Adama probudila ostrá bolest. Ztěžka otevřel víčka, aby ho vzápětí oslnilo denní světlo. Nemotorně se posadil a přejel si rukou po tváři. Cítil na ní zaschlou krev a smůlu. Rychle zatřásl hlavou a snažil se utřídit si myšlenky. V hlavě mu začaly vyvstávat obrazy předešlé noci. Mimovolně se oklepal a rozhlédl se kolem. Hledal impozantní postavu svého otce, kterak chodí mezi mrtvými a užívá si svůj další bitevní triumf. Avšak nikde ho neviděl. Ztěžka se zvedl a rozhlédl se po celé šířce mýtiny. Kam jen dohlédl válely se kusy těl a vnitřností, a nebo tam byla země potřísněna rudými cákanci. Kousek od něj klečel kapitán Alex Mann a něco si pro sebe mumlal.
„Kapitáne,“ vykřikl Adam a váhavým krokem se k němu vydal. „Kde je můj otec? Kapitáne, slyšíte mě?“ Voják se ztěžka zvednul, čímž Adamovi odkryl hrůzný výjev. U kapitánových nohou leželo bezvládné tělo Bertholda von Dietla v tratolišti vlastní krve, s prokousnutým hrdlem a utrhanými údy. Adam se zastavil uprostřed kroku a chvíli stál bez hnutí. Vnímal veškeré pocity, které se nyní draly na povrch a dával jim volný průchod. Ihned se vrhl k otci a se slzami v očích zvedl jeho bezvládné tělo. Opatrně mu přejel rukou po vlasech, jako by se bál, aby ho neprobudil.
„Otče,“ vzlykal Adam a choval jeho torzo v náručí, jako matky chovají své děti. „Otče?!“
Kapitán se k němu sklonil a opatrně vyprostil Bertholdovo tělo z jeho sevření. Pomohl Adamovi na nohy a odvedl ho zpátky ke stromům, kde ho usadil.
„Tady pane, napijte se.“ pobídl mladíka a podal mu měch s vodou. Adam se však od něj odtáhl a začal zvracet. Všude kolem cítil krev, vnitřnosti a exkrementy. Kapitán to chápal, odložil měch s vodou a trpělivě vyčkával až Adama přejde prvotní šok. Když mladík konečně přestal zvracet, znovu na něj promluvil.
„Pane, je mi nesmírně líto vašeho otce, ale měli bychom sebrat přeživší a vyrazit k vesnici.“
„Zbláznil jste se?“ vyjekl Adam hlasitěji než očekával. „V žádném případě tu nenechám otcovo tělo, aby se na něm přiživila lesní havěť, nebo ty zrůdy. Zaslouží si řádný pohřeb, který náleží k jeho titulu!“
„To chápu pane, ale nemáme čas všechna těla pohřbít. K vesnici je to přinejlepším půl dne cesty a pohřbívání by nás zdrželo. Další noc v otevřené krajině bychom nepřežili!“ odvětil kapitán a poslední větu mimoděk zdůraznil. Adam se na něj nepřítomně podíval. Dlouho mlčel, než znovu promluvil.
„Mohli bychom,“ zadrhl, jakoby to, co se chystal vyslovit, bylo tou nejtěžší větou. „Mohli bychom těla alespoň spálit?“
„Víte, nejsem si jistý, že bychom je byli schopni zapálit, pane.“ odpověděl kapitán a zamyslel se nad Adamovým přáním.
„Prosím, kapitáne.“
„Pokusím se udělat co je v mých silách, pane.“ řekl kapitán a s těmito slovy se vydal zaúkolovat přeživší. Adam si opřel hlavu o kmen stromu a na moment zavřel oči. Když je znovu otevřel, měl v nich slzy.
„Kolik mužů zbylo, kapitáne?“ zeptal se zkroušeně Adam a naposledy se ohlédl k hořící změti lidských údů a orgánů. Vojáci odvedli opravdu dobrou práci. I přes rány, které utržili v boji a přes zoufalost celé situace sesbírali těla svých kamarádů a společníků a naházeli je na jednu hromadu, aby je uctili se vší možnou důstojností.
„Sedm vojáků včetně mě, pane.“ odvětil stroze kapitán.
„A sloužících?“
„Žádný, pane. Všichni jsou buď mrtvý, nebo utekli.“
„Ach tak.“ řekl Adam a nadskočil v sedle, když kůň klopýtl.
„Pane, měli bychom přidat. S ohledem na fakt, že přesně nevíme, kde se vesnice nachází, bychom se neměli zdržovat.“ pronesl kapitán a pobídl koně do klusu.
„Počkejte kapitáne,“ začal Adam a zastavil koně. Voják se zařídil podle jeho rozkazu a otočil své zvíře zpět k němu. „Nejsem si jistý, že bychom měli pokračovat k vesnici. Měli bychom se raději vrátit.“ Kapitán na Adama vytřeštil oči a beze slova na něj zůstal zírat. Jakmile se vstřebal to co právě slyšel, ustaraně na mladíka pohlédl.
„Pane, se vší úctou k vám, nemyslím si, že je to zrovna to, co by chtěl váš otec.“
„Můj otec je momentálně stravován plameny, a nemyslím si, že by měl něco proti tomu, když chci ještě chvíli žít.“ odsekl Adam a sklopil zrak.
„To nemůžete,“ rozkřikl se kapitán a zuřivě kolem sebe máchal rukama. „To není správné, musíme pokračovat. Musíme dokončit to, proč jsme sem přišli!“
„Ale můžu,“ odvětil stroze Adam a obdařil rozčíleného vojáka ledovým pohledem. „A taky to udělám. Vracíme se zpět!“
„Pane, a co váš otec? Copak ho nechcete pomstít? Vždyť by takhle zemřel úplně zbytečně.“ zkusil to naposledy s nejtěžším kalibrem kapitán. Adam na okamžik ztuhnul a sevřel ruce v pěst až mu zbělely klouby. Zhluboka dýchal a bojoval s nutkáním rozplakat se na místě. Když se konečně uklidnil poraženecky sklopil oči.
„Já… nejsem žádný bojovník. I při tréninku jsem vyhrával jen díky titulu.“
„To přece není důvod,“ odsekl kapitán. „Ne pro muže! Jde tu o čest vašeho otce. A navíc, ještě stále máte sedm věrných mužů, kteří se za vás budou bít.“ Adam vzhlédl a poprvé po dlouhé době se znovu usmál. Téměř neznatelně, avšak vděčně přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Vojáci byli seřazení do dvojic a i přes události poslední noci se na něj usmívali.
„Takže vyrážíme.“ rozhodl kapitán a pobídl koně do klusu. Adam kopnul zvíře do slabin a vyrazil za ním. Dovolil si věnovat ještě jeden pohled stále se zmenšující hromadě hořících těl. Sbohem otče, budeš mi chybět, pronesl si v duchu a odvrátil od toho ohnivého divadla zrak. Poté se už plně věnoval dění před sebou. Čeká je ještě dlouhá cesta, a on rozhodně nehodlá trávit další noc pod širým nebem. Ne teď, když už ví co se skrývá ve tmě.
Slunce bylo daleko za polovinou své cesty, když si Adam v dálce před sebou všimnul kouřící siluety malé vesničky. Jeho mysl v jediném okamžiku zachvátila čirá radost, jakou již dlouho nepocítil. Skoro se za ni až styděl, vzhledem k událostem předešlé noci, o jejichž pravosti svědčil stoupající dým daleko za Adamovými zády. I přesto však mladík nedokázal potlačit štěstí z pouhého faktu, že přežil. Uchoval si však na tolik slušnosti a respektu ke svému otci, stejně jako ostatním zemřelým vojákům, že o jeho stavu vypovídaly pouze jeho oči. Rychle se rozhlédnul kolem sebe, aby viděl jak přítomnost vesnice působí na ostatní a během jediného úderu srdce toho hořce litoval. Všichni vojáci, včetně kapitána, bez jediné známky radosti zírali před sebe, jako by fakt, že dorazili na dohled vesnice byl děsivější než noční masakr. Adam netušil co pozorují a vlastně si ani nebyl jistý, zda-li to chce vědět. Opatrně se podíval směrem, kam se upíraly oči všech jeho společníků. Chvíli mu trvalo než si na jednom z kopců za vesnicí všiml zapadlého panství, které i z dálky vypadalo, že má nejlepší léta již dávno za sebou. Ačkoliv tušil, že by ho měl znát, nebyl ho schopný přiřadit k žádnému rodu v císařství. Pobídl tedy koně a zařadil se vedle Alexe. Chvíli ještě trápil svou paměť, načež veškeré snahy vzdal a naklonil se ke kapitánovi.
„Komu patří to sídlo za vesnicí?“ zašeptal téměř neslyšitelně Adam. Snad ze strachu, aby se před vojáky nezesměšnil, snad z úcty k tichému momentu. Kapitán dál seděl bez hnutí v sedle a pozoroval krajinu před sebou. Když už si Adam začínal myslet, že ho neslyšel, otočil se Alex k němu a zadíval se mu do očí. Chvíli ho bez mrknutí pozoroval, a když už se začal Adam cítit nesvůj, potichu odpověděl.
„Už dlouho nikomu konkrétnímu, avšak bylo to letní sídlo rodu de Chatileau. Ale to už je dávno. Poslední žijící zástupce tohoto rodu zemřel ještě když byl váš prapradědeček malé dítě. Nebo se to alespoň tvrdilo,“ dodal Alex a významně se odmlčel. Konečně Adamovi došlo, proč nemohl sídlo na kopci k nikomu přiřadit. Ačkoliv si jeho rodina zakládala na všeobecných znalostech rodových poměrů v císařství, k čemuž měla vyhrazeno i jedno celé křídlo v knihovně, o rodu de Chatileau neměli nic. Žádnou knihu, ba ani krátký spisek. Adam své závěry vyslovil nahlas, což kapitána překvapilo.
„To mě udivuje, že vám váš otec nic neřekl. Zmínil se vám vůbec proč zorganizoval tuhle výpravu, když vám oznámil, že budete její součástí?“
„Říkal něco o otázce rodinné cti, jakékoliv mé dotazy však odmítal zodpovědět s tím, že tak učiní až bude ten správný čas.“ odvětil Adam a tázavě pohlédl na kapitána. Celá záležitost ho začínala čím dál víc zajímat a v duchu si nadával za to, že kdysi nebyl při kladení otázek neodbytnější.
„Myslím, že správný čas právě nadešel,“ začal Alex. „Jakmile se ve vesnici ubytujeme, pokusím se vám vše vysvětlit.“ Adam nechtěl čekat. Chtěl, aby mu kapitán všechno řekl hned. Ačkoliv na tom nezáleželo, přisuzoval to své přirozené zvědavosti, která se podle jeho otce dědila v rodině po generace. Nyní tak napnul všechny své síly a pokusil se ji potlačit, alespoň na chvíli. Všichni si toho v posledních hodinách spoustu prožili a nebylo by správné, kdyby jim nepříjemné chvíle v sedle protahoval nekonečným přívalem otázek. Místo toho jen přikývnul a vyrazil kupředu. Představa teplého jídla, postele a relativního bezpečí ho hnala kupředu silněji, než si byl ochotný připustit.
Když míjeli první stavení slunce už pomalu zapadalo za blízké kopce a vzduch se ochladil. Adam sebou mimovolně ošil a přitáhl si plášť těsněji k tělu. I přesto, že se nenacházeli v severních částech císařství, večery tu pravděpodobně byly stejně nepříjemné. Adama to překvapilo. Údolí bylo chráněno ze všech stran vysokými kopci, ale i přesto zde foukal studený vítr, který se s železnou pravidelností zakousával do těla jako ostrá dýka. Tázavě se podíval na kapitána. Ten byl ovšem zaneprázdněn sledováním okolí a Adama si nevšímal. Pomalým krokem se celá skupinka dostala až na náměstí, které však zelo prázdnotou. Když tak nad tím Adam přemýšlel, od doby co vjeli do vesnice neviděl živou duši. Po těle mu přeběhl mráz a chloupky vzadu na krku se mu zježily. Rychle se rozhlédnul kolem sebe, ale nenarazil ani na jednoho obchodníka, jenž by po celém dni konečně balil krámek, ani na jednoho farmáře, který by se po dlouhé a úmorné práci vracel k ženě a dětem. Dokonce nezahlédl ani muže pomalu se šinoucí do krčmy, aby zapili nepříjemnosti života, či jen zapomněli na rozzlobené manželky, jež na ně čekají až se vrátí, aby jim mohli vynadat. Děsilo ho to. Byl si jistý, že to není dobré znamení. Alex si všimnul jak se Adam vyděšeně rozhlíží kolem sebe a opatrně se k němu připojil. Zlehka mu položil ruku na rameno a vyčkal až zaregistruje jeho přítomnost. Když se tak konečně stalo, pomalu se k němu naklonil a klidným hlasem se ho pokusil uklidnit.
„Nebojte pane, to je tu normální. Lidé se k večeru scházejí v krčmě, nebo zůstávají ve svých domovech.“ Adam na něj bojácně pohlédl, aniž by pronesl jediné slovo. Alex se téměř neznatelně usmál: „Kvůli té zimě, pane. To kvůli té zimě.“ Mladík si vydechl, jako by se dozvěděl dobrou zprávu, na niž dlouhou dobu čekal. Pokusil se Alexovi vrátit úsměv, ale zjistil, že to nedokáže. Jediné na co se zmohl byl zvláštní škleb, po němž byl rád, že od něj kapitán s křikem neutekl. Znovu, tentokrát však mnohem klidněji, se rozhlédnul kolem sebe, pátraje po vývěsním štítu krčmy. Když ho nemohl nalézt, otočil se znovu k Alexovi.
„Tudy, pane.“ odvětil kapitán téměř okamžitě, jako by tušil co se Adamovi honí hlavou, a pokynul rukou před sebe.
„Zdá se, že to tu dobře znáte. Už jste tu byl?“ zeptal se Adam a vyrazil směrem, kterým mu Alex ukázal.
„Eh, jednou, nebo dvakrát.“ zakoktal kapitán a pobídnul koně kupředu. Adam měl pocit, že mu muž něco tají, ale nechal to plavat s tím, že je nejspíš ještě stále otřesen z předešlých událostí, a tak hledá problémy tam kde nejsou. To jediné, co ho nyní skutečně zajímalo byl čistý pokoj a pohár vína, jenž by mu pomohl zapomenout na prožité hrůzy. Na chvíli se zarazil a znovu se podíval kolem sebe. Vlastně piva.
Krčma U Starého dubu nevypadala sice nijak vábně, ale jelikož byla jediná v okolí neměl Adam stejně na výběr. Rychle sesedl z koně a připojil se ke kapitánovi, který zrovna vcházel dovnitř. Do nosu ho praštila vůně zvěřinového guláše a čerstvě upečeného chleba. Dveře se za nimi s žuchnutím zavřely a přítomné osazenstvo se na ně jako na povel podívalo. I když to byli vesměs farmáři, nebo řemeslníci, Adam se mimoděk ošil. Měl pocit, jakoby se v místnosti shromáždila celá vesnice jen proto, aby si ho mohli důkladně prohlédnout. Sebral tedy poslední zbytky síly a donutil se na to nemyslet. Místo toho si s hraným zájmem začal prohlížet hostinec, doufajíc, že to jeho pozorovatele přestane bavit dřív, než stihne spočítat všechny mouchy, které tu poletovali. Samotná jejich přítomnost Adamovi napověděla, že tu žádný luxus nenajde, avšak dnes to bylo pravděpodobně poprvé, co mu na tom ani za mák nezáleželo. Za širokým výčepem stál zavalitý hospodský, který zrovna z obrovských sudů čepoval dva korbely zlatavého moku. Jakmile byl s výsledkem spokojený, podal je mladinké dívce, která se s nimi vydala vstříc nedočkavým hostům. Na okamžik tak některým přerušila výhled na nově příchozí, za což byla odměněna nesouhlasným mručením. Adam ji ještě chvíli pozoroval. Oči sklopil teprve až na něj dívka pohlédla. Až když se ujistil, že všichni vzali na vědomí jejich přítomnost, vyrazil Alex směrem k hospodskému, nechávajíc nenávistné pohledy bez odezvy. Když si Adam všimnul, že se dal kapitán do pohybu pospíšil si, aby mu zůstal na blízku. Ihned jak stanuli před hospodským, došlo Adamovi, proč se krčma jmenuje U Starého dubu. Zblízka byla postava výčepního a nejspíš i majitele ještě impozantnější, než jak se tomu zdálo být, když si ho prohlížel od dveří. Měl až neuvěřitelně velkou lysou hlavu a široká ramena, přičemž jejich rozpětí věrně kopíroval i zbytek těla. Adam mimoděk polkl a znovu se na hospodského podíval. Byl si jistý, že kdyby mu výčepní uštědřil obyčejný políček, jen tak by se ze země nezvednul. O to víc ho polekalo, když si uvědomil, že na něj muž nenávistně zírá, dávajíc jasně najevo, že se mu Adamovi zkoumavé pohledy ani trochu nezamlouvají. Situaci však zachránil Alex, jenž si rychle odkašlal, aby na sebe výčepního upozornil. Ten si ještě jednou změřil Adama od hlavy až k patě, načež se otočil k Alexovi.
„Co byste rádi?“ procedil skrze zuby a na oko si otřel ruce do ušmudlané zástěry, o níž Adam pochyboval, že kdy byla čistá.
„Chtěli bychom se ubytovat?“ odvětil Alex. Hospodský si je znovu změřil pohledem a s odpovědí si dával na čas. Když znovu promluvil jeho hlas měl nepříjemný tón.
„Máme plno!“ Alex se však nenechal odbýt. Ačkoliv nebyl nikterak vysoký, když se napřímil vypadal vskutku impozantně. A hlavně nebezpečně.
„Jsme tu v záležitosti rodiny von Dietlů.“ odsekl pravděpodobně hlasitěji, než původně plánoval. Celá hospoda během mrknutí oka ztichla a opět začala bedlivě pozorovat nově příchozí. Adamovi přeběhl mráz po zádech a vyděšeně se kolem sebe rozhlédnul. Byl si jistý, že kdyby bylo možné vraždit pouhým pohledem, on ani kapitán by tu už dávno nestáli. Všichni přítomní je bez ustání sledovali a někteří si dokonce poodsedli. Výčepní si znechuceně odplivnul a zadíval se Alexovi přímo do očí. Oba se chvíli měřili pohledem, dokud se hospodský nenaklonil přes výčep.
„Jak sem řek, máme plno!“Ještě než stihl kapitán zareagovat. Kdesi za ním zavrzala židle a pět mužů se pomalu postavilo. Nenávistné pohledy spolu s robustními postavami jim propůjčovali vskutku děsivé vzezření. Adam nasucho polknul a pozoroval je jak se k nim pomalu přibližují. Nebyl sice schopný říct čím se živí, ale byl si celkem jistý, že to nebudou farmáři. Alex se na hospodského usmál, aby se vzápětí otočil k nově příchozím. V jejich čele stál sotva třicetiletý muž, jehož šířka ramen mohla směle konkurovat výčepnímu. Na sobě měl potrhanou plátěnou košili a dlouhé špinavé kalhoty. U pasu se mu pohupoval lovecký nůž, ale nevypadal, že by ho chtěl použít. Místo toho se usmál na svoje kumpány a sebevědomě vykročil k Alexovi. Než se však stihl rozpřáhnout, Alex k němu přiskočil a jediným úderem do krku ho vyřadil z boje. Muž se bezvládně skácel k zemi, rukama si objímal hrdlo a chroptil. Jeho kamarádi, stejně jako Adam, na to nevěřícně zírali. Ještě chvíli jim trvalo, než pochopili co se tu vlastně stalo, načež se rychle vrátili na svá místa, aby se vybavili noži, které nechali ležet na lavicích. Alex opatrně uchopil rukojeť svého meče. Než ho však stihl obnažit, přispěchal k němu hubený, přibližně padesátiletý muž s brýlemi. I přesto, že nebyl zrovna malý, Adam zjistil, že si ho napoprvé vůbec nevšimnul.
„Nebudeme se přece prát, pánové,“ vykoktal ze sebe a zlehka položil ruku na Alexovo předloktí. „Pojďte, můžete přespat u mě.“
Kapitán si ho změřil pohledem a po chvilce váhání pustil jílec meče. Adam netušil, proč mu Alex Mann věří, ale byl si jistý, že pokud tomu tak je, nemá se čeho se obávat. Když tedy vyrazili pryč z krčmy beze strachu je následoval do tmy.
***