Ušel sotva deset kroků, když se ozvala hlasitá rána, doprovázená praskáním dřeva. Brána povolila. Adrien potěžkal svůj meč a nezměněným tempem pokračoval z kopce dolů. Levou rukou se natáhl k pouzdru u pasu, z nějž vysvobodil velkou loveckou dýku, a obličej mu zkřivil šílený úsměv. První vojáci, kteří se k němu dostali zemřeli dřív, než stihli provést byť jen jediný výpad. Adrien se mezi nimi proplétal s neuvěřitelným klidem a jistotu, a na všechny strany rozdával smrtící údery. Pomalými kroky se propracovával skrze příliv nepřátel, nechávajíc za sebou krvavou stopu. Avšak, čím víc výpadů podnikl, a čím víc jich vykryl, tím rychleji se začínal probírat z apatie a uvědomovat si dění kolem sebe. Nacházel se sám uprostřed záplavy nepřátelských vojáků, kteří, když zaznamenali, že oheň v jeho očích pohasíná a jeho útoky jsou stále pomalejší a unavenější, začali dorážet ještě silněji. Za chvíli se Adrien ocitl pod palbou úderů, které stíhal jen tak tak odrážet a jakákoliv šance na útok, natožpak na útěk, jako by zmizela v nenávratnu. Každičký sval v těle Adriena neuvěřitelně pálil a brzy měl pocit, že k další obraně už meč nezvedne. Během chvilky měl celé tělo pokryté drobnými rankami a škrábanci z nichž divoce prýskala krev. Z posledních sil se pokusil ještě o jeden výpad, ale minul a ztratil rovnováhu. Toho využil jeden z vojáků a ruku, v níž držel meč, mu uťal v zápěstí. Adrien zařval bolestí a levou rukou se chytil za krvácející pahýl, nechaje tak dýku dopadnout na zem. Tvrdě klesl na kolena a bradu si nechal spadnout na prsa. Smířeně čekal na smrtící ránu, která však ne a ne přijít. Ztěžka oddechoval a naslouchal okolí. Opatrně zvedl hlavu a zjistil, že vojáci kolem něj mají zbraně spuštěné a s hlavami otočenými pozorují cosi za sebou. Za chvíli se rozestoupili a Adrien viděl, že mezi sebou utvořili mezeru, jíž k němu mířil ten muž v černé zbroji, kterého považoval za velitele. Adrien se pokusil vstát, ale podařilo se mu to až na třetí pokus. Když se ujistil, že ho nohy unesou, a celý svět se s ním konečně přestal točit, zvedl hlavu a odhodlaně pohlédl nově příchozímu do očí. Muž ho chvíli pozoroval, načež propukl v smích. Jeho muži ho pozorovali a Adrien si až nyní všiml, že se v jejich pohledech zračí naprostá oddanost. Když se muž konečně přestal smát zvědavě popošel k Adrienovi, až od něj stál sotva na délku paže.
„Takže ty máš být poslední obrana tohohle mizernýho města?“ zeptal se a pohrdavě si Adriena změřil pohledem. Ten však neodpověděl a vzdorovitě hleděl muži do očí. Když ho pozoroval z hradby, neměl šanci vidět jak impozantně muž působí. Naleštěné černé brnění těsně přiléhalo k jeho vysokému, hubenému tělu, a místy působilo dojmem, že je jeho součástí. Bohatě zdobený jílec meče vykukoval zpoza tmavého pláště, jenž velitele halil od krku až k zemi. O jeho přínosu v boji měl Adrien vážné pochybnosti, ale fakt, že na brnění nebyl schopný najít ani ten nejmenší škrábanec dával tušit, že se jich tenhle muž již hezkou chvíli přímo neúčastní. Dalším důkazem mohla být i dokonale hladká, snad až perfektní tvář, která, jak Adrien hádal, musela na ženy působit jako magnet.
„Jestli ano,“ pokračoval muž a pomalým krokem Adriena obešel. Když opět skončil přímo před ním, znovu se ušklíbl a pokračoval. „Moc dobrou práci jsi neodvedl. Na druhou stranu,“ pronesl a vyklonil hlavu, aby si mohl prohlédnout Adrienův výkon. „Potenciál určitě máš.“
Adrien stále mlčel a dál velitele probodával pohledem. Všiml si, že vojáci kolem něj mezitím utvořili kruh a pomalými, nenápadnými krůčky ho přemístili o kus dál, aby se kolem nich mohl prohnat zbytek armády i s beranidlem, které si dnes poradilo již se dvěma branami. Velitel si všiml kam Adrien kouká a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.
„Jsem skoro až naštvaný, jak snadno tohle město podlehlo,“ prohodil konverzačním tónem a sledoval, jak rysy v Adrienově obličeji tvrdnou. „Po tom všem, co jsem o Eisfeldu četl a slyšel, jsem považoval téměř za čest, že to budu já, kdo ho vymaže z mapy světa. Ale teď si přeju, abych se byl býval raději vydal do vnitrozemí. Hádám, že tam bude víc zábavy.“
Sotva to dořekl, Adrienův mozek začal usilovně pracovat? Do vnitrozemí? Co to má sakra znamenat? Je snad i se svými muži jen malou částí nějakého většího celku? Když muž zaznamenal Adrienovo zmatení, mile, skoro až láskyplně, na něj pohlédl.
„Ó ano, hrdino, jsme jen nicotnou částí podstatně větší armády, která vaše milované císařství změní ve vybledlou vzpomínku. Eisfeld je pouhou první zastávkou na cestě k nehynoucí slávě a bohatství. Snad sis nemyslel, že má pro nás tahle díra nějaký větší význam.“
„Až se o tom císař dozví, rozdrtí vás i s tou vaší armádou hrdlořezů,“ procedil Adrien skrze zuby, když už nedokázal posměšky velitele déle snášet.
„Až se o tom dozví?“ vybuchl muž a měl co dělat aby se znovu hlasitě nerozesmál. „Chlapče, on už o tom dávno ví. Myslíš si snad, že se dá pochod tak masivní armády utajit? Ne, ne, on moc dobře ví co se děje. A věděl to ještě dřív, než jsme překročili hranice. Skoro se až chce zeptat, jak to, že vám nevyrazil na pomoc, že? Místo toho vás tu nechal napospas nám, krvežíznivým barbarům.“
„Jistě měl pro své činy dobrý důvod,“ odsekl Adrien naučenou frázi, ale sám cítil, že jí nevěří. Nevěděl zda-li mu muž říká pravdu, ale zároveň nebyl schopný přijít na jediný důvod, proč by mu měl lhát. A to ho ničilo. I když se snažil nepřipouštět si to, cítil se zrazený.
„Možná ano, možná ne,“ odvětil pohotově velitel a naklonil se k Adrienovi. „Ale představuje jeho rozhodnutí dostatečné odůvodnění pro všechny ty, kteří tu zemřeli a ještě zemřou, Adriene?“
Adrien mu překvapeně pohlédl do očí, neschopen slova.
„Ano, znám tě. V severních provinciích jsi nám se svými muži nadělal dost problémů. Přiznám se, že jsi byl jedním z důvodů, proč jsem chtěl do Eisfeldu.“
„Hm, tak mě znáš, ale já stále neznám tebe.“
„Máš pravdu, omlouvám se. Jmenuji se Gabriel de Londrey, a běžně se s protivníky uprostřed bitvy nezastavuji na kus řeči.“
„Dobré vědět.“
„U tebe jsem ale musel udělat výjimku. V tobě totiž, kapitáne,“ Gabriel Adrienovi odtrhl kapitánský znak a významně se odmlčel. „Dřímá obrovský potenciál.“
„To už jsem někde slyšel,“ odsekl Adrien a bolestivě si sevřel ruku, v níž ještě před chvílí držel meč. Cítil jak ho s krví postupně opouští i síly, ale nechtěl muži dopřát tu radost a vykrvácet tu před ním. Musel něco udělat, jen netušil co.
„Ó, o tom nepochybuji. Ale jsem přesvědčený, že ti ještě nikdo neučinil takovou nabídku, jakou ti hodlám přednést já.“
Nejen Adrien, ale tentokrát i přítomní vojáci nechápavě pohlédli na Gabriela, a nervózně čekali co bude následovat.
„Připoj se ke mně a k mé armádě. Společně můžeme dokázat velké věci. V táboře mám k dispozici nejlepší doktory, kteří se o tebe postarají. Tvá smrt tady je zbytečná.“
Adrien na Gabriela chvíli nevěřícně zíral. Po tom všem co tu prožil, čeho byl svědkem se mu jeho nabídka jevila téměř jako urážka. To si však nechal pro sebe.
„Když na tvou nabídku kývnu, necháš tohle město a jeho obyvatele na pokoji?“
Muž se rozesmál. „To snad nemůžeš myslet vážně, hrdino. Možná jsem se na začátku nevyjádřil dostatečně jasně. Jsem součástí invazní armády a takováhle věc by nám tak trochu zkazila styl.“
„V tom případě tě musím poslat k čertu.“
„Nebuď zbrklý, Adriene, dávám ti šanci na život. Umírat kvůli ideálům je možná šlechetné, ale to je tak všechno. Se mnou můžeš něco dokázat. Něco velkého.“
Adrien se usmál a klesl na kolena. „Myslím, že se bez toho obejdu,“ zašeptal a opatrně nahmatal svou dýku. Veškerou svou zbývající energii investoval do jediného rychlého pohybu, během nějž se prudce postavil a sekl Gabriela po krku. Únava si však vybrala svou daň a Adrienův pohyb nebyl dost rychlý, aby velitele zaskočil. Ten překvapeně uskočil o dva kroky dozadu a dlaněmi obou rukou dal svým mužům pokyn, aby sklopili zbraně.
„To nebylo chytré, chlapče. Vůbec ne. Měl jsi na mou nabídku kývnout. Znovu ji totiž opakovat nebudu,“ procedil Gabriel skrze zuby a odepnul si plášť. Zlehka vytáhl meč z pochvy a naznačil Adrienovi aby vstal. „Chceš se prát, vojáčku? Máš to mít! Nečekej ale, že bych tvůj život znovu ušetřil. Svou šanci jsi měl.“
Sotva se Adrien postavil, Gabriel zaútočil, a on stihl jeho dva rychlé výpady jen tak tak vykrýt. Velitel byl odpočatý a nezraněný, a Adrien moc dobře věděl, že by proti němu neměl v daném stavu šanci ani s mečem, natož jen s dýkou. Potřeboval se k němu dostat blíž, aby našel skulinu v jeho brnění. Opatrně ukročil do strany a téměř okamžitě musel pozvednout dýku k další obraně. Kov zaskřípal o kov a síla úderu Adriena vyvedla z rovnováhy. Gabriel toho však nevyužil, hrál si s ním, a Adrien to věděl. Když velitel znovu zaútočil Adrien už zase stál tak pevně na nohách, jak jen mu to jeho tělo umožňovalo. Údery se stále stupňovaly a Adrien cítil, že mu činí čím dál tím větší potíže na ně reagovat. Neměl moc času. Posbíral zbytky energie a vrhnul se přímo proti Gabrielovi. Ten však rychlým pohybem stáhl meč a nastavil ho přímo proti Adrienovi, který se na něj nabodl až po jílec. Ztěžka se o velitele opřel a vykašlal na jeho brnění první kapky krve. Gabriel otočil mečem v ráně a Adrien hlasitě zasténal.
„Jak jsem říkal, hrdino, vybral sis špatně,“ pronesl muž s úšklebkem a pokusil se Adriena odhodit. Ten se však k němu přitiskl ještě těsněji.
„Nevybral,“ zašeptal a vrazil mu dýku hluboko pod žebro, přímo do míst, kde jednotlivé pláty brnění nedoléhaly. Gabriel v úžasu vytřeštil oči, ale nevydal ani hlásku. Adrien mu v ráně čepelí zakroužil a věnoval mu poslední neradostný úsměv. Okolo stojícím vojákům ještě chvíli trvalo než pochopili co se stalo, načež se k oběma mužům vrhli a roztrhli je od sebe. Zatímco Adrien tvrdě dopadl na zkrvavenou zem, Gabriela několik mužů opatrně zvedlo a ihned s ním vyrazili směrem do tábora. Adrien zachroptěl a vykašlal další krev. Nevěděl jestli bude mít jeho čin jakýkoliv význam, a upřímně o tom pochyboval, ale bylo mu to jedno. Na ničem už nezáleželo. Ztěžka několikrát mrknul a smířeně očekával, kdy si ho vezme milosrdná temnota. Když však znovu otevřel oči, všiml si mezi stále ještě překvapenými vojáky malé postavičky, která se kolem nich proplétala a vesele si zpívala. Adrien se na ni pokusil zaostřit, ale nepodařilo se mu to. Až když postava doklopýtala až k němu, poznal ji.
„Bráško?“
„Ahoj, Adi. Budeš si se mnou hrát? Máma říkala, že když budeš se mnou, tak se můžeme vrátit později.“
Adrienovi se po tvářích rozuteklo několik slz. „To víš, že budu, bráško.“ A poprvé po dlouhé době byl opravdu šťastný, takže ani necítil jak se do jeho těla znovu a znovu noří několik ostrých čepelí.
KONEC
