Ano, drazí čtenáři, intuice vás neklame – pracuju na videohře. No dobrá, upřesněme si rovnou, že prohlašovat to za plnohodnotnou pracovní náplň by bylo prachsprostou lží; nicméně se ale spolupodílím na tvorbě. Že jsem se dočista pomátl? Nepochybně. Že z toho pravděpodobně nic kloudného nevyleze? Zcela možné. Všichni zúčastnění jsme ale smíření s tím, že je to pro nás nezbytná životní zkušenost.
„Osobní názory jednoho pisálka“…
Tak tohle jsem já. Pro valnou většinu čtenářů prostě Gera, pro pamětníky tohohle webu potom člověk, který tu před sedmi lety s nevídaným mladistvým elánem začal psát své lehce přespisovnělé názory; pro všechny ostatní jsem potom Martin. (Potěšení i na mé straně.) Pokud by vás snad zaskočil můj podivně přemýšlivý výraz, pak je to tím, že zrovna sedím za svým počítačem uprostřed útulné komůrky vysokoškolských kolejí a dlouze dumám nad tím, jakým způsobem vám naservíruju příběh, který hodlám rozprostřít na následujících odstavcích a který se svým formátem vymyká snad úplně všemu, co jsem tu kdy publikoval. Příběh, jenž na vás na první pohled může působit bláhově či naivně, leč příběh, u něhož doufám, že po dobu jeho trvání zůstanete. Tak tedy pěkně od začátku…
Malí snílkové s velkými sny
Všechno to začalo, když mi bylo něco kolem dvanácti let. Jste-li dítě devadesátek jako já, pak na svá pubertální léta s největší pravděpodobností vzpomínáme velmi obdobně. Přesto si ale troufám tvrdit, že období mé základní školní docházky značně zpestřilo setkání, které mě zvládlo úspěšně poznamenat až do dnešního dne. V mém okolí se totiž tehdy objevil jistý Tomáš, co se nově přistěhoval do města, a než bys řekl švec, byli jsme o přestávkách nerozlučná dvojka; a on mi ukázal směr, o němž jsem tou dobou měl jen mizivé povědomí: programování. Četná odpoledne společného trávení času pak skončila u monitorů našich herních strojů – nikoliv však samotným hraním, nýbrž prolézáním a psaním kódu. A než jsem se nadál, učil jsem se svůj první programovací jazyk, GML (Game Maker Language). GameMaker, videoherní engine pod taktovkou skotského vydavatele YoYo Games, k němuž tento jazyk přísluší, je pak naprosto brilantním nástrojem, ať si říká kdo chce co chce. Nejenže se totiž jedná o ideální úvod do programování obecně, ale navíc tenhle výtvor obsahuje naprosto neprůstřelnou ochranu proti kódovým analfabetům a antitalentům všeho druhu, která se nazývá ikonky. V praxi to potom znamená, že pokud si něco nejste schopni sami napsat, můžete to jednoduše pomocí sad obrázků s několika proměnnými nasázet do objektů krok za krokem. Ale to už lehce odbíhám od tématu…
Věčný svit roztěkané mysli
Roky plynuly. Já změnil školu a Tomáš, který se už tehdá kódem zabýval daleko intenzivněji, zcela logicky přesedlal na nový jazyk, kterému už jsem se nikdy ani nepokoušel porozumět. Po programování tak zůstala jen hrst převážně pozitivních vzpomínek a hořká pachuť na jazyku. Proč, ptáte se? Na to je velmi jednoduchá odpověď: Nikdy jsme spolu nic nedokončili. Spousta brilantních nápadů našich dětských myslí tak zůstala ležet ladem a pomyšlení na projekty, které skončily polovičaté díky mé věčné roztěkanosti, mě pak hryže dodnes. Možná to ale všechno přecijen k něčemu bylo. Můj mozek totiž nikdy nepřestal pracovat a časem se v něm nashromáždily desítky námětů a příběhů. RPG? RTS? Point & Click adventura? To všechno má hlava zpracovávala, když se potřebovala přinutit ke spánku za dlouhých nocí. A intuice věděla, že pokud někdy dostane byť jen jedinou příležitost, vybere z toho to nejlepší a zkusí prorazit. Jako každý jiný člověk jsem však zákonitě musel čekat, dokud mě ona příležitost div nepraštila do obličeje.
Na počátku bylo slovo… na Facebooku
Jednoho krásného odpoledne, jež jsem se rozhodl trávit zaslouženým odpočinkem od svých každodenních studií, mé kroky zavítaly na onu namodralou sociální síť. Po několika dlouhých minutách listování obrázky mimin, které stejně nikoho nezajímají, pak mé oči narazily na to, po čem podvědomě celou tu dobu pátraly. Na Tomášově stěně mezi ostatními vyčníval jediný příspěvek: „Milí přátelé a kamarádi, rozhodl jsem se rozjet full-time projekt – vývoj počítačové hry. Obracím se na ty, kteří by měli zájem mě nějak podpořit…“ Zbytek už jsem ani nedočetl, jak mi srdce poskočilo v hrudi a přetáhlo mě po hlavě palicí tak silně, že jsem potřeboval notnou chvilku na to, abych se vzpamatoval. Tohle je ono. Tohle je ta chvíle. Tohle je ta příležitost. Ani na okamžik jsem nezaváhal a okamžitě odepsal. A Tomáš? Ten jen radostně přikývl, protože si ze starých dob moc dobře pamatoval, že kde já pomáhal překonat jeho skepsi, pomáhal on mně osvěžovat můj entuziasmus. Věděl, že jsme yin k druhého yang, a hlavně byl rád za každou pomocnou ruku. Stručně mě tedy obeznámil s celou situací. A já mám po dlouhých létech životních překážek pocit, že nám v našich dlaních stanul projekt, který by mohl mít smysl.
Zamyšlení závěrem
Videohry oplývají neobyčejným šarmem. Učarují vám, když jste malí, a pokud se opravdu velmi aktivně nesnažíte, zůstanou s vámi často až do samotného konce. Třeba i já toho budu příkladem. Vždyť z udiveného kluka, který po večerech hrával s tátou Mario Kart 64, se stal malý snílek s náchylností ke kódu a tvořivosti. Touha poznávat se měnila v touhu porozumět, a jak šel čas dál a chvil k hraní ubývalo, prostý hráč dospěl v člověka, který se začal zajímat o tvůrčí procesy, analyzovat každý detail a každé umělecké rozhodnutí a rozpitvávat scénáře. A dnes? Dnes se hlavou napřed vrhám do propasti neznáma, poháněn motorem motivace hlasitějším než kdy dřív, doufaje, že mé abstraktní dovednosti budou moct být k užitku. Kdo ví, kam mě můj nehynoucí zájem o videoherní průmysl v budoucnu zavede. Už teď vám ale můžu říct jednu věc: Když záliba přeroste v životní rozhodnutí, není lepšího pocitu; ať už vámi učiněná volba povede kamkoliv.
