Recenze první sezóny seriálu The Last of Us

Televizní seriál z produkce HBO nakonec udělal mnohem větší „díru do světa“, než od něj nejspíš mnozí čekali. Jelikož jeho sledovanost zbourala naprostou většinu rekordů (nepřekonané zůstaly jen pozdější sezóny původní Hry o trůny), není možné argumentovat tím, že se o popularitu seriálu postarala pouze komunita fanoušků herní předlohy (a jejich blízcí). Aby něco dosáhlo na taková čísla, musí to mít univerzální přitažlivost pro naprosto neznalé, stejně jako pro zasvěcené. A přesně to se potvrdilo.

#TheLastofUs se stal nejsledovanějším seriálem na #HBOMax v celé Evropě 🍄 Díky, že jste ho sledovali s námi 💜 pic.twitter.com/VfuZCWH9iK

— HBO Max Česko a Slovensko (@hbomaxczsk) March 14, 2023

Kromě toho se ale potvrdila ještě jedna velmi důležitá věc: navzdory některým křiklounům „opouštějícím“ a zatracujícím seriál v jeho průběhu (například po třetí epizodě), čísla opět hovoří jasně: sledovanost v průběhu první sezóny jednoznačně s každým dílem rostla. To se povede pouze mimořádně kvalitním seriálům, které většinu lidí dostatečně zaujmou. Ve finále to totiž nejsou peníze, čím v moderním digitálním světě primárně platíme: je to náš vlastní čas. A neustále se zvyšující, rekordní počty diváků se rozhodly právě tomuto seriálu obětovat svůj čas, čím neoddiskutovatelně potvrdili jeho kvalitu.

Závěrečná epizoda

Podobně jako celý seriál, ani závěrečná, devátá epizoda se s ničím příliš nepárala. Po zbrusu nové úvodní scéně (ještě se k ní vrátíme v dalším odstavci) velmi rychle naservírovala všechny klíčové události finále příběhu, od sekvence s žirafami až po operační sál. Bylo velmi zajímavé sledovat, že čím dále se tvůrci v příběhu posouvali, tím více se báli cokoliv riskovat – směrem ke konci už byly veškeré scény, včetně záběrů, střihů nebo i tónů hereckého projevu prakticky totožné s herní předlohou. Svým způsobem to lze pochopit, nicméně opravdu teď působí poněkud neupřímně ty původní výroky natáčecího štábu o tom, jak nechtěli aby herci studovali herní předlohu a pouze ji kopírovali, jak chtěli do celého díla vnést nové prvky umožněné novým médiem a tak dále. Problém ale je, že celek působil spíš jako vystřižené filmové pasáže ze hry slepené k sobě, než jako ta plynulá pouť, kterou jsme ušli v herní předloze.

Rozporuplné dojmy ale zanechala také zbrusu nová scéna na začátku epizody, kde nám byla představena skutečná matka Ellie a svérázné, očividně velmi důležité okolnosti jejího narození. Zatímco z hlediska příběhu je to velmi zajímavá a historii postav užitečně doplňující pasáž, z hlediska diváckého zážitku se mi během těch minut neustále drala do popředí stejná, smutná myšlenka: herečka Ashley Johnson v této roli během pár minut předvedla mnohem více mnohem uvěřitelnějších emocí a mnohem silnější charisma, než herečka Bella Ramsey za celých devět epizod seriálu. Bohužel jsem si díky tomu znovu uvědomil, jak mne mrzí, že tvůrci nenašli pro hlavní ženskou roli celé série poněkud expresivnější představitelku.

Skvělý seriál pro nehráče

Obě výše popsané výtky (zkratkovitost seriálu i kontroverzní obsazení hlavní role) si ale může naplno uvědomit jen někdo, kdo má za sebou tu mistrně dávkovanou a nezapomenutelně zahranou pouť s Joelem a Ellie z herní předlohy, což jej samozřejmě nutí srovnávat. Potvrdilo se tedy to, co jsem psal již v dojmech z první epizody – zdaleka nejlépe si tento seriál užili předlohou nedotčení, zbrusu noví diváci, kteří s napětím očekávali každý další zvrat. TLOU příběh je mimořádný kromě jiného v tom, jak dobře pracuje nejen s fundamentálními lidskými vlastnostmi či hodnotami, ale také tím, jak účinně dávkuje pocity štěstí i ztráty, probouzejíce v publiku výrazné emociální reakce. Jak bylo možné pozorovat na sociálních sítích nebo slyšet od našich vlastních blízkých, kteří videohry neznají, příběh Joela a Ellie na ně zapůsobil velmi silně, podobně silně, jako na nás v herní předloze.

Videohry ještě pořád nedospěly do stádia, kde by jejich postavy dokázaly vypadat a působit srovnatelně s reálnými lidmi – alespoň ne po vizuální stránce. Pokud jde tedy o co nejsilnější podání lidských nuancí, má hraný film (nebo seriál) stále před herním médiem navrch, což se také během některých epizod seriálu potvrdilo. Pedro Pascal i Bella Ramsey jsou v některých scénách naprosto úžasní a působí vyloženě lépe, než digitální modely postav v herní předloze. Bohužel je ale také řada scén, kde tak dobře nepůsobí a hlavně: ještě více scén, kde prostě působí příliš jinak. Je velká škoda, že když už si tvůrci seriálu dali tak záležet na tom, aby mnohé klíčové scény zkopírovali absurdně precizně, jedna ku jedné podle předlohy, nedali si více záležet i na obsazení podobnějších (nejen vzhledem) herců do klíčových rolí.

Ačkoliv tedy respektuji výpravnost či úspěch seriálu a velmi jsem si užil některé jeho pasáže i přídavky, jako fanoušek herní předlohy se nemohu zbavit dojmu, že tomu něco chybělo. Možná by bylo lepší, kdyby se tvůrci herní předlohy s filmaři spojili pro vytvoření zbrusu nových postav i příběhu, zasazených do světa The Last of Us, spíše než v rámci snahy opsat již existující. Prozatím tedy Arcane nadále zůstává nejlepším využitím herní licence v televizních seriálech, fungujícím stejně účinně na znalce i nováčky.