Když Adrien konečně splnil všechny rozkazy už se smrákalo, a on se přistihl, že stojí na hradbě přímo nad hlavní bránou a zkoumavě sleduje nepřátelské vojsko, jež se rozprostíralo kam až oko dohlédlo. V přesně vyměřených odstupech byli mezi útočníky rozestavěny katapulty a obléhací věže, které by svojí výškou mohli leckoho ohromit. Ne tak Adriena. Za svůj krátký život Adrien prošel více bitvami než by se mu líbilo, a viděl věci, z nichž by se obrátil žaludek i těm nejotrlejším rváčům. Sotva co dosáhl dostatečného věku, aby se mohl přidat k císařské armádě, odešel z domu a zamířil do severních provincií, kde postupně vystřídal několik posádek. Jejich úkolem bylo bránit tamější vesnice a městečka před nájezdy barbarských kmenů, které se navzdory císařově snaze nedařilo jeho vojákům vymýtit. Téměř bez problému se Adrien přizpůsobil zdejším nehostinným podmínkám a začal v sobě objevovat skrytý talent pro šerm a vedení boje, čehož si velmi rychle všimli i jeho nadřízení. Rychlý kariérní vzestup si ovšem zařídil především neochvějným morálním kodexem, jímž se řídil za všech podmínek, a kterého si Seveřané vážili nejvíc. Brzy proto pod svou správu dostal celý oddíl Sněžných psů, elitní přepadové jednotky, s níž se mu bez větších ztrát podařilo zastavit jeden z barbarských útoků a zachránit tak bezbranné obyvatele předsunuté osady. Zvěsti o jeho skutcích se postupně donesli až k uším šlechty v hlavním městě císařství, shodou okolností právě v době, kdy se tam nacházel i Harold z Jižních mokřin. Pověsti o mladičkém veliteli, jenž beze strachu čelí obrovským přesilám a vítězí, ho uchvátily, ačkoliv mu bylo jasné, že se s každým vyprávěním stává historka čím dál tím méně uvěřitelnou. Fascinace mladíkem však zašla tak daleko, že si Harold po cestě zpět do Eisfeldu neváhal zajet a Adriena navštívil. Strávil s ním a jeho oddílem několik dní na cestách, doufaje, že se mu ho podaří přesvědčit, aby s ním odjel do města, a postupně zjišťoval, že v Adrienovi navzdory jeho nízkému věku dřímá obrovský potenciál. Když se mladík nakonec rozhodl kývnout na Haroldovu nabídku, byl správce šťastný tak, jako už dlouho ne. Adrien se musel usmát, když si vzpomněl na Haroldův výraz poté, co mu řekl, že ho na cestě zpět do Eisfeldu bude doprovázet. Než se však stihl ponořit hlouběji do svých vzpomínek, jeho pozornost upoutalo něco jiného. V nepřátelském táboře se postupně začaly objevovat malé koule světla, jež se pomalu měnily v několik metrů vysoké ohnivé divadlo. Když už to vypadalo, že je prostranství před hradbami v jednom ohni, odkudsi ze srdce vyčkávající armády se začaly linout rytmické zvuky bubnů. Ty neustále sílily, až měl Adrien pocit, že je to to jediné, co kdy ještě uslyší. Jeden z vojáků, kteří stáli po kapitánově boku to nevydržel a hlasem pravděpodobně vyšším, než původně zamýšlel, zakřičel otázku: „Co se to děje, pane?!“
Adrien ještě chvíli mlčky pozoroval celou scenérii, načež tiše, jako by mu nezáleželo na tom, jestli ho někdo uslyší, promluvil: „Chystají se k útoku.“
„Všichni se okamžitě stáhněte do druhé úrovně!“ zakřičel Adrien a podepřel těžce raněného vojáka. Všude kolem něj vládl naprostý chaos. Jakmile se útočníkům podařilo prolomit hlavní bránu, na generálův rozkaz vyzbrojení civilisté začali zmatkovat a stávali se proto snadným terčem pro perfektně zorganizované jednotky nepřítele. Adrien se o ně sice snažil postarat, ale jeho rozkazy zanikaly v hluku bitvy. Navíc stejně pochyboval, že by se podle nich řídil někdo jiný, než jeho vlastní muži. BUM! S hlasitou ránou se o hradby druhé úrovně města rozbil obrovský kus hořícího kamene, vystřelený z jednoho z katapultů. Plápolající úlomky se rozlétly po okolí a některé z nich popálily Adrienovu nechráněnou paži. Jeden z vojáků spěchajících za kapitánem se však nacházel přímo pod místem kam projektil dopadl, a ten mu s odporně čvachtavým zvukem rozdrtil lebku. Mozek se v oblouku rozstříkl po zemi, zatímco pramínky krve hledaly alespoň kousek suché země, do níž by se mohly vpít. Ve chvílích, jako byla tato, byl Adrien vděčný za Haroldovo rozhodnutí nevydláždit žádnou z cest, které se ve městě nacházely. A to i navzdory požadavkům zdejší šlechty. Krev společně s rozšlapanými vnitřnostmi by totiž z každé takové cesty udělala kluzkou plochu, na níž by se nedalo chodit, natož bojovat. Doprovázen hlasitými ranami a bolestnými výkřiky prošel Adrien branou do druhé úrovně, která se za ním téměř okamžitě zavřela. Kapitán opatrně položil zraněného vojáka a ihned se otočil k obsluze brány.
„Co to děláte?! Za námi jdou další lidé!“
„Omlouváme se, pane, dostali jsme rozkaz okamžitě zavřít všechny vstupy do druhé úrovně.“ odvětil jeden z vojáků a raději sklopil oči.
„To je mi sakra jedno! Okamžitě otevřete!“ vyštěkl Adrien a vzápětí se otočil na skupinku vojáků, kteří se opírali o zeď přímo naproti bráně a ztěžka oddechovali. „Jste zranění? Ne? Fajn, tak pojďte se mnou!“
Vojáci se seřadili za Adrienem a vykročili k stále ještě zavřené bráně.
„Řekl jsem snad, abyste otevřeli!“
„Ale, pane…“
„Hned!“
Voják neochotně uposlechl a společně s ostatními začal otáčet obrovským dřevěným kolem. Brána zaskřípala a začala se otevírat. Když byla vzniklá mezera dostatečně velká, aby jí prošli tři dospělí muži vedle sebe, Adrien pokynul obsluze aby přestala. S vojáky, kteří mu stále ještě dýchali na záda prošel skrz a začal zraněným pomáhat dovnitř. Sotva co se jim podařilo dostat zpět do druhé úrovně několik málo lidí, k bráně doběhli první útočníci. Adrien vyrazil proti nim a širokým obloukem rozetnul lebku tomu nejbližšímu. S mlaskavým zvukem vyprostil meč právě včas, aby vykryl ránu dalšího. Síla jeho úderu Adriena srazila na kolena, než se však voják stačil rozmáchnout znovu, Adrien volnou rukou sáhl k opasku, a bleskově mu zarazil dýku hluboko do břicha. Než ji vytáhl ještě s ní otočil a zanechal sténajícího muže svému osudu. Rychle se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že se jeho muži stáhli k otevřené bráně, aby tak zabránili útočníkům v dalším postupu. Pomalu k nim začal ustupovat a vždy, když se některý z nepřátel příliš přiblížil, podnikl rychlý výpad, aby ho udržel v bezpečné vzdálenosti. Když konečně stanul v mezeře mezi křídly brány, všechny svaly ho bolestivě pálily, a ruce i nohy mu ztěžkly natolik, až měl pocit, že je už nikdy znovu nerozpohybuje.
„Pane, musíme tu bránu zavřít!“ zakřičel mu do ucha jeden z jeho mužů.
Adrien jen přikývl a společně s ostatními začal pomalu ustupovat. O chvíli později se, těsně před jeho obličejem, brána hlasitě zavřela. Téměř zaráz s ní se Adrien sesunul k zemi a nechal si meč vyklouznout z ruky. Těžce oddechoval a sledoval své muže, kteří, stejně jako on, unaveně seděli opření o okolní zdi, snažíce se nabrat nové síly. Adrien si dovolil ještě několik chvil zůstat nehybný, načež donutil své rozbolavělé tělo k pohybu.
„Je jen otázkou času než sem dostanou beranidlo; musíme odsud všechny dostat do třetí úrovně,“ pronesl pevným hlasem, když procházel mezi vojáky. „Okamžitě začněte s evakuací, jako poslední budeme odcházet my!“
„Ale, pane, generál říkal..“ odvážil se promluvit jeden ze sedících mužů.
„Kašlu na to, co říkal! Tuhle bitvu nemůžeme vyhrát. Ne v tomhle počtu. Okamžitě začněte vyklízet celou druhou úroveň. A kdyby vám náhodou odmítli otevřít bránu, jsem si jistý, že v některém z obchodů najdeme dost prachu na to, abychom ji vyhodili do vzduchu.“
Vojáci se hlasitě zasmáli, avšak radost v tom nebyla žádná. Po jednom se začali zvedat, aby splnili nové rozkazy. Adrien se otočil, a tak rychle, jak jen mu to jeho tělo dovolilo, vyrazil k nedalekým schůdkům, vedoucím na hradbu.
Když Adrien pohlédl z hradby dolů, měl pocit jako by mu někdo zabodl rozžhavené ostří přímo do srdce. Všude pod ním vládl chaos. Útočníci se z pečlivě organizované armády, vzbuzující respekt, změnili ve smečku krvežíznivých zvířat, kterým už dávno nešlo o vítězství. Chtěli jen vraždit a ničit, a náramně si to užívali. Mezi nimi se ještě stále pohybovalo pár stovek obyvatel Eisfeldu, kteří se snažili zachránit si kůži. Všude kolem nich se však nacházeli nepřátelé, kteří si jejich strach vychutnávali až do samotného konce. Adrien si všiml jednoho z útočníků, který již nedokázal nadále krotit svůj chtíč, a když nikde nenašel žádnou ženu, popadl muže, jenž ho prosil o milost a ohnutého přes dřevěný sud ho začal znásilňovat. Muž křičel a zuřivě se bránil, ale téměř okamžitě k němu přiskočili dva další vojáci, kteří ho popadli každý za jednu ruku a hlasitě se smáli jeho utrpení. Když se nadržený voják konečně ukojil, pomalu z pouzdra u pasu vytáhnul obrovský ozubený nůž a jediným úderem jej muži zarazil těsně vedle páteře. Ten sebou začal divoce házet, ale nezemřel. Voják ještě chvíli počkal, než se muž unaví, a pak mu pečlivě nacvičenými pohyby začal oddělovat svaly a žebra od páteře. Když s ním skončil, v muži zela obrovská díra, kterou by se bez problému protáhlo malé dítě. Adrien znechuceně odvrátil oči. Ničilo ho, že nedokázal zachránit všechny, i když moc dobře věděl, že to bylo nemožné. Než se však stihl otočit a sejít z hradeb ke svým mužům, jeho pohled upoutalo ještě něco. Tam, kde byl ještě před chvílí Adrien svědkem nechutného válečného divadla, se objevil urostlý muž v černém brnění, elegantně procházející mezi útočníky a rozdávající rozkazy. Charisma, které z něj i na tu dálku čišelo, Adriena téměř okamžitě přesvědčilo, že se jedná o velitele. Zaujatě ho pozoroval jak si zjednává pořádek a z šílící sebranky hrdlořezů dělá opět organizovanou armádu. Kdyby se setkali za jiných okolností, Adrien nepochyboval, že by muže obdivoval. Hrůzy, které během několika málo hodin prožil, mu v tom ovšem úspěšně bránily.
BUM!
Adrien se s trhnutím vrátil zpět do reality.
BUM!
Pohledem sjel k místu odkud přicházel zvuk, aby zjistil, že se vojákům podařilo k bráně dotlačit beranidlo.
BUM!
Okovaný kmen stromu zavěšený v dřevěné konstrukci s nebezpečnou pravidelností narážel do zavřené brány, která jeho útokům sice odolávala, ale hlasitě úpěla.
BUM!
Adrien se prudce otočil a seběhl z hradeb dolů. Bylo třeba spěchat. Upřímně doufal, že vojákům bude trvat o něco déle, než se jim podaří beranidlo k bráně dotlačit, ale touha po absolutním vítězství je podle všeho hnala kupředu. A to nebylo dobré.
BUM!
Adrien směrem k bráně vyslal poslední pohled a rychle vyrazil do třetí úrovně. Míjel opuštěné domy a stánky, ztichlá dětská hřiště, která tu bohatí obchodníci nechali zbudovat pro své ratolesti, a v duchu přemýšlel, jestli to tu ještě někdy uvidí plné života. Zrovna ve chvíli, kdy se mu podařilo zaplašit tyto myšlenky, uslyšel z jednoho z opuštěných domů tiché vzlykání. Ihned se zastavil a znovu se zaposlouchal. Zvuky se linuly z honosného stavení na konci ulice, jehož masivní dvoukřídlé dveře byly do široka otevřené. Adrien se pomalými kroky vydal směrem k domu a pozorně naslouchal dlouhým vzlykům, které byly čím dál tím hlasitější. Když stanul ve dveřích, rozhostilo se ticho.
„Haló, je tu někdo?“ zavolal Adrien, avšak odpovědí mu byla jen vlastní ozvěna rezonující uvnitř rozlehlého sídla. „Haló?“
Opatrně vkročil dovnitř a dřevěná podlaha pod jeho tělem hlasitě zavrzala. Adrien ztuhl na místě a zamžoural do šera. „Haló, je tu někdo?“ Ticho. Znovu vyrazil kupředu a doufal, že si jeho oči na přítomnou tmu již brzy zvyknou. Pokud by se cokoliv stalo, byl by v obrovské nevýhodě. Opatrně prošel kolem dřevěného nábytku ve vstupní hale a ocitl se v přijímací místnosti. Tu tvořilo několik kožených křesel, malý stůl a krb, v němž pomalu vyhasínal oheň. Kruci, zaklel Adrien v duchu, když pohledem automaticky sjel k jedinému zdroji světla v místnosti, a poskakující plamínky ho oslnily. Téměř ve stejné chvíli se kdesi za ním ozvalo hlasité dupání, jak se k němu někdo rychlými kroky přibližoval. Adrienovi se divoce rozbušilo srdce, až měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. Instinktivně sáhl po meči, i když si byl jistý, že se sem nepřátelští vojáci ještě nemohli dostat. Nehodlal však riskovat. Během krátkého okamžiku obnažil zkrvavené ostří a švihl směrem k útočníkovi, který se již stihl dostat až k němu. Ostří meče se s čvachtavým zvukem zaseklo do masa, zatímco praskání Adrienovi napovědělo, že se mu podařilo přetnout několik kostí. Rychlým trhnutím meč vyprostil a útočník se s tichým žuchnutím svalil k zemi. Adrien několikrát rychle zamrkal, ale ještě chvíli mu trvalo, než začal v přítmí rozeznávat konkrétní obrysy. Vyděšeně vytřeštil oči. U jeho nohou ležel v tratolišti krve stěží osmiletý chlapec, a kousek od něj se povaloval pohrabáč, jenž mu vypadl z ruky.
„Ne, to ne,“ Adrien zůstal v šoku zírat na mrtvé tělíčko a do očí se mu prodraly první slzy. Meč mu vyklouzl z ruky a hlasitě přistál na zemi. Když dopadl na kolena po tvářích mu již stékaly slzy jedna za druhou. Opatrně, skoro až bojácně, se dotkl mrtvého chlapce, jako by se ho snažil probudit. Ten však bez jediného hnutí zůstával ležet na podlaze, vyděšené oči upřené ke stropu. Adrien znovu ucítil známý, tak dlouho potlačovaný pocit, jako by uvnitř něj něco zemřelo. Už se nebál o budoucnost svou, ani ostatních, nebál se smrti. Všechno jako by mu bylo v jediném okamžiku jedno. Aniž by se na něj podíval, prsty pravé ruky nahmatal meč a pevně ho uchopil. Druhou rukou si otřel slzy a ztěžka se postavil. V duchu za chlapce odříkal modlitbu a rozvážnými kroky vyrazil ven z domu, kde narazil na své muže.
„Pane, všude jsme vás hle–“ vyhrkl jeden z vojáků, ale Adrien ho přerušil.
„Okamžitě se všichni odeberte do třetí úrovně,“ nakázal jim bez jediného pohledu. „Zavřete a zataraste bránu a začněte s evakuací skrze soutěsku.
„Ale pane–„
„Hned!“ vybuchl Adrien a střelil po přítomných vojácích plamenným pohledem. Ti mimoděk ucouvli, ale neodešli.
„A co bude s vámi?“
„Já si poradím. Jděte!“
„Jenže pane–„
„Okamžitě! To je rozkaz!“
Vojáci smutně sklopili oči a ještě než odešli, naposledy Adrienovi zasalutovali. Ten jim odpověděl lehkým kývnutím hlavy a vyrazil směrem dolů, k bráně do třetí úrovně.
