Příběh Adama von Dietla stagnuje a tak je třeba ukojit literární choutky jiným kouskem; a protentokrát nějakým který má kromě začátku i konec.
„Adi! Adi, můžu jít s tebou?“
Malý, sotva pětiletý chlapec znenadání vyskočil zpoza keře a nemotorně se rozběhl ke svému bratrovi.
„To teda nemůžeš,“ odsekl Adrien. „A neříkej mi Adi!“
„Prosím,“ žadonil dál chlapec.
„Říkám, že ne, Adame!“ odvětil stroze Adrien a zle se na bratra podíval. „Navíc, brzy zapadne slunce a máma bude zuřit jestli nebudeš doma.“
„Ale já bych…“
„Ne!“ utnul konverzaci Adrien a možná až příliš surově popostrčil bratra směrem k nedalekému domu. „Padej!“
Ještě chvíli Adama sledoval jak se šouravým krokem vzdaluje, načež vyrazil na opačnou stranu a ztratil se mezi prvními stromy označujícími hranici Východního lesa. Přestože léto dávno skončilo, v lese bylo i po setmění stále ještě příjemně a Adrien byl rád, že se nemusí vláčet s těžkým kabátcem z ovčí vlny. Tentokrát však ani ne tak kvůli nepohodlí, jež skýtal, jako spíš kvůli smradu, který se ho nechtěl pustit. Kdyby takhle přišel za Lisou, jistě by se mu obloukem vyhnula, pomyslel si Adrien, a dětskou říkankou v duchu rychle poděkoval bohům za dobré počasí. Opatrně se prosmýkl kolem hustých šípkových keřů, ne však dost opatrně na to, aby neutržil několik ošklivých škrábanců, a u dvou vzrostlých dubů zahnul doleva. Vyšlapaná cesta se teď před ním ztrácela v houstnoucí tmě, což však Adrienovi ani trochu nevadilo. Šel tudy již tolikrát, že by klidně mohl jít se zavázanýma očima a ani by ho to nezpomalilo. Navíc, brzy se již dostane na doslech řece, která skrze les protéká, a která ho sama navede tam, kam potřebuje. Adrien svižnou chůzí pokračoval v cestě, přemýšleje nad tím, jak se Lise bude líbit dárek, jenž jí vybral, když kdesi před sebou uslyšel tiché šplouchání vody, která si ve vymletém korytu hledala cestu mezi kameny a napadanými větvemi. Adrien přidal do kroku a za chvíli již kráčel podél řeky na jih a očima probodával tmu před sebou. Konečně. Z noci se vynořila silueta tlustého kmene, jenž byl spadený napříč přes koryto řeky, a vytvářel tak kluzký most na druhou stranu. Adrien se před ním zastavil a chvíli si ho prohlížel. I přesto, že se sem kapky deště nedostaly, na to byly koruny okolních stromů příliš husté, voda z řeky udržovala padlý kmen stále vlhký, díky čemuž jeho přejití vyžadovalo jistou dávku obratnosti. Tak do toho, povzbudil se Adrien, a opatrně vykročil pravou nohou. Dřevo bylo sice pevné, ale nohy se mu po něm nebezpečně smýkaly. S každým dalším krokem byl však Adrien jistější a jistější. Strach ho pomalu opouštěl, takže si dokonce dovolil zrychlit. Jakmile to ale udělal, hořce zalitoval. Noha mu podklouzla a sjela na stranu, jeho těžiště se změnilo a Adrien zjistil, že po zádech přepadává dolů. Zuřivě kolem sebe začal máchat rukama ve snaze zachytit se o některou z větví, jež z kmene vyrůstaly po celé jeho délce. Ukazováčkem levé ruky zavadil o špičku promočené větve, ale zachytit se nedokázal. S vypětím všech sil to zkusil znovu a trochu se uklidnil až když se jeho prsty sevřely kolem gumového dřeva. Pomalu se začal přitahovat, jenže zvlhlé dřevo jeho váhu neuneslo a prasklo. Adrien znovu ztratil rovnováhu, ale tentokrát byl rychlejší než gravitace. Pravou rukou okamžitě sáhnul po další, mnohem tlustší větvi, která pod jeho vahou sice rovněž zasténala, ale vydržela. Adrien se napřímil a opatrně dokončil těch několik kroků, které mu chyběly ke břehu. Tam se svalil do mechu a dýchal, jako by právě doběhl maratón. Krev mu ve spáncích pulzovala s takovou hlasitostí až se bál, že ohluchne. Ještě chvíli v naprosté tichosti setrval na zemi, než se odvážil zvednout. Kmenu i rozbouřené vodě pod ním věnoval poslední pohled a vyrazil pryč. Neušel ani tucet kroků, když se za ním ozval pronikavý výkřik a tiché plácnutí. Adrien ztuhl. Zprudka se otočil a zkoumal potemnělou siluetu kmenu. Chvíli mu trvalo než jeho oči zaostřily a byly schopné rozeznat malou postavičku, jež se křečovitě držela spadeného stromu. Adrien se rozběhl zpátky. Během několika málo úderů srdce byl u kmene a vstupoval na něj.
„Adame?!“
Obličej malého chlapce úpěl pod návaly strachu a adrenalinu, zatímco jeho ruce pevně svíraly tlustou větev, jež před chvíli zachránila Adriena. Ten, v šoku z nastalé situace, ztuhl na místě, a neschopen pohybu notnou chvíli pozoroval svého bratra zápasícího se zemskou přitažlivostí i divokou vodou, která mu již omývala kotníky.
„Pomoc!“ vzlykl Adam a větev, které se držel, se nebezpečně ohnula.
Adrien rychle zavrtěl hlavou ve snaze posbírat myšlenky a opatrně vykročil ke svému bratrovi. Když k němu došel, klekl si na jedno koleno, levou rukou se chytil silné větve za zády, zatímco tu pravou nabídnul Adamovi.
„Chytni se, dělej!“
„Já nemůžu,“ brečel Adam a dál křečovitě svíral sténající dřevo. „Já spadnu.“
„Nespadneš, neboj se, já tě udržím,“ prosil Adrien a natahoval se k bratrovi. „Chyť se mě!“
„Já nemůžu!“
„Ale to víš, že můžeš! Jednou rukou se pusť a pomaličku ji ke mně natáhni.“
Adam ještě chvíli vyděšenýma očima probodával bratra, ale nakonec se pravou rukou pustil a natáhl ji k němu. Adrien na něj však dosáhnul pouze konečky prstů.
„Ještě kousek, bráško, no tak, snaž se.“ prosil Adrien a cítil, jako by mu každou chvíli měla ruka vyskočit z ramene, jak se snažil na bratra dosáhnout. Adam tiše zavzlykal a pokusil se levou rukou přitáhnout o kousek výš. V té chvíli však větev zaúpěla naposledy a praskla. Adam hlasitě vyjekl, než však stihl spadnout dolů, Adrien se znovu natáhl a uchopil bratra pevně za nabízenou ruku.
„Už tě mám, neboj, bude to dobrý.“ uklidňoval ho Adrien a pokusil se ho vytáhnout. Adam však měl ruku kluzkou od dřeva a začal se bratrovi vysmekávat.
„Prosím, nepouštěj mě, Adi.“ prosil Adam s hrůzou v očích.
„Neboj se, nepustím tě!“ slíbil Adrien a snažil se udržet bratrovu klouzající ruku.
„Adi, já se bojím, nepouštěj mě!“
Než však Adrien stihl odpovědět, bratrova ruka se mu vysmekla a Adam s hlasitým šplouchnutím spadl do vody. Zpěněná hladina se nad ním téměř okamžitě zavřela a zpět už ho nepustila.
„Ne! Adame! Adame!“
* * *
„Adame!“ Adrien se zprudka posadil na posteli. V ruce třímal obnaženou dýku a po čele mu stékaly krůpěje ledového potu. Zuřivě se kolem sebe rozhlédnul, když však nenašel žádné známky nebezpečí, unaveně se zase svalil na polštář. Ztěžka oddechoval a snažil se vypudit z mysli obrázek tonoucího bratra. Kdykoliv ale zavřel oči, měl pocit jako by byl zpět ve Východním lese a prožíval ten okamžik stále dokola. Zhluboka se nadechl a vstal. Neměl nejmenší zájem sledovat svého bratra jak se topí, a už vůbec nechtěl sledovat sebe, jak s tím nic nedělá. Pomalu přešel přes celou místnost k malému stolku vedle dveří, na němž stála miska s průzračnou vodou, a opláchl si neoholený obličej. Ztěžka se o něj opřel, ačkoliv na to očividně nebyl stavěný, až pod jeho váhou zapraskal. Podíval se před sebe na holou zeď a v duchu poděkoval správci císařského města Eisfeld, že se rozhodl vybavit pokoje městské stráže jen velice stroze. Pohled do zrcadla by v současném rozpoložení nejspíš nesnesl. Znovu si opláchl obličej a pokusil se myšlenky na svého bratra zaplašit. Za hradbami ho čeká mnohem vážnější problém než duchové minulosti, a on si nemůže dovolit být nesoustředěný. Rychle vklouzl do šedobílé uniformy s kapitánským znakem, obtočil si kolem pasu opasek s mečem a dýkou a vyrazil z ubikace pryč.
