Když už se nám začínají pomalu objevovat střípky informací o pokračování hry Alice: Madness Returns, tak si na ni pojďme trochu zavzpomínat.
Známe Alenku v kraji divů a Alenku v zemi za zrcadlem, určené ku čtení. Dále filmovou Alenku Tima Burtona, Švankmajerovo Něco z Alenky, taky animovanou Alenku dokonce od japonských tvůrců. Alenku v říši divů na koukání v TV a na hraní American McGee Alenku. A tady je něco o jejím pokračování.
Stále hloub a hloub a hloub. Nic jiného se nedalo dělat, a tak se Alenka zase rozpovídala: ”Micce se bude po mně stýskat! Snad si na ni při svačině vzpomenou s miskou mléka. Micinko, kdybys tu tak byla se mnou! V povětří žádné myši nejsou, ale třeba bys chytla netopýra, ten je přece skoro jako myš. Jen jestli jedí kočky rády netopýry?”
Jako ve snu si opakovala: “Rády kočky netopýry? Rády kočky netopýry?” A potom zas: “Rádi kočky netopýři?”
American McGee’s Alice je jednou z her, které mě vždycky hodně lákaly. Bohužel se časem odsunula do míst, odkud se hry na plotny disků už nedostanou. Naštěstí se po 9 letech od jejího vydání objevily střípky ohledně pokračování s názvem American McGee Alice 2 a dva roky na to, to pokračování spatřilo světlo světa. Jen s upraveným názvem a místo Rogue Entertaintmant je mají na svědomí poněkud východněji položení Spicy Horse. Jak jsem již napsal výše, s prvním dílem nemám jinou zkušenost než pár trailerů a gameplay videí, nicméně mi přijde, že stylem se Alice: Madness Returns (dále jen A:MR) drží svého předchůdce. Dokonce mám pocit, že Alenku namluvila stejná osoba.
První trailery ukazovaly A:MR pěkně zajímavě, skoro se nebojím říct – ujetě a to je přesně hudba pro mé uši. Ale zase, kdo znáte knížku, tak něco normálního čekat nemůžete. A jak to celé dopadlo? Čtěte dále milí čtenáři, jen čtěte.
U vchodu do zahrady stál velký růžový štěp. Rostly na něm bílé růže, ale tři zahradníci je usilovně přetírali na červeno. Alence to bylo velmi divné, šla se tedy na ně podívat zblízka, a když k nim došla, zaslechla: “Dávej pozor, Pětko! Nestříkej po mně pořád barvou.”
“Povězte mi prosím,” řekla Alenka nesměle, “proč ty růže přetíráte?”
Pětka a Sedmička neříkali nic, jenom hleděli na Dvojku. Dvojka tichounce vykládal: “Víte, slečinko, to máte tak, tohle měly být červené růže, a my se spletli a zasadili bílé; kdyby na to Královna přišla, hned by nám srazili hlavu, toť se ví.”
Na začátku hry Alenku zastihnete v sirotčinci a tak trochu vyšinutou. Kdo by taky nebyl, kdyby přišel o celou rodinu při požáru domu. Takže její hlava není zrovna klidné místo a tomu nádherně koresponduje i atmosféra těch částí hry, které se odehrávají v současnosti. Konkrétně viktoriánské Anglii v Londýně. Pokud jste viděli Fimfárum nebo jste vyloženě příznivcem díla Martina Velíška, tak už tady získá hra několik plusových bodů. Bohužel právě tento styl může spoustě lidí vadit.
I když ony ani ostatní části hry nejsou zrovna založeny na normalitách a Alenka navíc trpí halucinacemi, které mají za následek likvidaci jejího Kraje divů. Záchrana to není jednoduchá a navíc je to i souboj s časem, při kterém se nám odhalí i potlačené vzpomínky na skutky, jež se odehrály před 10 lety. O překvapení nouze nebude.
”V té polévce je moc pepře!” stěží ze sebe pro samé kýchání vypravila Alenka.
I ve vzduchu ho bylo až moc. Vévodkyně taky občas kýchla a nemluvně bez přestání střídavě kýchalo a vřískalo. Z celé kuchyně nekýchala snad jenom kuchařka a velká kočka, která seděla u krbu a šklebila se od ucha k uchu.
“Řekla by jste mi,” pravila Alenka nesměle, nebyla si totiž jista, zda se sluší, aby promluvila první, “proč se vaše kočka tolik šklebí?”
“Je to kočka Šklíba,” řekla Vévodkyně, “tak proto.”
Lokace, kterými budete procházet čerpají jednak z knih a jednak z hlav autorů hry. Zdárně se ale prolínají a působí tak svou zvrácenou logikou dost věrohodně. Fantaskní lesy, továrny, podvodní říše i občasná pohybovadla z nichž jedno prakticky celou hru honíte, jsou jako z dílny partičky pojídačů halucinogenů. Osobně mě potěšila část v domečku pro panenky, která vypadá, jako by na ni spolupracoval právě náš Jan Švankmajer.
Stejně tak postavy. I ty nejznámější prošly faceliftem tak výrazným, že Šklíba není milá kočička, ale průvodce spíše ďáblem seslaný a Kloboučník nemá s Johnny Deppem nic společného. Příjemné je, že většinu těch hlavních, si tvůrci vzali přímo z knih a vám tak zůstává kolikrát pusa otevřená a v mozku se usadí myšlenka, že takhle jsem si přece tuhle postavu nepředstavoval, ale proč ne.
”Víc se mi líbí Mrož,” řekla Alenka. “Ono mu těch nešťastných ústřic bylo přece jen trošičku líto.”
“Jenže jich snědl víc než Tesař,” řekl Tydlitek. “Před ústy si přidržoval kapesník, a kolik si jich nabírá, to Tesař spočítat nestačil. Naopak.”
“To je sprosté!” rozhořčila se Alenka. “To se mi tedy víc líbí Tesař – že jich nesnědl tolik jako Mrož.”
“Snědl jich, kolik mohl,” řekl Tydliták.
A:NR je akční mlátička. K hlavní postavě, prezentované něžnou dívenkou, tento styl moc nesedí, ale ona Alenka není zas úplně bezbranná. Při záchraně Wonderlandu ji zdárně pomáhají 2×2 zbraně. Zní to divně, ale mám na mysli dvě zbraně na boj na blízko a dvě na dálku. A protože jsme u Alenky, tak jsou to zbraně prapodivné. Nůž je sice obyčejný, kuchyňský, ale nebezpečný, dřevěný koníček po upgradu vypadá jako kůň jezdců z Apokalypsy a na dálku si zastřílíte mlýnkem na pepř nebo použijete čajovou konvičku jako granátomet. Naštěstí nepotřebujete žádnou munici, pouze musíte počítat s přehřátím. Občas vám pomůže i časovaná bomba, ve formě králíčka.Taky na každého nepřítele platí trochu jiná taktika, ale nic, co by jste nezvládli.
Zbraně můžete vylepšovat a za tyto upgrady platíte zuby. Na první pohled trochu divná měna, ale v mozku šílence se může platit čímkoliv. A sbíránílibí jedinci se zde vyřádí dosytosti. Můžete hledat prasečí rypáčky, bonusové lahvičky, hledat klíčové dírky a nebo najít střípky vzpomínek. Což se dost vyplatí, pokud chcete znát celou Alenčinu minulost. Taky se vyplatí hledat ulitové domečky se speciálními úkoly a barvit tak růže načerveno. Růže zde suplují healtbar a víc zdraví je vždycky plus.
”Sedm let a šest měsíců! ” dumal Valihrach. “Nepříjemný věk. Měla ses mě zeptat, byl bych ti poradil: V sedmi měsících přestaň – teď už je pozdě!”
“Jestli mám stárnout, na to se nikoho neptám,” rozzlobila se Alenka.
“To jsi tak pyšná – ?” zeptal se Valihrach.
Alenka se nad tím ještě víc rozzlobila: “Vždyť jeden stárne, ať chce nebo nechce.”
„Jeden snad ano,” řekl Valihrach, “ale ne dva. Mít na to někoho mohla jsi v sedmi letech přestat.”
Osobně jsem o A:MR strávil nějakých 32 hodin hraní a to jsem neprošel úplně vše. Skončil jsem na nějakých 96% hry, bohužel na délce se podepsaly právě zápory A:MR. Jedním z největších je skákání. Skákání na plošinky na zdech, skákání na plošinky pohybující se, skákání na plošinky neviditelné, zobrazující se pouze pokud je Alenka zmenšená. Skákání na proudy vzduchu, skákání na všechno možné. Alenka sice umí roztáhnout sukýnku a plachtit, ale místy je doskočiště opravdu těžké trefit. Takže se mi stával i občasný zákys ve formě “Jde tam vůbec doskočit?”. Naštěstí jde jenom o zvyk a ve většině případů za to mohla má netrpělivost.
Druhým záporem je pak hudba. Ani ne tak proto, že by byla špatná, to naopak, ale motivů je prostě málo. Když celou půlku lokace posloucháte pořád se opakující linku, začnete hudbu vyloženě ignorovat a pak si ani nevšimnete, že přešla do nové.
Alice: Madness Returns není nějaká bomba. Jako hra působí spíš průměrně, ale výše ji posunuje příběh a neotřelé zpracování. Někdo ji prostě bude milovat, na někoho bude působit zmateně, jako snůška nesmyslů a někdo ji zavrhne úplně. Je tak trochu divná jako báseň o Talachapoudovi, kterou znám nazpaměť už pár let a právě někomu přijde geniální, jinému podivná a pro někoho je to snůška nesmyslů. Báseň je z knihy o Alence v zemi za zrcadlem a jejím začátkem se s vámi loučím.
Tlachapoud
Je svačvečer. Lysperzní jezeleni
se vírně vrtáčení v mokřavě.
Vetchaví hadroušci jsou roztruchleni
a selvy syští tesknoskuhravě.
“Střez se, střez Tlachapouda, milý synu,
má tlamu zubatou a ostrý dráp.
Pták Zloškrv už se těší na hostinu,
vzteklitě číhá pentlochňap.”
(Citace použity z knihy Lewise Carrolla: Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Z anglického originálu Alice’s in Wonderland a Through the Looking Glass vydaného nakladatelstvím Nonesuch Press v Londýně roku 1940 přeložili Alois a Hana Skoumalovi. Vydáno v nakladatelství KMa, s.r.o., v roce 2007.)
Hratelnost: Nevybočuje za standardů dnešní doby. Souboje se časem stanou rutinou, puzzle jsou víc než příjemným zpestřením. Autoři ale dokáží vždycky přijít s něčím aspoň trochu novým.
Hudba a Zvuk: O hudebním doprovodu jsem zmínil již v recenzi, škoda ho. Ostatní zvuky jsou špičkové, namluvení postav, svistot nožů i celkové zvládnutí prostoru. Některé věci hledáte právě pomocí specifických zvuků a nikdy jsem neměl problém je najít.
Prostředí: Lokace jsou různorodé, některé sklouzly víc do pohádkova, jiné spíše do hororů. Ale všechny se mi k Alence víc než hodily. Bohužel u některých nebylo až tak patrné, kudy vede hlavní cesta a kde je jen odbočka ke střípkům paměti. Je tak ale určitým způsobem zajištěna znovuhratelnost.
Technické zpracování: Na mém obstarožním kompu se Alenka držela mezi 28 – 31 snímky za sekundu. Ač jsem dělal s nastavení co chtěl, nikdy jsem se nedostal k lepším ale ani k horším číslům. Bohužel se mi sem tam stalo, že mezi texturami probleskla bílá, ale nic, co by mi vadilo. Instalace z Originu byla dost svižná a nějaké problémy s touto službou jsem neshledal.
Grafika: je jedním slovem nádherná! Kdekoli jsem se ocitl, měl jsem sto chutí jen tak chodit a rozhlížet se. Pokaždé jste našli něco nového, pokaždé jste byli něčím překvapeni, něčím mírně šokováni.
Recenze
Alice: Madness Returns - vzhůru dolů, propadnout šílenství!
Alice: Madness Returns asi nesplní to, co slibovala. Možná neslibovala nic, možná všichni jenom očekávali něco víc. Mně ale poskytla takovou zábavu, jakou jsem chtěl. Přidala mi pár zajímavých myšlenek, pár nových pohledů na zažité a taky to, že se malá křehká holka může pěkně naštvat. Takže pojďte zachránit svůj Kraj divů!
