vlastní žebříček těch nejlepších. Náš hlavní hrdina, Travis Touchdown, se do kultu nájemných vrahů zaplete, přičemž po popudu od jeho zástupkyně se rozhodne, že se chce stát číslem jedna! Tím tedy započne krvavá a násilní odysea s cílem, abyste se stali tím nejlepším zabijákem.

Hry od tohoto tvůrce se vyznačují neskutečnou bizarností a ujetostí, kdy některá jeho díla jsou natolik podivná, že se nad nimi pozastavují i samotní Japonci. A přesně touto bizarností No More Heroes překypuje. Jedná se totiž o naprostou bláznivinu, která je napěchovaná humorem, hromadou popkulturních odkazů, zábavným řezáním nepřátel, k němuž využíváte i své vlastní pohyby, a veškerá zabití jsou doplněná o gejzíry krve, za něž by se nestyděl ani Quentin Tarantino. Nicméně i přes tuto přepálenost zde nalezneme vážnější tóny s přesahem, kdy vlastně celá hra slouží jako komentář k náchylnosti k násilí jak společnosti všeobecně, tak i samotných hráčů.

Pokud tedy podobné záležitosti máte rádi a tento titul vás v době svého původního vydání minul, rozhodně ho můžu vřele doporučit, jelikož takovou porci zábavy jen tak nedostanete.

Zdroj: DeviantArt

4) Gears Tactics

Kdyby mi někdo na začátku tohoto roku řekl, že jednou z mých nejoblíbenějších her bude takticko-strategický spin-off vysokooktanové akce Gears of War, tak bych se mu nejspíše vysmál. Ale rok 2020 se blíží ke konci, přičemž Gears Tactics bych se osobně nebál označit za parádní taktický nářez, který svou „přímou“ konkurenci v podobě XCOM: Chimera Squad přejíždí na všech frontách a asi tak o dva parníky.

Hlavním pilířem této parádní akce je její hratelnost, která velice zdatně využívá kořeny hlavní série, kdy by se dalo říci, že jedinou změnou je to, že bojiště vidíte z vrchu a potyčky se odehrávají na tahy. Jinak ale dostanete tu stejnou frenetickou akci, kdy každé zabití zanechává ve hráči uspokojující pocit.

Navíc je celý titul oděn do parádního audiovizuálního kabátku, kdy jednotlivé arény jsou pěkně detailní a prostředí působivé. A přitom vám tenhle vzhled ani příliš neodpálí počítač, jelikož se povedla i optimalizace, kdy si hru užijete i na slabším stroji.

Pomyslnou třešničkou na dortu je jednoduchý, avšak zábavný příběh, jenž nabízí velice sympatické postavy v čele s Gabem Diazem a jeho parťákem Sidem. A jelikož se jedná o prequel, jde o skvělý nástupní můstek pro úplné nováčky, s čímž je spojen i fakt, že se zde opět vyskytují dobře známí Locusti a jejich různé odrůdy.

Pokud tedy máte chuť na nějakou mainstreamovou a extrémně návykovou tahovku, Gears Tactics je pro vás jasnou volbou.

Zdroj: Press Start

3) Hades

A konečně se dostáváme na pomyslnou bednu. Bronzovou medaili si odnáší nová hra od studia Supergiant Games, které ve skutečnost snad ještě nešláplo vedle, jelikož ať už se jednalo o parádního Bastiona, zábavný Transistor či „fotbalové“ Pyre, vždycky jsem se u jejich her neskutečně bavil.

No a neskutečně jsem se samozřejmě bavil i u Háda. Ten zabrušuje (obdobně jako pan Rezner) do velice populárního žánru roguelike her, jichž je v poslední době neskutečné množství, ovšem Hades patří rozhodně k těm nejkvalitnějším. Mechaniky v podstatě zůstávají stejné šabloně tohoto subžánru, avšak vše je zde natolik vybroušené, že vás jednotlivé potyčky s místní chamradí budou královsky bavit, přičemž rozhodně nedělá problém u hry prosedět hodiny, jenž uplynou téměř bez povšimnutí.

Tato chytlavá hratelnost je ale navíc okořeněna o neskonale zábavné dialogy, vtipné slovní přestřelky, postupně dávkovaný zajímavý příběh, skvělý vizuál, svět založený na řecké mytologii, a dokonce i nějaké to boření tzv. čtvrté zdi, probíhající ve formě interakce mezi vypravěčem a hlavním hrdinou Zagreem. K tomu si připočtěte opět parádní soundtrack a máte recept na zaručený úspěch, které si toto studio zcela jednoduše zaslouží!

Zdroj: DeviantArt

2) Tony Hawk Pro Skater 1+2

Ohledně stříbrné pozice jsem se příliš dlouho nerozmýšlel, jelikož předělávka prvních dvou dílů z Tony Hawk Pro Skater série byla neskutečným nostalgickým výletem do mého mládí, kdy jsme u kamaráda „pleskali“ jeden „tríček“ za druhým, přičemž jsme u toho trávili nemalé množství hodin.

Vicarious Vision s vkusem a pečlivostí oživili tuto legendu, která znovu dokázala, že hratelnost této „skejťácké“ legendy asi jen tak nezestárne, jelikož řetězení do různých komb za pomoci přesně načasovaného mačkání tlačítek, kdy vás správné provedení odmění parádní podívanou, a hlavně obrovskou porcí bodů, je ta naprosto identická zábava i po letech (a možná ještě větší, díky zakomponování několika prvků z pozdějších dílů).

Unreal Engine 4 se posléze postaral o to, aby toto všechno velice příjemně lahodilo oku, kdy všechny dobře známé levely byly převedeny do moderního vizuálního kabátku, jenž zkušené harcovníky potěší svou věrností a nováčky svou občasnou šíleností. A díky možnosti vytváření a sdílení svých vlastních parků, dostáváte neomezené způsoby k vyblbnutí, díky čemuž se lze bavit daleko déle než oněch pět hodin v základní kampani.

K tomu si připočtěte extrémně nabušený výběr písní, který pokrývá hromadu žánrů od punk-rocku až po hip-hop, a jenž vám neustále do uší tankuje řízné kytarové riffy, z čehož vám vyjde, že se jednoduše jedná o zážitek, jenž by v žádném případě neměl nikdo minout.

Zdroj: GamingBolt

1) Ghost of Tsushima

Letošní prvenství si ovšem uzmula poměrně bezpečně a s předstihem tato naprosto fenomenální záležitost od studia Sucker Punch, která se pro mě stala okamžitě nejlepší hrou uplynulé PlayStation generace (Bloodborne a Spider-Man prominou), kdy se jedná o letošní jedinou hru, které bych v naprostém klidu udělil bezprecedentní desítku a klidně i více.

Samurajské dobrodružství Džina Sakaje totiž splnilo dávný sen o tom, že bych si velice s chutí zahrál nový díl Assassin’s Creed v Japonsku, avšak nakonec jsem rád, že se tohoto údělu zhostilo studio Sucker Punch a nikoliv Ubisoft. Tento americký celek totiž nabídl jeden z nejkrásnějších a organických světů k prozkoumání, kdy téměř každý pohled stojí za screenshot nebo alespoň za to, abyste se na chvíli zastavili a začali se kochat, jak Rudolf Hrušínský ve Vesničko má středisková. Takto brilantně vtahující svět jasně dokazuje, že není potřeba různých technologických vymožeností, jelikož pro fascinující estetiku je jednoduše nepotřebujete. Geniální je ale také způsob, jakým autoři jednotlivé mechaniky zakomponovali do místního světa, aby jejich výskyt zde dával smysl.

Každopádně výtečně zpracovaný ostrov Cušima by byl naprosto k ničemu, kdybychom společně s ním dostali tuctovou hratelnost. Avšak i ta nabízí mnoho způsobů k vyblbnutí, přičemž hlavní housle hraje parádní soubojový systém, v němž si skutečně připadáte jako pravý samuraj, udělující smrtící a precizně přesné údery (ale i stealth je super). Další naprosto skvělou věcí je organické prozkoumávání mapy, která na vás nevychrlí všechno naráz, ale tím, jak jí projíždíte, se taktéž odhaluje její podoba a k tomu i aktivity. Titul následně není ani zbytečně příliš dlouhý, takže po celou dobu hraní bezpečně udrží vaši pozornost, což se mi u open-worldů moc často nestává.

Příběh je následně velice věrný své inspiraci, jímž jsou filmy od Akiry Kurosawy. Tato věrnost by sice pro některé mohla být spíše na škodu, jelikož znalce ničím příliš nepřekvapí, avšak právě pro mě se jednalo o další zaškrtnuté políčko splněného snu, přičemž zde nechybí ani různé epické výjevy, které si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Tuhle hru jsem jednoduše dohrál jedním dechem a opravdu nutně potřebuji nějaký typ pokračování. Jo a zmínil jsem, že si zde můžete pohladit lišku?!

Zdroj: DeviantArt