Přiznám se, že jsem původně vyhlížel Strikers s obavami a pochybami. Persona 5 Royal, jak jsme psali v naší recenzi, byla obrovská, 120 hodin dlouhá JRPG extáze, která se snadno zařadila po boku nejlepších JRPG všech dob. Strikers na první pohled působila, že jde o snahu vyždímat úspěch značky a oblíbenost jejích postav pomocí jakési odbočky (spin-off), která je akcí místo RPG a na první pohled ani nepůsobila dojmem, že se chystá vyprávět nějaký zásadní příběh. Naštěstí jsem se ale naprosto mýlil. Podle toho, co jsem ve Strikers zažil za prvních deset hodin, jde o naprosto poctivé pokračování Persony, které má velké ambice po stránkách příběhu i hratelnosti.
První desítky minut jsem se přitom potácel na hraně všemožných emocí, protože hra kromě jiného ve velkém využívá prostředí, modely, ale také hudbu z pátého dílu série. Trochu to zavánělo onou obávanou snahou „levně“ vyždímat úspěch originálu, naštěstí se ale pak začalo ukazovat, že Strikers přináší také záplavu zcela nových lokací, mechanik, písní a dlouhých, vysoce kvalitních „anime“ filmečků. Jakmile se do mojí party původních dobrodruhů přidala první nová postava a začala být zřejmá povaha prvního Paláce – ehm, Vězení – a jeho vládce, příběh si mne totálně omotal kolem prstu a věděl jsem, že ten den nepůjdu spát.
Znalost pětky je povinná
Pokud jste Personu 5 nehráli (vřele doporučuji její vylepšenou edici Royal, která obsahuje dodatečný příběh i herní vylepšení navíc), nemá pro vás asi Strikers příliš velký význam. Příběh původní hry je natolik rozmáchlý a komplexní, že se jej Strikers ani nesnaží nějak extra vysvětlit a rovnou na něj přímo naváže. Pakliže ale máte pětku za sebou, Strikers vás popadne za ruku a okamžitě vás vtáhne zpátky do světa Phantom Thieves. Pro tuhle skvělou partou japonských spolužáků a spolužaček se na konci minulé hry všechno změnilo a mysleli si, že „matrixovské“ výpravy do alternativní reality „kognitivního světa“ navždy skončily. Na začátku Strikers se ale ukazuje, že místo kognitivních paláců se po Japonsku začaly vynořovat tajemná kognitivní vězení. Phantom Thieves musí oprášit své staré kostýmy i sbírky démonických person a znovu se pustit do boje. Tentokrát to budou mít o to těžší, že veřejnost o nich po událostech z pátého dílu moc dobře ví.
Příběh je vyprávěn naprosto stejně poctivě, jako v pátém dílu série. Výjimkou tak nejsou desítky minut konverzací v klubovně Phantom Thieves nebo dlouhé filmové sekvence. Ústřední zápletka podivného návratu kognitivních světů je zajímavá sama o sobě, ale ve skutečnosti mne opravdu nejvíce zaujala nová členka party, tajemná Sophie. Narazíte na ni uvnitř prvního Vězení a od úplného začátku je patrné, že jde o velmi zvláštní postavu, která bude mít velký vliv na celý příběh. Zároveň je naprosto úžasně zahraná, kromě jiného si třeba občas během rozhovorů začne prozpěvovat a její celková hravost i roztomilost jsou naprosto odzbrojující. Nepochybuji o tom, že tím silnější bude případná tragédie v pozdější fázi příběhu – nebylo by to poprvé, co JRPG přesně takovouto postavu k tomuto využily. Sophie je ale zároveň dostatečně originální, což souvisí s jejím původem – ten už ale prozrazovat nebudu.
Absolutní bojový chaos
Zatímco původní hra řešila souboje tradičním tahovým systémem po vzoru klasických JRPG, Strikers nabízí boje ve stylu „masové hack-n-slash akce“, jak ji proslavila série Dynasty Warriors a nedávno se do toho stylu vydala třeba i „odbočka“ Zeldy na Nintendu. Oproti západním akcím podobného ražení se tyto východní hry vyznačují menším důrazem na realistický vzhled či realističnost soubojů a vše je citelně přehnané. V praxi se tak zástupy desítek nepřátel zhmotňují doslova ze vzduchu kolem vás a vaše útoky mají obrovskou kolizní obálku, takže protivníky kosíte také po desítkách – připomíná to třeba scény masových bojů z filmů Avengers, když Thor svým kladivem kosí a odhazuje celé zástupy protivníků. Místy je to opravdu hodně divoký až nepřehledný chaos, nicméně pokud třeba vybíráte z menu vaší persony speciální útok či kouzlo, čas na bojišti se zastaví (podobně jako se zpomalil, když jste otevřeli menu ve FF 7 Remake).
Ačkoliv je s tím samozřejmě spojené určité uspokojení z rozsahu vaší síly a rychlosti/divokosti akce, přiznám se, že mi tenhle žánr zas tak nesedí. Raději bych tradiční bojový systém z původní hry. Nicméně nemohu Strikers upřít, že souboje jsou kvalitně dávkovány (kromě jiného máte možnost se připlížit k protivníkům zezadu a spáchat extra silný „ambush“ útok) a mechaniky v nich dosahují solidní hloubky a propracovanosti, kdy se musíte kromě jiného naučit rozeznávat a prioritizovat klíčové cíle na bojišti i náležitě využívat arzenál person a schopností vašich postav (mezi čtyřmi vybranými členy vaší party se můžete kdykoliv přepnout) ve stylu kámen/nůžky/papír, kdy opravdu záleží na tom, jaká kouzla či útoky použijete na silnější protivníky, včetně tradičně velmi unikátních a propracovaných bossů. Kromě toho hra obsahuje stejnou hloubku vybavení a managementu/pěstování démonů, jako původní pětka.
Poctivé pokračování
Musím zopakovat, že jsem velmi příjemně překvapen rozsahem, výpravou a hloubkou hry. Vlastně se zdá, že jde po všech stránkách o plnokrevné pokračování Persony 5, pouze bojový systém je jiný. Samozřejmě je ve hře také několik dalších novinek, například socializace s vašimi přáteli a společné bojování vám tentokrát nabíjí sdílenou paletu „kamarádských výhod“, kde si můžete sami vybírat a postupně odemykat celou řadu bonusů pro vaše schopnosti nebo třeba šanci na loot apod. Osobně mě sice velmi mrzí absence mojí nejoblíbenější postavy z Royal, kterou byla Kasumi, nicméně jelikož Strikers začala vznikat ve stejné době jako Royal re-edice původní hry, je to bohužel pochopitelné. Naštěstí jsou ale jinak všichni zpátky, herci i humor jsou stejně kvalitní jako dřív a vlastně je to po všech stránkách návrat mezi tu skvělou partu Phantom Thieves, kterou jsme si tak oblíbili. Uvidíme, jak dopadne zbytek hry, ale zatím na mne dělá dojem naprosté povinnosti pro všechny fanoušky originálu.
Hra vychází 23. února pro PC, PS4 a Switch, konzolové verze můžete objednat v Xzone.
