Jsou tři hodiny v noci. Na chodbě se stále svítí, noční služba nakoukne úzkým průzorem, do mého království. Cela teď bude celý můj svět, po zbytek mého života, pokud se nestane nějaký zázrak. Bachař rutinně zkontroluje pohledem, zda je všechno v pořádku. Po kontrole všech cel je slyšet zavrzání kovových pantů, bouchnou mříže, klíče se skřípavě otočí v zámku a je klid, zase do další obchůzky. Je ticho, tak hrobové ticho, až slyším tlukot svého srdce.
Pokouším se usnout. Stále znovu a znovu, zavírám oči. Ale vždy, když anděl spánku nade mnou roztahuje křídla, zažene ho ďábelská noční můra, která mi nedopřeje klidnou noc. Pokaždé mi mysl promítne stejné záběry, jako v béčkovém hollywoodském bijáku. Vždycky v něm vidím svou ruku, držící břitvu po dědovi.
Z ostří, v pravidelném intervalu kapou na bílou podlahu rubínové kapky. Pak se rozhlédnu kolem sebe a vidím náhle ty krvavé cákance všude kolem. V tomto reálném snu, krev snad i cítím, její charakteristický nasládlý pach, a tu lepkavost na rukou. Je všude, tolik by ji člověk v těle snad ani neměl, pomyslím si, jenže ve snu zákony neplatí, krev se roztéká dál a dál, až je celá podlaha temně rudá.
Celá? Ne, u lednice je tělo. Co je to za tělo? Nechápu. Kde se tam vzalo? Jako by má mysl odmítala to, že bych byl coby lidská bytost, vůbec schopen takového zvěrstva.
Pak se mi náhle rozsvítí a já si uvědomím, že je to ona. Moje dlouholetá družka, která se mě ujala, když mi bylo nejhůř. I ona je celá od krve a její tělo je rozerváno hlubokými ranami od břitvy. Leží trochu schoulená, asi se chtěla ukrýt v koutě za lednicí, než naposled vydechla. Ale ze záclony zcuchaných vlasů, na mě zírají nechápavě, vyhaslé oči.
Ty oči mě dráždí. Zalévá mě vlna šíleného vzteku. Ten sen mě dohání, až na samý pokraj beznaděje. Je to horší trest než doživotí. Náhle se probouzím, jako vždy zalitý potem. Mé tělo pomalu procitá, ale rozumu to trvá trochu déle. Najednou mi to dochází a onen pocit úlevy, že jsem se z té noční můry probudil je ten tam. Nemůžu na ten sen přestat myslet. Do rána už nezamouřím oko. Stále mi v uších zní …Jsem vrah???
Konečně přichází ráno. Kouknu na hodiny, ukazují sotva pět. Je to zvláštní, vždycky jsem si rád pospal. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se nechal vydržovat, protože jsem nenašel práci, kde by mi trpěli moje neustálé pozdní příchody.
Někdo heká, jako by právě vyběhl do třetího patra, a pak splachuje záchod.
Ve vedlejší cele začne hrát rádio.
„ Vypni ten krám, hergot chci chrápat.“ Někdo zařve.
„ Polib si …“, zní stručná odpověď. Na to rádio utichne, asi si dal sluchátka.
Tady se vůbec nedá spát. Nejsem sám, kdo nemůže spát. Ve vazební věznici se
na celách stále svítí a své noční můry tady má asi každý.
Je 6.00 ráno.
„ Budíček, vstávat“, křičí bachaři na chodbě. Trhnul jsem sebou.
„ Vstávej, jdeme se sprchovat, ať nesmrdíš“, houkne můj spolubydlící bez pozdravu.
Honem se přestrojím a srovnávám povlečení na lůžku. Nemůžu si moc stěžovat, můj spolubydlící je o hlavu větší než já, proti němu nemám žádnou šanci, kdybych mu nedával svoje cigára, už by mě dávno změnil fasádu, a tak ustelu i jemu. Má to však tu výhodu, že mě nechávají ostatní na pokoji.
Konečně je vše podle předpisu. Na povel vycházíme z cel.
Pak se řadíme na chodbě do zástupu. Dozorci letmo provádějí kontrolu. Za okamžik si dávají znamení, že je vše v pořádku. Na povel odcházíme do sprch.
Je 6. 15 stojím ve sprše.
„ Co bych dal za bublinkovou koupel“, pomyslím si. Namydlit a spláchnout. Venku už čeká další a dávají to patřičně najevo. Pořád někdo leze do sprchy a nikomu nevadí, že jsem nahý. Spíše naopak, musím si dávat dobrý pozor, abych se držel poblíž kámoše.
„ Takhle být ve sprše se ženskou“. Zavírám oči. Kapky vody stékají dolů po těle. Mozkem mi proběhne pár erotických představ, a pak najednou ty krásné končí a zase se mi vybaví ta hrůza. Krev, všude vidím krev. I ty kapky vody se zbarví do ruda. Otvírám násilím oči. Konečně se mi to podařilo a ten děs je pryč. Vypínám vodu a odcházím ze sprchy. Je nejvyšší čas, jsem skoro poslední.
Je 6. 30. Snídaně. Zase jsou dva rohlíky s marmeládou a čaj. Nesnáším tyhle snídaně, je to jako když jsem býval malej kluk. Co bych dal za pořádný kafe. Mám smůlu, není svátek.
V 7.00 proběhne každodenní úklid.
Je 8 hodin vše je hotovo. Všichni jsme na celách. Je tu hrozná nuda. Skoro nikdo tu nemá práci. Až na pár vybraných co pomáhají roznášet jídlo. Už mě to nebaví chci pryč, pryč odsud. Chtěl jsem napsat dopis domů, rodičům. Problém je, že nevím co bych jim na ten list papíru napsal, ničím nedokážu obhájit co jsem udělal a oni mi to nikdy neodpustí. Zkazil jsem život i jim. Hlavně máma to nese strašně těžce, jestlipak budou u soudu.
Chlapi na celách hrají šachy, a nebo karty. Každý se tu snaží zabít nudu. Zabít, zabít to slovo tu má divný význam. Kdyby ho nebylo, většina z nás by teď byla někde úplně jinde. V práci, s rodinou, a tak…
Jenže dnešní den bude trochu jiný, dneska se nudit nebudu. Přichází bachař a upozorňuje mě, že v 10.00 odjíždím v doprovodu eskorty k soudu. Chystám se.
Do té doby však čas ubíhá nějak pomalu. Upřeně civím na hodiny a sleduji jak se minuty sotva vlečou. Přemýšlím o tom, proč vlastně jsem tady.
Konečně pro mě přicházejí. Nasazují mi pouta na ruce i nohy.
„ Jsem člověk, co to děláte“, chtělo se mi na ně vykřiknout. Slova však zůstala někdy hluboko v hrdle. Já teď nemám práva člověka, když jsem se zachoval hůř než zvíře, k té která mi věřila.
Tohle není doprovod o který by někdo stál. Mlčky mě vedou do auta, nasedáme. Sedím v něm sám, jen s ostrahou. Auto startuje. Odjezd. Za moment projíždíme branou věznice. Strážci mlčky sedí. Dívám se na ně. Mají kukly, ale přesto, když se jim zadívám do očí nevidím v nich žádné emoce. Pro ně je to jen práce, zkrátka rutina. Zadívám se na toho, co je nejblíže. Na klíně má brokovnici. Napadá mě, že se pokusím o útěk a on mě zastřelí. Vše by tak konečně skončilo. Hned na to, svůj nápad zavrhnu. Jsem cynik, mám se rád a strach o můj život mi to nedovolí.
Konečně auto zastavuje na dvoře soudu. Po nějaké době mě odvádějí vedlejším vchodem. Na chodbě na mě někdo křičí … „ty hnusnej vrahu“….
„ Řezníku…“, křičí na mě nějaká stará paní“. Ani ji neznám.
Kryju si tvář a snažím se vše nevnímat. Nejde mi to. Procházím kordonem novinářů.
„ Bože já chci pryč, někam daleko…“, pomyslím si. Marně.
Pak je uvidím stojí v koutě trochu stranou. Když jdu kolem sklopím oči. Máma pláče a táta ji podpírá. Je vidět, že taky už dlouho pořádně nespala. Oba jsou starší snad o dvacet let.
Nesmím s nimi mluvit, chci se jim omluvit, ale má slova nic nezmění.
„ Něco nového v případu?“ Osloví mě advokát stanovený státem.
„ Chcete ještě něco dodat…? Co bychom eventuálně mohli použít jako polehčující
okolnost?“ Ptá se můj obhájce, sám už dávno vzdal nějakou snahu, ví že se to vyhrát nedá a že si trest zasloužím. Vrtím hlavou, ne nic nového.
„ Radím vám dostatečně projevit lítost a omluvit se pozůstalým. To jediné vám ještě může ulehčit“. Klade mi advokát na srdce. Poprvé cítím záblesk zájmu.
Je 11 hodin soud začíná. Sedím na lavici obžalovaných. Naproti usedají lidé v černých talárech. Připomínají mi havrany. Čtou se výpovědi svědků a obžaloba pak předčítá důkazní materiál. Předkládají se fotky z místa činu. Je to hrůza, je tam vše co se mi každou noc zdá. Moje noční můra tady doslova ožívá.
Pak dostává slovo můj advokát.
Přece jen se snaží jak může. Popisuje poměrně emotivně celý můj život. Začíná od dětství. Když to slyším přepadá mě obrovská lítost. Lítost nad mým promarněným životem ano cítím lítost, ale jen lítost nad sebou. Náhle mám na svou družku vztek, proč mě dohnala až sem? Málem mi vyhrknou slzy hněvu do očí. Jen stěží se to snažím zvládnout. A obhájce se snaží podtrhnou, to málo dobrého z mého života. Moc toho není, já vím.
Konečně mi dávají poslední možnost se hájit a dostávám slovo. Chtěl jsem toho tolik říct. Teď když jde do tuhého, nějak nemůžu promluvit. Ten vztek a bezmoc mi svázaly jazyk. Mlčím a upřeně hledím k zemi. Je ticho, všichni napjatě čekají, jestli svého činu budu alespoň litovat.
„ Lituji toho…“. Vydralo se mi z úst konečně nesměle.
„ Opakujte nahlas“, přikazuje mi soudce.
„ Lituji toho, co se stalo, už bych to znovu neudělal …“.
Pak je soud přerušený a mě odvádějí do zadržovací místnosti. Čekám na rozsudek. Minuty se líně vlečou. Po půl hodině mě odvádějí znovu před senát.
„ Povstaňte, bude se číst rozsudek“. Všichni vstanou. Já vstanu taky, ale jako bych to ani nebyl já. Chvěju se strachy, v podvědomí dobře vím, co mě teď čeká. Hlas soudce ke mě dolétá z velké dálky, tak nějak dutě, jakoby ani nemluvil ke mě.
„ Jménem republiky se obžalovaný ….za zvláště společensky nebezpečný čin, spáchaný obzvláště brutálním a zavrženíhodným způsobem, se odsuzuje k vyjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, a to bez možnosti propuštění na podmínku …Odsouzený bude umístěn do třetí, nejpřísněji střežené nápravné skupiny“.
Náhle je to tady, celý můj život se hroutí. Už je to jisté.
Přepadá mě znovu ta lítost. Když mě odvádějí, ani nemůžu jít, podlamují se mi kolena.
Né, né …já tam nechci…Néééééé…
