Probudil se, přes zatažené závěsy pronikali první paprsky denního světla. Bylo brzy ráno, téměř ještě před úsvitem na samém rozhraní noci a dne. Posadil se na posteli. Celé tělo mu zaléval podivný studený pot. Měl zase ten zvláštní pocit. Cítil, že s ním není něco v pořádku. Ještě v polospánku ho přepadl zvláštní nutkavý pocit. To divné ticho mu drásalo nervy. Něco se děje? Co? Cítil se hrozně vystrašený.
Posadil se na posteli, promnul si oči a podíval se na svoji manželku, spící, jako každou noc, po jeho boku. Hrobové ticho vystřídaly hlasy. Spousta hlasů.
„Zabij ji, zabij ji, zabij ji…“ Řvaly mu jeden přes druhého kdesi uprostřed hlavy a ne a ne přestat.
„Nééééé…“ Vykřikl a snažil se je přehlušit marně. Cítil v sobě obrovské zoufalství. Ne nemohl si pomoci. Vstal a jako poslušný robot šel. Když šel okolo zrcadla zahlédl obraz. Nějaká cizí absolutně neznámá bytost se na něj ďábelsky šklebila. Nepoznával se.
V mrákotách se potácel v přítmí domu chodbou vedoucí do garáže.Na ponku leželo kladivo. Ještě včera s ním opravoval zárubeň na verandě. Manželka měla z toho radost. Znovu ho přepadly ty hlasy.
„Vezmi to kladivo a zabij ji, zabij ji… zabij ji…“ Přikazovaly mu a byly ho v mozku jako permoníci. Hlavou mu projela nesnesitelná bolest. Musí je poslechnout.
„Néé…“Křičel a snažil se s ni bojovat marně. Něco ho přinutilo natáhnou ruku a uchopit to kladivo.
„Dobře, dobře a teď běž a zabij ji….“Rozkázal mu hlavě znovu hlas, který se mu v hlavě tříštil na tisíc ozvěn.Jedna za druhou se odrážela o stěnu lebeční klenby lebky.
Snažil se těm kvílejícím hlasům klást co největší odpor. Marně. Připadal si jako ve zlém snu. Už už chtěl z garáže odejít, ale podvědomí ho zastavilo.
Podíval se na své ruce. Šokem upustil kladivo, které hlasitým bouchnutím padlo na betonovou podlahu garáže. Tu ránu ale nevnímal.To co pak viděl nebyly jeho ruce, ale pracky ďábla.Z dlouhých prstů rostly obrovské černé nehty ostré jako břitvy.
„Tohle nejsou moje ruce“, pomyslel si když mu hlavou prolétla vzpomínka jak s nimi hladil svoji milou. Ta sama jediná proti všem to těžké. Prodrala se mezi stovkami dalších zlých, velice zlých hlasů, co se ji snažili přehlušit. Marně. Dobro mělo štěstí a zvítězilo nad zlem a temnotou.Ten jediný dobrý hlas se postavil proti všem.
„Nedělej, neposlouchej je…“několikrát mu zaznělo uvnitř hlavy. Věděl, že musí něco udělat.
Chytil se za hlavu a rval si vlasy. Necítil žádnou bolest. Téměř propadl až na samé dno úplného zoufalství.
„ Musím něco udělat , musím něco udělat…“ , stále si nahlas opakoval.
V tom na ponku zahlédl starý elektrický dvou plotýnkový vařič. Už ho chtěl několikrát vyhodit, ale vždy mu v tom nějaká náhoda zabránila. Rozklepanou rukou strčil zástrčku do zásuvky a otočil oběma vypínači otočil rovnou na číslo 6. Podíval se na svoje ruce a natáhl prsty. Pak je přitiskl na rozpalující spirály. Necítil bolest, ale v tu chvíli tomu nedával žádný význam. Po chvíli ho do nosu uhodil závan spálené kůže. Škubl sebou a jeho ruce se díky tomu pohybu odtrhli od nyní již rudě zabarvujících se spirál vařiče. Nepřítomně se podíval se na své dlaně. Kůže na nich byla spálená a celá zkroucená. Hlasy v hlavě rozpoutaly hotové peklo. To se nedalo neposlechnout. Sehnul se pro kladivo.
Snažil se uchopit jeho násadu. Marně. Spálené prsty se odmítaly poslušnost. Ač se snažil nemohl je za žádnou cenu pokrčit. V mrákotách se odpotácel z garáže zpět do bytu.
Když v chodbě míjel zrcadlo něco ho přinutilo se podívat. Pravá strana jeho tváře vypadala zcela normálně. Levá však stále měla podobu ďábla. Náhle mu tělem proběhl pocit blaha. Dnes se mu podařilo tu nestvůru porazit.
Potácel se v mrákotách zpátky do ložnice. Tam se nahnul ke své spící manželce a hřbetem ruky ji láskyplně pohladil po tvář. Zavrtěla sebou, mohl za to téměř neznatelný závan vzduchu jenž sebou přinesl charakteristický zápach spálené lidské kůže. Byl tak silný až se posadila na posteli.
Udiveně se podívala se na manžela. Stav jeho rukou ji i přes přítmí nemohl uniknout.
Byla cela šokovaná a tak se zmohla jen na výkřik:
„Proboha, co se stalo?“
