Herní sérii FEAR (nebudu tu psát název s tečkami, protože to je otrava) si myslím, že není ani potřeba představovat. Ve své době sbíral první díl extrémně vysoká hodnocení a byl považován za jeden z vrcholů FPS žánru. Nakonec jsme se dočkali pár dalších dílů, u kterých už kvalita byla o něco horší. Vše zpečetil třetí díl, jenž je jednoduše řečeno sračka. Já sám jsem před lety dvakrát zkoušel jedničku, ale vždy jsem to po pár minutách přestal hrát. Protože jsem se bál. Když jsem tedy nedávno dohrál Condemned: Criminal Origins od Monolithu, rozhodl jsem se navrátit i k FEARu a zkusit si projít úplně celou sérii a zhodnotit každý titul. Jsem člověk touhle sérií nepolíbený, kromě druhého dílu, který jsem dohrál před čtyřmi lety, takže jsem si říkal, že bude zajímavé vidět, jak si ty hry povedou v dnešní době.
FEAR
Hra, která to všechno odstartovala. První FEAR byl známý především díky velice kvalitní AI nepřátel, zpomalování času a mixu akční hry s hororem. Ve hře se vžijete do kůže tzv. Point Mana, který je členem zvláštní jednotky FEAR. Vaším hlavním úkolem je zajmout Paxtona Fettela, který telekineticky ovládá armádu vojáků Replika. Postupem času pochopíte, že tu jde ale o něco více, jelikož sem tam narazíte na malou černovlasou holčičku v červených šatech – Almu. Příběh, který má zajímavý rozjezd a ještě zajímavější konec, je bohužel o ničem. Ze všech dvanácti kapitol je po celých deset vaším hlavním úkolem najít Fettela. Celou dobu jsem čekal, kdy se do toho konečně vmísí i Alma, která tu slouží pouze jako strašák. Stalo se tak až ke konci a jsme tam svědky několika zajímavých scén, jenže pak už je najednou konec hry. Sám Fettel není ani moc zajímavá postava a příběh je do jisté míry vyprávěn spíše přes nepovinné poslouchání rozhovorů přes telefon, díky čemuž můžete přijít o velký kus podstatných informací.
Ani s tím hororem to není tak žhavé, jak se na první pohled může zdát. První tři kapitoly tu je několik zajímavých lekaček, bohužel poté už je to jen nuda a opakování toho samého principu. Předměty náhodně padají samy od sebe, sem tam vidíte někde procházet Almu nebo Fettela. Pak na vás vybafne něco, prostě klasika, které ale velmi brzy dojde dech a vy se bát už nebudete. A to říkám jako člověk, který se bojí hromady věcí. Někdo může namítnout, že je atmosféra hustá a jde tu o ni. Což je pravda, atmosféra je vynikající a neustálé napětí ve vzduchu by se dalo krájet, ale to nic nemění na faktu, že tohle je spíše způsobeno vaší nevědomostí. Nevíte, co se tu děje a to vás děsí.
I když se může zdát dle předchozích dvou odstavců, že jsem si hru vůbec neužil, opak je pravdou. A to především díky soubojům. Zpomalení času je parádní, taktéž efekty jsou super a pocit ze střelby nemůže být lepší. Hlavně brokovnice je smrtonosná zbraň, která zblízka nadělá z nepřátel krvavou kaši. Inteligence vašich protivníků je na vysoké úrovni a nebál bych se říct, že i v dnešní době zastíní většinu FPS her. Do jisté míry tu jde zničit i prostředí, takže po frenetické přestřelce jsou všude nejen mrtvoly, ale také hromada zničených věcí.
Souboje s nepřáteli jsou prostě lahůdka. Kryjí se, pomáhají si, snaží se vás obejít, případně dostat granátem z krytu. Případně si sami vytvoří kryt převrácením nábytku, což je věc, kterou jsem snad v žádné jiné hře neviděl. Zbraní tu jsou různé druhy a nejvíce mi na tom vadil fakt, že u sebe můžete v jeden okamžik mít pouze tři. Což sice vyžaduje trochu taktizování, na druhou stranu je to otrava. Léčení probíhá přes lékárničky, které sbíráte a můžete jich u sebe mít až deset. Hrál jsem hru na střední obtížnost a v drtivé většině případů jsem měl onen maximální počet. Životy i vaše reflexy můžete postupně permanentně zvyšovat díky injekcím, které naleznete při prozkoumávání lokací. U soubojového systému mi vadilo snad jen pár druhů nepřátel, především létající drony, které byly až příliš silné. Jak jsem za celou hru neměl moc problémů, tak tohle byly okamžiky, kdy jsem umíral dost často, protože jejich lasery mi ubíraly hromadu životů.
Bohužel, hra má ještě jeden obrovský problém. Trpěl jsem díky lokacím. Ty jsou neustále stejné – kanceláře, různé uzavřené komplexy, šeď, nuda a nebýt zábavného střílení, asi bych i přestal hrát. Stačí se podívat třeba na takové Half Life 2, kde každá kapitola nabízela jiné prostředí, jinou hratelnost a bylo to super oživení. Zde se nic takového nekoná, neustále jen procházíte nudnými koridory a po čase vás to začne dost nudit. Hře by prostě neuškodilo, kdybyste se sem tam podívali i na jiná místa, než do kanceláří, laboratoří apod.
Jak bych tedy ohodnotil první díl FEAR série? I přes to, že jsem zde vypíchl hodně záporů, si myslím, že v dnešní době má stále co nabídnout a hru jsem si užil. Nebyl to rozhodně nejlepší FPS titul, jaký jsem kdy hrál. Příběh byl o ničem, hororové prvky se skládaly jen z trapných lekaček, sterilnost prostředí hře také moc nepomohla. Na druhou stranu tu je ale kvalitní soubojový systém, parádní AI nepřátel, hutnější atmosféra a zábava při hraní. Po 7,6 hodinách, kdy se dostavil konec (který je mimochodem dost otevřený), jsem si jasně řekl, že musím pokračovat dál v hraní ostatních titulů z této série. Osobně bych FEAR ohodnotil 8/10. Zda je to málo nebo moc, musí posoudit už každý z vás.
FEAR: Extraction Point
První ze dvou datadisků, které vyšly pro FEAR, nese výstižný název Extraction Point. Tento titul nebyl vytvořen Monolithem a při vydání druhého dílu byl označen za nekanonický (= nic z tohoto příběhu se vlastně nestalo ve světě FEARu). Příběh navazuje na konec jedničky a opět hrajete za Point Mana. Alma je venku, město zničené, vojáci Repliky vypnutí. A jelikož váš vrtulník havaroval, je vaším hlavním úkolem pomoct vašim dvěma parťákům a společně se dostat na místo, kde vás může vyzvednout jiný vrtulník. Uznávám, že příběh nemusí znít moc extra, ale líbil se mi o něco víc než v původní hře. Dost prostoru tu totiž dostane Alma. Na druhou stranu je tu oživení Fettela, což nedává vůbec smysl a měli jej radši nechat mrtvého.
Hratelnost je velmi podobná původnímu dílu, je tu pár nových nepřátel a celé se to stále hraje velmi dobře. Tento datadisk je o trochu těžší než základní hra, soubojů tu je celkem dost, což někdy může paradoxně nudit. Zklamaný jsem byl především z konce hry, kdy očekáváte velkou bitku, přitom na vás vyskočí ale jen pár vojáků a je konec hry. Ten je i po příběhové stránce hodně mizerný a celé to skončí zase otevřeně.
Co ale musím pochválit jsou lokace. Jak byly v prvním dílu nudné a opakující se, zde si projdete tolika různými místy, až jsem skoro vrněl blahem. Kostel, katakomby, přístav, metro, parkoviště – prostě nádhera. Díky tomu je tento titul o něco lepší, než FEAR. Extraction Point jsem hrál 3,6 hodin a dal bych mu hodnocení 8,5/10.
FEAR: Perseus Mandate
O rok později jsme se dočkali druhého datadisku, který pochází od stejných tvůrců jako ten předchozí. Taktéž je nekanonický, což ale v tomhle případě není ani škoda. Perseus Mandate se odehrává běhema po původní hře, tentokrát se vžijete do kůže seržanta z druhého týmu FEAR. Úkolem vaší jednotky je posléze zajištění určité látky, kterou tu nebudu spoilerovat. Děj by sám o sobě byl i zajímavý, jenže velmi rychle degraduje a rozmělňuje se. Tahle hra snad jako jediná má šťastný a uzavřený konec. Zatímco u Point Mana je vysvětlena vaše schopnost zpomalovat čas celkem logicky, zde o tom nepadne ani jedna věta, takže nevíte, proč to umíte. S největší pravděpodobností vás upgradovali geny z Point Mana.
Tím, že se Perseus Mandate vrací na začátek příběhu, se vrací i staré chyby. Lokace jsou opět jednotvárné, což dost zamrzí. Co mě ale ještě více naštvalo bylo, když jsem si ke konci hry uvědomil, že tvůrci vykrádají sami sebe. Dočkáte se totiž i otevřenějších a zajímavějších lokací, jediný problém je v tom, že tyto byly v prvním datadisku! Dalším plivnutím do tváře je procházení levelu na jeho konec a poté opět na začátek a to stejnou cestou… Což je opravdu nuda a zbytečně se tím natahuje herní doba.
Hra má pár zajímavých okamžiků, například útěk před robotem byl super, bojování po boku parťáků nebo taktéž honička jednoho ze záporáků. A protože druhé jmenované bylo asi dostatečně cool, máte to tam hned dvakrát. Ani atmosféra hry či hororové prvky nejsou na takové úrovni, jako byly dřív. Tahle hra prostě není strašidelná a nedává smysl, aby vás Alma furt jen lekala a nechala být naživu, když ostatní s chutí zabíjí. Atmosféra je zředěna souboji, které jsou… no… je jich tu moc.
Chápu, že tohle je akční hra a tak tu jde o akci. Ta je navíc stále super, jen ty ingredience k úspěchu se lehce změnily a díky tomu se z prvotřídního zážitku stává noční můra, kdy si přejete, ať už je sakra konec. Za prvé je tu těch bojů až příliš moc. Pomalu na každém kroku na vás čeká nějaká potyčka, přestřelka a to dost často bez nějaké inovace, takže zabijete pár nepřátel, posunete se dál a opět zabijete skupinku nepřátel a takhle furt dokola. Druhým, možná i vážnějším problémem, jsou samotní nepřátelé. Hra se snaží být těžší než její předchůdci, což se jí daří. Bohužel to je dáno díky tomu, že tu je méně základních nepřátel a více těch těžších (už v prvním aktu se objevil nepřítel s hřebíkometem…) a každý z nepřátel má hromadu, ale opravdu hromadu životů. Souboje jsou tedy zdlouhavé a nudné.
Hru bych ohodnotil 4/10, je to fakt blbost a pokud můžete, vyhněte se tomuhle titulu. A pokud stále o ní přemýšlíte, vypíšu, jak probíhal konec hry. Jeden z nepřátel zakřičel, že na mě teď mají poslat vše, co mají. Čekal jsem tuhý souboj, který bude posledním. Tuhý byl, ale rozhodně ne poslední. O pár kroků dále jsem bojoval proti dalším dvěma skupinkám nepřátel. Pak následoval boss, který byl extrémně OP (má raketomet, hází 3 granáty najednou a jeho brokovnice má dosah až na konec místnosti… přitom vám na jeden výstřel ubere 40 životů a ještě může ignorovat vaše zpomalení času). Po jeho poražení si oddechnete, jenže ouha, za chvíli na vás čeká ještě jeden souboj s hromadou nepřátel. Říkáte si, že by to už fakt stačilo, ale ne, nestačilo. Ještě. Jeden. Poslední. Těžký. Souboj. 4,6 hodin utrpení. Nehrajte to.
FEAR 2: Project Origin
Jak jsem psal již v úvodu, tohle je jediný díl, který jsem hrál a dohrál. Bylo to ale již před čtyřmi lety, takže jsem si toho z něj moc nepamatoval. Většina lidí vám suše oznámí, že dvojka je horší než jednička. Že to je prostě fakt. Ale je tomu skutečně tak? Musím říct, že pro mě osobně je tohle ten nejlepší díl ze série. Ano, má divnou grafickou stylizaci, kdy je všechno tak přestřeleně barevné. Ano, jde poznat, že hra byla vyvíjena i na konzole. A ano, AI je lehce tupější.
Jenže ta hra je neskutečně zábavná. Souboje jsou parádní, lokace se neustále mění a příběh je děsivý. Dokonce i ty hororové okamžiky tu jsou hodně dobře zpracované. Tentokrát hrajeme za Becketa, který má za úkol zachránit jednu ženu. Vše se samozřejmě pokazí již v úvodu, kdy jste svědky výbuchu z prvního dílu a poté omdlíte. Probudíte se po vaší operaci, kdy vám doktoři provedli dost hnusné věci. Velmi rychle se do toho všeho přimíchá i Alma, kterou záhadným způsobem přitahujete. Hra je opravdu zajímavá po příběhové stránce a je to neskutečná jízda. Postavy si také celkem rychle oblíbíte, i když stejnou rychlostí budou zprovozeny ze světa.
Atmosféra by se dala krájet, prostředí je parádní a procházet troskami města je dost silný zážitek. Dost se mi také líbil svět Almy, do kterého občas nahlédnete. Na rozdíl od prvního dílu mi připadal lépe zpracovaný, takový temnější, děsivější. Grafická stylizace je aspoň zpočátku hodně divná a moc mi neseděla, ale velmi rychle jsem si zvykl.
A souboje? Opět jsou parádní. Vrací se snad všechny staré známé kousky, kdy především s hřebíkometem je zábava přišpendlit nepřátele na stěnu. Zde musím ale vytknout slabší brokovnice (jsou tu dva druhy), které jsem dost používal v předchozích třech hrách, ale tady jsem ji po počátečním ohmatání zahodil pryč. Je prostě slabá. Dalším kouskem, který se moc nepovedl, je laser. Nepřítel mě s ním krásně krájel a já to tak tak přežil. Řekl jsem si tedy, že ji použiji na nepřátele, ale byla mi téměř k ničemu. Kromě toho tu máte ale i nový kousek, plazmovou zbraň, která vystřelí modrou kouli směrem k nepřátelům a ty spálí až na kost. Je to děsivá a zároveň extrémně ničivá hračka, do které ale není moc nábojů.
AI nepřátel je o něco horší než v původní hře, stále je ale super a dokáže vás překvapit. Parádní novinkou je, že i vy nyní můžete kopnout do stolku a udělat si tak z něj provizorní kryt. Dočkáte se také obměny hratelnosti, kdy se dvakrát dostanete do mechu a dvakrát ke střílně. Přibylo i pár QTE sekvencí, které mě osobně nevadily. Asi největší změnou, co se týče hratelnosti, je ale počet zbraní a lékárniček, který u sebe unesete. Zbraně to jsou nově čtyři místo tří. A počet lékárniček se snížil z deseti na tři. Hra je díky tomu v některých částech o dost těžší, což je paráda.
Dalo by se říct, že jsem druhý díl FEARu dohrál jedním dechem. Příběh je zajímavý, hratelnost parádní, lokace jsou konečně skutečně rozdílné a celé to má takovou temnější atmosféru. Pro mě je tohle nejlepší díl série a ohodnotil bych ho 9,5/10. Ano, těch šest hodin kampaně jsem si opravdu užil a možná si tohle dílo zahraju ještě někdy v budoucnosti.
FEAR 2: Reborn
Když už recenze všeho, tak prostě všeho. Reborn je velmi krátké DLC do druhého FEARu. Dohrál jsem ho za necelou hodinu, což mě překvapilo vzhledem k ceně, která činí osm euro. Vžijete se tentokrát do kůže vojáka Repliky, což je zajímavá věc a oživení celého konceptu. Je škoda, že velmi brzy obdržíte schopnost zpomalování času. Promlouvá k vám Fettel a vaším úkolem je ho najít. Děj hry je lehce předvídatelný a je škoda, že si s ním tvůrci víc nepohráli. Na druhou stranu tu máte parádní „snové“ sekvence a hratelnost je téměř totožná s druhým dílem, což považuji rozhodně za klad. Hned v úvodu si osedláte mecha, pak si postupně seženete zbraně, jen abyste je v dalším aktu všechny poztráceli a stal se z toho na chvíli boj o přežití. Problém jsem tak měl pouze s koncem hry. Tato část je dost těžká a umíral jsem tam, ale o to lepší bylo, když jsem konečně všechny nepřátele postřílel a shlédl konec tohoto dodatku.
Bohužel vzhledem k délce hry, ceně a malé míře inovací hodnotím jen lehkým nadprůměrem, a to 6/10. Nechápejte mě ale špatně, tohle DLC je kvalitní, jen prostě mohlo být ještě lepší. A rozhodně je vydařenější než Perseus Mandate…
FEAR 3 nebo také F3AR nebo také „ta sračka, která zničila FEAR ságu“
Když jsem dohrál před lety druhý díl FEAR, neodolal jsem a zkusil i trojku. Po pár minutách jsem to vypnul s tím, že je to nehorázná blbost. Nyní jsem se k tomuhle „klenotu“ vrátil a… je to stále strašná blbost. Po hodině hraní jsem se rozhodl, že na to kašlu a tuhle sračku odinstaluju.
Příběh nedává smysl. Vím, je to jen začátek, ale když už ani tam nedává vůbec smysl, tak to je na pováženou. Hra se snaží vypadat strašně cool, ale selhává snad ve všem, co dělalo FEAR FEARem. Grafická stylizace, potažmo i kvalita grafického zpracování je mizerná. Příběh nedává smysl, atmosféra je nulová a AI nepřátel je na bodu mrazu. Stál jsem na druhé straně plotu z pletiva a týpek na mě střílel ze svého SMG, i když kulky zjevně neprošly skrz. Ale on furt střílel. A nebyl to jen jeden, ale stáli tam hned tři. Další věcí je prostředí, kdy jak jsem psal výše – plot z pletiva, které má v sobě díry a kulky jím neprojdou. Zajímavé.
Souboje trvají moc dlouho, nepřátel tu je vždycky strašně hodně ve skupince, což dávám za vinu tomu, že se tohle má hrát především jako coop hra. Dokonce ani ten pocit ze střílení není tak uspokojivý a zpomalení času je extrémně krátké, takže si ho ani moc neužijete. Hra nabízí zajímavý systém výzev, kdy v každé kapitole můžete plnit různorodé úkoly: strávit x sekund ve zpomaleném čase, dát x headshotů, zabít x nepřátel y zbraní, takové věci. Dle toho pak i levelujete a získáváte lepší schopnosti, jako třeba právě ono prodloužení zpomalení času.
Hra nabízí i (dle mě) zcela zbytečný systém krytí. Nikdy jsem nechápal, proč jej dávat do hry, která již obsahuje zpomalení času a to by vám samo o sobě mělo dát výhodu. Podobně je na tom Max Payne 3. Snad jen kvůli výzvám bych zůstával v krytu, ale ani tohle není zpracováno dobře a měl jsem s tím neustále problémy. Prostě to sem nepatří. Dalším záporem je absence lékárniček, takže se klasicky vydýcháváte v krytu. Díky téhle věci je hra o dost lehčí a zároveň se její tempo snižuje, protože se prostě dost často schováváte a hrajete to na jistotu. Už žádné vběhnutí mezi hlouček nepřátel, střílení z brokovnice a používání lékárniček. Teď se krčíte v krytu, sem tam vykouknete, případně i zpomalíte čas a čekáte, až se vaše šrámy zahojí. A pokud zemřete, tak očekávejte naprosto dementní checkpointy. Párkrát jsem zemřel a musel opakovat delší úsek hry. První díl nabízel i možnost ručního ukládání, druhý měl pouze checkpointy, ale tam to ukládání bylo častější.
Pokud jsem si stěžoval u druhého dílu, že je takový konzoloidní, tak tady je to už tuplem. Celá hra navíc působí strašně uměle, nezábavně. Za všechno mluví snad fakt, že místo tohohle bych si radši zahrál Perseus Mandate.
Na závěr dodám, že hra má coop a můžete říct, že je díky němu FEAR 3 zábavný. Jenže každá hra je díky coopu zábavnější! To platí i pro ty největší sračky, mezi které se tenhle titul nepochybně řadí.
Závěr
Vážně se omlouvám, ale třetí díl jsem prostě nedokázal hrát. I já mám své meze a zdá se, že závěr série FEAR patří mezi těch pár her, které budou mít místo v mé knihovně pod záložkou Sračky. Kromě Perseus Mandate bych rozhodně doporučil všechny zbylé tituly z této série, pokud holdujete FPS žánru. A pokud jste to ještě nehráli, můžete zkusit i Condemned: Criminal Origins.
S většinou výše popsaného můžu jen souhlasit. Já hrál Fear mnoho let po vydání 3 dílu, koupil jsem si celou sérii a hrál jsem je postupně.
Fear 1 repetitivní levly zachraňuje super gameplay a hustá atmosféra. Zbraně jsou super, žádná není vyloženě špatná, s každou je radost hrát.
Fear EP napravuje repetitivní levly, přidává pár zajímavých zbraní, ale jede pořád ve stejném.
Fear PM hodně těžké, musím říct, že jsem vše hrál na nejvyšší obtížnost a dobrý, ale tady jsem měl problém. Problém byl, že nepřátelé byly těžcí v tom smyslu, že byly odolnější, spotřebovali jste víc munice. To že jich bylo hodně mi zas tak nevadilo. Co se týče zbraní, tak bych pouze poupravil těžký kulomet, aby střílel okamžitě.
Fear 2 se mi ze začátku nelíbila a to kvůli vzhledové stránce, konzolové hratelnosti, špatné AI a nezajímavým zbraním: brokovnice zabíjela na druhou ránu (přinejlepším), plamenomet na náboje (?), laser, který neudělal skoro nic. Musel jsem si zvykat na nové podání příběhu. Možnost vytvořit kryt, jsem snad nikdy nepoužil, hrozně mě vadila krátkost zpomalení času, nemožnost se vyklonit qe a málo lékárniček. Hratelnost se kvůli tomu šíleně zpomalila, nemohl jste si tolik vychutnat boj.
Ale postupně jsem si zvykl a nakonec dohrál. Zlepšení oproti originálu bych uvedl: nekonečná baterka, hezčí zajímavější prostředí a možnost mít 4 zbraně, což stejně nebylo tolik znát, protože dost zbraní bylo z různých důvodů špatných.
Fear 2R byl krátký a těžký, ale ne tolik co Fear PM.
Fear 3 jelikož není česká lokalizace, nemohu hodnotit kvalitu příběhu, mnoho souvislostí mě uniklo, ale přesto jsem přímo viděl špatné příběhové rozhodnutí: dali hlavnímu hrdinovy tvář, kterou vidíme vždy v příběhových videí a do toho Fetel pořád něco žvaní. Za celou sérii tam nebyl Skoro žádný CGI filmeček a fungovalo to, hráč se vždy musel domýšlet, jak vypadá hlavní hrdina jaký má hlas co si myslí, má strach a ví něco co my ne. To bylo něco co přidávalo na atmosféře, tady to Paxton Fetel všechno vykecá, tím ztratí svoje kouzlo tajemnosti. Co se týče hratelnosti, Vadilo mi omezení zbraní na dvě, hodně, to je škoda, protože zbraně jsou nyní mnohem lepší, akorát do brokovnice neustále chyběli náboje a klidně bych přidal plazmovou zbraň z Fear 1, škoda. Hratelnost se opravdu o hodně zpomalila, lékárničky nejsou, musíte počkat, zpomalení času velmi krátké a do toho pouze dvě zbraně. Možnost vyklánět byla udělaná špatně, nepoužíval jsem ji.
Atmosféra, někdy byla opravdu dobrá, jako třeba v nákupním centru, ale už není tak hutná jako dřív.
Když si to srovnám, doporučuji F.E.A.R. 1, EP a PM, i když byl těžký.
2 a 3 se mi prostě tolik nelíbili ale 3 byla příběhově zabitá, to bylo vidět i slyšet i bez titulků.