Crysis: Legie – Říkají mi Prorok

Po Crysis 2 už dnes ani pes neštěkne. To je obecně známá pravda. Možná by se dalo říct, že oprávněně a že se na výsledcích hry odrazil celkově lajdácký přístup Cryteku, především k PC verzi. Každopádně, i když je samotná hra prakticky mrtvá, neznamená to, že by se na ní mělo zapomínat. Už jenom kvůli skvělému příběhu. A právě toho se chopí knižní adaptace Crysis: Legie, která po dlouhém čekání konečně dorazila do našich končin. Stojí ale za koupi?

Synku, ty si snad myslíš, že je to jen nějaká hra

Ve své podstatě je Crysis: Legie pouze knižním přepisem děje druhého herního dílu. Pokud jste náhodou ještě ten příběh neslyšeli, tak bedlivě čtěte. Hra i kniha se zaměřuje na záhadnou invaci ještě záhadnějších mimozemšťanů na ostrov Manhattan v New Yorku. Co mimozemšťané, lidmi zvaní Sephové, vlastně chtějí? Proč rozsévají nákazu opředenou mnoha otazníky a proč nezačnou útočit i na jiné oblasti? To je jen zlomek otázek, které jsou s útokem na New York spojené. Ať už je to ale jakkoliv, někdo musí emzákům nakopat zadky. Proto je na Manhattan vysláno několik jednotek amerických mariňáků, k nimž patří jistý Alcatraz. Hned na hranicích válečné zóny je ale celá Alcatrazova jednotka prakticky rozprášena, a i sám hrdina schytá pár zásahů. Jakmile se začne smiřovat s nevyhnutelným, objeví se na scéně jakýsi Prorok v nám všem dobře známém Nanosuitu, a Alcatraze poněkud zvláštním způsobem zachrání. Jinak řečeno, sám hlavní hrdina se stane novým majitelem Nanoobleku, a od té doby začíná ne zrovna typické dobrodružství, plné konspirace, lidí všech možných typů, vskutku úžasných mezilidských vztahů, morálních dilemat a vědeckých výmyslů. Tak právě o tom je poslední Crysis.

Ačkoliv se to možná nezdá, příběh je opravdu kvalitní. Minimálně v herním podání. Ani knížka na tom není vyloženě zle, ale najde se spoustu „ale“. Spousta prvků, jako třeba útočné lodě Sephů, věže chrlící spóry způsobující výše zmíněnou nákazu, možnosti Nanosuitu, nebo spojitosti s původním dějem na ostrově Ling Shan, jsou často popsány dost krkolomným a ne zrovna detailním způsobem. Člověk, co dosud s Crysisem neměl tu čest, tak může mít velké problémy si spoustu věcí představit. Už jenom fakt, že z počátku se Sephům říká prostě jenom mimozemšťani, teprve po nějaké době Sephové a až kousek před koncem se vysvětlí, odkud tento název vlastně pochází, o lecčem svědčí. Neznalý jedinec zkrátka často nemá šanci, jak se s tím kterým prvkem jinak seznámit, a přiom jde často o naprosto klíčové věci.

Smrt je pouhá nepříjemnost. Nic víc

Další rozporuplná věc je prvek, jenž výrazně odlišuje vyprávění příběhu hry od knížky, a to různé záznamy výslechů, přísně tajné spisy, vojenská hlášení a další věci, jež zápletk a její pozadí zajímavým způsobem ožibují a přibližují. On by to sám o sobě byl skvělý výmysl. Vlastně i je, bohužel je ale často pohřben jedním problémem, a to špatným umístěním. Většinou se tyhle záležitosti objevují na konci kapitol, které bývají otevřené, a tak člověk často ztrácí nit, musí se vracet, prostě to čtenáře akorát ruší a umístění mohlo být voleno mnohem citlivěji. Ale jak říkám, v zásadě se jedná o skvělý doplněk příběhu, a pokud bych měl uvést důvod, proč by si znalci hry měli pořídit i knížku, je to právě tohle. Bohužel, problémům ještě není konec. Další věc je samotný styl odvyprávění příběhu. Děj je totiž vyprávěn retrospektivně přímo z úst hlavního hrdiny, což má za následek častý výskyt hovorových výrazů. OK, v pohodě, zrovna ke Crysisu to sedne, já osobně třeba napsal jednu povídku ze světa S.T.AL.K.E.R. podobným způsobem. Kromě toho, Alcatraz toho zažil opravdu hodně a Prorok má taky co vyprávět. Kámen úrazu jsou ale nadávky. Spousta nadávek. Ne že bych byl nějaký puritán, ale těch vulgarit je zkrátka tolik, že se nad tím musím pozastavit. Hlavně v první polovině knížky prakticky neexistuje stránka, na níž by nešlo najít slova jako kurva, čurák, zmrd nebo do prdele (hvězdičkování je podle mě zbytečné, stejně to každý pochopí). No kde to jsme, to má snad být nějaký autorův záměr zalíbit se mladším generacím? A kdo chce namítnout, že ve hrách to nikomu nevadí, tak hra není knížka, kde každé nevhodně zvolené slovo bije do očí.

No dobře, už s tím vyčítáním problémů dám pokoj, i když ještě musím zmínit, že se knížka nevyhnula ani řadě hluchých a nezáživných pasáží. Jinak to ale není yložený propadák, to vůbec, celkově vzato je retrospektivní vyprávění příběhu ideální volba, nechybí ani řada vtípků, narážky na slavné filmy, dokonce i počet stran je naprosto ideální (255), přebal knihy taktéž nepůsobí nějak levným a odfláklým dojmem (rozměrově je na tom Legie stejně jako knížní Assassin’s Creed), ale to tyhle všechny klady musely přebít tak hloupé zápory? Sečteno a podtrženo, Crysis: Legie je z mého pohledu spíše průměrná knížka, kterou doporučím jen skalním fanouškům série a těm, co nutně potřebují nějakou herní publikaci kde se hodně střílí, nadává a má slavné jméno. Ostatní bych ale nasměroval opačným směrem. Crysis si totiž očividně zaslouží pořádný odpočinek a následně facku pro pořádné a důstojné oživení.