Tak dneska se rozloučíme (zatím) s Cirkusem a začneme poznávat další postavu ve třetí kapitole, která bude (zatím) poslední kterou celou zveřejním. Tak doufám že se bude páčit.

PS: Omlouvám se že myšlenky hrdinů nejsou zvýrazněné kurzívou, bohužel nemám čas.

Cazadorou levou nohou projelo ostří. Ostří se provrtalo jeho masem a kostmi lehce, jako kdyby nějaky řezník sekáčkem odžezával krysí ocas na svátek Juhi. Lovec lidí cítil jak jeho tělo a noha dopadají zvlášť do písku. Jak z těla, tak z nohy vytékala krev. Dělalo se mu mdle před očima, sice necítil žádnou zvláštní bolest, ale už jen z toho že ovládal tři různé části těla zvlášť mu bylo na zvracení – a vskutku se mu zvedal žaludek, v této chvíli děkoval bohyni, že jeho hlava je od těla oddělena – a byl si vědom, že jestli to takhle půjde dál, tak brzo příjde o rozum. Soustřeď se Cazadore, soustřeď svou mysl slyšel hlas svého bývalého učitele a následně ucítil na obličeji jeho dlaň jenž mu uštědřila facku. Pokusil tedy přimět své tělo aby se znov postavilo, jenže po té co se vyškrábalo na obě ruce a pokusilo se pomalu vstát na svou jedninou zbývající nohu, padlo znovu do písku. Najednou Cazadorove uši uslyšeli jakési vrzání. Následně periférně zahlédl nějakou postavu jenž jela na nějakém povoze a s něčím žonglovala. Když se ta tajemná postava, kterou doprovázelo vrzání, dostala před zrak lovci lidí, tak spatřil nahého muže – jak jinak pomyslel si Watu – jenž stál na jakési kovové tyči, do které byly ze stran nastrčené dvě velká ocelová kola. Nahý muž musel šoupat nohama kupředu, aby otáčel tyčí, jenž dávala do pohybu vrzající kola, v rukou pak žongloval s nějakými kulatými předměty. Cazador se je svýma odstřelovačskýma očima pokusil zaměřit a rozpoznat. Když se mu to podařilo, jeho oči se opět rozšířily strachem a cítil, jak ho opět opouští rozum. Ne, ne, ne, ne, ne- A pak už jeho hlava letěla směrem k žonglérovy na tom prostém povozu z jedné tyče a dvou kol. Žonglér Cazadorovu hlavu zachytil.

Cazador spatřil další hlavy, s nimiž muž žongloval. Všechny byly živé, stejné jako ta jeho. Jejich oči byly plné hrůzy, ústy se snažily křičet, ale žádný zvuk stejně jako ta Cazadorova nevydávala. Nahý muž právé žongloval s osmi hlavami, kolem něj pak běhali nahé dívky s barevnými stuhy a dělali pilulety ve vzduchu. Hudba se změnila na dramatické smyčce a bubnování. Bubnování a hraní smyčců se stupňovalo. Žonglér se zastavil na místě. Pak vyhodil hlavy do vzduchu, sám vyskočil směrem nahoru – pravou nohou při výskoku poslal svůj povoz vpřed, aby si udělal místo – a pak udělal salto vzad. Úspěšně dopadl na nohy a natáhl svou ruku vpřed. Cazadorovi se opět točil celý svět. Jeho uši slyšeli divoké smyčce a bubnování do toho křičel nadšený dav. Tempo hudby se stupňovalo a Cazador si uvědomil, že jeho hlava klesá dolů. Pochvíli dopadl na jakousi hlavu, jejíž vlasy se mu lepily na místo které po celý jeho život až na dnešní noc, spjovalo hlavu se zbylou části těla. Po chvíli jeho hlava zaznamenala náraz z vrchu a po chvíli ještě další dva. Hudba utichla. Žonglér klečel před obecenstvem, s nataženou rukou, na jejíž dlani měl naskládaných osm hlav. Hluboce oddechoval. Obecenstvo začala tleskat a křičet nadšením. Žonglér se usmál. Poté opět vyhodil hlavy do vzduchu, postavil se zpřímá k obecenstvu, uklonil se a přitom zvedl svou levou nohu do vzdcuchu, takže stál jen na té pravé. Cazadorovým očím se opět celý svět točil a hluboku vnitru se smál hlas bláznivého muže. Hlavy dopadli na mužovu levou vztyčenou nohu, všechny však vzhůru nohama. Země se náhle zachvěla a hlavy na mužově noze se zatřepali. Z písku v zemi se vynořily části těl zvířat – písek jednoduše na daném místě vylétl do vzduchu a poté se objevila část zvířecího těla. Trup krávy, nohy guira a býků, kozí hlava. Žonglér stále stál na jedné noze a balancoval s živímy hlavami na své noze. Opět začla hrát hudba. Tentokrát jen temné pomalé rytmy smyčců. Zelené světlo jenž zahalovalo šapito se změnilo na modro-oranžové. K nahému žonglérovy začali přistupovat nahé dívky v maskách. Jejich masky však byly jiné.

Tihle masky vytvářeli iluzi, že jejich nositelky mají obličeje šité z několika různých kůží. Osm dívek v těchto maskách utvořilo půlkruh poblíž nahého žongléra, ten opět vymrštil hlavy do vzduchu, následně se ozvalo osm ran. Rány vyšli s Cazadorovy pušky. Pár lidí zaječelo překvapením. Osm kulek vyletělo, zasáhlo osm hlav a všechny rozpůily na půl, ač to bylo fyzicky nemožné. Osm dívek pak zařvalo jednotným hlasem „Birleştirmek ma“! Hlas se nesel celým šapitem, a rozpůlené hlavy, se ve vzduchu začali spojovat, a tak opět šestnáct objektů ve vzduchu vytvořilo pouhych osm. Každá z osmi nově spojených hlav, našli náručí jedné dívky. Ty se pak vydali s hlavami v náručí k zvířecím částem těla, kde čekali další dívky v těch samých maskách. Cazadorova mysl nezaznamenala však žádný rozdíl, ten vnitřní bláznivý hlas byl čím dál hlasitější a nedovoloval bývalému studentovy FlaKa vnímat okolí. Všichni se smějí, smějí se semnou! Dvě dívky se taktéž začli věnovat Cazadorovému tělu. Poté se přidali další dívky, jenž nesli další lidské ostatky. Obecenstvo sedělo na tribuně se zatajením dechem. Dívka jenž nesla hlavu Cazadora Watu, lovce lidí, přistoupila k trupu krávy. Připojily se k ní další čtyři nahé dívky, které drželi mužské nohy. Tohle je ale báječné místo! Všichni se tu smějou, jsou štastní a já se směji s nima a jsem též šťast- Cazadora ze spárů šílenství vyrhl silný náraz jenž ucítil na spodku hlavy, na místě kde by měla být naražená hlava na krk. A vskutku teď byla, avšak Cazadorův krk to nebyl. Co se to zase děje u všech bohyň a bohů světa! Cazadorův zrak se začal zvedat. Opět mu bylo mdle, cítil, že se mu motá hlava. Jeho oči totiž viděli naprosto odlišné věci. Jedno oko vidělo pouze písek a periférně rozmazané osoby, druhé zase hledělo přímo na masku jedné z dívek. Některé části publika zakřičeli hrůzou. Cazador rozpoznal že tělo na němž se podle všeho ocitla ta část hlavy s okem, které nesledovala masku dívky, se pomalu nejistě zvedá. Dívky, které na trup krávy nasadily hlavu muže a čtyři mužské nohy pomalu ustoupily.

Lovec lidí ucítil další silný naráz, tentokrát na místě, kde mu byla utjatá hlava a následně na místě nohy která též byla od těla rozdělena. Dívka, která držela druhou část Cazadorovy hlavy, narazila právě hlavu na mužské tělo, které se drželo na guirových nohou. Ty právě teď začali poskakovat vpřed. Stejně tak kraví trup s lidskou hlavou a chodidly se dalo do pohybu, avšak nesynchronizované nohy po chvíli zakopli a padli k zemi. Cazadorův vnitřní hlas křičel strachem a šílenstvím. Jedno oko vidělo, jak padá k zemi a druhé poskakovalo nahoru a dolů. Cazador to viděl jako jeden jednotný obraz. Jeho hlavu zaplavila bolest z toho nejednotného obrazu, měl pocit, že se mu do mozku zakousávaj hadí tesáky plné jedu. Přál si, aby byl radši mrtvý, aby opustil tenhle svět navěky, než aby musel nadále snášet tohle utrpení. Stejná či podobná přání mělo dalších sedm mužů, kteří nedobrovolně figurovali v tomhle představení. Publikum však bylo nadšené a hlasitě se smáli. Smáli se nemotornosti těla, které poskakovalo na guirových nohou, smáli se kravímu trupu, který se pokoušel znova a znova vstát na nohy ale znova a znova padal, smláli se tělu s jednou lidskou nohou a jednou býčí nohou a kozí hlavou. Publikum se smálo, smálo se hlasitě, těm ubožákům, kteří vystupovali v tomhle pekelném představení, smáli se tak moc že se museli držet za břicho, smáli se tak moc že jím z očí tekli slzy, smáli se tak moc těm nemotorným ubožákům, jejíž těla byla rozdělena a následně spojena s cizíma. Zničeho nic však přestali hrát smyčce. Šapitem se snel hlas, jenž zakřičel „Ukuphela!“, poté se objevil modrý záblesk a následovala tma.

Tma. Jaká to úleva. Sladká tma. Bolesti hlavy začli ustupovat. Tma v šapitě byla pro Cazadora – a dalších sedum mužů – vykoupením. Bohyně buď pochválena za to že tma je jednotná. Opět šapitem zaduněl již ten známý hlas, který zřejmě řídil tohle představení. „ljós!“ Tentokrát následoval rudý záblesk, po kterém se ze země opět vynořil zelený oheň. Cazador spatřil publikum. Lidé na tribunách seděli nehnutě, po chvíli však začali první lidé tleskat a k těm se přidávali další a další, až nakonec tleskalo celé šapito. Cazadorův zrak byl opět jednotním. Pokusil se skolint hlavu. Podařilo se. Spatřil své tělo. Udělal krok vpřed a noha, na kterou právě shlížel, udělala krok vpřed. Následně jeho ruce zamířily na místo kde by měl být krk…a byl tam. Rozhlídl se kolem sebe. Po jeho obou stranách stáli muži, v němém údivu, kteří si stejně jako Cazador ohmatávali tělo, tvář a zkoušeli, zda již mají svá chodidla pod kontrolou. Před osm mužů v řadě se začali scházet nazí muži a dívky, kteří se následně uklonili před publikem.

Cazador v řadě spatřil i muže který měřil minimálně osm lucio a také spatřil… toho bastarda který mu odcizil pušku. „Ty hajzle.“ A vydal se mladíkovým směrem. Veškerý šok z něj odpadl a jeho jediným úmyslem teď bylo získat svou jedinou věrnou společnici zpět. Když byl lovec lidí dvě lucie od svého cíle, mladík se k němu otočil čelem. Usmál se. Pak hodil Cazadorovy zpět jeho pušku. Ten jí chytil. Poté ucítil mladíkovy ruce na svých ramenou. Jak se ten nahaty zmrd ke mně tak rychle dostal? Cazador se chytal uštědřit mladíkovy ránu puškou do obličeje. Jenže než tak učinil, uslyšel ve své hlavě výkřik, který slyšel jen on a který ho téměř ohlušil. Qhib! Cazador zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. Pak znovu pohlédl na nahého mladíka. Jeho maska se změnila. Měl stejnou masku jako dívky, které spojovali různé části těla. Mladík se usmíval pokynul hlavou dolů. Cazador Watu se tím směrem podíval. Stáli na dveřích, které se nacházeli v písku. Na dveřích byly vyrité ornamenty, které měnily barvu z tyrskysové na červenou a zase zpátky na tyrkysovou. Dveře se otrevřeli a lovec lidí spolu s mladíkem propadli.

Kapitola III – Chytíš mě?

Ve chvíli kdy Cazador Watu propadl dveřmi do jiného světa si Obirin Confusa objednala druhého panáka švisu. Barem se linula líbezná, tempem nikam nespěchající hudba vycházející z už né tak líbezně vypadajícího piána – jedna ze tří noh piána chyběla, místo něj bylo piáno podepřené sudem. Piáno bylo natřené černou barvou, která byla černou barvou tak možná naposled před sto lety. Dnes už spíš připomínalo šedou prolezlou plísní, avšak na kvalitě mu to nic neubralo. Za piánem seděl upravený starý muž, zbývající šedivé vlasy sčesané na stranu. Na sobě měl uhlédné černé sako, které mělo v náprstní kapse zastrčeno hřeben. Nohy pak muži pokrývali kalhoty téže černé barvy avšak se vzorem bílých ruží. Obirin jen těžce přicházalo na mysl jak se takový uhlazený stařík může dostat do takovéhle stoky. Mladý barman jí donesl její švis. Zaplatila mu jednu birgu s tím že zbytek si může nechat. Pozvedla průhlednou sklenici s modrým nápojem, jemně s ní zatřásla a hodila to do sebe. Hrdlem jí projel silný kyselý žár, který si to taktéž nasměroval přes její nosní dírky. Obirin nachvíli zavřela oči, mezitím piáno přestalo hrát. Když je otevřela, otočila sklenicí a postavila jí nabar, poté si její pozornost opět získal ten starý muž za piánem. Muž si hřebenem česal své zbývající šedivé vlasy. Obirin si všimla, že k přední noze piána přisla krysa, která se právě posadila na zadní a vhzlížela k starci.

Ten si jí taktéž všiml. Dočesal se, hřeben vrátil na své místo, šáhnul do vnitřní kapsy saka. Jakmile se starcova ruka vynořila z vnitří kapsy saka, spatřila Obirin že v ní drží sušení kus masa. Stařecká ruka se zastavila před krysí hlavou. Krysa se nejdřív pomalu přiblížila k sušenému masu, poté ho rychlím pohybem uchopila do tlamy a utekla s ním. Na starcově tváři se objevil úsměv. Pak rukou šáhnul po klobouku –černém samozřejmě-který měl odložený na piáně, nasadil si ho. Klobouk měl okrouhlý vršek, na kterém byla vyobrazena bílá holubice. Následně si protáhnul si prsty a začal hrát. Hospodou se začala linout veselá rychlá hudba. Obirin s úžasem sledovala, jak se starcovy ruce rychle přemisťují nad klapkami ale ještě víc úžasla nad tím s jakou radostí ten stařec na to piáno hraje. Na tváři měl úsměv od ucha k uchu, pokyvoval si hlavou a nohou dupal do rytmu a ktomu všemu ta jeho hudba byla vážně dobrá, tak dobrá že se jeden ze štangastů vykašlal na rozehranou karetní hru, vstal od stolu, plácnul servírku, co šla kolem a vyzval jí k tanci. Ta mu dala facku, pak chytla jeho pravou ruku a levou mu omotala kolem pasu a začli tančit.

Chlapi u stolu kde hráli karty, uchopily své dřevěné krygly a začali s nimi mlátit do stolu, až pivo lítalo vzduchem. Ostatní lidé v hospodě jim pak tleskali do rytmu, dokonce i sama Obirin Confusa která uměla být ostrá, jako břitva jim tleskala. Jakmile stařec dohrál, tak všichni v hospodě tleskali. Pak servíce její tanečník zmáčknul prso a přitom se blbě křenil na své přátele u stolu. Servírka mu uštědřila další facku, řekla mu, že je hovado a hulvát a šla si hledět svého stejně jako muž. Z veselého a šťastně vypadajícího místa se opět stala odporná stoka, kde chlapi hrajou karty, pijí při tom pivu, plácaj servírky a šukaj ženský, které se jim v tomhle pajzlu nabízí za dvě brigy. Muž u piána si šáhnul do další vnitřní kapsy a po chvíly vyndal placatku. Odšpuntoval její výko a přičichnul k ní. Na tváři se mu objevil kyselý veselý úsklebek. Pak spatřil černovlasou ženu u baru v červnené vestě jak ho sleduje, jak ho sleduje. Pak se stařec usmál a pozdvyhl svou placatku na pozdrav. Obirin ten upřímný úsměv rozesmál a zvedl jí náladu. Během jejího stolu zrovna přišla čísnice. Obirin se mrštností lyšky postavila na nohy, pravou rukou uchopila jeden z nápojů, jenž na dřevěném podstavci servírka nesla, pak se otočila, levou rukou si hmátla do kapsy kalhot a v jejích červených rukavicích ze zlatavého vzoru lodi se objevila růžová mince, kterou položila čísnici na podstavec se zbylým pitím.

Dokončila svou otočkou, zadkem dopadla na vratkou stoličku, trochu se na ní zhoupla a pak si dala levou nohu přes pravou a zdvihla pití na pozdrav klavíristovy, na tváři přitom okouzlující úsměv zlobivé holky, který umí snad jen pirátky. Stařec i Obirin do sebe kopli své nápoje. Stařec se znovu usmál, zavřel oči a zatřepal hlavou. Hrdlem Obirin pak projela lahodná šťavnatá chuť. Teď to příjde. A taky přišlo, šťavnatá chuť nápoje se změnila na silně kyselou. Obirin zavřela oči. Teď už i ženin oblyčej byl zkřyvený ve směšné grymase. Když otevřela oči, stále se na ní usmíval ten milý stařík, který po chvíli sundal ze své hlavy klobouk, prázdnou ruku si dal pod břicho a uklonil se. Žena mu oplatila vzdušnou pusou a mrknutím. Stařec, stále se usmívající si nasadil zpět na hlavu svou klobouk a opět začal hrá na piáno. Za dřevěným barem, který byl pokrytý buvolíma kožešinama zrovna procházel mladý barman. Obirin Confusa se na stoličce otočila směrem k barmanovi. „Hej, mladej, co víš o tom staříkovy támhle u piána.“ Barman se zastavil a na tváři se mu objevil úsměv, který ho dělal o dva tři roky mladším, než byl.

„Myslíte Boba? Jó slečno, ten stařík je pěkná záhada to vám povím.“ U Obirin se ozvala zvědavost. „Vážně? No jen povídejte, nenapínejte mě mladý pane,“ řekla tónem napodobující hradní paničky. Barmas se zasmál a pokračoval. „Tady Boba znal už můj táta, který tuhle hospodu vlastnil, než umřel na pufor, budiž mu tam nahoře dobře. Táta mi vyprávěl, že tadyhle náš přítel Bob přišel před čtyřiceti možná pětačtyřiceti sem do baru, přesné v těhle věcech co má na sobě. Přišel sem, vypráskal piánistu od piána a začal hrát. Muž, kterého vypráskal mu samozřejmě chtěl rozfašírovat držku, ale štangasti byly proti, Bob si je získal líbeznou hudbou. Muž však stále křičel, že Boba zamorduje, tak se návštěvníci nasrali a vyhodily ho odcuď a od té doby se prý nevrátil. A Bob si mohl hrát dál. A takhle tu hraje už čtyřicet, možná pětačtyřicet let. Vždy příjde v šest na otvíračku, hraje celý den, nakrmí krysy a popíjí ten svůj tajemný nápoj. Nikdy s nikým nemluví a jen se usmívá, na zavíračku pak zase odejde a příjde až ráno zase perfektně upravený. Vlastně ani nevíme, jak se jmenuje, ale říkáme mu Bob, protože jako Bob jednoduše vypadá, fak pak že jo.“ „Ten váš Bob se mi líbý.“ Pronesla Obirin. „Jó mladá slečno, Bob je dobrej chlap, když jsem byl malý škvrně, tak mě bral na klín, hrál mi, usmíval se a nikdy nemluvil. Sakra, mladá slečno, říkám vám, že takhle usměvavého, šťastného a plného pozitivní energie jen tak nenajdete.“ „To věřím,“ odvětila žena s úsměvem a vážně tomu věřila. Pak si objednala dalšího švise a sledovala usměvavého starce za piánem.