Stále více diskutované téma případného zákazu prodeje bazarových her, čas od času probudí v hráčích bouřlivé emoce. Prakticky každá ze tří stran, tedy vydavatelé (držitelé práv), prodejci, či hráči má své argumenty pro a proti. Problém je ale jistě složitější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Pojďme se tu společně nad tímto tématem trošičku zamyslet. Proto se nejdříve vraťme o něco málo v čase a připomeňme si tu některé důležité události. Před pár měsíci, přesněji na začátku letošního roku se objevila zatím nepotvrzená zpráva, že nová konzole od Microsoftu, by mohla v sobě mít zabudovanou „ochranu“, která by uživateli znemožnila hrát bazarové hry, ale také třeba hry půjčené od kamaráda. Systém by to byl celkem jednoduchý a fungoval by tak, že by zakoupená hra byla vázána pouze na váš účet a žádná další osoba by ji už použít nemohla. Není tajemstvím, že Microsoft by podobný systém mohl použít i u součastného XBoxu 360. Pouze by stačilo, aby striktně navázal kódy z her, k vašemu účtu na Xbox Live. Každá hra by měla svůj jedinečný kód, který by se musel po zakoupení zadat majitel konkrétního Xbox Live účtu. Microsoft by tento systém mohl použít i v podobě oficiální herní půjčovny, kde byste si za poplatek mohli koupit kód s datovým omezením, který by hru aktivoval na omezený počet dní. Použít by se dala, i půjčená hra od kamaráda, nebo byste si stáhli plnou verzi. Z každého, takového zapůjčení, by určitý poplatek šel na konto vývojářům. Což o to, zní to celkem dobře, ale kdoví jak by to fungovalo ve skutečnosti.
Krize, krize, krize slyšíte dnes a denně ze všech stran. Nedivme se, že i vydavatelé si naříkají. Prodeje her stále klesají, tedy až na několik málo her, či spíše pokračování mezi hráči oblíbených a zaběhnutých značek, rozumějte pokračování úspěšných sérií typu COD, Battlefield, WOW, Max Payne 3, nově např. Far Cry 3 a několika málo dalších. Ostatní na tom nejsou s prodejností nic moc. Občas se sice nějaké novince podaří vykouzlit parádní prodejní čísla, ale jen velice kvalitním hrám. A pak ani kvalita hry nikomu nezaručí případnou vysokou prodejnost.
S poklesem prodeje her se ruku v ruce objevuje „fenomén“, že hry hraje daleko větší počet hráčů, než je ve skutečnosti prodaných kopií. Jednou z věcí, která tento stav umožňuje, je i všudypřítomná warezová scéna, která je pro vydavatele nepřítelem č. 1. Samozřejmě nikomu, kdo se na výrobě herního titulu podílel, tak nepřinese pirátské stahování žádný zisk. Vydavatelům fakticky vadí, že výdělek z prodané hry mají jen jednou. Zatímco prodejci použitých her, jenž si na bazarovou cenu přilepí svou obvyklou marži, vydělávají bez práce a velkých nákladů na vývoj, opakovaně. A to je pro ně morální problém.
Teoreticky nastane situace, kdy je hra prodaná i několikrát po sobě, prodejce na ní několikrát vydělá a pro nás koncové spotřebitele, to má ten efekt, že si ji bez větších nákladů zahraje více hráčů. Na obranu vydavatele tu musím uvést i fakt, že je to právě jen on, který na svých bedrech nese veškeré náklady a i nezanedbatelná rizika související s vývojem hry. A že to nejsou malé částky, tu nemusím snad ani připomínat. Za posledních několik let herní průmysl mohutně expandoval a začal vydělávat obrovské sumy peněz. Součastně se i astronomicky zvýšili náklady na AAA hry, jejichž kvalita šla neskutečně nahoru. Konkurence je v branži též poměrně tvrdá a vydělat se snaží každý.
Nicméně prodejci bazarových her nevidí v prodeji použitých her nic špatného, ale spíše pravý opak. Jasným argumentem je i bazarový prodej v jiných odvětvích. Existují přeci bazary ojetých aut, mobilů, s elektronikou, antikvariáty, s oblečením, či všudypřítomné zastavárny. Prodat a koupit si můžete prakticky cokoliv. Samozřejmě mimo svého zdraví. Proč tedy zakazovat prodej použitých her?
Finální kupci, jak nových tak použitých bazarovek, tedy hráči, v tom vidí určité omezení svých vlastnických práv. Tady je třeba upozornit na licenční ujednání se kterým před instalaci každé hry souhlasíme. Prakticky naše hráčská práva se vztahují pouze na použití hry (programu) u nás doma. Fyzicky totiž vlastníme pouze obal a „placku“, hra na ní stále patří držiteli práv, tedy vydavateli. Podobně je tomu i u filmů na DVD. Rozhodně to neznamená, že si s ní můžeme dělat, co se nám zachce. Hra není věc jako auto, či televize. Ve skutečnosti zatím není v naší legislativě zákon, který by zakazoval, či jinak omezoval prodej her či filmů na DVD. Je jen otázkou času, kdy se nějaký návrh na regulaci prodeje, z tzv. druhé ruky, objeví u zákonodárců.
Pro prodej bazarových her, který je mezi hráči stále více oblíbený, nahrává i v současnosti jejich dost vysoká pořizovací cena. Všichni lidé, tedy i hráči, šetří, kde můžou. Koupit si hru za 1500 Kč, kterou navíc dohrajete v lepším případě za dvě odpoledne, je docela přepych. Ano existují slevy starších herních titulů, ale ty většinou přicházejí až s odstupem času od jejího vydání. Hráč pak vidí jen dvě „legální“ možnosti jít do bazaru, či si hru půjčit od bohatšího kamaráda. O warezu raději nemluvě. To je další hojně využívaná možnost.
Ve hře je také argument, že každý má právo na prodej svého osobního majetku. Pro hráče je tu pak dilema co dělat v případě, že ho hra nebavila a jeho potřeby neuspokojila? Logicky každého napadne jen jediná věc, a to se hry co nejrychleji zbavit. Bazar je tu pak zcela na místě. Samozřejmě je to v případě tzv. krabicové hry zakoupené v kamenném obchodě, nebo třeba na dobírku přes internet. V případě online prodeje tak tam je situace jiná, tady prakticky není co řešit. Peníze za to, že se vám hra nelíbila, vám nikdo nevrátí. Bohužel výroba dema je už dnes pro vývojáře a vydavatele přepychem. Výjimky se stále ještě tu a tam najdou. Jednou bylo i kvalitní české demo u hry Rayman Origins. Možnost vyzkoušet hru před zakoupením je stále menší. Jde to jen v některých obchodech, nebo je třeba se spoléhat na videa z tzv. gameplaye.
Absolutním lékem na prodej bazarových her je vydávat jen samé srdcovky. Což je samozřejmě pouze utopie. Pravdou je, že své oblíbené „srdcovky“ se žádný hráč chtít zbavit nebude. Bohužel podle mně vychází her až příliš a kvalita většiny z nich, není nic moc. Hráč, tedy kupující by měl tedy dobře vážit každou koupenou hru. Součastně pro vydavatele by to měl být signál, aby jeho hry měli ve finále co možná největší kvalitu. Všichni ale víme, jak to někdy chodí. Bugy a bugy a čekání na opravné patche to je stav, který tu „funguje“ na denním pořádku.
Hráči se někdy cítí nad konečnou podobou hry zklamáni. Možným důvodem je někdy přehnané očekávání. Součastným velký nešvarem je i osekávání her a vydávání někdy až zbytečných dodatků ve formě DLCéček. Hry, až na malé výjimky jsou poměrně krátké. Za jedno, či dvě odpoledne si hráč těžko ke hře vytvoří pouto, které by mu zabránilo ji jít prodat. Tohle všechno svým způsobem bazarovému prodeji spíše nahrává.
Jediné co určitě může pozastavit prodej her je skutečně jejich kvalita a vývoj dalších pokračování už zaběhnutých sérií a značek. Obecně platí i zásada, že vyloženě špatnou hru si koupí asi jen málokdo. Pokud se takový produkt objeví, nemůže vydavatel čekat žádné slitování. O případných ziscích si pak může nechat jen zdát. Osobně bych se přimluvil za větší kontrolu hry, která jde ven na trh. Jenže vše je zase otázka peněz a tak i u testerů se šetří. Šetří se zkrátka až moc. Samotný zákaz bazarového prodeje je zatím ještě daleko. Bohužel pokud jednou nastane, doplatí na něj všichni. A to jak hráči, prodejci či vydavatelé. Svým dílem každý pocítí ztrátu a to bohužel pro nikoho dobré nebude.
