Byla tma, černočerná hustá tma. Ve vzduchu vířila mračna prachu. A to ticho. Hrobové ticho.
Chtěl se pohnout, ale nemohl od ramen dolů byl znehybněný sutí. Pomalu si začal uvědomovat, co se vlastně stalo.
Den začal jako každý jiný. Budík crrrrrr zazvonil. Mávl rukou tak silně, až ho málem rozbil. Sakra ráno. Musí vstávat do práce, dnes se mu nějak nechce z postele, jako by něco tušil. Chvíli ještě ležel a cítil, jak jeho tělo přichází pomalu k sobě. Vstal a šel do kuchyně. Silný kafe, to ho postaví na nohy. Rychlovarná konvice zabublala v mžiku. Mezi tím si skočil na záchod, hygiena a rychle se převlékl.
„Najdu si nějakou ženskou a nejen vstávání bude hned lepší“, pomyslel si.
Vypil kafe a šel. Dveře od garsonky za ním zaklaply.Výtah nejede, ještě ho nespravili.
Tělem mu prošla vlna vzteku. Seběhl těch pár pater dolů.Venku ještě zrychlil. Autobus byl zas nacpaný k prasknutí. Někdo mu šlápl na nohu. Vrátnicí prošel a odpíchl si. Ani nevnímal co se děje kolem.
Chlapi, pozdravy a jako vždy si ho začali dobírat. Byl jediný ještě svobodný. Oblékl si montérky, byly cítit potem a uhelným prachem. Nasadil si helmu, je čas sfárat dolů. Spolu s ostatními vstoupil do klece, ta zaskřípala a rozjela se do bezedné jámy. Někteří horníci se pomodlili a popřáli si vzájemně štastný návrat.
Padali do hloubky, předák rozdělil úkoly. On a jeden jeho kamarád, měli jít na konec nepoužívané šachty sundávat vedení elektřiny. Šéfové šetří, je to nezáživná práce.
Zase bude poslouchat ty kamarádovi řeči o jeho manželce a rodině, to bude nuda. Raději by fáral. Nějakou dobu pracovali, pak to přišlo. Strašná ohlušující rána, začalo mu šíleně zvonit v uších. Ztratil vědomí.
„Zával “ blesklo mu hlavou, jen co přišel k sobě. Zemřu. Konec. Popadla ho panika, ten strašný pocit strachu a beznaděje. Nemohl se hýbat, tělo měl až po ramena zasypané sutí. Chtěl křičet, ale nešlo to, obličej i ústa měl plná prachu. A ze všeho nejhorší byl ten pocit žízně. Hodiny ubíhaly jak ve špatném snu.
„Pít, pít mám žízeň“, zašeptal. Snažil se zaslechnout nějaký zvuk. Nic.
„Pít, pít mám hroznou žízeň“, zkusil to znovu silněji.
Náhle zaslechl šramot, něčí ruka se ho dotkla. Ohmatala mu opatrně obličej a očistila od prachu.
Cítil mozoly na dlani, vzniklé tvrdou prací.
Prostě ruka chlapa.
„Na, napij se“, ozval se hlas a hrdlo láhve se dotklo jeho úst. Ucítil blahodárný účinek vody.
„Jen klid chlapče, oni nás najdou, vydrž“, znovu ten uklidňující hlas.
Pak usnul.
Uběhl neurčitý čas. Po probuzení ho ruka opět zásobila vodou.
„Ještě ti nachytám, je jí tu málo, však ona nějaká nakape“.Opět usnul, ztratil totálně pojem o čase. Chvílemi blouznil, jak by ne, měl horečku. Znovu se probudil, potřeboval se vymočit, pustil to do kalhot.
Usínal a probouzel se v nepravidelných intervalech. Strávil tak celou věčnost.
Světlo ho vytrhlo z mrákot a veliká bolest v očích. Uslyšel vzdálené hlasy.
„Hej, tenhle žije, máme ho“. Ztratil vědomí.
Probudil se na lůžku, přes nos ho udeřil známý pach nemocnice. Otevřel oči a rozhlédl se. Byl v pokoji úplně sám. Trhl sebou, byl přivázaný a do ruky mu vedla hadička s čirou tekutinou.
„Kapačka, žiju“, odechl si. Náhle se objevila mladá sestřička. Usmála se na něj. Zdálo se mu, že v životě neviděl hezčí tvář. Pohladila ho po ruce a pak odběhla.
Přišel lékař a dotázal se s úsměvem:
„Tak, už jsme vzhůru, jak se máme“.
„Co oo, co on? Co je s ním, ten druhý“, zeptal se doktora.
Ten se zarazil a v obličeji se mu objevil rozpačitý výraz.
„Spěte musím už jít“, odpověděl příkře.
Byl unavený, tak strašně unavený, v celku rád poslechl.
Za pár dní se všechno dozvěděl. Záchranná akce se hned rozjela. Čety se hned daly do práce.
Unavení horníci i z jiných šachet přiložili ruce k dílu. V hloubce několika set metrů hrozilo nebezpečí dalšího sesuvu. Museli kopat ručně, hrabali i rukama.
Nahoře jako obvykle TV, novináři a jako zlatý hřeb jeden „ukecaný“ politik.Našli ho až po pár dnech, naprosto vyčerpaného, měl na mále. Poblíž byla jen ruka jeho kamaráda. Toho zával hned rozdrtil. Přežil jen on. Zázrak, že zůstal na živu. Ten hlas, to snad byly halucinace, je to obvyklé prý se to stává často v horečce. Jen doktorům nešlo nějak do hlavy jak přežil těch několik dní bez vody. Na místě, kde ho našli žádná voda nebyla a uplně dehydrovaný taky nebyl. Kdo by si s tím lámal hlavu.
„Bud rád, že žiješ“, slyšel od každého.
To ho změnilo. Jeho první cesta vedla za kamarádem na hřbitov.
Cítil, že je z něj jiný člověk.
„Půjdu za jeho ženou a dětmi, budou potřebovat pomoc, dlužím jim to“, rozhodl se.
„Taky se stavím za tou hezkou sestřičkou, třeba se nechá pozvat na kafe“.
Trvalo pár měsíců, než se znovu postavil na nohy. Od základu změnil svůj život, chtěl, aby po něm něco zbylo, vždyť se po druhé narodil.
