Povídkářství se tu začíná šířit jako mor. Kolik nevinných pisálků už podlehlo. Proklínám sám sebe, že jsem na nemoci náchylný.
Když už to celé Chip rozjel, Amahara se potupně nakazil, Golem moc nechtěl vyčnívat a ostatní prostě chytla stejná nákaza, příběhy na pokračování nám tu začíná spřádat skoro každý bloger, který by rád byl in. Osobně jsem si radši všímal vojenských linií a K/D ratia, nicméně vyprovokoval to druhý jmenovaný a Golem se veškeré zbytky mého vzdorování rozhodl vymlátit.
Démon jménem Rainolds
V následujících řádcích se vám tedy do rukou dostane příběh , který už dlouhou dobu spočívá v mé mysli a šeptá mi afektové reakce nebo diktátorské úvahy. Černý na bílém se objevil shruba čtyři roky zpátky, přítomnost hlavního hrdiny poctila dokonce i jednu slohovou práci a suma sumárum se příběh rozvinul na nějakých osm kapitol. Ty bych se pokusil do světa ventilovat co nejrychleji, abych ho měl možnost rozvinout o nějaké zvraty a jiskření v příběhové lince.
Vězte tedy, že se chystáte přečíst prolog šílené fantasy story s nádechem detektivky ala Sherlock Holmes. Děj je (mimo prolog) zasazen do devadesátých let minulého století, setkáme se s odbojem Velikonočního ostrova, tajemným krystalem velikosti vlašského ořechu, nadčlověkekm inspirovaným démonickou formou Illidana Stormragee a zbytku světa, který se mu za každým rohem snaží podříznout hrdlo. Pokud ta slova v průběhu čtení nezapomenete, přeji příjemnou zábavu a pevné nervy.
Prolog
Znovu se ozvalo obrovské zahučení vln. Henry se zadíval pozorněji na útesy, které vliv mořských proudů bez přestání atakoval. Byly takřka dokonale vyhlazeny. Pár nerovností po stranách stále pokukovalo, ale koloběh času je brzy zarovná. Beznadějný romantik raději uhnul pohledem, než ho takový nevinný obrázek chytne do spárů. Zavřel oči a pokusil si vyčistit hlavu. S neustálým burácením vln to však nebyl snadný úkol, tak se sebral a zamířil na opačnou stranu. Jeho křehké povaze to však moc nepomohlo.
Mohutné kamenné obličeje lemovali hornatou krajinu jako strážci samotných pekel, co číhali na svou nic netušící oběť. Tu a tam byla nějaká hlava ověšená věnečky nebo pestrobarevnými řetězy, které symbolizovaly nadcházející významný svátek. Popadly ho myšlenky, zda-li to je pro zdejší kulturu tradiční, ale proti výslednému efektu byly nepodstatné. Velikonoční ostrov vypadal den před Vánoci nádherně. Už ho nezajímalo, jestli symbolické artefakty ozdobili turisté podobní jemu nebo zdejší obyvatelstvo. Tajně doufal v to druhé, ale rozhodl se o to dál nestarat.
Popošel pár kroků vstříc nedaleké vesnici, která mu po následující dva týdny byla v podstatě domovem, a konečně zahlédl něco, co mu od jeho rozvášněných myšlenek pomohlo utéct. I s průvodkyní, jejíž jméno mu stále unikalo, poblíž jedné sochy postával shluk čumilů. Někteří z nich byli přátelé, nicméně jejich tváře z dálky nerozeznával, a další prostě turisté, kteří sdíleli nedalekou chatku a přijeli sem z podobného důvodu, jako on. Uniknout Vánočnímu ruchu. Zatřepal hlavou, když si uvědomil, jak daleko se od skupiny vzdálil, a pokračoval v kroku.
‚ale polovinu jsem získal zpátky a druhá byla nepodst- HENRY! Kam ses zase zatoulal?´ Henry hned poznal, že se Boster zase čypýří svými karetními historkami, tak tuhle poznámku ignoroval a obrátil se k Rediktovi. ‚Máš přehled o čase?´ ‚Za chvíli se vracíme, snílku. Jen jsme se s Dianou rozhodli dát Bosterovi trochu času navíc.´ Diana. Tohle jméno si musel zapamatovat. ‚K čemu, všemohoucí?´ opáčil Boster s téměř ledově chladnou tváří zkušeného hráče a vlil do sebe obsah kokosově inspirované láhve. ‚Dovolím si pochybovat, že jsi letos nezapomněl na dárky a chvilku potrvá, než ti dojde nějaká solidní výmlu-´ přerušil ho ohromný dunivý zvuk.
Rozléhal se po okolí a zněl podobně, jako mírně hlubší lodní alarm. Když už se zdálo, že je všemu konec, zvuk se zopakoval v celé své strašlivé kráse. ‚Co to sakra b-‚ ani Bosterovi nebylo uštědřeno domluvit a přerušil ho stejný dunivý tón, který nabral na intenzitě. ‚Tak dobrá, tohle je divný. Měli bychom se… vrátit… zpátky…‘ Dianu překvapivě orchestr hučení domluvit nechal, ale když se ostatní podívali jejím směrem, vše pochopili. Vesnice byla v plamenech. Mezi zbytkem skupiny zavládl chaos a rozutekla se všemi možnými směry. V tu chvíli se připomnělo hučení v zatím nejsilnějším provedení a doprovázel ho otřes půdy.
Henry zůstal pevně na zemi, ale zbytek přátel chvění zaskočilo. Popadali na zem a zůstali tam ležet, s obavy, co bude dál. Otřesy se opakovaly a tentokrát málem dostaly i Henryho, jeho pohled však nyní patřil něčemu jinému. Masivním sochám. Malé chvění na ně sice nemělo žádný vliv, ale upoutal ho jiný faktor. Jejich oči. Zářily silnou tyrkysovou aurou. Něco tak úžasného nikdy neviděl. Něco tak mocného… nadpřirozeného. Pokusil se odpoutat pohled, ale nešlo to. Otřesy i chvění se stupňovaly a jeho přátelé skoro prosili, aby s nimi už utekl. Byli ale druhořadí.
Až moc pozdě si uvědomil, že ho pohltila představa absolutní moci. Několik členů skupiny už ležela bezvládně na zemi, zřejmě se zlomenými kostmi. Když už se připravil vyrazit přes otřesy pomoct zraněným, všiml si, že jedna socha je natočená k němu. Jakmile se jejich pohledy střetly, oči sochy potemněly a vystřelily po něm zářící předmět. Zasáhl ho do břicha a ačkoliv si naustálá aktivita Země začala vybírat svou daň, měl ještě dost sil ho zvednout. Definoval ho jako krystal a když už ho nic nedrželo postávat na zemi, ustaraně vyběhl za ostatními.
Onen krystal, který ještě neměl dostatek času poznat se s Henryho kapsou, náhle silně zařářil. Doprovodem byl dosud nejsilnější otřes a nejhlubší tón, který tohle šílenství započal. Henry bohužel nedokázal předpažit ruku včas a oslepující záře ho zasáhla přímo. Jeho ruka, stále držící podivný minerál, se nebezpečně zachvěla, nicméně neměl šanci s tím nic dělat – stále oslepen sytě tyrkysovou barvou. Až moc pozdě si uvědomil, že letí vzduchem. Když už se konečně vymžoural, spatřil pouhou zem a pocítil silnou bolest, kterou ještě umocňovaly stále probíhající otřesy. Jakmile se probral, okamžitě ten zatracený šutr zahodil nejdál, co mu síly dovolily. Jeho úspěch ale neměl dlouhého trvání a proklel sám sebe, když přes veškerý hukot zaslechl žbluňknutí.
Zvedla se vlna nepředstavitelných rozměrů, která by si na jeho vesnici smlsla během pár vteřin, a zamířila si to k němu. ‚Tohle je konec.‘ Poslední myšlenky patřily Bosterovy. Pokud tohle vůbec přežije, snad veškeré zbytky úspor nepotopí v Blackjacku.
NOTE: Berte na vědomí, že toto je pouze prolog. S celkovým odvíjením příběhu nemá moc co společného.
