Dojmy z čtvrté epizody seriálu The Last of Us

V mnoha ohledech má šanci čtvrtá epizoda zabodovat zatím nejlépe u všech fanoušků předlohy, a to ze dvou důvodů: jednak je celkově nejvěrnější obsahu a událostem z předlohy (když vezmeme v úvahu třeba velmi rozšířený úvod v první epizodě). A hlavně: tentokrát žádné flashbacky, tohle je epizoda od začátku do konce soustředěná na jádro toho, co dělá TLOU tím, čím je: dlouhé a nebezpečné putování dvojice postav, které si navzdory (nebo právě díky) svým bolestným historiím najdou cestu jedna k druhé a společně se postaví všem nástrahám toho smrtelně nebezpečného světa kolem nich. Přičemž v tomto díle je hlavní lekce, že tím největším nebezpečím nejsou nakažení, ale lidé.

Ellie a zbraň

Podobně jako v případě minulých epizod by šlo i tentokrát argumentovat, že úvodní minuty patří k těm nejzajímavějším. Zde se na úvod dočkáme scény, kde Ellie o samotě, mlčky, potají zkoumá ukořistěnou pistoli z minulého dílu. Je to fascinující pasáž, ve které si člověk velmi dobře připomene svoji vlastní „dětskou fascinaci zbraněmi“ například z pouťových střelnic, smíšenou s relativně abstraktním strachem z nich, protože dítě většinou ještě nevidělo, jak přesně následky střelby na člověka vypadají a hlavně nemá reálný či zralý kontext pro pocity s tím související.

Tahle a tisíc dalších myšlenek i vzpomínek mi běžely hlavou, zatímco jsem fascinovaně sledoval herecký výkon Belly Ramsey v téhle scéně. Je to další z momentů, který by ve hře v počítačové grafice neměl šanci vyznít tak lidsky a s tolika nuancemi, jako při detailních záběrech na skutečného živého člověka. Zároveň jde samozřejmě o další „novou scénu“, kterou se tvůrci snaží připravit Ellie na její ponoření se do cyklu násilí v budoucích fázích příběhu. Ačkoliv v jádru by šlo TLOU označit za příběh o rodině, najdeme v něm mnoho velmi temných podtónů, upozorňujících na stinné stránky lidské povahy, včetně touhy po pomstě nebo po dominanci. Pokud to náhodou nebylo doteď zřejmé, tahle scéna by měla lidem neznajícím předlohu dostatečně důrazně napovědět, že to nebude nevinný příběh. Na což ostatně odkazuje také mnoho dalších momentů v epizodě, například diskuze o násilné minulosti Joela nebo snaha ukázat, že i ti bezejmenní nepřátelé z této pasáže ve videohře ve skutečnosti mají svoje rodiny, cíle a motivace – kdo je „hodný“ a kdo je „zlý“, nebo kdo je „v právu“ často záleží jen na úhlu pohledu. Tohle je klíčová lekce herní předlohy a jejího příběhu, na které zde očividně autoři Druckmann a Mazin důkladně a cílevědomě dále staví.

Když na to dojde

S ohledem na výše napsané by tedy nemělo nikoho příliš překvapit, když zhruba v polovině epizody dojde na akci a začne se umírat. Jak se na TLOU sluší a patří, je to akce náležitě zákeřná, „špinavá“ a „neférová“, s nepříjemně protahovanými následky. Je zde nicméně v praxi vidět rostoucí starostlivost Joela i rostoucí respekt Ellie, která ví, že jakmile jde do tuhého, musí poslouchat Joela na slovo, protože jí to zachrání život. Zároveň se snaží být stejně chladná a rozhodná, jako on. Je to scéna, která je stejně děsivá jako dojemná na mnoha úrovních a opět je to něco, co s tolika lidskými nuancemi prostě herní grafika nemohla zvládnout.

Co ale bohužel až tak dobře nefunguje, to je vytvoření zbrusu nové postavy Kathleen v roli vedoucí místní skupiny přeživších. Tahle postava jakž tak dávala smysl do chvíle, než se vzdala očividně jediného doktora ve své komunitě. To prostě nedávalo smysl z žádného úhlu pohledu, zvlášť ně u někoho, kdo má být vyobrazen jako přirozeně uznávaný vůdce početné komunity. Druckmann v dokumentu z natáčení čtvrté epizody vysvětluje, že jim šlo o to, zabránit neosobnímu vyobrazení nepřátel v seriálu, jako pouhých překážek. Nicméně po mnoha letech seriálu Walking Dead je laťka pro tvorbu „zajímavého zloducha v zombie světě“ poměrně vysoko a Kathleen v tomto ohledu zatím neudělala příliš dobrý dojem. Mimochodem jedna věc, která ale funguje v seriálu naprosto stejně dokonale jako ve hře, je vynikající hudba – jak ta původní/instrumentální, tak ta licencovaná/zpívaná.

Bude hůř

Dvojice Pedro Pascal a Bella Ramsey začíná v této epizodě opravdu velmi dobře fungovat – a to v obou směrech. Několikrát jsem se přistihl, že jsem se uchechtnul jejich vtipkování a popichování – humor mezi nimi jiskří velmi zdařile. Ještě mnohem lépe ale fungují pasáže, kde si Ellie na chvíli přestane hrát na velkou drsňačku a vyplave navenek její dětská ustrašenost nebo zranitelnost – působící obzvláště mrazivě třeba ve zdánlivě nenápadné scéně, kde se ptá, „co horšího by nám nějací lidé mohli udělat, než nám ukrást naše věci?“, na což Joel dodá záměrně nekonkrétní, ale dokonale mrazivou odpověď.

A pokud jste se náhodou nechali příliš ukolébat některými světlými momenty epizody, její finále znalce herní předlohy dokonale uzemní, protože moc dobře vědí, co znamená přítomnost dvojice Henry a Sam – že máme před sebou jednu z těch drsnějších pasáží příběhu, což je v jeho celkovém kontextu docela paradox. Je vlastně s podivem, že příběh tak krutý a ponurý může zároveň ukázat tolik dobrého a dojemného na lidských vlastnostech i vztazích. Každopádně zapomeňte na nějaká „hluchá místa uprostřed sezóny“, protože tohle byl naprosto vynikající díl a ten příští podle upoutávky nebude o nic slabší.