Darkwood

Temný hvozd. Darkwood. Představte si, že se váš život smrsknul na bloudění nebezpečnými lesy, horečnaté hledání něčeho poživatelného, pár loků špinavé vody a čehokoliv, co by vám aspoň zdánlivě ulehčilo život. Očima kolem sebe nervózně těkáte, při každém zvuku berete do ruky ocelovou tyč či kámen a neustále sledujete zda-li slunce v nejbližší hodině nezapadne za obzor. Představte si, že každou noc v polorozpadlém stavení uprostřed divočiny zatloukáte okna, před rozpadající se dveře přesouváte opotřebovaný nábytek a po tmě nervózně nasloucháte každému zaskřípění, každému zvuku. V polobdělém stavu, unavení a psychicky zcela vyčerpaní na samou hranici možností se v duchu modlíte, aby škvírami v prknech do místnosti začaly proudit ranní paprsky nového dne… Přečkali jste další noc. Přežijete tu následující?

„Všechny cesty vedou hlouběji do lesa…“

Ranní paprsky jsou jako osvěžující koupel po náročné šichtě v dolech. Plni síly vyrážíte s kusem zmačkaného papíru, který představuje mapu, na (pravděpodobně) severovýchod. Míjíte paseku s poraženým stromem, který jste včera ze stínů dlouho pozorovali. Víte, že nutně potřebujete velké špalky dřeva, abyste na (konečně) zprovozněné cirkulárce nařezaly prkna. V batohu si nesete topůrko, ale nemáte ostří sekyry a do cirkulárky nemáte benzín. Benzínu máte asi půl nádrže v generátoru, který na noc nezapínáte a v chatrči tak večer panuje absolutní tma. Strach, že vyčerpáte poslední zbytky paliva je tak veliký, že raději nerozsvěcíte lampičku a nechodíte spát. Ponořeni do myšlenek si náhle uvědomujete, že jste na místě, kde jste doposud nikdy nebyli. V duchu se okřiknete, že ztrácíte koncentraci a všemi smysly se opět začnete soustředit.

Hvozd se náhle rozestoupí a v dálce vidíte zpola pohřbený, zcela nepojízdný, rezavý traktor a vedle… hromádku dříví! Přežili jste v divočině již řadu týdnů a tak víte, že se nesmíte v žádném případě unáhlit. Darkwood a jeho obyvatelé vám nedají nic zadarmo. Třikrát, čtyřikrát obhlédnete bezprostřední okolí, načež se s prknem, pobitým devítipalcovými hřebíky, rychle vydáváte k uvězněnému traktoru. V jeho kabině nalézáte doslova poklad. Čisté, nepotrhané plátno, několik hřebíků a těžkou rezavou schránku. Nemáte však nic, čím byste ji otevřeli. Budete ji muset (neradi) nechat na místě a z drátu si na ponku ve vaší chatrné skrýši zkusit vyrobit šperhák. V hromadě dříví nalézáte pár použitelných prken (konečně!) a prázdnou láhev. Ne, prázdnou ne, něco v ní je. Asi dvě deci alkoholu! Jako dezinfekce se bude více než hodit. S třesoucíma se rukama vše ukládáte do batohu a kvapně se vydáváte na cestu zpátky. Odpoledne se nachýlilo, dech se vám krátí a vy víte, že do relativního bezpečí to máte ještě daleko.

Celou cestu zpátky chvátáte; střídavě odpočíváte, popadáte dech a běžíte, seč vám vaše nalomené zdraví dovolí. Indiánským během se dostáváte na dohled své skrýše. Již vidíte obrys studny, kterou jste nedávno za nemalých obětí spravili, rozeznáváte polorozbořené stavení za ní. Slunce již zapadlo a vaše kroky osvětlují poslední paprsky. Celou zpáteční cestu máte neodbytný pocit, že vás něco sleduje. Váš šestý smysl je napjatý jako struna. Víte, že lesy kolem si neúprosně berou zpátky vše a vše kolem vás se stává součástí syrové divočiny. Cítíte, jak věci kolem hnijí, rozkládají se, temně a vlhce bublají, čpí… Slyšíte tisíce a tisíce cupitajících nožiček, šouravé zvuky, tichý nářek, nádechy a výdechy a vzlyky zaživa hnijících těl, šepotavou kakofonii, napínající nervy k prasknutí.

Jste doma. V polorozpadlé chatrči, jejíž původní obyvatele již dávno pohltily šmátrající kořeny, plísně a houby. Vysypete obsah batohu na podlahu a v pokoji, jenž je vám útočištěm, neobratně zatloukáte třetí okno právě ukořistěnými prkny a hřebíky. Pro jistotu stavíte před zatlučené okno těžkou almaru a pod dvě zbývající (již bezpečně opevněná) pokládáte medvědí pasti. Generátor ani dnes nenahodíte, protože víte, že benzín se rovná zlatu. Místnost se noří do tmy a vy víte, že pokud někdo či něco tuto noc přijde, bude to dveřmi. Na ty vám totiž nezbyla prkna, ani hřebíky a nedají se zamknout. Sedíte uprostřed místnosti přede dveřmi, které jste se pokusili zabarikádovat aspoň vachrlatým stolem. V ruce třímáte kovovou trubku, kterou jste minulého dne ubili k smrti infikovaného a zdivočelého psa. Noc pokročila a únava vás začíná zmáhat. Víčka máte těžká jako několikatunové bloky. BUCH! BUCH! BUCH! Na dveře někdo uprostřed vlhké, studené noci kdosi zabouchá. A znovu. A zase. BUCH! BUCH! BUCH! Neodvažujete se ani dýchat. Jen tisknete stůl ke dveřím a úpěnlivě si přejete, aby nastalo ráno. Napjatě posloucháte a oči se bezvýsledně snaží škvírami v prknech zachytit jakýkoliv pohyb. Slyšíte vrzání dveří ve vedlejší místnosti a těžké, horečnaté oddychování. Proboha ať už je ráno… Ať je ráno!

PŘESNĚ tohle zažívám každý nový den a noc v nezávislé hře DARKWOOD od polského studia Acid Wizard Studio. Neuvěřitelně podmanivá, atmosférická záležitost, která umí i přes „pixelatou“ grafiku naprosto strhnout a přivodit parádní noční můry. Doporučuji všemi deseti!