2.Kapitola
Letiště Upottery,Anglie 5.červen 1944
Konečně je to tu. Nenávratně se blíží náš skok do prázdna, a to pouze s padákem, puškou a plnou polní. Je to hrůza vědět, že za 24.hodin můžeme být už mrtví. Společně s chlapama z naší čety si připravuji plnou polní a padák. Do startu zbývá poslení hodina a půl a věšina chlapů má zatím trochu lepší náladu.
„Až spadnu na to území těch hulibrků, tak teprve tam poznaj kdo je to Brian White. V americe mi už můžou stavět památník.“ Dušuje se White.
„Nedělej se. Na tebe když vystřelí jednou němec, tak se mu vzdáš a povíš jim i to co nevíš, vole.“ Uzemnuje ho Billy Smith. Mimochodem Whiteovo letadlo dostalo přímý zásah z AA děla a nikdo na palubě nepřežil.
Náš čas vypršel. Nasedáme do Dakot. Ještě před nátupem na palubu dostávme řadu prášků, proti nevolnosti v letadle. Stejně mi v letadle bylo zle, ne kvůli nevolnosti, ale proto že jsem neůstále myslel na to koho ve Francii ráno ještě uvidím živého. Jestli ještě ráno vůbec budu živ. V našem letadle se mnou letěli mimo jiných také Franzen, Marlow, Smith nebo třeba desátník Beckhard. Nevím, jak to bylo v ostatních letadlech, ale vtom našem po celou dobu letu nikdo nepromluvil. Až najednou někdo potichu řekl.
„Tak, hoši, všichni sme v prdeli, už jsme nad Francií.“
Kdesi nad normandií,Francie 6.červen 1944 01:25
Poslední momenty ticha, pak už jsme jen cítily a slyšely ty hrozné otřesy. Okénkem Marlow zahlédl, jak nějaká střela zasáhla letadlo vedle nás. To se rozlomilo v trupu na dvě půlky a hořící vojáci z něho padali ven. Příšerný pohled a moje první bližší setkání se smrtí. V tu chvíli se rozzářilo červené světlo.
„Vztyk!“
„Zkontrolujte si výstroj!“ řval na nás poručík Bartell.
„Třináct dobrý!“
„Dvanáct dobrý“ A tak to pokračovalo až do jedničky. Potom si už jen pamatuji jak jsem padal, padal a v tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než dopadnout někam mimo stromy.
„Hlavně se nepřichytit někde na strom, hlavně né na strom.“ Řikal jsem si potichu. Měl jsem štěstí, dopadl jsem na mýtinu a nikde žádný němec. Rychle jsem se kolem sebe rozhlédl a skutečně nikde nikdo. Rychle jsem se zbavil padáku, chopil jsem se pušky a pomalými kroky jsem šel hledat někoho, z naší čety. Američana jsem uviděl hned na konci mýtiny. Byl tam rybník a v něm plavalo tělo nějakého desátníka. Radši jsem šel dál. Všude kolem se to hemžilo němci a zdržovat se na tom jednom místě, nebylo to nejlepší řešení. O kousek dál jsem měl trochu větší štěstí, když jsem objevil nějakého vojína. A také v tu chvíli jsem zabil prvního němce. Když jsem uviděl vojína který tam právě bojoval s nějakým němcem. Jednoho už vojín, jenž se jmenoval Pooh, jak jsem později zjistil, již zabil, než jsem přišel. Byl rovnou přede mnou a ke mně stál zády takže mě neviděl. Potichu jem zamířil a jedna dávka z mého Thompsonu do jeho hlavičky udělala své.
„Dík,už sem myslel že to mám za sebou.“ Děkoval mi vojín.
„A kam patříš, že sem tě nikdy neviděl.“ řikám.
„82.výsadková, a ty?“
„101. Rota D“
„No to se to kurva pomíchalo, nevíš kde to sme?“
„Ne, ale radši se budem držet při sobě a pokusíme se najít někoho dalšiho.“ Znělo to jako dobrý nápad tak, jsem šel. Ušli jsme asi sto metrů a před námi najednou mýtina s AA dělem.
„Co ted,kurva, co ted?“ řekl jsem polohlasem
„Vobejdem to, jenom my dva je nezvládnem.“ Namítal Pooh, ale já jsem byl jiného názoru.
„My je dáme, vojíne. Hele, plán je následující, ty to opatrně obejdi zleva a zahaj krycí palbu, já si vemu na starosti frontální útok.“ Chudák, byl docela vyděšený, ale to my byly vlastně všichni. Jak se tak přemystoval na levý bok, dofal jsem aby ho němci neuviděli. Naštěstí neuviděli. Tři zlý proti dvoum dobrejm. Dal jsem mu pokyn ke krycí palbě a jakmile jsem uviděl, že se němci otočily směrem k Poohovi, vyrazil jsem. Zbyl tam jen jeden německý voják a toho jsem střelil do nohy a následně dorazil ranou do břicha.
„Nekoupils to.“ šeptám na Pooha
„Ne, sem v cajku.“
„Tak deme někoho vod nás najít.“
Po chvíli hledání na mně známý hlas houknul z křoví
„Blesk“
„Bouře“ odpověděl jsem. Byl to Francis.
“No nazdar, je potěšující vidět zas nějakou známou tvář, a kdo je tohle?“ ukázal na Pooha
„To je vojín Pooh z 82.výsadkový, narazil sem na něho cestou. Tys nikoho zatim nenašel?“
„Ne, vy jste první tváře který jsem viděl. A co tady dělá mladej z dvaaosmdesátý?“
„Při seskoku se to pomíchalo, asi jsme na špatnym místě.“
„A vy víte,kde to můžeme bejt?“
„Nepraštil ses při seskoku do hlavy?“
„No,dobře. Tak pudeme dál, nebo co se bude dít?“ Šli jsme asi třicet minut tiše po takové prašné silnici. Na nikoho jsme přitom nenarazili. Až najednou u takové odočky jsme narazili na jiné tři vojáky. Jen jednoho z nich jsem však poznával.Byl to Billy Smith.
„Zdar Bille, sem rád že tě vidim.“ říkal polohlasem a s viditelnou úlevou Francis
„Potkali jste nějaký němce?“ zeptal se jeden z těch mně neznámých, když se k nám přiblížily.
„Ne, zatim sme měli štěstí ale to se nás nebude držet navěky.“ říká Francis a dodává
„Jo a hoši nevíte takle náhodou, kde to doprdele sme?“
„Ne. Zatim nic, ale třeba bude dál po cestě nějakej ukazatel.“ ukončil trialog Smith Ušli jsme společně kolem 200 metrů a zjevil se před nami ukazatel.
„Neuville. Kde to ksakru je? Nemá někdo baterku?“ tázal jsem se jich. Ozval se Francis
„Já mám“
„Dej ji sem“ Ihned jak mi ji dal, vytáhl jsem z kapsy mapu a posvítil na ni.
„No to sme v pěkný prdeli pánové, to je kousek za Saint mere Eglise. Takže za pět hodin máme ujít nějakejch deset až čtrnáct kilometrů.“
„No to teda máme co dělat.“ řekl jeden z těch desátníků co přišli s Billem.
„No, to se asi budeme muset rychle pohnout. Jo a jak se menujete?“ kývl na ty dva Francis
„Desátník Wells.“ odpověděl jeden a druhý se k němu přidal
„vojín Wyman.Tak dem d….“ Nestihl to doříct protože mě okamžitě popadl Franzen a zatáhl do křoví okolo silnice.
„Ticho, slyšim nějaký zasraný němce.“ Chvíli jsem pozorně poslouchal a slyšel jsem je také. Dvě minuty jsme v tom křoví leželi, nikdo z nás nevydal ani hlásku, zbraně připraveny a všichni byly ve střehu. Najednou nám před očima prošlo přibližně deset německých vojáků. Nikdo ani nedýchal, zbraně v pohotovosti ale troufnout si na ně, na to nikdo z nás neměl odvahu. Konečně kolem nás prošli, bez toho aby si nás všimli.
„No, tak co všichni čumíte dem.“ Zavelel Smith. A my šli.
Poblíž Vierville ,Francie 6.červen 1944 06:30
Když nás šest šlo těmi lesy a silnicemi, tak se mi zdálo, že všichni tam pochcípáme. Že nás přece musí evidentně objevit nějací němci. Neobjevily. Za celých těch šest hodin jsme narazily akorát tak na sedm mrtvých paragánů, kteří viseli na stromě nebo se utopily dřív než si stačili přeříznout šnůry od padáku nebo sundat těžkou plnou polní která je utopila. Také jsme narazili na pár hořícich Dakot. Ale němci se nám naštěstí jako-by, vyhybali.
„Ani nevíte, jak vás rád vidim,hoši.“ říkal mě, Francisovi a Smithovi s neskrývanou radostí Joe Clowe když jsme se dostali na shromaždiště.
„Vy volové, kde se flákáte. Už jsem myslel že vás dostali.“ Smith mu na to odpovídá
„Vysadili nás u St.Mere Eglise a zas tak rychle sme sem sprintovat nemohli.“
„Jo, mě shodili taky na docela špatnym místě, ale až St. Mere Eglise, tak blbě sem na tom nebyl.“ V tu chvíli přišel velitel naší roty Dennis Werker
„Jsem rád že jste to přežily ale nesmíme ztrácet čas, naše četa dostala za úkol vyčistit Vierville.“ Šli jsme kilometr po prašné silnici až k takovému kopci ze kterého bylo město krásně vidět. Náš velitel Dennis Werker nám přikázal zůstat dole a sám se šel porozhlédnout na kopec.
“Mg-42!!“ Zařval. Ovšem on zareagovat včas nestačil. Dávka z kulometu mu urvala obě nohy.
„Kryjte se!!“ řval na nás poručík Bartell. Werker tam zůstal ležet. Znohou se mu rinula krev, která stékala až dolů. Chroptěl tam, z těch pahýlů, jenž dříve nazýval nohama se mu řinula krev a nikdo nemohl nic dělat. Kdyby někdo z nás byt jen vykokukl, s největší pravděpodobností by mu dávka z kulometu urvala hlavu. Bartell se přirčil a tentokráte tišeji řekl.
“Jsou nějací dobrovolníci na útok?“ Nikdo se nepřihlásil.
„Vás pět.“ ukázal na mě, Hrapa, Francise, Stona a Stocka.
“Vobejděte to zleva, zatím si najděte nějaký kryt ale nestřílejte. Ostatní se přesunou napravo a zahájíme krycí palbu. Až ji uslyšíte, tak je obejděte a zabte všechno co se tam hne. Děte.“ Já jako seržant jsem je měl vést.
„Tamle, vidíte ten padlej strom, Harp, Stone, Francis, běžte tam a hlavně nevystrkujte ven palice. Budete nás krejt ze zálohy. Já se Stockem pudeme do tý díry po minometu a provedeme samotný útok. Ví všichni co maj dělat?“ Nikdo nic neříkal.
„Na tři. Raz, dva, tři. Pohyb.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Běžel jsem co to jen šlo. Když jsem se kouknul na ostatní, tak na tom byly asi tak stejně. Konečně jsem přeběhl tu silnici a všichni byly na svých místech. Zaslechli jsme palbu.
„Hej Greene co to s tebou, kurva je?“ lomcoval se mnou Stock.
„Nic sem v pohodě.“
„Slyšíš tu střelbu? To musí bejt kycí vod Bartella.“
„Jo snad máš pravdu, deme.“ Vyrazili jsme. Pobíhali jsme od krytu ke krytu až jsme je měli krásně před sebou. Ti tři za kmenem stříleli, Bartellova banda taky střílela a já se Stockem jsme byly za dvěma němcema.
„Jone, vem si toho za kulometem, jasný?!“
„Jasný“
„Tři, dva, jedna, ted!“ Dvě rány, dva mrtví. Bartell a moje skupina vyšli z krytů a šli se podívat na Werkera. Než jsme sundali ten kulomet, tak vykrvácel.
„Kurva, kurva, kurva!! Kdyby sme se k němu dostali dřív!“ vztekal se Francis.
„Kdybysme ho vodtad vodtáhli dřív, tak by zařval i ten kluk co by ho zachranoval. Kruci!“ řekl Bartell.Čtvrt kilometru za tímto místem bylo město, jenž jsme měli ten den osvobodit.
Vierville. Den první.
Vierville,Francie 6.červen 1944 08:45
Dále po prašné silnici naše četa dorazila k St. Marie du mont.Bartell,který nám od té neštastné chvíle velel.
„Do příkopu, děte do příkopu, můžou mít ve vokně kulomet.“ Asi šedesát metrů před námi byl veliký dům s až nápadně otevřeným oknem.
„Francis, Marlow, Stock a já půjdeme tou silnicí. Ostatní půjdou přes pole. Zabte všechno co se tam bude hejbat a hlavně se nenechte zabít. Velet vám zatim bude seržant Cole. Pohyb.“ zavelel Bartell a všichni se rozprchli ze silnice.
„Pohyb, vyčištete to ve dvojicích barák po baráku.“ Křičel na všechny z dálky Bartell. Viděli jsme ho, jak vybíhá společně s Francisem ze svého úkrytu a rychle postupovali kryt po krytu,dům po domu. Tak jsme vyrazili vpřed také my. Já jsem měl s sebou desátníka Jamese Climea. Vběhli jsme do prvního domu. Čisto. Druhý dům. Čisto. Už jsme se chystali vyběhnout na ulici a padnout do dalšího domu, když vzduchem prosvištěl výstřel a desátník Bernitt padl k zemi.
„SNIPER!!!“ řval Cole na všechny z domu naproti
„Všichni vypadněte z tý zasraný ulice!!!“ Na ulici zůstal už jen Robert Bernitt s průstřelem hlavy. Padl na záda, a tak bylo dobře vidět jak mu střela urvala levou stranu tváře.
„Kde je ten sráč, viděl ho někdo?“
„Myslim že je v tom baráku na konci ulice.“ odpověděl Gramerovi Harp. Potom jsem jen viděl, jak se připravuje na první akci Gramerova bazuka. Krycí palba, jedna střela a pak se půlka domu rozpadla.
“Dobrý, je po tej svini.“ Přišel jsem tedy opatrně na ulici. Když na mě nikdo nestřílel, dal jsem pokyn i Climeovi. V dalším domě zaregistroval Clime jakýsi pohyb a prý i nějaké hlasy. Skrčil se tedy, vytáhl a odjistil granát a otevřeným oknem ho hodil dovnitř. Ozval se ohlušující výbuch a co se stalo pak, na to do smrti nezapomenu. Vykopl jsem dveře a v rohu místnosti byl mladý manželský pár s dítětem. Pán okolo třicítky měl utrženou pravou nohu a ruku. Jeho žena na tom byla o poznání hůře. Nejenže granát ji utrhl končetiny, ale nějaký šrapnel ji roztrhl břicho a další zasáhl krční tepnu. Na místě vykrvácela. Ale to dítě. Ještě tři měsíce po této události jsem se budil uprostřed noci celý zpocený hrůzou. Přibližně šestiletý chlapec měl amputované čtyři prsty na ruce od šrapnelu z granátu a bylo celé od krve.Plakal, sténal a objímal svou, již mrtvou matku. Byl to neskutečně surový obrázek. Roh celý od krve a na podlaze utržené končetiny.
„No,doprdele.“ řekl jsem. Slzy jsem měl na krajíčku a jak jsem se podíval na Cimea, tak ten se rovnou rozplakal. Ten pohled na tu místnost, to byla jedna z nejhorších věcí, jakou jsem já, ostatně asi i James Clime viděli. Snažil jsem se nás dostat zpět na ulici. To se také povedlo. Byli jsme na ulici, a z ktreréhokoliv okna nás mohl zabít sniper.
„No tak dělej Jamesi, musíme jít.“
„Deme. to je rozkaz!“ Ten den jsme v tom městě zabili čtrnáct němců, zbytek utekl. Ve Vierville našel věčný odpočinek pouze Dennis Werker, jenž mu salva z německého kulometu utrhla nohy, a pak také Robert Bernitt, kterému zase sniper doslova utrhl kus tváře.
Vierville,Francie 6.červen 1944 09:32
Ale ještě něco se tam ten den odehrálo. Stalo se to asi půlhodiny po neštastném incidentu s granátem. Clime byl od té doby viditelně otřesen, ale když jsem mu řekl, at si nachvíli odpočine, tak jen suše odvětil.
„Nic mi neni, deme dál.“ Dostali jsme se skoro k náměstí. Byla tam taková ulice, jenž měla po obou stranách takové ty Francouzké podchody. Na jejím konci byl dům, který měl podivně otevřené horní okno. Já byl schovaný na druhém konci ulice za rohem. Clime byl za mnou. Opatrně jsem podíval za roh. To okno mě ihned praštilo do očí. Německé jednotky si mě naštěstí zřejmě nevšimly, a tak jsem se tam koukl o trochu pozorněji. Byla vidět hlaven německého kulometu MG-42. Otočil jsem se tedy na Jamese.
„Tudle ulici musíme někudy vobejít. Vzadu je německej kulomet.“
„Seru ti na tu kurva, tak at si mě ti sráči zastřelej. Stejně je to na hovno. Kurva! Seru ti na to Greene! Seru ti na to!“ Načež vběhl na tu ulici. Němci samozřejmě nezaváhali a sundali ho hned první salvou střel do hrudi. Svalil se na záda a na jeho obličeji bylo vidět, že ho ani nějak netrápí, že za malou chvíli zemře, ale že zabil tři civilisty. To ho trápilo.
